Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

Zemřel herec, dabér a bavič Jiří Krampol (11. 7. 1938 – 26. 7. 2025). Byť to z nekrologů tak nevypadá, zanechal za sebou i rozhlasovou stopu.

První role přišly už v šedesátých letech, kdy byl kulturní veřejností vnímán jako velký herecký talent. Účinkoval v dramatizaci deníku Niny Kostěrinové (1964), ve hře Jana Rysky Blueberry Hill (1966), ve hře Toma Stopparda Albertův most (1968) ztvárnil hlavní roli Alberta, pilota hrál ve východoněmecké rozhlasové hře Armina Müllera Člověk, který selhal (1967).

Nejvýraznější Krampolův výkon této dekády je však nedochován: v dramatizaci románu Allana Sillitoea Osamělost přespolního běžce (1966) hrál v režii Josefa Henkeho postavu Colina Smithe, mladíka, který se ocitá v nápravném zařízení poté, co s kamarádem spáchají krádež. Ředitel i vychovatelé se k němu chovají se vší shovívavostí, ba poté, co si všimnou jeho fyzické zdatnosti, umožní mu účastnit se běžeckých tréninků a soutěže v běhu, v níž by reprezentoval nápravný ústav proti elitnímu gymnáziu. Colin tuto možnost využije, jeho myšlenky nás však ubezpečují o tom, že „jim to nežere“. Běhání je pro něj pouze relaxace, možnost odtrhnout se od kasárenského života v ústavu, přemýšlet. Právě v retrospektivách se dozvídáme o jeho životě a myšlení. Colin je typický outsider, antihrdina, který však má v rámci svého světa jasnou filozofii; chápe, že pokud vyhraje běžecký závod, bude si moci půlroční pobyt „vodkroutit jako v bavlnce“. Jenže Colin má jinou představu poctivosti: „Mě teda na tenhle švindl nenachytaj, na tohle štvaní, aby člověk vyhrál, na tohle klusání kvůli kousku modrý mašle, ponivač takhle se člověk nikam nedostane i když voni si můžou vymknout ruku, jak přísahaj, že jo. Člověk se má na všechny vybodnout a jít si svou cestou, ne štvát se po voznačkovaný štrece….“ Ačkoliv má nad ostatními běžci naprostou převahu, těsně před cílem závod „vypustí“ a okatě nechá předběhnout a vyhrát konkurenčního běžce. Hrdě pak nese následky ředitelovy zloby a umývá „rajóny“ či hnojí záhony zbytky z kuchyně…

Rozmrzelý, vzteklý a posedlý sám sebou – takový byl Karel Sabina ve hře Maxe Broda Nevěsta Karla Sabiny (2001). Hrál ho v režii Milana Schejbala Alois Švehlík a těžko na jeho výkon zapomenout. Jeho Sabina je ohnivý, furiantský a byronsky bouřlivácký; hloubavý a sebezpytný je jeho Pumpař ve hře Alfreda Andersche Řidičův útěk (2005), kterou natočila režisérka Hana Kofránková. Autor těchto řádků si vybavuje také výtečný výkon v roli policisty v totalitním státě ve hře Georgi Markova Archanděl Michael (1993). A nelze zapomenout ani na hlavní roli v Horčičkově seriálu Čtyřicet dnů (1998) podle románu Franze Werfela.

Alois Švehlík byl svým hlasovým fondem přímo předurčen pro práci v rozhlase a dabingu. Začínal v normalizačních hrách, protože typově odpovídal svérázným, otevřeným dělnickým typům; sem patřil například Jan Karas, řečený Belmondo ze hry Jiřího Průši Výškaři (1985). Rád účinkoval ve hrách pro mládež, v nichž ztvárňoval drsné hrdiny Divokého Západu. Těžko zapomenout na jeho Tanguu v nastudováních příběhů Karla Maye Vinnetou (1987) a Old Shatterhand (1988), Sama v komediální hříčce Výkupné za rudého náčelníka (2000) podle O.Henryho, indiána Quonaba v Setonově Rolfu zálesákovi (1992). Účinkoval také ve Statečných kapitánech (1998) podle Rudyarda Kiplinga.

