Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

Na začátku října měla ve slovenském Rádiu Devín premiéru dvoudílná rozhlasová hra Jána Mikuše Pobedim 1928. Vrací se k tragickým událostem, které se udály téměř před sto lety v obci Pobedim. Během venkovské zábavy tu došlo k požáru slaměných stohů, z čehož místní okamžitě obvinili Romy, žijící hned vedle vesnice v romské osadě. Vyzbrojeni střelnými zbraněmi, palicemi, klacky a kameny napadli muže, ženy a děti a po dlouhých dvou hodinách běsnění za nimi zůstalo šest mrtvých: jeden muž, pět žen a šestiletá holčička. Soud nakonec odsoudil pouze čtyři viníky, a to k nízkým trestům nepřesahujícím dva roky; ty si nakonec ani celé neodseděli, byli propuštěni za dobré chování.

Ján Mikuš se o příběhu dozvěděl od spisovatelů Marka Vadase a Richarda Pupaly a opatřil si více než stostránkový zápis ze soudního jednání, které se konalo v roce 1929. Z něj vychází scénář hry a právě pasáže, vycházející z původních záznamů, jsou nejpůsobivější. Mrazivé jsou i pitevní nálezy, které jsou místo čtení zpívané na romskou melodii. Mikuš však svou dokumentární hru proložil výpověďmi dnešních Romů: hovoří tu jak současní obyvatelé pobedimské osady, která stále ještě existuje, tak i úspěšní Romové, kteří se stali navzdory předsudkům úspěšnými ve svých oborech. Právě kombinace těchto dvou rovin působivost hry poškozuje; obě časové roviny jsou propojovány v nevhodné okamžiky a ruší poctivě budovanou atmosféru inscenovaných pasáží. Mnohem vhodnější by bylo natočit hru a samostatný dokument. Výsledná nahrávka je takto navzdory dobrému úmyslu v tempu škobrtavá a pro posluchače nepřehledná.

Přemysl Hnilička

(prosloveno na festivalu Prix Bohemia Radio 5. 11. 2013)

Divadlo a divadelní texty stály u samotného počátku rozhlasového dramatického vysílání. Není divu, prvotní rozhlasové přenosy byly spíše technickou kuriozitou a program byl tím pádem sestavován z toho, co bylo k dispozici. Dodnes se tradují historky z českého rozhlasového pravěku, v nichž zaměstnanec Radiojournalu zakoupil v knihkupectví daný počet divadelních her a přinesl je do studia, rozřezal potřebné stránky, herci si je jednou či dvakrát přečetli – a večer se pak vysílalo první dějství zakoupené hry.

Čím více se rozhlas a rozhlasové drama emancipovalo, tím více ustupovala do pozadí role divadla. První teoretické studie Václava Růta, Františka Kožíka, Olgy Srbové či Miloslava Havla vnímají rozhlasové umění blíže literatuře či filmu než divadlu. V dobách rozhlasového rozkvětu, tj. v letech třicátých, šedesátých a (snad i) devadesátých se rozhlas téměř zcela odklání od divadelních přenosů či adaptací a osamostatňuje se.

Zatímco ve dvacátých letech byla divadelní hra vítaným pomocníkem ve vysílání, v letech padesátých a sedmdesátých plnila roli více méně degenerativní. Já jako divadelní vědec samozřejmě s povděkem kvituji, že rozhlas oplývá mnoha dochovanými přenosy či úpravami divadelních her, neboť umožňuje zprostředkování významných i bezvýznamných inscenací českých divadel. Pro rozhlas však znamenaly úkrok, ne-li skok zpátky. Používání sovětských metod v Československém rozhlase bylo čiré zpátečnictví; to, co fungovalo v širé Rusi, v níž bylo do divadla často sta mil cesty, nemohlo fungovat ve střední Evropě. Rozhlasová hra jakoby na deset let zamrzla v čase. Zvukový záznam divadelní hry ji většinou nemohl nahradit. (more…)

Martin Čípek

(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Jak bývá v české mediální krajině zvykem, i letos se během letních prázdnin na televizních obrazovkách a v rozhlasovém éteru objevil bezpočet archivních pořadů. Je to logické a v zásadě není důvod se nad tím jakkoli pozastavovat. Ale to rozhlasové léto bylo v jistém slova smyslu přece jen zajímavější a – snad – i objevnější.

