Lit.: anonym: Ján Mitáč a Andrea Púčiková o Festivale Slobody. Hostia•Diskusie. In web Rádio Devín, 31. 10. 2017 (anotace + nahrávka k poslechu). – Cit.: Festival slobody je multižánrový medzinárodný festival, ktorý pripomína a analyzuje obdobie neslobody na Slovensku. Prináša množstvo zaujímavých dokumentárnych aj hraných filmov, výstavy, divadelné predstavenia či koncert. Nebude chýbať ani pod pyramídou… Riaditeľ Festivalu slobody Ján Mitáč a PR manažérka festivalu Adriana Púčiková, hovorili v štúdiu Rádia Devín s moderátorkou Zuzanou Šimovou o programe aktuálneho ročníka.
Festival slobody sa koná od 6. do 21. novembra 2017 a jeho program si môžete pozrieť na oficiálnej stránke festivalu tu: http://www.festivalslobody.sk/.
Ján Solovič. Rozhlasová komedie slovenského autora. Příchod „narušeného“ chlapce z nápravného ústavu do jedné „spořádané“ rodiny působí jako katalyzátor a odhalí, že pod povrchem tu není zdaleka všechno v „pořádku. Úlohy se působivě obrátí, „narušený“ chlapec vůbec není ten, kdo potřebuje nápravu a pevnou ruku. Režie Dušan Zimen.
Osoby a obsazení: Dominik Zdráhal (Vlastimil Brodský), Anděla, jeho žena (Dana Medřická), Míla, jejich dcera (Jaroslava Pokorná), Radko, jeho syn (Jan Bartoš), Kačková, Andělina matka a Dominikova tchýně (Nina Popelíková), Cyril Mucha, chlapec z ústavu (Jiří Ornest), Maryna, sousedka (Vlasta Jelínková).
Miloslav Stehlík. Rozhlasová adaptace divadelní hry z posledních měsíců nacistické okupace. Rozhlasová úprava Dalibor Chalupa. Režie Oldřich Hoblík.
Osoby a obsazení: bába Bašusová (Světla Amortová), Ondra, její vnuk (Jan Vala), Marie, její vnučka (Bohuna Dolejšová), strýc Martin (Vladimír Hlavatý), Prokeš (Karel Pavlík), Karel a Slávek, jeho synové (Jan Přeučil, Jiří Novotný), švec Hejl (Bedřich Prokoš), Hejlka (Ludmila Lída Roubíková), vrchní strážmistr (Pavel Spálený), učitelka (Jana Andresíková), Vojtěch, sedlák (Jiří Mikota), Prskavec (Vladimír Huber), Vašek (Jaroslav Satoranský).
Natočeno 1968. Premiéra 11. 5. 1968 (Praha, 20:20 – 22:00 h.; 93 min.) k 50. výročí vzniku Československé republiky. Repríza 20. 4. 1975 (Praha, 19:20 – 20:55 h.); 2. 10. 1988. Plánovaná obnovená premiéra 11. 5. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky; zrušeno kvůli úmrtí Jiřího Bartošky.
Lit.: anonym: Mordová rokle. In Čs. rozhlas a televize 19/1968 (30. 4. 1968), s. 8 (článek + foto).
Miloslav Stehlík. Rozhlasová úprava divadelní hry. Režie Oldřich Hoblík.
Osoby a obsazení: bába Bašusová (Otylie Beníšková), Ondra, její vnuk (František Hanus), Marie, její vnučka (Věra Kubánková), strýc Martin (František nebo Vladimír Hlavatý), Prokeš (Otomar Korbelář), Karel, jeho syn (Jiří Vršťala), Slávek, jeho syn (Josef Chvalina), Hejl (Bedřich Prokoš), Hejlka (Světla Svozilová), vrchní strážmistr (Oldřich Lukeš), učitelka (Eliška Svobodová), Vojtěch, sedlák (Antonín Rýdl), Prskavec (Artuš Kalous), Vašek (Jiří Vala). Dále účinkují Jiří Suk, Karel Beníško.
Georg Bernard Shaw. Hra se silným sociálním motivem – kritika anglické měšťácké společnosti. Překlad Frank Tetauer. Rozhlasová úprava Soňa Hudečková. Technická spolupráce Emil Kaucký, Miroslava Slunčíková. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Divadelní režie Evžen Sokolovský. Rozhlasová režie Procházka.
