Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

31. října 1980, tedy před 35 lety, zemřel Jan Werich, jeden z našich neslavnějších a nejoblíbenějších herců.  Připravil Pavel Hlavatý.

Natočeno 2015. Premiéra 30. 10. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 30 min.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 29. 10. 2025 (ČRo Plus, 21:10 h.) v cyklu Dokument Plus. K poslechu zde.

Lit.: Hlavatý, Pavel: Jan Werich: Začátky Osvobozeného divadla i napodobování Mao Ce-tunga. In web ČRo Plus, říjen 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Herec, dramatik, textař, spisovatel a scénárista Jan Werich se narodil 6. února 1925 v rodině úředníka. Velmi záhy se na základní škole setkal a spřátelil s Jiřím Voskovcem, se kterým později napsal řadu divadelních her a písňových textů (většinou na americké umělé či lidové písně nebo s hudbou Jaroslava Ježka) pro jejich společné Osvobozené divadlo.

Před nacisty se Werichovi – spolu s Voskovcem a Ježkem, který zde zemřel – podařilo uniknout do zahraničí a válku strávil ve Spojených státech. Po návratu do vlasti v roce 1945 ještě krátce provozovali Divadlo V + W. Po Voskovcově odjezdu ze země působil Werich na různých scénách a v divadle ABC (které sám řídil) vytvořil ve druhé polovině 50. let hereckou dvojici s Miroslavem Horníčkem. Po nástupu normalizace nesměl veřejně vystupovat. Zemřel 31. října 1980.

Vytvořil několik filmových rolí – za první republiky s Voskovcem ve společných filmech (Pudr a benzín, Peníze nebo život, Hej rup!, Svět patří nám) i samostatně (U nás v Kocourkově), později pouze samostatně (např.: Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král…, Až přijde kocour). 

Je autorem několika knih, mezi nejznámější patří jeho pohádky Fimfárum, Italské prázdniny či Jan Werich vzpomíná – vlastně potlach. 

Záznamů s hlasem Jana Wericha je v rozhlasovém archivu poměrně dost, snažili jsme se vyhnout těm nejznámějším (včetně těch, které byly vydány na různých zvukových nosičích), zařazeny nemohly být ani ukázky z Werichova díla – ty by nutně překračovaly náš časový rámec. 

A tak ve Werichově nezaměnitelném podání uslyšíte například o jeho rodičích, o začátcích Osvobozeného divadla, o tom, jak s Voskovcem v době své emigrace ve Spojených státech hovořili (nejenom) v Shakespearově Bouři čínsky, nebo třeba – z počátku roku 1968 v živém vysílání – jak se Werich chystá napodobit Mao Ce-tunga. 

Lit.: kac – Sedmidubský, Jan – Hlavatý, Pavel: Werich vyprávěl: Praská mi vodovod, na kterém se dělníci mstili nacistům. A chodí u nás Modrý abbé. In web ČRo Plus, 29. říjen 2025 (článek). – Cit.: Jak se mu žije na Kampě, co přeje Jiřímu Voskovcovi k 60. narozeninám a jak spolu mluvili čínsky, přibližuje Jan Werich v archivních nahrávkách. Poslechněte si hlas herce, dramatika a spisovatele, který zemřel před 45 lety, 31. října 1980. „Já tady bydlím na Kampě velice rád, ačkoliv ten dům, když už tady o tom mluvíme, tak má své nevýhody, protože prošel mnohými změnami, byl mnohokrát přestavován,“ začíná Werich své vyprávění v Dokument Plus a přibližuje život ve své vile.

„Elektrické vedení například u nás, to je hlavolam pro elektrikáře. Když tady například se někde spálí pojistka, tak to nikdy nevědí na kterým vedení, protože tady je asi deset vedení. Jak to tady všelijak renovovali, a když se jim jedno vedení nepovedlo, tak vysekali jiný, a teď my nevíme, kterou trubkou který drát kam vede,“ vypráví Werich na nahrávce z roku 1960, kterou využil pořad Jan Werich – ikona živě.

„Co se týče vody, to má taky zajímavou historii,“ pokračuje Werich. „Tady bydleli nějací nacisti za protektorátu a dělali si koupelnu. A naši čeští dělníci se jim mstili tím, že jim dali ten nejhroznější materiál, co byl, a ten jim zazdili do zdí. No potom Němce vyhnali, přišla jiná doba, bydlím tady já a doplácím, tedy praská mně ten vodovod, co měl praskat těm Němcům.“

Nedávno prý přišel k Werichovým jeden instalatér a řekl: „Jo, tak vy tady bydlíte, no to si dáte. Já jsem sem dával ten nejstrašnější materiál do zdí, to se nediví, že to praská, to vám bude ještě dlouho praskat.“

Ve vile dokonce strašilo, popisoval dramatik. „Například Modrý abbé tady chodívá někdy skrz byt, až praskají podlahy a nikdo nejde, ale parkety vrzají, najednou se rozsvítí, zase se zhasne, cvakne klika, dveře letí a nikdo nevchází do dveří. No a my jsme si nějak zvykli, Modrý abbé je hodný muž a asi nás má rád, takže my mu dáváme svobodu, on dá svobodu nám.“ (…)