Hrál ale i v pozdějších letech, jak o tom vypovídá účinkování v inscenaci hry Obruč (2007) Patricka Marbera, bratří Čapků Adam Stvořitel (2008, textu Georga Taboriho Jak být šťastný a neuštvat se (2011), Antonín a František jsou naživu (2009) Benjamina Kurase, ve hře Jana Vedrala Jackson (2005) nebo Století ryb (2010) Ödöna von Horvátha.

Jeho herecké umění slova bude v rozhlase citelně chybět.

V lednu zemřel Viktorín Šulc (1951-2025), scénárista, dramaturg, publicista a spisovatel.

Čtenáři ho znají především jako autora literatury faktu a krimipovídky. V roce 2000 zvítězil v soutěži České televize O dýmku Sherlocka Holmese nejlépe vyhodnoceným scénářem Muž, který vycházel z hrobu. Na kontě má další televizní filmy Agentura Puzzle, dále Všichni musí zemřít nebo Škodná, z nichž první dva se dočkaly literární podoby. Jeho kniha Příští stanice: Smrt získala cenu AIEP jako nejlepší česká detektivka v roce 2004. Je autorem odborné monografie Když vzlétne děs a nevíra, mapující tuzemské sexuální vraždy z let 1926 až 1999. V létě 2008 natáčel režisér Dušan Klein televizní film Hrobník podle jeho scénáře, na podzim téhož roku vychází kniha Lovec přízraků, kterou Šulc napsal společně se známým kriminalistou Jiřím Markovičem.

Detektivnímu žánru se věnoval i v rozhlase. Napsal například třídílnou detektivku Etuda z odvrácené strany (1987), v níž na sídlišti dochází k sérii velmi brutálních útoků na mladé ženy… Poručíka Sýkoru hrál Vladimír Dlouhý a kapitána Hájka (Alois Švehlík). Dlouhý si zahrál i v další jeho detektivec Vrah hraje s námi (1990, režie Ivan Holeček).

Viktorín Šulc psal také hry pro mládež (Kuře á la Diplomat, 1986; Průvodce po pamětihodnostech srdce, 1983), ale také dobově poplatné kusy jako hru o posledním měsíci života komunisty Jana Ziky Neporažený (1985, v hlavní roli Pavel Soukup).

Pro cyklus her faktu Tuny mají svá jména napsal se Svatoplukem Šteflem hru Diskusní příspěvek (1984) o „osobní odpovědnosti a statečnosti v hodnocení vlastní práce“.

V paměti posluchačů zůstávají také jeho dramatizace Verneova Přízraku Dochartovy šachty (1984), dvoudílný Zářící den Jacka Londona (1989) nebo Dřevěné zbraně Georga Owena Baxtera (1989). Věnoval se také dramaturgické a recenzní činnosti v oblasti rozhlasové tvorby, a to především pro časopis Scéna v 80. letech. V době listopadové revoluce byl společně s Karlem Weinlichem hlavní tváří (a hlasem) rozhlasového Občanského fóra.

Narodil se do rodiny středoškolského profesora a už jako malý hrával se starším bratrem s ochotnickým divadlem. Vystupovali i v rozhlase, první mluvenou roli v rozhlase ještě neuměl číst a bratr ho musel text naučit. Maturoval na gymnáziu, kde vyučoval i jeho otec. První přijímací zkouška na DAMU byla neúspěšná, a proto byl v letech 1974 až 1975 loutkohercem v divadle Alfa v Plzni. Napodruhé byl na DAMU přijat a herectví absolvoval v roce 1979. První angažmá v letech 1979-1984 měl v libereckém Divadle F. X. Šaldy. V letech 1984-1987 přestoupil do Činoherního studia v Ústí nad Labem.