Osoby a obsazení: doktor Harry Trench (Miloš Willig), William de Burgh Cokan, jeho přítel (Ladislav Navrátil), Sartorius (Bedřich Veverka), Blanche Sartoriová, jeho dcera (Blanka Vikusová), Lickcheese, správce domů pana Sartoria (Vojta Plachý-Tůma), služebná (Taťana Vavřincová), číšník (Václav Švec).
Natočeno 1956. Premiéra 26. 7. 1956 (Praha I, 20:30 – 22:30 h.; 101 min.) ke 100. výročí narození G. B. Shawa v rámci oslav Světové rady míru. Repríza 8. 1956 (Praha II, 20:30 h.); 24. 2. 1961 (Praha I, 15:15 h.); 25. 7. 1961 (Československo, 19:00 h.); 14. 12. 1964 (101 min.). Obnovená premiéra 10. 8. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Vydala Radiotéka, říjen 2025 (MP3, CR.ES.2025.239). Ukázka k poslechu zde.
Pozn. 2: Komedie o tom, že obchod s chudobou kvete v každé době. G. B. Shaw chtěl roku 1885 vytvořit moderní hru pro britské divadlo. Spolupracoval s Williamem Archerem, který napsal osnovu, ale po neshodách spolupráce skončila. O sedm let později nabídl Shaw divadlu Independen Theatre hru Widowers‘ Houses, známou u nás jako Domy pana Sartoria, což byla přepsaná verze původního projektu. Premiéra byla v prosinci, hrála se dvakrát, ale v tisku se o ní diskutovalo čtrnáct dní. Stala se předmětem debaty, na níž se polarizoval pohled na svět. Shaw byl spokojený. Našel si po kritické tvorbě nové a daleko průraznější medium pro své názory. (anotace)
Lit.: anonym: Domy pana Sartoria. In Československý rozhlas a televize 30/1956 (16. 7. 1956), s. 6 (článek).
Lit.: Velíšek, Martin: George Bernard Shaw: Domy pana Sartoria. Komedie o tom, že obchod s chudobou kvete v každé době. In web ČRo 3 Vltava, 10. srpen 2025 (článek). – Cit.: Zařazení inscenace Domy pana Sartoria do vysílání je motivováno především stým výročím narození režiséra Evžena Sokolovského. Ale do vltavského projektu Zakázané léto plně zapadá. Shaw měl s cenzurou své bohaté zkušenosti. Stejně tak je měl režisér Sokolovský. I když ten se do povědomí mnohých zapsal spíš tím, co bylo během normalizace v tvorbě dovoleno nebo dokonce doporučeno. (…)
„Nikdy kolem něho nebylo ticho, klid a pohoda, vždycky to kolem něho hřímalo, bylo bouřlivo, někdy proměnlivo,“ napsal o Sokolovském ve svých vzpomínkách režisér a někdejší umělecký šéf brněnské Mahenovy činohry Miloš Hynšt.
„Jsem specialista na nemorální a kacířské hry. Získal jsem si pověst neustálým zápasem, abych donutil publikum přezkoumat vlastní morálku. Konkrétně řečeno, pokládám většinu současné morálky v oblasti ekonomických a sexuálních vztahů za katastroficky špatnou,“ napsal o sobě G. B. Shaw.
Evžen Sokolovský (*8. 8. 1925, Příbram) vystudoval herectví na brněnské konzervatoři. Po válce založil soubor Křesadlo, byl režisérem v Jihlavě, krátce v Divadle S. K. Neumanna v Praze (např. Domy pana Sartoria). Zásadní byla pro něj tvorba B. Brechta, kterého osobně poznal během pobytu v Berlíně v 50. letech.
Po třech sezónách v Kladně (Divadlo Jaroslava Průchy) se v roce 1959 stal režisérem Státního divadla v Brně, v roce 1962 i uměleckým šéfem Satirického divadla Večerní Brno. S režisérem Hynštem a dramaturgem Srbou tvořili program politického antiiluzivního divadla inspirovaný avantgardou, Brechtem a Artaudem, který odlišoval brněnské divadlo od pražského Národního.
Pravděpodobně nejznámější Sokolovského inscenací byla Kopeckého Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, která se do dějin českého divadla zapsala i svými mimodivadelními přesahy. Text, který Jan Kopecký původně připravoval pro E. F. Buriana, měl nakonec premiéru v činohře Státního divadla v Brně v režii Evžena Sokolovského v listopadu 1965. Ohlas na ni byl doslova bouřlivý. Přestože se krajské stranické orgány krátce po premiéře snažily o její zákaz, divadlu se podařilo udržet ji na repertoáru až do roku 1970. Představení dosáhlo 156 repríz.
