Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Sergi Pompermayer. Hra katalánského autora reflektuje problémy současného světa a propojuje je s tématem médií a jejich schopností manipulace. Překlad Lenka Sovová. Rozhlasová úprava Olga Šubrtová. Zvukový mistr Roman Spála a Michal Rataj (a Jan Čeněk?). Natáčecí technik Dominik Budil. Produkce Dana Reichová. Zvukové efekty Michal Rataj. Spolupráce Olga Šubrtová.   Dramaturg Olga Šubrtová nebo Hynek Pekárek. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: Gyps (Jan Dolanský), generál Buthus (Vladimír Dlouhý), Bitis (Šárka Vaculíková), Onca (Apolena Veldová), Corvus (Igor Bareš), Crocuta (Petr Lněnička), Vultur (Hynek Čermák), děda (Josef Kubíček), dítě (Jiří Köhler), hlasy (Rudolf Matys, Naděžda Hávová, Karel Zajíc).

Natočeno 26. 4. – 28. 5. 2010 (studio R 31, studio R 34-F). Premiéra 14. 9. 2010 (ČRo 3 Vltava, 22:00 – 22:50 h.). Repríza 21. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.).

O natáčení této rozhlasové hry vznikl dokument Hra na hru aneb Když má fantazie zvuk (z cyklu Vltavský poledník, připravila Eliška Závodná).

Pozn.: Část hry byla natáčena v exteriérech – v rozvalinách bývalé vápenky na okraji Prahy.

Pozn. 2:  Televizní stanice ze šťastnější části světa přijde s geniálním nápadem na divácký hit. V reality show sledují diváci putování bundy s logem stanice zemí zmítanou válečným konfliktem. Kdo se dostane k bundě, způsobem jakkoli otřesným, smí říct do kamery svůj příběh. A diváci hlasují. Ten, jehož příběh nejvíc zaujme, dostane uprchlické vízum a tedy šanci uniknout válce a bídě. Když se o tomto pořadu dozví místní diktátor, dokáže, že využít a zneužít lze v podstatě všechno. Podle autora hraje stejně důležitou roli jako média i publikum: „Je to nepřítomný hlavní hrdina pořadu Uprchlíci, protože zbytek postav se o něj opírá a řídí se jeho míněním.“ – Sergi Pompermayer se narodil v roce 1967 v Barceloně. Vystudoval veterinární medicínu a osm let pracoval ve výzkumném institutu při nemocnici Sant Pau v Barceloně.

Lit.: Velíšek, Martin: Natáčení rozhlasové hry Sergiho Pompermayera Uprchlíci. In web ČRo, květen 2010 (ukázka z natáčení zvukové zkoušky).

Lit.: {Pekárek, Hynek?}: Sergi Pompermayer – Uprchlíci. In web ČRo, září 2010 (rozhovor s režisérem). – Cit.:  Rozhlasová stanice v bohaté a vlivné zemi pořádá originální reality show – v cizí zemi zmítané občanskou válkou může získat azyl a statut uprchlíka člověk, jehož tragický osud vyvolá v domácích posluchačích největší pohnutí a pošlou mu nejvíc hlasů. Pořad získá velkou popularitu. Jeho autoři mohou mít pocit, že mění svět k lepšímu do chvíle, než si probíhající soutěže povšimne místní diktátor a nabídne režisérovi pořadu rozhovor.

Hra Uprchlíci získala jejímu autorovi, katalánskému dramatikovi a scénáristovi Sergi Pompermayerovi (*1967) domácí a evropskou proslulost. Inscenaci nastudoval režisér Aleš Vrzák a do jedné z hlavních rolí obsadil Vladimíra Dlouhého. Premiéru vysílá Český rozhas 3 – Vltava v úterý 14. 9. ve 22 hodin.

S režisérem Alešem Vrzákem o inscenaci Uprchlíci
Uprchlíci jsou druhá katalánská hra, kterou jsi v poměrně v krátkém časovém období inscenoval. Mají tyto hry něco společného, respektive čím tě zaujala?

