Miroslav Krleža. Komedie jedné karnevalové noci ve čtyřech dějstvích. Dramatický obraz morálního rozvratu několika představitelů záhřebské vysoké společnosti. Překlad Irena Wenigová. Rozhlasová úprava Josef Hlavnička, Irena Wenigová. Hudba Vladimír Truc. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Jan Lorman.
Osoby a obsazení: Oliver Urban (Eduard Cupák), Aurel (Josef Somr), Klára (Jaroslava Adamová), Klanfar (Josef Vinklář), Melita (Jiřina Jirásková), Fanny (Gabriela Rittichová), dámička (Helena Lehká), metařka (Lída Roubíková), pán (Zdeněk Martínek), hlasatel (Vladimír Fišer), hlasy z ulice (činoherní sbor).
Natočeno 1983. Premiéra 28. 11. 1983 (Vltava, 22.00-23.46 h.) k příležitosti Krležových nedožitých devadesátin. Repríza 18. 3. 1984 (Praha, 19:15 h.); 20. 4. 1986 (Praha, 19:15-21:02 h.). Obnovená premiéra 1. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 106 min.). Repríza 22. 12. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Lit.: Otčenášek, Jaroslav: Léda. In ILiteratura, 5. 1. 2012. – Cit.: Léda je svým způsobem poměrně nesložitá hra, na Krležovy poměry vcelku komorní s několika málo herci (přesněji pět hlavních plus tři vedlejší). Navíc se odehrává během jedné karnevalové noci roku 1925 v době od dvacáté hodiny do brzkých ranních hodin následujícího dne. Drama je tedy téměř „minimalistické“, ale naplněné vskutku vrchovatě emocemi. Postupně se seznamujeme s posledním stádiem rozpadu kdysi mocné a vlivné rodiny, vystupuje zde rytíř Oliver Urban, bývalý rada c. a k. velvyslanectví v Petrohradě, následný záhřebský intrikář, který po osobním krachu a odchodu do Kanady končí jako vlakový stevard sebevraždou. My se s ním ale setkáváme v prostředí ještě bohatého salonu šlechtičny Melity, která psychicky velice strádá v manželství se zbohatlým, ale chrapounským a chladným velkoprůmyslníkem Klanfanarem, kterému je koneckonců také již téměř lhostejná. Ale v „lepších kruzích“ se jen tak snadno z manželství neodchází. Navíc propadne kouzlu malíře Aurela, který sice maluje krásně na objednávku kýčovité obrazy, ale jinak je již ženatý s mírně hysterickou Klarou. Aurel je ale posedlý novou hvězdičkou, které všichni říkají Léda podle jednoho Aurelova obrazu ztvárňujícího antický námět Lédy s labutí. Všechny vztahy jsou v dramatu dramaticky narušené, většina konverzace se odehrává v rovině lží, přetvářky a polopravd, a když se některá z postav rozhodne vyjádřit se skutečně upřímně, vzbudí ještě větší pohoršení, než kdyby mluvila vulgárně. Krleža tak na opravdu malém prostoru – jedno dějství u Melity, dvě dějství u Aurela a poslední na ulici před Klanfanarovým domem – rozehrál spirálu pokryteckých šarád, které nevyhnutelně směřují k rozpadu stávajících poměrů a nabízejí jen chaos a pozérská „řešení“ složitě zapletených vztahů. Vše se navíc vznáší v jakémsi zatuchlém prostředí, které „pamatuje“ lepší doby a nenabízí nic než prostitutky na nároží, vyděšené služky a „skvělé“ bály.
Krleža se v debatách, které postavy vedou o dobovém výtvarném umění, filozofii apod., svým způsobem „baví“ na účet svých postav a i s odstupem času se nám různé komentáře a vyjádření, které hrdinové pronášení se skleničkou rakije či whisky v ruce, jeví ještě směšnější a povrchnější, neboť nám připadá, že se naše současné „elity“ vyjadřují v mnoha směrech velmi podobně. Nezapomeňme ale, že rod Glembayů je pouze fiktivní, ač vypadají jeho osudy tak skutečně.
Drama Léda vyšlo knižně poprvé v bělehradském Savremeniku v roce 1931, premiéru na prknech Chorvatského národního divadla měla již v dubnu 1930. Ačkoli byla většina Krležových her i ostatní tvorby vydána v češtině už ve třicátých letech, Léda vyšla tiskem poprvé až v tomto překladu Ireny Wenigové. Taktéž divadelní adaptace Lédy jsou v českém prostředí uváděny méně často než ostatní Krležovy hry. Poslední adaptace se ujal pražský Činoherní klub v lednu 2010.