Společně s herci z různých divadelních scén získal v roce 1987 angažmá v Národním divadle. Zahrál si zde v několika inscenacích jako například Král Lear, Nebezpečné vztahy nebo Král Jindřich IV. Toto divadlo mu ale nepřinášelo pocit naplnění, ale spíše osobní nedostatečnost. Proto se díky nabídce Vladimíra Strniska v roce 1995 odešel z Národního divadla do Činoherního klubu, kde se mu líbila představa menšího jeviště a větší intimity.

V roce 2002 stál u zrodu Švandova divadla, kde vynikl v představeních Den matky, Tartuffe, Sen noci svatojánské nebo Žebrácká opera. Za roli Prospera ve hře Bouře byl v roce 2003 nominován na Cenu Thálie. Cenu Thálie v kategorii činohra obdržel až v roce 2006 za ztvárnění role Arnulfa v představení Škola ženy.

V  roce 2008 se společně s Jaromírem Medunou stali novými členy uměleckého souboru Divadla na Vinohradech, kde vystupoval v inscenacích Láska na Krymu, Bytná na zabití a Kdokoli.

Společně se svými kolegy Hůlkou a Čechem založili v roce 2002 recesisticko-sportovní Unii Woodkopf Sport. Tato sportovní hra spočívá ve snaze dvou protivníků srazit fošnu, kterou má každý z nich umístěnu na hlavě, na zem.

Rozhlasové hry:

1964 Balada o trubce a oblaku (Ciril Kosmač) – role: Jankec

1966 Červenec 1941 (Grigorij Baklanov) – role: chlapec

1967 Rozpočitadlo (Jean Muno) – role: malý Tony

1971 Štrajchpudlíci (Jakub Arbes) – role: Ferda

1989 Bratr (Viktor Rozov) – role nezjištěna (more…)

Martin Čípek

Zemřela herečka Hana Maciuchová. Ta zpráva se zarývá do srdce jako ostrý šíp a silně zarmucuje všechny, kteří se s jejím hereckým uměním rádi setkávali na jevišti, před kamerou i za rozhlasovým mikrofonem. Přestože rozhlas obvykle stojí stranou mediálního zájmu, u Hany Maciuchové jej nelze přehlížet ani v nejmenším – už proto, že se několikrát stala vítězkou prestižní ankety Neviditelný herec.

První rozhlasové zkušenosti sbírala pod přísným režijním vedením Jana Bergera, který ji často obsazoval do pořadů pro nejmenší posluchače. Účinkovala v bezpočtu rozhlasových pohádek, ať už v režii již zmiňovaného Jana Bergera (Janíček s voničkou, Jak vykvetla vodní růže, Růžička a duhový princ, Větrnička, Anulka a pan Pětiočko, Čertovský brnkání), který jí mimochodem nabídl i dvě nejslavnější pohádkové postavy, Sněhurku (1973) a Popelku (1978), nebo Karla Weinlicha (Nejkrásnější nevěsta, My se vlka nebojíme, Moudrý zlatník, Mluvící balík, Elixír a Halíbela). Pokud lze někoho doslova ztotožnit s rozhlasovou pohádkou, pak je to právě Hana Maciuchová, která spoluvytvářela její charakteristické kouzlo plná tři desetiletí. (more…)

Herecké nebe je opět o jedno jméno bohatší: odešel Ladislav Mrkvička (1939-2020). Mnozí budou vyzdvihovat jeho role divadelní (Smerďakov v Bratrech Karamazových je vynikající herecká studie!), často bude připomínán i jeho Stejskal v televizním seriálu 30 případů majora Zemana, rotmistr Vyskočil v Sequensově Atentátu nebo nejnověji Staříci.. My se soustředíme na jeho tvorbu rozhlasovou.