V roce 1967 přešel do Národního divadla v Praze, režíroval zde Babelův Západ slunce a Uhdeho Děvku z města Théby. V Divadle E. F. Buriana inscenoval Claudela, Marlowa, Majakovského. S nástupem normalizace se věnoval televizní tvorbě: seriály jako Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Zákony pohybu, Inženýrská odysea, Okres na severu či Gottwald byly prorežimní a propagandistické. Sokolovský o své práci mluvil s výrazným sebeironií. Ludvík Kundera vzpomínal: „Nepoznal jsem režiséra, který dokázal s takovým sebe sarkasmem hanobit vlastní práci“. Dále připomínal, že Sokolovského složitě vysvětlené důvody pro natáčení propagandistických seriálů zůstaly nesrozumitelné, a že v nejtěžších letech mu „svým jménem kryl dvě a natočil tři televizní hry“.
Ale už první spolupráce režiséra s dramaturgem Bořivojem Srbou, Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie (1959), byla stěžejní inscenací nejen Sokolovského, ale i nového programu Mahenovy činohry. Ve stejném duchu následovaly inscenace Shakespearova Julia Caesara (1960), Majakovského Mysterie-buffy (1960), Brandstaetterova Markoltova šprýmování (1960), Brechtova Kavkazského křídového kruhu (1961), Kunderova Totálního kuropění (1961), Grossmanovy adaptace Haškova Švejka (1962), Shakespearova Hamleta (1963), Weissova Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata (1965), v němž se poprvé uplatnila i artaudovská inspirace. Evžen Sokolovský také formoval nastupující adepty režie na JAMU v Brně, zejména zakladatelskou generaci Divadla Husa na provázku: Zdeňka Pospíšila, Evu Tálskou a Petera Scherhaufera. Režii a herectví později učil i na pražské DAMU, kde byli jeho žáky například Hana Burešová a Petr Kracik.
Jan Kačer o něm říkal: „Měl obrovský dar, byl mágem, krysařem, který lákal, ohromoval, provokoval a hlavně inspiroval. Za mystifikacemi se skrýval citlivý a vnímavý člověk.“
Shawovu hru Domy pana Sartoria režíroval Sokolovský v roce 1956 v Divadle S. K. Neumanna. Hra líčí idealistu, který překoná původ peněz zisku sňatkem; téma obchodu s chudobou, kdy nejchudší platí nejvyšší cenu, je aktuální dodnes.
Shaw chtěl roku 1885 vytvořit moderní hru pro britské divadlo. Spolupracoval s Williamem Archerem, který napsal osnovu, ale po neshodách spolupráce skončila. O sedm let později nabídl Shaw divadlu Independen Theatre hru Widowers’ Houses, známou u nás jako Domy pana Sartoria, což byla přepsaná verze původního projektu. Premiéra byla v prosinci, hrála se dvakrát, ale v tisku se o ní diskutovalo čtrnáct dní. Stala se předmětem debaty, na níž se polarizoval pohled na svět. Shaw byl spokojený. Našel si po kritické tvorbě nové a daleko průraznější medium pro své názory.
Po Domech pana Sartoria nabídl stejnému divadlu hru Živnost paní Warrenové. Ta ale byla cenzurou zakázaná a v Anglii se hrála až v roce 1902 a to jen na soukromém představení. Veřejně dokonce až roku 1925. Shaw začal své provokativní hry vydávat knižně. Zároveň se hrály v zahraniční, kde se těšily zájmu kritiky a dosáhly dokonce komerčního úspěchu. Uvedení Živnosti paní Warrenové v New Yorku předcházela tak skandální pověst, že se ceny vstupenek na černém trhu vyšplhaly na tehdy závratnou sumu třiceti dolarů za kus. Policie vydala zatykač na producenta, režiséra a představitelku hlavní role. Všichni byli sice záhy propuštěni, ale reprízy byly zakázány.
Společensko-politická aktivita provázela Shawa takřka po celý život. Na konci 20. let minulého století prakticky zanechal působení ve Fabiánské společnosti a přiblížil se socialistické ideologii. Začal také obdivovat diktátorské metody. V roce 1922 uvítal Mussoliniho nástup k moci v Itálii a poznamenal, že uprostřed nedisciplinovanosti, zmatku a parlamentní patové situace byl Mussolini „tím správným typem tyrana“. Ve stejné době se rodí Shawovo nadšení pro Sovětský svaz. Lenina oslavoval jako „jediného skutečně zajímavého státníka v Evropě“. V roce 1931 podnikl cestu do SSSR, která vyvrcholila dlouhým setkáním se Stalinem. Toho později popsal jako „gruzínského gentlemana“. Když se v lednu 1933 v Německu dostala k moci nacistická strana, Shaw popsal Hitlera jako „velmi pozoruhodného muže, velmi schopného muže“.
