Přemysl Hnilička
Týdeník Rozhlas 28/2019 (1. 7. 2019)
Jestli někdo dokázal v českém prostředí ovládnout schopnost psát dramatické texty pro rozhlas, je to Daniela Fischerová. Texty této spisovateky a dramatičky jsou magické, zdánlivě prosté, ale s velkým vnitřním napětím a vynikajícími dialogy. Nejsou upachtěně uštrikovaně a překombinované, zato jsou plně citovosti, pochopení i krutých a občas snad i cynických zvratů.
Velkou doménou Fischerové jsou dramatické miniatury. Jednou z nich je Velká vteřina (1992). Příběh dvou lidí, kterým se jedním jediným okamžikem naráz změnil (a ještě jednou změní) celý život, je strhující nejen v síle samotného příběhu, ale i v dramatické zhuštěnosti: příběh, který by jiným vydal na trilogii, Fischerová zhušťuje do deseti minut a dává tak posluchači možnost si – řečeno s nadhledem – trilogii domyslet sám ve své hlavě.
Stará žena (Věra Kubánková) trpí stálým konfliktem se svou dcerou (Eliška Balzerová), která má oprávněně obavy o její zdraví. Poté, co ukončí jeden z mnoha telefonních hovorů na toto téma, rozdrnčí se telefon staré paní znovu. Na druhém konci sluchátka slyší hlas rozjařeného stárnoucího muže Lea (Marián Labuda), který ji chce věnovat „hory, hory prachů“ a odvyprávět svůj životní příběh. Příběh, který je osudově spojen s tím jejím. Leova židovská matka totiž během transportu do koncentračního tábora tajně předala mladě dívce (dnešní stará žena) své nemluvně. To se po válce díky Červenému kříži opět setkává se svou matkou a krásný příběh sebeobětování mu v dospělosti učaruje.
(more…)
Jedním z témat, které mne jako fanouška mluveného slova trápí a nutí mne znovu a znovu se k němu vracet, je pátrání po rozhlasových hrách, které byly smazány; ať už v letech padesátých, sedmdesátých, osmdesátých či i v letech po Listopadu 1989. Především v létech šedesátých byly natočeny vynikající rozhlasové hry s prvotřídním obsazením; ani to je však nezachránilo před barbarskou likvidací – ať už bylo důvodem téma hry, jméno autora či režiséra nebo protagonisty.