Literárně-hudební pásmo z poezie ruského básníka Sergeje Jesenina inspirované podzimem. Překlad Jan Zábrana. Připravil Miroslav Staněk. Etudy pro klavír Alexandra Skrjabina hraje Arthur Green. Hudební spolupráce Josef Třeštík. Režie Hana Kofránková.
Účinkuje Miloslav König.
Natočeno 2010. Premiéra 3. 10. 2010 (43 min.). Repríza 22. 12. 2025 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.) v cyklu Souzvuk.
Lit.: Staněk, Miroslav: Vyblázněné chuligánství. In Týdeník Rozhlas 20/2010, 21. 9. 2010, s. 11 (článek). – Cit.: Před sto patnácti roky na podzim se narodil ruský básník Sergej Jesenin. Zemřel, když mu bylo třicet let. Jeho smrt zůstává podnes obestřena rouškou tajemství. Byl básníkem ruské vesnice, rád se do té role i stylizoval. Ale stejně sugestivně jako o hřebečcích, telatech, osikách a břízkách, chladných podzimních ránech, jeřabinách, modravých letních večerech či zimních zasněžených pláních dokázal ve svých verších zpívat i o moskevských putykách, o „vyblázněném chuligánství“.
Logické místo mají v básních „venkovského chlapce od Rjazaně“, z jehož tvorby vznikl na Vltavě další z pořadů Souzvuk, roční období. Nádherně zpíval o jaře i létě, ale jak život šel, nacházel čím dál více inspirace v obdobích, kdy přírodě i roku ubývají síly. Zároveň s tím, jak dozrával v mistra, nezadržitelně se překláněl do podzimu, a to jak v poezii, tak v životě – poněvadž u Jesenina poezie a život jedno jsou. Žil rychle, v převratné době, s jejímž stále mu cizejším směřováním, mizením své „dřevěné Rusi pod neživými, cizími“ industriálními tlapami „železného stroje“ se nedokázal vyrovnat…
K opěvování podzimu jako by Jesenin byl předurčený svým jménem. Jeho poetické příjmení však není umělecký pseudonym. Nosili je jeho předkové, nefalšovaní ruští venkované, k nimž měl jejich potomek – „nejlepší básník v Rusku, módepán“, jenž brázdil bulváry revoluční Moskvy v cylindru a lakýrkách, mírně řečeno rozporuplný vztah. Podobně rozporuplný vztah měl Jesenin i k ženám. Nemohl bez nich být, toužil po jejich něze a lásce – a zároveň před nimi utíkal. Milenek měl v životě mnoho, manželek několik – tou nejznámější byla americká tanečnice lsadora Duncanová. Procestoval s ní Evropu i Ameriku a pak od ní zakrátko utekl zpátky do Ruska, do toho „zamázdřeného“ koutu země – jediného, kde mohl básník Jesenin žít a umírat.
Lit.: Jirkovský, Pavel: Jesenin. In web ČRo, Diskuse k vysílání Vltavy, 3. 10. 2010 (názor posluchače). – Cit.: Dobrý den přeju. Už víckrát jsem si všiml, že při interpretaci textů na Vltavě se dává přednost „chlapecký“ ukňouraným hlasům. Stejně tak dnes. Pochopitelně lze asi jinak číst Jesenina, ale nemůžu si pomoci, Jesenin nekňučí v žádné ze svých básní, alespoň ne v těch, co znám. Ale to, co je v textu i z kontextu pořvávání chuligána, těžko si lze představit jako kňourání chlapce, že ho bolí břicho. Mrzí mě to, v životě žijem jednou jen.