Obě katalánské hry přinesla dramaturgyně Jihočeského divadla Olga Šubrtová, moje dávná rozhlasová kolegyně, s tím, že by mohly být realizovány i v rozhlase. Obě hry představují reflexi současného světa s problémy, které nás, bohužel, denně obklopují. Uprchlíci propojují téma katastrofálního stavu médií s jejich schopností manipulace s tématem lidské bezohlednosti a touhy po moci za jakýchkoli obětí.

Hra se odehrává v blíže nespecifikované zemi, hlavním tématem, alespoň pro mě, je zneužití medií. Máš pocit, že je to téma aktuální i u nás?

Místo příběhu není přesně určeno a tím umožňuje umístění kamkoli ve světě. Dnešní doba v médiích v české republice denně nabízí obrovské množství „reality show“ od zavírání lidí do místností přes pěvecké výkony až k dovednostem v oblasti vaření. Sergi Pompermayer ve své hře jde ještě trochu dál. Reality show nás zavádí do válečného prostředí, kde s pomocí nejtragičtějších lidských příběhů bestiálně útočí na lidské city, pochopení a solidaritu. Media jsou navíc nechtěně využita ke změně politického názoru a tím ke změně ve vnímání válečného konfliktu. Zpočátku se mi tento model zdál vzdálený naší realitě. Ale po konzultacích s některými válečnými reportéry jsem dospěl k názoru, že tato situace je těsně před námi, jestli v ní už vlastně nežijeme.

Hra má poměrně složitou výstavbu, byl to při práci na překážku, nebo to bylo spíš inspirující?

Složitá stavba byla velmi inspirující. Základní otázkou bylo, zda pracovat s hrou jako s modelovou situaci či autentickým příběhem. Rozhodli jsme se pro druhou variantu. To samozřejmě ovlivnilo výběr herců, budování jednotlivých situací a v návaznosti i volbu prostředí natáčení.

Část natáčení probíhala v plenéru – proč?

Plenérové scény (scény, které se odehrávají ve venkovním prostoru) jsme točili dvojím způsobem. Jednak v plenérovém studiu Českého rozhlasu a jednak ve vytipované lokaci na kraji Prokopského údolí. Následně jsme porovnávali oba výsledky a došel jsem k názoru, že scény natočené v autentickém přírodním prostoru vycházejí lépe z hlediska situace, hereckých výkonů a celkového zvukového designu a lépe vyhovují zvolené koncepci inscenace.

Koho jsi přizval ke spolupráci?

Vedle dramaturgyně Olgy Šubrtové se na inscenaci především podílel zvukový designer Michal Rataj, na studiových nahrávkách zvukový mistr Roman Špála, na plenérových scénách zvukový mistr Jan Čeněk ze studia Bystrouška. Nerad bych opomněl některého z herců, kteří byli ochotni pracovat v plenérovém prostředí ve velmi nepříznivých povětrnostních podmínkách. Jako reprezentanty bych jmenoval Jana Dolanského a vynikající mladou herečku Šárku Vaculíkovou. (Její účast byla zároveň jejím rozhlasovým debutem.) V roli generála Burnuse exceloval Vladimír Dlouhý.

Pro Vladimíra Dlouhého to byla asi poslední rozhlasová práce.

S Vladimírem Dlouhým jsme natáčeli den před plánovaným nástupem do nemocnice. Protože práce bylo příliš mnoho, držel jsem ho ve studiu až do půl jedné v noci. Velmi mě zaujala jeho neuvěřitelná obětavost a schopnost reagovat na podněty režiséra, snaha o dokonalé ladění dialogu s Janem Dolanským, který je vlastně kostrou hry. Vzpomínám si, že jsem sám sebe přistihl v momentech, kdy jsem netušil, jakým způsobem Vladimír Dlouhý došel k tak zajímavým řešením situací, tak neuvěřitelně jednoduchou cestou. Mám pocit, že tato vlastnost se jmenuje talent.

