Vede deštným pralesem, vtéká do Atlantického oceánu a po africkém Nilu je druhou nejdelší řekou světa. Lidé, kteří na jejích březích žili dříve, rozuměli jak řece, tak pralesu, kterým protéká. Pořad o Amazonii připravila Pavla Jazairiová.
Natočeno 2009. Premiéra 3. 10. 2009 (ČRo3 Vltava, 10:05 h.; 53 min.) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.
Pozn.: Řeku i její obyvatele vám představí autorka pořadu Pavla Jazairiová spolu se svými hosty – docentkou Markétou Křížovou ze Střediska iberoamerických studií Univerzity Karlovy a docentem Janem Frouzem, ředitelem Ústavu životního prostředí při téže univerzitě. Kromě odborníků, kteří o Amazonce a obyvatelích jejích břehů v pořadů hovoří, uslyšíte také reportérčiny postřehy z Amazonie a zvukové záběry z deštného pralesa.
Lit.: Jazairiová, Pavla: Přes Amazonku most nepostavíš. In Týdeník Rozhlas 51/2009 (článek). – Cit.: Spisovatelka, publicistka a dlouholetá členka zahraniční redakce Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu Pavla Jazairiová vydá na jaře příštího roku v nakladatelství Radioservis novou knihu. Tentokrát půjde o osobité přiblížení atmosféry a reálií některých zemí Latinské Ameriky, kam se autorka před časem vydala na další ze svých reportážních cest. S předstihem nabízíme jednu z kapitol – Pavla Jazairiová ji věnovala nejširší a zřejmě nejdelší řece světa.
Řeka plná ryb a moře na dosah
Své jméno dostala podle indiánských žen, které bojovaly proti nepříteli. Jako bájné Amazonky…Stojím na nábřeží v Belému. Nedohledná hladina nahnědlé vody. Na jedné straně se Amazonka vlévá do moře. Na druhé straně břehy ostrova Marajo. Své jméno dostala podle indiánských žen, které bojovaly proti nepříteli. Jako bájné Amazonky.
Dlouhá je 6259 až 7062 kilometrů – změřit přesně ji nelze, protože mění své jméno podle přítoků. Pramení v Peru, kde stéká ze svahů And, vtéká do Atlantického oceánu. Je nejvodnatější a možná nejdelší řekou na světě (pokud to není Nil,) má největší povodí (6915 000 až 7180 000 km2) – zabírá čtyřicet procent z celého kontinentu Jižní Ameriky.
Amazonka protéká Peru, Bolívií, Ekvádorem, ale z největší části Brazílií, Amazonskou nížinou. Ve svém ústí je řeka široká 80 až 150 kilometrů a hluboká až 135 metrů.
Širší řeka než Amazonka neexistuje a její proud je tak prudký, že přes ni nikdy nebyl postaven most.
Asi dvacet procent světových zásob sladké vody proudí v Amazonce.
V Belému, hlavním městě státu Pará, pět hodin letu ze Sao Paula, vidím místo divočiny výškové domy, široké třídy, graffiti na zdech a moderní supermarkety. Večer se před bankami utáboří místní bezdomovci.
Muž napíná luk, svaly na zádech ozdobené geometrickými kresbami… Jedna z fotografií vystavených ve Vero Peso.Francouzi, Holanďané, Španělé, Britové, Portugalci, kteří na začátku 17. století dopluli do Amazonie, objevili ztracený ráj.
Jaký ráj? Nespaloval snad tyto muže žár rovníkového slunce? Horko, vlhkost vzduchu, hmyz. Ale byli to doprodruzi, plavili se do neznáma za příslibem bohatství. Tropický les, vzácné dřevo, rostliny, koření – kakao, hřebíček, vanilka a skořice, kožešiny a možná i zlato. Řeka oplývala rybami a moře bylo na dosah.
O to vše spolu dobyvatelé bojovali.
