Jan Sedmidubský. Nostalgické leporelo s otevřeným koncem. Co všechno se odehrálo během jednoho dubnového dne: cesta do Brna skoro pětadvacet let poté. Vzpomínky novináře a politika, kteří byli tak trochu u toho, ale těžko mohli něco ovlivnit. A pohled generace, která už to nezažila, jenom ví, že kdysi tu bylo Československo.
Natočeno 2017. Premiéra 3. 9. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). Repríza 11. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) pod názvem Pod platanem aneb Mezigenerační leporelo s otevřeným koncem; 14. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h); 29. 8. 2020 (ČRo Plus, 21:05 h.).; 11. 11. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.
Pozn.: V dubnu roku 2017 u příležitosti 25. výročí rozdělení Československa uspořádalo Radio Wave a slovenské rádio FM ve vile Tugendhat setkání rozmanité společnosti. Bývalí politici, novináři a mladí česko-slovenští tvůrci se sešli, aby diskutovali historické pozadí rozdělení Československa, ale i jeho význam. Dokument zachycuje přípravy vysílání této události. (anotace)
Lit.: Sedmidubský, Jan: 25 let od rozdělení Česka a Slovenska opět spolu Pod platanem. Dokument o mezigeneračním setkání ve vile Tugendhat. In web ČRo 2 Praha, 3. 9. 2017 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Rádio Wave a slovenské Rádio FM odvysílali tematický den a diskusní večer z Tugendhatu. Pozvali na něj generačně nesourodou skupinu: bývalé politiky, novináře z řad pamětníků tehdejších událostí a mladé české a slovenské umělce. Dokument z příprav vysílání.
Léto 1992 je v historii brněnské vily Tugendhat vlastně jenom krátkou dějinnou epizodou. Přesto si naše paměť právě dobu před 25 lety zafixovala jako nejdůležitější okamžik spojený se slavným funkcionalistickým domem. Těžko říci, koho po volbách 1992 napadlo uskutečnit jednu z prvních česko-slovenských schůzek v Brně a právě na tomto místě.
Nápad to byl dobrý a měl pro politiky jednu nezanedbatelnou výhodu – relativní anonymitu místa, kde mohli nerušeně jednat. I novináři tehdy zůstali za plotem na ulici a díky tomu vznikly i poměrně nekvalitní a teleobjektivem focené záběry obou premiérů pod platanem. Dnes už není jasné, pod kterým.
Co je čtvrt století?
Pokud někdo prožil rozpad Československa ve věku, kdy už vnímal politické souvislosti, asi mu bude připadat, že se to všechno odehrálo včera. Ostatně někteří tehdejší protagonisté se dodnes tu a tam mihnou ve veřejném prostoru – Václav Klaus, Petr Pithart, Vladimír Mečiar – ten ovšem spíš v souvislosti se zrušením „svých“ amnestií z poloviny 90. let.
Mezitím dosáhla dospělosti generace, která zažila rozpad Československa nejspíš jako dětský komparz u televize a v hlavě jí mohly uvíznout třeba postřehy rodičů nebo prarodičů, kterými glosovali politiku tehdejší doby.
Jenomže řada těch, kdo se na tehdejším rozdělení státu podílela, z politiky dávno odešla. Někteří s pořádnou ostudou. A mnozí další už nejsou mezi námi. Reálně vzato čtvrt století je už opravdu dlouhá doba. Je to víc, než bylo dopřáno meziválečnému Československu.
Mezitím dosáhla dospělosti generace, která zažila rozpad Československa nejspíš jako dětský komparz u televize a v hlavě jí mohly uvíznout třeba postřehy rodičů nebo prarodičů, kterými glosovali politiku tehdejší doby. A pokud i dětské vzpomínky chybějí, stává se rozdělení Československa už jen kapitolou z dějepisu. Něco jako byla pro předešlé generace druhá světová válka nebo československé legie.
Zpátky do Brna
Rozhlasový dokument Pod Platanem je založen na poněkud zvláštní a do jisté míry uměle vytvořené situaci – mezigeneračním setkání na místě činu, čili právě na půdě vily Tugendhat. Rádio Wave (stanice Českého rozhlasu pro mladé posluchače) měla letos v dubnu zajímavý nápad – pojďme v pravidelném společném vysílání se slovenským partnerským Rádiem FM odvysílat tematický den a diskusní večer z Tugendhatu, a pozvat generačně nesourodou skupinu – bývalé politiky, dále novináře z řad pamětníků tehdejších událostí, a také mladé české a slovenské umělce.
Od rána 3. dubna 2017 se uvnitř vily Tugendhat konaly přípravy – natahovaly se kabely, technici chystali kamery na večerní internetový přenos, moderátoři dolaďovali scénář a architekt Adam Gebrian provázel na Facebooku své fanoušky celou vilou a ukázal jim všechny finesy domu, který je dnes zapsán v seznamu světového kulturním dědictví UNESCO.
Přes den se ve vysílání Wavu kromě hudby mluvilo o historii Československa, ale taky se vzpomínalo třeba na dětské dobroty z doby konce federace.