Sté výročí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů, pražského rodáka Franze Kafky, které připadlo na červen, nebylo možné přehlédnout a na Vltavě jej připomněli vskutku velkolepě – přímo Kafkovským létem, v jehož rámci byla odvysílána řada starších i premiérových her, povídek, esejů, veršů a reportáží. Nebyla to jen Proměna (1967), dnes již legendární inscenace v režii Josefa Henkeho, která svým invenčním přístupem i působivou, znepokojující atmosférou stále válcuje mnohé digitální pokusy současných tvůrců, ale také vynikající původní hra Petra Balajky Ottla (2016) s Taťjanou Medveckou v titulní roli, a především léta nereprízovaná rozhlasová kompozice ze vzájemné korespondence Franze Kafky a Maxe Broda nazvaná Přátelství (1998).

V letním rozhlasovém vysílání rezonovalo, možná méně, ale přesto výrazně také jméno Jiřího Horčičky, jehož režijní mistrovství si prostřednictvím několika znovuobjevených titulů znovu vydobylo zaslouženou renesanci. Hned zkraje prázdnin byla v rámci pravidelné vltavské nedělní řady her pro pamětníky uvedena dramatizace dobového bestselleru Josefa Nesvadby Dialog s doktorem Dongem (1964). Horčička dokázal z jinak tendenčního scénáře vykřesat posluchačsky atraktivní a dynamickou reportáž z Vietnamu, země, která se tehdy zmítala v politických i vojenských rozbrojích a na pozadí konfliktu vědeckého poznání přinést univerzální výpověď o ješitnosti (z)neuznaných talentů. Nutno dodat, že zásluhu na tom mají i představitelé hlavních rolí Eduard Cupák a Zdeněk Štěpánek. (more…)

Pavlína Drnková

Tento text vznikl jako výstupní práce z kurzu Literatura soumraku, včerejška a vídeňské moderny, který v zimním semestru 2023/24 na Katedře divadelních a filmových studií vedl Dr. Tomáš Bojda. Autorka je studentkou druhého ročníku mgr. studia.  

Hugo von Hofmannsthal, vystupující pod pseudonymy Loris či Theophil Morreu, byl rakouský lyrik, prozaik, dramatik a libretista žijící na přelomu 19. a 20. století (konkrétně mezi lety 1874 až 1929). Již v gymnazijních letech se zapojil do rakouského kulturního dění, řadil se mezi mladé vídeňské intelektuály, s několika z nich pak založil skupinu Mladá Vídeň. Hofmannsthal byl mnohými považován za velký objev a génia své doby. Slovy Arthura Schnitzlera byly jeho verše „takové dokonalosti, bezúhonné plastičnosti, takového hudebního procítění“. Jeho díla reflektovala tehdejší dobu a projevy moderní vídeňské společnosti. Hofmannstahl dodnes patří mezi evropský literární kánon meziválečného období. Adaptace jeho divadelní hry Kdokoli každoročně otevírají Salzburský divadelní festival, jehož byl sám spoluzakladatelem, Hofmannsthalova díla jsou dosud napříč evropskými zeměmi a médii stále adaptována a připomínána.

V reflexi Hofmannsthalovy tvorby nezůstal pozadu ani Český rozhlas, jenž doposud adaptoval ve dvou verzích (z roku 1956 a 2017) drama Kdokoli a do rozhlasové četby převedl i autorovu prozaickou tvorbu – například Kyrysnický příběh (1996) či Lucidora (1993). A právě rozhlasovou četbu povídky Lucidor z roku 1993 podrobím krátké analýze.

Rozhlasová četba Lucidor vznikla pod režijním vedením Jana Tůmy podle překladu Aloyse Skoumala a v hlasové interpretaci Jaroslava Satoranského. Povídka nese jméno hlavní postavy, mladé plaché dívky Lucile, která se nedobrovolně vydává za mladíka Lucidora. Příběh se odehrává ve Vídni v 70. letech 19. století, a to převážně v bytě šlechtičny Murské na Korutanské ulici (Kärntner Strasse). V úvodu vypravěč popisuje postavu paní Murské – matky mladé Lucile a její starší sestry Arabelly – jejíž rozhodnutí je oním důvodem Lucilina „přestrojení“. Cílem paní Murské je získat náklonost a finanční podporu od zámožného strýce, který nesnáší ženy, a tak využívá Lucile/Lucidora jako pojítko a zprostředkovatele tohoto pro ni výhodného vztahu. K dokonalému přestrojení dopomáhají také tělesné dispozice Lucile – není příliš ženské postavy a od doby, co prodělala tyfus, má krátké vlasy. I přes téměř neprůstřelnou masku „mužství“, však Lucile zůstává ženou a zamiluje se do sestřina nápadníka Vladimíra. Píše mu milostné dopisy pod sestřiným jménem a jako milenka se s ním schází po večerech schovaná ve tmě. (more…)

Anna Šmídková

Tento text vznikl jako výstupní práce z kurzu Literatura soumraku, včerejška a vídeňské moderny, který v zimním semestru 2023/24 na Katedře divadelních a filmových studií vedl Dr. Tomáš Bojda. Autorka je studentkou druhého ročníku mgr. studia.

