Původní rozhlasová hra.
Překlad z anglického originálu do srbštiny Vladislava Stamenkovič. Hudební dramaturgie Jaroslav Bošniak.
Zvuk Nikola Nikolič.
Dramaturg Daša Drnčič.
Dramaturg serie Vladimir B. Popovič.
Režie Olga Brajovič.
Účinkují Nikola Semič, Vlado Živkovič, Borivoj Stojanovič, Milutin Budkovič, Vuk Dodjerovič, Branko Vujovič, Zagorka Marijanovič, Milena Vukojčič, Mijodrag Radovanovič, Svetlana Bojkovič.
Natočil Dramski program, Radio Beograd v únoru 1991 (21 min.).
Federico García Lorca. Překlad Miroslav Haller. Rozhlasová úprava Jarmila Chloubová. Hudbu složil a řídí Oldřich Letfus. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Miloslav Jareš.
Osoby a obsazení: Bernarda (Leopolda Dostalová), Marie-Josefa, její matka (Otýlie Beníšková), Augustias (Julie Charvátová), Martirio (Eva Klenová), Adéla (Alena Kreuzmannová), Poncia, hospodyně (Světla Amortová) a služka (Štěpánka Holečková).
Natočeno 1955. Obnovená premiéra 20. 8. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 77 min) k 80. výročí zavraždění Federika García Lorky (19. 8. 1936).
Lit.: anonym: Federico García Lorca: Dům doni Bernardy Alby. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2016 (článek). – Cit.: Hra o touze po svobodě a o hledání cesty ven, ze světa pevných konvencí a rodových povinností.
„Byl to ztělesněný blesk, energie v neustálém rychlém pohybu, světelná radost, něha úplně nadlidská. Jeho osobnost byla magická a brunátná a přinášela štěstí,“ tak charakterizoval Pablo Neruda básníka, jehož hra Dům Bernardy Alby, dokončená v roce autorovy smrti (1936), je jednou z nejpůsobivějších her španělského divadla. Doňa Bernarda Alba po smrti svého muže ostražitě hlídá své dcery a jejich počestnost. Všech pět dcer je na vdávání, touží po lásce, ale místo manželství je spíš čeká osud jeptišek. Dokud do jejich životů nezasáhne tajemný Pepe Romano, nezpřetrhá Bernardiny řetězy a nedá událostem jiný směr…
Julius Zeyer. Hudba Josef Suk. Hudební režie dr. Ladislav Šíp. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídí Václav Smetáček. Dramatická a režijní spolupráce Jiří Šrámek. Zvuková režie František Burda. Technická spolupráce Jaroslav Zach, František Havlíček, Jan Chalupský. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Jiří Fiedler.
Osoby a obsazení: Prolog (Jiřina Petrovická), Radovid (Jaroslav Průcha), Radúz (Václav Voska), Vratko (Bohuš Záhorský), Runa (Leopolda Dostálová), Stojmír (Zdeněk Štěpánek), Přibina (Otakar Brousek st.), Živa (Jarmila Krulišová), Prija (Dana Medřická), Mahulena (Marie Glázrová), Nyola (Julie Charvátová), lid magurský (Irena Purghartová, Štěpánka Holečková, Otto Budín, Jan Víšek, Ludmila Stambolieva, Marie Nademlejnská, Jindřich Doležal, Bedřich Ulrych, Marie Kautská). Zpívají Libuše Domanínská, Antonín Zlesák, Přemysl Kočí a Pěvecký sbor Čs. rozhlasu, sbormistr Ladislav Černý.
Natočeno ve studiu Domovina 1. – 6. 7. 1957.
Vydal Supraphon (Gramofonový klub), DV 15054-56 (3 LP + textová a obr. příloha) v roce 1958. Reedice 27. 5. 2011 (SU 4066-2, 2 CD).
Pozn.: Kompletní uvedení pohádky v historické nahrávce Supraphonu z roku 1957. Připravil a uvádí Bohuslav Vítek (při rozhlasovém uvedení).
Zeyerova dramatizace romantického příběhu lásky Radúze a Mahuleny čerpá svou krásu z několika silných pramenů: z hluboké symboliky slovenské lidové pohádky, z poetiky a dramatismu Julia Zeyera, s nímž uchopil tuto vzácnou látku, a z výjimečného talentu tehdy 23letého skladatele Josefa Suka. Ten později vyznal, že čas práce na Radúzovi byl nejkrásnější dobou jeho života. Skladatelský talent rozvíjel pod vedením A. Dvořáka a inspirací mu jistě byla i opětovaná láska k Dvořákově dceři Otilce. Romantický příběh věrné lásky Radúze a Mahuleny tak padl na úrodnou půdu. Sukova hluboká a krásná hudba obstála ve zkoušce času v podobě orchestrální suity – jeho Pohádka dnes patří ke klenotům české hudby. Zeyerova hra se po úspěšné premiéře v Národním divadle (1898) dočkala celé řady ztvárnění. Dnes se poprvé na CD objevuje neopakovatelná nahrávka s hvězdným hereckým obsazením (mezi mistry jeviště na nahrávce exceluje okouzlující Marie Glázrová v roli Mahuleny a Václav Voska coby Radúz) a se Sukovou hudbou v původní roli. Julius Zeyer (1841-1901), jehož dvojí výročí letos slavíme, se na této nahrávce dočkal vrcholně citlivého i emocionálně silného pojetí pohádky, které s časem neztratilo nic ze svého kouzla a výjimečnosti.
