Přemysl Hnilička
Zemřel herec, dabér a bavič Jiří Krampol (11. 7. 1938 – 26. 7. 2025). Byť to z nekrologů tak nevypadá, zanechal za sebou i rozhlasovou stopu.
První role přišly už v šedesátých letech, kdy byl kulturní veřejností vnímán jako velký herecký talent. Účinkoval v dramatizaci deníku Niny Kostěrinové (1964), ve hře Jana Rysky Blueberry Hill (1966), ve hře Toma Stopparda Albertův most (1968) ztvárnil hlavní roli Alberta, pilota hrál ve východoněmecké rozhlasové hře Armina Müllera Člověk, který selhal (1967).
Nejvýraznější Krampolův výkon této dekády je však nedochován: v dramatizaci románu Allana Sillitoea Osamělost přespolního běžce (1966) hrál v režii Josefa Henkeho postavu Colina Smithe, mladíka, který se ocitá v nápravném zařízení poté, co s kamarádem spáchají krádež. Ředitel i vychovatelé se k němu chovají se vší shovívavostí, ba poté, co si všimnou jeho fyzické zdatnosti, umožní mu účastnit se běžeckých tréninků a soutěže v běhu, v níž by reprezentoval nápravný ústav proti elitnímu gymnáziu. Colin tuto možnost využije, jeho myšlenky nás však ubezpečují o tom, že „jim to nežere“. Běhání je pro něj pouze relaxace, možnost odtrhnout se od kasárenského života v ústavu, přemýšlet. Právě v retrospektivách se dozvídáme o jeho životě a myšlení. Colin je typický outsider, antihrdina, který však má v rámci svého světa jasnou filozofii; chápe, že pokud vyhraje běžecký závod, bude si moci půlroční pobyt „vodkroutit jako v bavlnce“. Jenže Colin má jinou představu poctivosti: „Mě teda na tenhle švindl nenachytaj, na tohle štvaní, aby člověk vyhrál, na tohle klusání kvůli kousku modrý mašle, ponivač takhle se člověk nikam nedostane i když voni si můžou vymknout ruku, jak přísahaj, že jo. Člověk se má na všechny vybodnout a jít si svou cestou, ne štvát se po voznačkovaný štrece….“ Ačkoliv má nad ostatními běžci naprostou převahu, těsně před cílem závod „vypustí“ a okatě nechá předběhnout a vyhrát konkurenčního běžce. Hrdě pak nese následky ředitelovy zloby a umývá „rajóny“ či hnojí záhony zbytky z kuchyně…
V sedmdesátých letech se nevyhnul (a nevyhýbal) dobově poplatným titulům; hrál například mladého neonacistu v rozhlasové hře Hanse van Ooyena Poslední případ komisaře Benka (1979), v dramatizaci románu Alexandra Fadějeva Mladá garda (1972, role Sergeje Tulenina) nebo desátníka Millera v dramatizaci románu Pierra Nemourse V Baskervillu není hrdina o vietnamské válce.
Ve druhé polovině devadesátých let ještě účinkoval v sérii mikrokomedií v režii Jana Fuchse (Spravedlivý trest, Vzorný živnostník, Nevěsta pro hrobníka, Ale, madam? nebo Potopa, vše 1998), později už se objevoval jen v zábavných a diskusních rozhlasových pořadech. Našel se totiž v televizních zábavných soutěžích typu Nikdo není dokonalý a dále se věnoval filmové tvorbě.
Ať už si o jeho umělecké činnosti v závěru kariéry myslíme cokoliv, jeho bohatá rozhlasová tvorba v 60. letech stojí za poslech. Aspoň to, co je dochováno.