Stefan Zweig (28. 11. 1881-23. 2. 1942) byl rakouský prozaik, esejista, básník a překladatel. V šestnácti kapitolách románu Svět včerejška, reflektující dětství v Rakousko-Uherské monarchii až po druhou světovou válku, se vydává po stopách každodennosti „obyčejných“ lidí, jejich zvyků a chování. Plní funkci zainteresovaného pozorovatele společenského a soukromého, módního i kavárenského života. Střípky minulosti jsou nostalgickým ohlédnutím za světem včerejška; světem, který považoval za ztracený pod ničivými diktátorskými ambicemi v Evropě během obou světových konfliktů. Stejně jako plyne čas, postupně se mění i Zweigův styl vyprávění: z původně dětského pozorovatele, plného euforie a vzpomínek na návštěvu školy a trávení času venku, se stává dospívající vypravěč. Od optimisty věřícího v lepší zítřky k melancholickému a střízlivě realistickému jedinci, obtěžkanému myšlenkami na válku, smrt a beznaděj. Tím taktéž uzavírá svou autobiografii, kdy v Brazílii jakožto exulant bez domova podléhá pocitu zániku zlatého věku jistoty, které kdysi znal. Jak sám píše: „Neboť století, do kterého jsem se narodil a byl vychován, nebylo století vášní. Byl to spořádaný svět, s jasným rozvrstvením a mírnými přechody, byl to svět bez kvaltování…” (S. Zweig: Svět včerejška)

Po více než padesáti letech od původního vydání Zweigova díla však jeho slova ožila znova. Ve vltavském cyklu Psáno kurzívou, četby na pokračování z produkce Českého rozhlasu, jim v roce 1996 propůjčil svůj hlas Viktor Vrabec. Ten pod vedením režiséra Petra Adlera zprostředkovává vybrané fragmenty knihy vycházející z překladu Evy Červinkové a rozhlasové přípravy Blanky Stárkové. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v časopise Respekt  43/2022)

Na přelomu září a října uvedl Český rozhlas Vltava premiéru čtyřdílné dramatizace románu Michela Fabera Kniha zvláštních nových věcí. Autor ke svému románu napsal: „U Knihy zvláštních nových věcí mi nezáleží na tom, jestli ji lidi považují za sci-fi, chtěl jsem zkrátka napsat román o muži a ženě, které rozděluje obrovská vzdálenost. A ta vzdálenost se mi tak zvětšovala, až se z toho stala jiná planeta. Každý z nás neodvratně směřuje k záhubě, protože nežijeme navěky. A nejenom my sami zemřeme, zemřou i ti, které milujeme.” Citace odkazuje k faktu, že se zde autor krom jiného také vyrovnával s těžkou nemocí své manželky. Příběh samotný popisuje vztah misionáře Petra a jeho manželky Bey, mezi něž se položí vzdálenost doslova meziplanetární. Zatímco Petr na planetě Oázanů šíří Slovo Boží (“kniha zvláštních nových věcí” je jejich označení pro Bibli), Bea mu posílá stále zoufalejší vzkazy, které souvisí s protesty, demonstracemi a ničivými katastrofami na Zemi, ty však většinou zaznívají ve vedlejším plánu, ve změti okolních zvuků. On si mezitím buduje hluboký citový vztah k novým věřícím a uvědomuje si, že celý meziplanetární projekt je opět jen pokus o kolonizaci dalšího území…

Zkušený rozhlasový režisér Petr Mančal (Vedral: Xaver, Joyce: Odysseus, Griffiths: Širší než nebe, Grosman: Obchod na korze) obsadil do hlavní role herce a hudebníka Ondřej Brouska. Jeho kazatel je vnímavý i povrchní, plný chuti zvěstovat víru svým blížním, ale nevnímající postupnou ztrátu víry své ženy. Zaujme také výkon Heleny Dvořákové: její Graingerová je zpočátku až vojensky komisní a odtažitá, v závěru však plně propuká její zoufalý cit k Petrovi. Pozornost k sobě přitahuje mefistofelský lingvista Tartaglione v podání Lukáše Hlavici. Herec si v jednom krátkém výstupu s chutí užívá šťavnaté výřečnosti své postavy. (more…)