Jiří Suchý. Zájezdové pásmo pro mimopražské vystupování. Hraje orchestr Semafor, Pavel Větrovec a další členové skupiny Ferdinanda Havlíka. Záznam František Šmahel a Vladimír Chudomel. Produkce Tomáš Padevět.
Hovoří a zpívají Jiří Suchý, Věra Křesadlová, Jitka Molavcová, Jiří Datel Novotný.
Natočeno 5. 5. 1972 (Divadlo hudby Ústí nad Labem).
Pozn.: Z repertoáru Semaforu bylo vydáno už mnohé a kompletně. Ale občas se zadaří vydolovat z nějakého archivu přece jen něco objevného. To je případ i zájezdového představení s názvem Večer pro kočku, které se hrálo mimo Prahu v počátku 70. let. Záznam, který nyní vychází vůbec poprvé, byl pořízen v Divadle Hudby v Ústí nad Labem. Koncertní vystoupení obsahuje 20 písní v podání Jiřího Suchého, Věry Křesadlové, Jitky Molavcové a Jiřího Datla Novotného. V několika případech jde o písničky neznámé, zařazené právě pouze pro zájezdy. V bookletu zavzpomínala na Večer pro kočku většina interpretů. Posluchači a příznivci Semaforu si mohou vychutnat tohle představení díky Františku Šmahelovi a Vladimíru Chudomelovi, ten jej digitalizoval a vzpomíná: „Celé to byla náhoda. František Šmahel byl můj kamarád, a tak jsme si řekli, že by bylo dobré tento pořad natočit. Magnetofonové pásky tehdy nebyly běžné, ale Franta Šmahel u sebe jednu měl. Nahrál to a domluvili jsme se, že páska u něj zůstane. Dlouho jsme si ji nepouštěli a až po mnoha letech…“ (anotace)
Lit.: Šťástka, Tomáš: Vyšel záznam z dob, kdy Semafor rozdával majitelům koček mléko v igelitu. In web IDnes, 24. listopadu 2017 (článek). – Cit.: Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Věra Křesadlová a Jiří Datel Novotný. Všechny tyto členy sestavy Semaforu začátku 70. let můžete slyšet na raritním dobovém záznamu Večer pro kočku, který se nyní poprvé od natočení dostal na veřejnost.
Prostě tak nějak neokázale, znělo neoficiální motto večera 5. května 1972, který se uskutečnil v ústeckém Divadle hudby. „Dobrý večer, dovolte, abych vám hned v úvodu zlikvidoval některé iluze, kterými možná ještě někteří z vás trpí,“ pronesl tehdy Jiří Suchý v úvodním slově, které následovalo po instrumentální verzi Blues pro tebe.
Alespoň takový úvod je zaznamenán na unikátním albu Večer pro kočku, které zachycuje jednu málem zapomenutou kapitolu Divadla Semafor. Jak v bookletu právě vydané novinky popisuje sám Suchý, Večer pro kočku patřil k mimodivadelní činnosti, kterou si Semafor přivydělával na zájezdech a která v Praze oficiálně zaznít nesměla.
„Zněly písničky, četli jsme povídky, monology. A všechno mělo nějakou souvislost s kočkami. Dokonce jsme majitelům koček rozdali pár igelitových pytlíků s mlékem,“ vzpomíná ústřední postava Semaforu. Záznam se zachoval díky dvěma zaměstnancům ústecké scény Františku Šmahelovi a Vladimíru Chudomelovi, kteří náhodou měli magnetofonový pásek a usoudili, že by byla škoda toho nevyužít.
Pro horší zvukovou kvalitu obsahuje sestříhaný záznam především písně a jen část mluveného slova. Fanoušky Semaforu zaujmou málo známé písně Sto let a Já nedovedu lhát či první texty Ondřeje Suchého.
Celé album, které vydal Tomáš Padevět, je věnováno jednomu z protagonistů Večera pro kočku, Jiřímu Datlovi Novotnému, který letos v srpnu během příprav vydání zemřel.
Může vnést komise duchovních a historiků světlo do otázek kolem tzv. doby temna, doby pobělohorské? Hosty byli katolický historik Radomír Malý (Brno) a překladatel ze společnosti Veritas Zdeňěk Zacpal (Praha, studio Vinohrady). Připravil a moderuje Tomáš Pavlíček.