Pro natáčení dokumentu byla ale důležitá i cesta do Brna ve společnosti dvou protagonistů. Jedním byl první český porevoluční premiér Petr Pithart, druhým novinář a redakční kolega z Českého rozhlasu Plus Radko Kubičko, který byl jako tehdejší novinář Svobodné Evropy i u závěrečné tiskové konference 26. srpna v Tugendhatu.
Oba se více méně na hodnocení rozpadu shodli: bez přítomnosti veřejnosti a s více méně vynucenou přítomností novinářů si dva dominantní představitelé vítězných politických stran mezi sebou dohodli konec státu, aniž se ptali dalších politických partnerů, o veřejnosti nemluvě. Lapidárně řečeno: pár schůzek pod platanem, a když se lidé vrátili z dovolených, zjistili, že je po všem. Žádné referendum, jenom jízdní řád vedoucí k rozdělení.
Došlo i na zdánlivě zasuté vzpomínky. Půvabný je například moment, kdy Radko Kubičko srovnává průběh tehdejších tiskových konferencí Občanského hnutí a HZDS. Na jedné straně vládl otevřený dialog a normální lidská schopnost komunikovat, na druhé chladný odstup, nastupující paranoia a ramenatí chlapi z ochranky. Načež si bývalý český premiér ironicky povzdechne: „No jo… Vciťovali jsme se…“
Během cesty do Brna přišla na pořad i kardinální otázka, kterou by si každý volič měl přebrat před tím, než vhodí lístek do urny. Vítězí v našich voličských hlavách program, nebo spíš charisma, slogany a show? A jakou úlohu tento faktor sehrál před 25 lety?
Nevíme, na čem jsme
Ze samotné diskuse v Tugendhatu nakonec vyplynulo, že ani po čtvrt století vlastně nevíme, zda oběma bývalým národům Československa rozpad společného státu prospěl nebo naopak. Je to samozřejmě tím, že alternativní dějiny lze sice modelovat, ale není možné je prožít. Podle jedné z posledních statistik roku 2017 těsná většina českých občanů dnes rozpadu Československa lituje. Ale není za tím opět jenom nostalgie? Čili – to dobré si pamatujeme, to nepříjemné vytěsníme?
Těžko předvídat, jak by se vztahy ve dvojčlenné federaci dál vyvíjely, pokud by proti sobě stáli v létě 92 méně autoritativní vůdci než Klaus a Mečiar. Anebo pokud by tehdejší vítězné strany zapojily do jednání i další politické partnery, jak by se asi bývalo slušeno. Ale dějiny šly tou cestou, že oba otcové zakladatelé na sebe vzali jednoznačnou odpovědnost za rozdělení společného státu a tím také za vznik dvou států nových. Mnoho lidí jim je za to dodnes vděčných, mnoho jiných jim to nikdy neodpustí.
Dnes je Slovensko mnohem západněji orientované než Česko. Na rozdíl od Prahy se v Bratislavě už hezkých pár let platí eurem a Slováci si daleko méně než my představují, že se ve světě obejdou bez evropské pomoci a spolupráce. Český ekonomický náskok se z větší části vytratil a vývoj politické kultury zejména v bývalé české části federace raději nekomentovat.
Brzo na konečný verdikt
Martin Šimečka, stejně jako Radko Kubičko po rodičích dokonalý Čechoslovák, odpověděl v diskusi také na otázku, zda by Václavu Klausovi a Vladimíru Mečiarovi mnohé jejich další politické činy měly být prominuty s ohledem na to, že se zasloužili o vznik dvou nových států, jejichž vzájemné vztahy jsou v podstatě bezproblémové.
Šimečkova odpověď se dá shrnout takto: Ještě je brzo na to hodnotit zásluhy. Zatím jsme totiž žili velmi klidnou a vstřícnou dobu. Západ měl oddechový čas, rozšiřovala se Evropská unie i NATO, dlouho jsme žili bez globální ekonomické krize, věřili v ruskou demokracii a vůbec celosvětově vládl větší optimismus. Dnes je to jinak, a pokud se rozhlédneme po současné Evropě i po světě, tak já sám bych byl dnes velmi vděčný za silné Československo. Tolik Martin Šimečka.
Co zbývá z Československa
Pro mladé Čechy a Slováky je Československo zcela uzavřenou záležitostí. Ti, kdo mají přátelské nebo profesní přeshraniční kontakty, nemají většinou problém ani s odlišností jazyka a kontakt s druhým národem berou jako kulturní pestrost. Dávné politické půtky jsou zapomenuté a všechny třecí plochy, které oslabovaly československou federaci zejména po listopadu 1989, se dnes už těžko vysvětlují.
Československo zároveň svým způsobem stále trvá, ale jde spíš o jednostranný slovensko-český směr. Jen pár příkladů: čtyři z pěti slovenských kanálů pro děti jsou v češtině, mnoho mladých Slováků odchází za prací nebo studiem do bývalé české části federace, a české knihy a filmy se rozhodně nepřekládají do slovenštiny. V opačném směru nic z toho neplatí.