Natočeno 1955.
Ignát Herrmann. Osmidílná četba na pokračování vybraných kapitol z románu s podtitulem Příběh Martina Žemly . Kapitoly z románu do vysílání vybrala a pro rozhlas upravila Věra Šalamounová. Režie Vladimír Tomeš.
Čte Soběslav Sejk.
Natočeno v Českém rozhlasu v roce 1979 (celkem 3:49 hod.). Premiéra 8. dílu 15. 7. 1980.
Ivan Sergejevič Turgeněv. Rozhlasová dramatizace románu z roku 1859. Přeložily Marta Ličková a Magda Takáčová. Pro rozhlas zdramatizoval Ján Dohňanský. Klavírní improvizace Jan Matúš. Zvuková spolupráce Juraj Kručaj. Technická spolupráce Marta Žedéňová. Dramaturgie Ján Vdoviak. Režie Milan Bobula.
Osoby a obsazení (herci divadla Jonáša Záborského v Prešově) : Mária Dmitrijevna (Naďa Nináčová), Líza, její dcera (Brigita Bobulová), Fjodor Ivanič Lavrecký (Eugen Balogh), Varvara Pavlovna, jeho žena (Margita Mišurová), stařenka Marta Timofejevna (Želmíra Kačková), Vladimír Nikolajevič Pančin (Stanislav Kubiš), Sergej Petrovič Gedeonovský (Anton Trón), učitel hudby Lem (Ján Mišura), Anton, komorník Lavreckého (Štefan Petrák), vypravěč (Andrej Šilan).
Natočeno ve studiu Košice Slovenského rozhlasu v roce 1974 (86 min.).
Věra Stiborová. Povídka. Pro rozhlas připravila Hana Soukupová. Technická spolupráce Katarína Křepelková. Zvuk Pavel Šobr. Režie Aleš Vrzák.
Účinkuje Martin Hruška.
Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2000 (28 min). Repríza 21. 12. 2015 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h) v cyklu Noční bibliotéka.
Pozn.: Věra Stiborová, nar. 15. ledna 1926 v Písku. Autorka psychologických příběhů a novinářka. Poté, co jí bylo v roce 1969 zakázáno publikování a jakákoli jiná kulturní činnost, pracovala jako pomocná dělnice v zahradnictví a později jako prodavačka gramofonových desek. V 70. a 80. letech příležitostně překládala pod propůjčenými jmény z angličtiny a němčiny. Od roku 1986 je v důchodu. Jejím manželem byl spisovatel Jaroslav Putík.
Ján Solovič. Původní rozhlasová hra. Hudba Jaromír Dlouhý. Odpovědný redaktor Ján Solovič. Technická realizace Július Loderer. Režie Ivan Teren.
Osoby a obsazení: Ján Bieň (Jozef Króner), Bieňová, jeho žena (Hana Meličková), strojvedoucí (Alojz Kramár), mladík (Anton Mrvečka), Zdena Grúberová, vyšetřující (Gustav Valach), vlakvedoucí Šenaj (Gejza Slameň), výpravčí (Karol Machata), náčelník (František Dibarbora), ??? (Viliam Záborský), obhájce (Elo Romančík), prokurátor (František Zvarík), závodní lékař (Ctibor Filčík), informátorka (Beta Poničanová), soudce z lidu (Samuel Adamčík), internista (Jozef Čierny), ošetřovatelka (Viera Topinková), ošetřovatel (Bronislav Koreň), panička (Oľga Sýkorová), pacient (Juraj Paška), jeho žena (Terézia Kronerová), žena z ulice (Elena Latečková), muž z ulice (Karol Skovaj).
Nastudoval Československý rozhlas Bratislava v roce 1958. Premiéra 2. 6. 1958 (58 min.). Reprízy 10. 2. 1962 (Československo I, 10:30 h.), 15. 3. 1999 (Slovensko 1), 27. 8. 2001, 31. 8. 2006 (Rádio Slovensko); 23. 3. 2021 (SRo 8 Rádio Litera).
Pozn.: Hra /1958/ vykresľuje osud železničiara Bieňa. Na železničnej katastrofe autor demonštruje, čo všetko môžu spôsobiť zdanlivo bežné previnenia, vyplývajúce z ľahostajnosti, byrokratického prístupu k ľuďom a ľahkomyselnosti. (anotace)
Pozn.: Hra získala diváckou cenu na přehlídce rozhlasových her OIRT ve Varšavě a Berlíně. Byla přepsána jako divadelní hra „v dvoch častiach s prológom a epilógom“ a ta byla nastudován v v režii Igora Ciela a měla v roce 1962 premiéru v roce 1962 v Krajském divadle Nitra. V tomtéž roce byla hra nastudována a vysílána jako televizní inscenace v ČST Bratislava (ukázka zde). V roce 1963 vzniklo české rozhlasové nastudování.