V souladu s přírodou
Doufala jsem, že v Belému uvidím indiány. Potkávám jen míšence. Indiáni existují na fotografiích ve výstavních prostorách bývalé celnice Vero Peso („ver o peso“ – ověř si váhu) – velké barevné fotografie indiánů Asuri ze státu Pará, kam Belém patří.
Když roku 1500 přišli do Brazílie Portugalci, žilo zde asi pět až šest milionů indiánů (jak je mylně pojmenoval Kolumbus, který si myslel, že doplul do Indie). Byli to sběrači a lovci, také zemědělci. Mýtili prales po kouscích, pěstovali maniok a jiné plodiny k jídlu. Když se pole vyčerpalo, odešli jinam. Rozuměli pralesu a znali vlastnosti rostlin. Jejich domy byly vzdušné a kulaté, aby had, který by do takového obydlí pronikl, nemohl zalézt do žádného rohu. Lehké a jednoduché příbytky – indiáni byli kočovníci. Žili v souladu s přírodou.
Předměty, které potřebovali, si vytvářeli. Ze dřeva , kamene, lián… Milovali ozdoby z peří poskládané do pestrých mozaik. Z pralesních rostlin pletli hamaky, závěsná lůžka. Znali hrnčířskou hlínu a vyráběli keramiku. Popel svých mrtvých pohřbívali v ozdobných keramických vázách.
Když do Amazonie vtrhli Evropané, káceli jejich les a ničili přitom vše vzácné a cenné, co v něm rostlo i žilo, prchali zoufalí indiáni daleko od cizinců, do končin, kde, jak doufali, naleznou klid.
Blízko rovníku kánoí přibývá, pádlují na nich děti. Sebevědomě se pohybují na této strašné, hluboké řece, kde žijí velké ryby a krokodýli.Fotografie vystavené ve Vero Peso jsou trochu podbízivé – vrásčitá babička líbá ptáčátko, žena míchá jídlo na obrovské pánvi, děti si hrají v hamace. A další snímky: muž napíná luk, svaly na zádech ozdobené geometrickými kresbami. Chýše, dvorek, řeka, jídlo, děti a ženy. Stará nahá žena, její klidné sebevědomí. Barvy. Rudá a hnědá, krunýř želvy, oranžové plody, červené a černé kresby na těle a obličeji.
Nahá mužská záda ozdobená kresbami. Jaký je smysl těch geometrických vzorů? Zdobí se tak ještě?
Nakreslené na látce jsou kresby na prodej. Bílé, černé a červené labyrinty – geometrické pravidelné tvary. Ale tyto kresby patří na lidské tělo – patrně jednotlivé vzory na různé části. A fotografie není skutečnost.
Jak se zbavit indiánů
První setkání Evropanů s domorodci se zdálo být příjemné. „Indiáni jsou mírumilovní a pohostinní,“ psali dobyvatelé portugalskému králi.
Idyla rychle skončila, když se Portugalci rozhodli využít indiány jako otroky pro zemědělské práce.
Vyzbrojené skupinky pronikaly hluboko do vnitrozemí a lovily lidi. Potkávaly kmeny, které už nebyly mírumilovné, a navíc si jejich příslušníci (prý!) libovali v lidském mase.
Skutečná pohroma přišla v dvacátém století s kaučukovou horečkou. Chudí přistěhovalci získali v Amazonii půdu, kterou si sami museli od indiánů „vyčistit“. Způsobů, jak se jich zbavit, bylo mnoho. Cukr se strychninem, pokrývky nakažené neštovicemi, najímání pistolníků, kteří vystříleli celou vesnici.
Když zájem o kaučuk poklesl, těžily se nerosty, stavěla se transamazonská dálnice, pěstovala se soja, která devastovala (a stále devastuje) velké rozlohy půdy.
Indiáni se stahovali do měst, kde se nebyli schopni uživit.
Dnes většina z nich živoří v rezervacích.
Brazilská rasově pestrá a tolik tolerantní společnost nedokázala indiány ochránit ani je vstřebat.
Plavba lodí
Plujeme po řece lodí, která tady slouží jako vodní autobus.
