Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Vybral a sestavil dr. Svatopluk Cenek. Technická spolupráce Jiří Očenášek a Miroslav Prokeš. Režie Josef Cincibus.

Účinkují Václav Voska (1), Jaromír Spal (2), Karel Höger (3) a Jiřina Švorcová (4).

Natočeno 10. 7. 1962 (1, 2), 17. 9. 1962 (3) a 28. 9. 1962 (4) v nahrávacím studiu SHV Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1963 (1 LP; Su DV 15162) v edici Školní řada. Reedice Supraphonline, 30. 4. 2014.

Obsah: 1. Alois Jirásek: O Ječmínkovi (ze Starých pověstí českých) – 2. Daniel Defoe – Josef Věromír Pleva: Robinson Crusoe (kapitola X.) – 3. Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (kapitola X.) – 4. Božena Němcová: Babička (kapitola IX.)

Komentář k původnímu LPDV 15162 z roku 1963:
Druhý výběr umělecké prózy ve školní řadě GK obsahuje jednak kratší literární útvary (povídky a pověst), jednak výňatky z delších děl. Zvukové snímky jsou určeny pro literární výchovu šestého až devátého ročníku základní devítileté školy. Rozšiřuje se jimi dosavadní soubor umělecké prózy na gramofonových deskách, vydávaných Gramofonovým klubem pro literární vyučování.
Plocha dvou gramofonových desek určovala rozsah a počet textů. Při jejich volbě se přihlíželo k četbě žáků, která je stanovena učebními osnovami z roku 1960. V souboru je především zastoupena mimočítanková četba, aby se v každém ročníku mohl uplatnit poslech některé ukázky při práci s díly mimočítankové četby. Vzhledem k praxi byly voleny z těchto děl jiné ukázky, než které byly pojaty do čítanek; lze jich využít v besedách, ve kterých se kombinuje rozhovor o domácí četbě žáků s poslechem, čtením a výkladem vybraných ukázek.
Poslech ostatních próz, které žáci mají v čítankách příslušných ročníků, obohatí a zpestří možnosti práce s textem.
Poslech uměleckého přednesu je nejenom osvědčeným prostředkem přímého citového účinu literaatury: rozvíjí také pozornost žáků ke zvukovým kvalitám jazyka a tím přispívá i ke tříbení výrazného, pěkného čtení a přednesu, i když žáci nebudou vedeni k napodobování profesionálních umělců.

Anton Pavlovič Čechov. Scénář Miroslav Částek. Klavírní improvizace na ruské lidové motivy Milan Baginský, na harmoniku hraje František Štěňha. Zvuková režie ing. Adolf Řípa. Střih a mixáž Jiří Bartoš. Režie Jarmila Bezděková. Sleeve-note Lubomír Vaculík.

Účinkuje Miroslav Částek.

Natočeno 2. – 5. 5. 1973 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1974 (1 LP; Su 1 18 1479 G). Reedice Supraphonline, prosinec 2014 (MP3)

Obsah: 1. Aňuta – 2. Talent – 3. Platonov – 4. Újezdní Hamlet.

Lit.: Vaculík, Lubomír: Újezdní Hamlet. In booklet LP, 1973 (sleeve-note). – Cit.: Čechov znamená Čechův. Jeden Čechův dědeček byl Čech. Ač tyto věty zní jako citáty z čítanky pro druhou třídu základní školy nebo jako diktát z těsnopisu, jsou pravdivé. Nemají samozřejmě nejmenší zásluhu na tom, že Anton Pavlovič Čechov je u nás už pětaosmdesát let tištěn a čten a přes sedmdesát let hrán předními i méně předními divadly. Pro obě strany se všechno začalo šťastně: první Čechovova povídka, uveřejněná u nás v příloze Národních listů 9. prosince 1888, nese titul Štěstí. Ač v ní autor nesliboval lidem nic příliš příjemného ani jistého v oboru lidského štěstí, ba jeho poselství bylo takřka zdrcující – zemřeš, člověče, a nikdy se vlastně ani nedovíš, co je štěstí – ač se tedy mladý autor představil jako bořitel iluzí a kazisvět, zabydlel se v čtenářské a divadelní obci natrvalo. Nemluvě už o tom, jak se jeho tvůrčí metody chopili i v dalekém světě velcí moderní autoři.
„Tak mi připadá, jako by byl autor psal Strýčka Váňu krví vlastního srdce,“ napsal kritik v roce 1901 v Divadelních listech. Snad i proto je Čechov tak blízký čtenáři tehdejšímu i dnešnímu: krev vlastního srdce zůstane krví, ať se uvnitř člověka nebo kolem něho změní cokoliv. Pravda, zmýlil se o dvě století v odhadu, kdy dojde k zásadní změně ruského života. Ani s tou mýlkou není pronikavost jeho pohledu o nic menší ani nepravdivější a krev jeho srdce o nic méně krvavá. Čechov byl lékař a umělec. Snad to bylo to nejšťastnější spojení profesí právě pro zasvěcené vnikání do lidského nitra. Až na dno lidského nitra. Čechov sám spojení svých profesí charakterizoval typicky po čechovsku – medicína je prý jeho zákonná manželka, literatura jeho milenka.
Byla to milenka poněkud nepokojná a náročná. Úkolem umění totiž je – podle Čechovových slov – hájit člověka. Kdo chce být hájen, nesmí ovšem být jen povrchním čtenářem. Povrchnímu čtenáři uklouzne otázka, jak že to pan spisovatel hájí člověka, když obnažuje jeho rozervané nitro, když ukazuje jeho bídu tělesnou i duševní, jeho ubohost, směšnost, trapnost, jeho nicotnost a jeho prohry. Čechov však trpělivě odpovídá. Odpovídá přímo v díle, a to i v těch nejmenších povídkách. Tak v Aňutě musí student Stěpan Kločkov prohlédnout, v jaké špíně a ubohosti žije, naopak v Talentu tři malíři nikdy nepochopí, že se jim nedostává to nejdůležitější, aby se stali skutečnými umělci. Pochopí to však čtenář. Čechovovo umění hájí člověka právě tím, že mu ukazuje přesně na napadená místa v jeho nitru. Ukazuje mu je tak sugestivně, že se zdá takřka nemožné, aby si jich postižený nevšiml a nezačal se sám proti nim bránit. Bránit se sám proti sobě, proti všemu zlému a ubohému uvnitř i vně…
…..Čechov byl, je a zůstane zamyšleným hlasatelem pravdy, zejména pravdy umělecké.
Sám o tom kdysi napsal:
„Umění je tím zvláštní a dobré, že v něm nelze lhát. Je možné lhát v lásce, v politice, v medicíně, je možné oklamat lidi i samého pánaboha – byly i takové případy – avšak v umění klamat nelze.“