Původní rozhlasová pohádka. Napsala Ana Ripka. Hudba Jiří Stroher. Dramaturgie Václava Ledvinková. Režie Vladimír Gromov.

Účinkují Bohuslav Kalva, Pavel Soukup, Milena Steinmasslová, Jiří Suchý, Jindřich Hinke, Ladislav Županič, Anna Suchánková, Zdeňka Sajfertová, Jiří Klem, Karel Vlček, Simona Vrbická-Koptová, Zuzana Kajnarová, Petr Halíček, Jiří Litoš, Jiří Knot, Tomáš Pergl, Petr Šplíchal, Kristýna Reichová a Jana Knappová.

Natočeno v roce 2010.  Premiéra 9. 5. 2010 (38 min.).

Pozn.: Příběh o začarovaném princi, který spolu s celým královstvím upadne do stoletého spánku, však nekončí vysvobozením královského syna, ale nachází své pokračování a rozvinutí zápletky právě po sto letech. A za tu dobu se svět pořádně změnil. Z toho pramení i řada nedorozumění, údivů a úsměvných příhod. (anotace)

Lit.: Němec, Ivan: Šípková Růženka naruby. In Týdeník Rozhlas 22/2010 (recenze). – Cit.: Dramaturgyně Václava Ledvinková připravila pro stanici Praha původní rozhlasovou pohádku Spící princ (premiéra 9. května), jejíž autorkou je rumunská dramatička Ana Ripka. Název napověděl a počátek děje potvrdil, že budeme poslouchat adaptaci známé Šípkové Růženky. Autorka v ní role hrdinů otočila, pojala po svém a rozšířila čas děje. Přizpůsobí-li se původní struktura díla novému uměleckému záměru, pak obvykle očekáváme, že adaptovaný tvar přinese novou, ba třeba i vyšší uměleckou kvalitu.
Pohádka Spící princ vskutku přinesla leccos nového, ale nejsem si jist, zda se tím příběh, který kdysi zapsali bratři Grimmové, posunul k vyšším estetickým hodnotám. Místo dcerky se královským rodičům narodí chlapec. Příznivé proroctví sudiček přeruší čaroděj kletbou, že se princův život završí v den jeho sedmnáctých narozenin, kdy si do prstu vbodne ostruhu. Třetí sudička pak v duchu klasické předlohy věštbu poopraví; hrdina bude jen spát, než ho polibkem probudí krásná dívka. Královský otec zakáže nošení ostruh a později přitvrdí, když kočáry místo koní musí tahat voli. Mezitím princ Filip dospívá a ukáže se – bůhví proč – že miluje ženské práce a kuchařské knihy. Marně se dcera barona Šetřila, bohatá Korunka, snaží dohnat ho ke sňatku, jímž by rozšířila svůj majetek. Filip prchne ze svatební hostiny, potká čaroděje s koněm a ostruhami, píchne se do prstu a máme za sebou rozsáhlou expozici příběhu. Poté vypravěč oznámí, že uplynulo sto let a do pohádky vstoupí nové postavy. Krásná princezna, milující archeologii, touží prozkoumat tajemný hrad. Přemluví k výletu i svého přítele, barona Pavla, jenž po vzoru gamblerů prahne jen po hernách. A když pak princezna nalezne krásného prince a svým polibkem všechny vzbudí, když Pavel objeví Korunku a zasnoubí se s ní kvůli penězům a když král pochopí, že bláznivá hudba charakterizuje dvacáté století, do něhož se právě probudil, netřeba ani zvonec a pohádky je náhle konec.
Autorka Spícího prince se nepochybně snažila posunout pohádku do „aktualizované“ humorné polohy a režisér Vladimír Gromov se tomu snažil pomoci, jak jen to šlo, i když mu text příliš inspirace nenabídl. Pomyšlení, že existuje ještě spousta klasických pohádek, které by se, nedej bože, mohly podobným způsobem rozšiřovat a „stavět na hlavu“ jen kvůli pár vtipům, mě poněkud děsí.