Pozn.: 2 : Odohráva sa po železničnej katastrofe. Prvé zistenia vyšetrovacej skupiny, ktorá prišla na miesto hneď po zrážke vlakov, ukazujú, že na vine bol starý výmenár Bieň. Našli ho vo výmenárskej veži v bezvedomí a skúška dokázala, že požil alkoholický nápoj. Do vyšetrovania sa po boku Prokurátora zapojí tajomník okresného výboru komunistickej strany Holecký, ktorý chce predtým, ako odoberú Bieňovi stranícku legitimáciu, poznať všetky podrobnosti prípadu. Bieň je starý poctivec, nikdy nepil a je nepredstaviteľné, že by mohol svojou nedbanlivosťou zapríčiniť takéto nešťastie. Nevie sa brániť, nerád sa sťažuje, ale postupne predsa vyjde najavo celé pozadie. Jeho organizmus už bol vyčerpaný dlhoročnou prácou. Na naliehanie manželky sa išiel dať vyšetriť k lekárovi. Lenže tam sa začala jeho niekoľkodňová anabáza, počas ktorej ho posielali z jednej ordinácie do druhej, z nemocnice do nemocnice. Nerozumel celému nezmyselnému zbyrokratizovanému mechanizmu liečebnej starostlivosti a ešte predtým, ako sa konečne dostal k tomu správnemu lekárovi, musel unavený zastúpiť v práci svojho mladého kolegu. Tesne pred polnocou mu prišlo zle a on v zúfalstve vypil neznáme kvapky, ktoré mu priniesla manželka. Padol do bezvedomia a katastrofa bola nevyhnutná. Kto je vinníkom? Nie poctivý starý človek, ale ľahostajnosť, byrokracia, ľahkomyseľnosť, nezodpovednosť zainteresovaných, ktorí mali urobiť všetko pre to, aby železničná doprava bezpečne fungovala. Vinní sú svojím dielom všetci, ale priamo zodpovedný za zrážku vlakov vlastne nikto. Táto pôvodne rozhlasová hra inklinuje k aktuálnej publicistike a odhaľuje odľudštený mechanizmus, zatláčajúci človeka do postavenia bezbrannej obete a spôsobujúci veľké, nenahraditeľné škody. (Autor: Ewuska16; anotace televizní inscenace z CSFD)
Lit.: Mistrík,Miloš: Sto slovenských hier. Bratislava : LITA, 1992 (článek). – Cit.: Ján Solovič (nar. 1934) reakuzoval svojimi konverzačnými hrami aktuálne potreby kultúrnej politiky komunistickej strany. Napríklad vo voľnom pokračovaní troch hier nazvanom Občianska trilógia skúmal, ako sa ideály ľavicových bojovníkov Slovenského národného povstania a budovateľov spoločnosti po roku 1948 konfrontujú s konzumným spôsobom života nasledujúcich generácií.
Venoval sa aj ekologickej problematike, záchrane kultúrnych pamiatok, pričom často hľadal ideálne východiská z klbka problémov, ktoré dogmaticky nachádzal v neomylnej a bezúhonnej činnosti straníckeho aparátu. Solovičova tvorba je rozsiahla.
Nezačala sa až v 70. rokoch, veď už predtým na seba upozornil hrou Polnoc bude o päť minút, kde skúmal subjektívne a objektívne príčiny železničného nešťastia. Tento autor sa pohotovo ujímal aktuálnych problémov, ktoré však zväčša spracúval v publicistických moralitách.
Jeho nenáročné komédie a občianske hry slúžili ako ukážka angažovanosti v mene pomýlených ideálov obdobia konsolidácie.
1. Sighetu Marmatiei – V hlavní roli Dita Vojnarová, dále účinkují : Miroslav Hruška, Pavel Juřica, Martin Mńahončák, Viktor Dvořák a další.
2. Lehkost – V hlavní roli Dita Vojnarová, dále účinkují : Viktor Dvořák, Tomáš Petržala, Tereza Velišová a další.
3. Poryv větru mi čechrá vlasy – V hlavní roli Dita Vojnarová, dále účinkují : Miroslav Hruška, Pavel Juřica, Martin Mńahončák.
Natočeno ve studiu Olomouc ČRo v roce 2004 (21 min., 26 min., 23 min.).
Účinkuje Daniela Kolářová.
Natočil Československý rozhlas v roce 1975 (celkem 2:38 hod.).
Władysław Stanisław Reymont (vl. jménem Rejment, známý také jako Rejmont, Urbański) – narodil se 7. 5. 1867 ve vsi Kobiele Wielkie pod Radomskiem, zemřel 5. 12. 1925 ve Varšavě.
Nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Powered by WordPress