Jsme blízko rovníku. Ostré slunce a třpyt vodní hladiny. Ocitli jsme se v rameni Amazonky, mořský vítr utichl.
Lidé, většinou míšenci bělochů a indiánů, si staví domky těsně u břehu. Jsou stlučené z prken, někdy na kůlech.Lidé, většinou míšenci bělochů a indiánů, si staví domky těsně u břehu. Domků jsou stovky, tisíce, jeden jako druhý, stlučené z prken, kterými prosvítá světlo. Verandy – houpací židle, prádlo na šňůře, na chodníku z prken pes, na pastvině kráva po kolena ve vodě – je čas záplav. U každého domku malé přístaviště a u něj loďka.
Řeka je jejich cesta. U domu maličká zahrádka, dál neprostupný les.
Kánoe, na ní žena s dítětem. Možná veze dcerku do školy. Ale kánoí přibývá, pádlují na nich děti, docela maličké. Ale už dovedou řídit loďku a určitě také umí plavat. Sebevědomě se pohybují na této strašné, hluboké řece, kde žijí velké ryby a krokodýli. Vlastně připlouvají k lodi žebrat. O něco prosí, o cokoliv. Lidé házejí do vody balíčky zabalené v plastikových sáčcích.
Slunce je pod mrakem a občas prší, déšť je teplý jako vzduch. Kluci na kánoích čekají na velkou loď – zachytí se hákem o spodní zábradlí. Po zábradlí vylezl malý chlapec, má mokré šaty, je bos. Chodí tyto děti do školy? Budou někdy žít jinde než u Amazonky? Jejich rodiče sbírají kaučuk, pracují na plantážích, na stavbách, kácejí les…
Na pastvině kráva po kolena ve vodě. Je čas záplav, vysoké vody. Některé shluky domků vytvářejí dojem vesnice a potom zde nikdy nechybí kostel, sbitý z prken jako každé místní stavení.
Nad hladinou se objeví ploutev a další – říční delfíni! Říká se, že jsou růžoví, a opravdu jsou.
Loď se přiblížila ke břehu, z lesa zní křik ptáků, už je vidím: jsou to zelení papoušci s oranžovým zobákem. Na ostrůvcích rostlin unášených proudem sedí volavky.
Tmavé a světlé vody
Dět připlouvají k lodi žebrat. O něco prosí, o cokoliv. Lidé házejí do vody balíčky zabalené v plastikových sáčcích.V noci jsme přistáli v Monte Allegre. Odtud se cestuje za skalními indiánskými malbami. Monte znamená hora a skutečně, proti hvězdnatému nebi se rýsuje temný obrys.
Nedaleko od Monte Alegre zanechal na skále otisk své ruky lovec z doby kamenné (před dvanácti tisíci lety) – k tomu malby lidských a zvířecích geometricky stylizovaných figur.
U města Santarém, sto kilometrů odtud, se před šesti tisíci lety rozvíjela kultura Tapajoara. Někdejší umělci tesali do kamene lidské postavy a vytvářeli jednu z nejstarších keramik na americkém kontinentu. Bylo to v době, kdy obyvatelé Amazonie začali lovit ryby, sbírat mušle a obdělávat zem. Zemědělci vypalovali v lese mýtiny, pěstovali kukuřici, maniok a další plodiny.
Santarém je bohaté město. Latex, dřevo, ryby, ovoce, ale také dobytkářství, sója a juta. V okolí bylo nalezeno i zlato a bauxit. Amazonka se zde slévá s řekou Tapajós a obě řeky tečou vedle sebe v jednom korytě. Smísí se až po několika kilometrech. Amazonka má barvu bílé kávy, vody Tapajós jsou temně šedé.
Asi před padesáti lety sem doplula velryba. Podle kostry vystavené v místním muzeu to bylo mládě. Černobílé dobové fotografie ukazují zvíře vytažené na břeh. V ústí Amazonky zabloudila, spletla se, pokračovala v cestě a v Santarému zahynula. Jak hluboká musí být řeka, ve které se velryba dostala tak daleko!