Poprvé se Mrkvička objevil před rozhlasovým mikrofonem v ostravském studiu. Ve variaci na Millerovu Smrt obchodního cestujícího – Děsně moc práce (1965) Miloše Rejnuše – ztvárnil Willyho syna Harolda, drobnou roli Eda Martince hrál ve dvoudílné hříčce Ivana Vyskočila Návštěva čili návštěvy (1966). Hlavní roli dostal v inscenaci maďarského autora Endre Vesziho Jen když mi budeš tykat (1967). V Hradci Králové natočil postavu Filipa Kováře ve hře Karla Pecky Konfrontace (1968). Většina těchto inscenací je bohužel smazána.

V sedmdesátých letech už natáčel v Praze. Vedle prorežimních rolí (hrál například Che Guevaru ve hře Petra Vodňaruka Pod jiným nebem, 1978) tu vytvořil i několik postav, které přežily dodnes: Žak v Červinkově inscenaci Olbrachtova Bratra Žaka (1973), přítel ve hře Václava Cibuly Lavina (1979)… V letech osmdesátých to byl především poštovní úředník Erik Berger v dramatizaci románu Sigurda Christiansena Přepadení (1987), Kerholec v Horčičkově úpravě Bassova Cirkusu Humberto (1980) nebo Caderousse v Hraběti Monte Christo (režie opět Jiří Horčička, tentokrát pro gramofonovou firmu Supraphon).   (more…)

Martin Čípek

Martin Růžek, od jehož narození loni v září uplynulo rovných sto let, bezesporu náležel k nejoblíbenějším divadelním, filmovým i televizním hercům, ale je tu ještě jedna disciplína, která by neměla zůstávat v pozadí. Rozhlas a rozhlasové herectví.

První rozhlasové role čekaly na Martina Růžka již krátce po skončení války, v Českých Budějovicích, kde tehdy působil v tamějším Jihočeském divadle. Setkal se zde mmj. s Jaroslavem Hurtem, jedním ze zakladatelů Československého rozhlasu. O něco později, v padesátých letech, se stal nejen hercem brněnského Národního divadla, ale také čilým protagonistou rozhlasových her. Jednou z vůbec prvních brněnských rolí byl písničkář Pohořalský v Klicperově Divotvorném klobouku (1950), vzápětí následovaly další – monacký kníže Grégory ve hře Alphonse Daudeta Tartarin z Tarasconu (1953), sluha Bozděch v Tylově Rozině Ruthardově (1956), vévoda Alba v Goetheho Egmontovi (1957), Šandor v Mahenově Jánošíkovi (1958). V rozhlasové inscenaci hry Voskovce a Wericha Rub a líc (1954) v režii Vladimíra Vozáka hrál Krev. Bylo to období sbírání cenných zkušeností; Růžek byl tehdy spíše oblastním hercem, třebaže se mezitím objevil již v několika celovečerních filmech. Na sklonku padesátých let jej poprvé ke spolupráci přizvalo také pražské rozhlasové studio. V lyrické komedii španělského dramatika Alejandra Casony Stromy umírají vstoje (1958) ztvárnil postavu Cizince.

V následujícím období se Růžek před rozhlasovým mikrofonem překvapivě neobjevoval příliš často. Vzácnou výjimkou je ovšem Alexej Alexandrovič Karenin v Pleskotově dramatizaci Tolstého románu Anna Karenina (1967). Růžek tu ztělesňuje chladného úředníka žijícího podle svých právních a mravních zásad, člověka, který bezmezně lpí na své práci a na svých konzervativních představách. Dobrá pověst je pro něj vším. Karenin v podání Martina Růžka je postava plná výrazných vnitřních proměn; herec tu s obdivuhodnou přesností střídá pocity od zoufalství k nenávisti, je lhostejný, zlý, ale i nešťastný a politováníhodný. Růžek tu nabízí neobyčejně plastický portrét muže, kterému se vinou nevěrné ženy zhroutil svět. (more…)