Lit.: -tpa- (= Pavlíček, Tomáš) – Čihák, Ondřej: Ve velkém se vraždilo na obou stranách. Nebyli žádní zlí katolíci a hodní protestanti, tvrdí historik. In web ČRo Plus, 31. 10. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Už podruhé se schází sbor duchovních a historiků, kteří se pokoušejí o společný výklad tzv. doby temna a popsání církevní role během ní. Práce komise by měla vyvrcholit za čtyři roky, kdy uplyne 400 let od popravy sedmadvaceti vůdců protihabsburské rebelie. „Odmítám jednostranný názor, že pobělohorská doba byla dobou temna,“ uvedl v pořadu Pro a proti katolický historik Radomír Malý.
Podle Malého tento názor vyvrací už jen pohled na naše sakrální i nesakrální pamětihodnosti české krajiny nebo výtvarného umění. „Co bychom ukazovali turistům, kdyby pobělohorská doba byla skutečně dobou temna?“ ptá se historik.
„Násilí vůči protestantům má svůj ekvivalent v protestantských zemích tehdejší Evropy. Je nespravedlivé hovořit jen o násilné rekatolizaci a nehovořit o násilné protestantizaci v severoněmeckých státech, Skandinávii a zvláště v Anglii.“
Netolerance před Bílou horou byla prý záležitostí obou stran, jak protestantské, tak katolické. „Od defenestrace 23. května 1618 až do 8. listopadu 1620 můžeme hovořit naopak o násilné protestantizaci.“
„Důležité je, aby komise posuzovala situaci objektivně, optikou tehdejší doby a toho, že násilí zde bylo na obou stranách paralelně, aby nezavládlo klišé o zlých katolících a hodných protestantech. “ Radomír Malý
Malý je přesvědčen, že z historických spisů včetně díla Bílá hora Josef Pekaře vyplývá, že žádný nepoměr v počtu obětí násilností nebyl. „Bylo to zhruba stejné na obou stranách.“
Devastující účinek pobělohorských událostí historik nepopírá. „Je ale třeba vidět věci v celém evropském kontextu, kdy platila zásada čí vláda, toho víra (Cuius regio, eius religio). To byly desetitisíce popravených v Anglii, kde byla situace nejhorší.“
„Protireformační komise a násilné obracení na katolickou víru neobhajuji. Ale je nutno vidět to, že tehdejší kardinál a arcibiskup Arnošt Harrach nebyl tímto nadšen a sám se u císaře přimlouval za rekatolizaci mírnějšími prostředky,“ dodal Malý.
Překladatel ze společnosti Veritas Zdeněk Zacpal věří, že z hlediska svobodné vědy, svobodné filozofie, svobodného myšlení šlo o dobu temna. „Nepopírám, že existovala jakási kultura, ta ale byla pro vyšší vrstvy.“
„Ze srovnání s tehdejšími evropskými zeměmi kultura kvetla nejvíce tam, kde byla náboženská svoboda.“
„Protestantská kultura se po relativně krátké době dopracovala k toleranci, což vidíme třeba v Amsterodamu nebo v Anglii, kde koexistovalo asi patnáct církví. V římskokatolické církvi ve Španělsku se slušní lidé s odlišnými názory usmrcovali od roku 380 do roku 1820. “ Zdeněk Zacpal
Zacpal odmítl srovnání s několika katolickými mučedníky té doby, které provedl Radomír Malý. „Je to trochu úsměvné, když bezprostředně v souvislosti s Bílou horou byli vyvražděni protestanté v řádu tisíců třeba v Písku nebo v Prachaticích, což neudělali v Lidicích ani nacisté.“
„Jakýkoli amatérismus na straně povstalců neopravňuje míru represe později. Tyto represe byly už daleko dříve předurčeny jezuity v listu habsburskému císaři Ferdinandu I., který doporučuje odstupňování represí vůči protestantům až k popravám.“
Překladatel upozornil, že zásada cuius regio, eius religio neplatila stoprocentně ani v Německu. „Některá města byla svobodnější. Nevím, proč bychom se měli odvolávat na Něměcko, když u nás s byly poměry daleko lepší, byli jsme Evropě zářným příkladem v míře náboženské tolerance.“
„Musím se ohradit proti samotnému pojmu rekatolizace ať už mírnými či násilnými prostředky, protože Rudolfův Majestát prostě garantuje otevřenou společnost, kde má každý svobodu volby. Tak jaká pak rekatolizace?“ zpochybnil argumenty oponenta Zdeněk Zacpal.
