Vzpomínka posluchačská
Nezletilá poslouchá hru pro mládež, v níž Jaroslava Adamová v roli špionky – partyzánky tančí před nepřítelem na stole. Její smích, rytmus scény, hudba, ruchy skládají velmi erotický zážitek. Podivení, že je něco takového v rádiu také možné. – Později: „Kazmar – šaty – Jafeta„. – Pochopení, že některé struktury se dají realizovat jen v rádiu. – A naprosté okouzlení: legendární Aškenazyho Bylo to na váš účet, hra nepřekonaná a nepřekonatelná ve své důvěře v lidský hlas, barvy a rytmus dialogu. Resumé: tohle chci jednou taky zkusit.
Vzpomínka občasné asistentky režie
Na Horčičkově place se věru nezívalo. Od prvního okamžiku nabitý energií, představami a nápady, křičí, dupe, směje se (fotky to dosvědčují). Všichni zúčastnění propadnou okamžitě pocitu, že vše, co se netýká téhle inscenace, je životní balast. Tady jde vždycky o život. Říkalo se o něm, že když točil, zastavoval zeměkouli.
Konkrétní vzpomínka: Detektivní komedie Zatracená kočka. Režisérův nápad, že Daniela Kolářová bude během dialogu chroupat jablko, je výborný, asistentku ale stresuje: v jedné ruce drží pytel náhradních jonathanů, v druhé lístek s číslem do porodnice (herečka je v devátém měsíci).
Moc jsem si u vás nezaasistentovala, pane režisére, ale všechny režijní knihy mám schované. A nikomu je nedám. Však vy víte proč.
Glosa o jedné závisti
Pane režisére, nevychoval jste nástupce. Vlastně jste žáky v profesním slova smyslu asi neměl. Ale provokujete, jiskříte a inspirujete pořád. A znervózňujete nás. Jak se to k sakru dělá, že má člověk v hlavě totální představu výsledného tvaru, že předem slyší, jak se propojí hercova intonace s hudbou či ruchem?! Jak se uhlídá rytmus dvouhodinové inscenace?! Nevím. A vím, že vy to víte.
Poznámka mé asistentky: „Ty nechceš točit scény na přeskáčku? Vidíš, Horčovi to nevadilo. On to měl v hlavě už všechno hotový.“ Tak to vám teda pěkně děkuju!
Ale ne, teď vážně: všichni vám opravdu děkujeme, gratulujeme a dodnes závidíme.
(Týdeník Rozhlas, 27. 3. 2007)
