Přemysl Hnilička
Malé děvče jménem Pollyanna se po smrti svých rodičů musí přestěhovat do městečka jménem Beldingsville, kde bydlí její nejbližší příbuzná – tvrdá a přísná teta Polly. Dívka by mohla být zkrušená tvrdou zkouškou, které ji osud vystavil, ale její okolí brzy pozná, že je nezdolně optimistická, plná naděje a dobré nálady. Je to díky „hře na radost“, kterou ji kdysi naučil její otec. Na každé situaci se přece dá najít něco dobrého, ne? Dívka si postupně získá všechny obyvatele Beldingsvillu a nakonec jí podlehne i jinak neoblomná teta Polly.
Tak zní základní syžet románu Pollyanna Eleanor Hodgman Porterové, který vyšel poprvé v roce 1913 (česky 1929). Připomíná příběh románu Francese Hodgsona Burnetta Malý lord, v němž chlapec Cedric musí najít cestu k srdci svého dosud neznámého příbuzného, hraběte Dorincourta. Porterová však své Pollyanně vložila do životního příběhu velmi těžkou zkoušku: po srážce s autem totiž možná nebude moci chodit. Pro dívku je to zdrcující rána a její optimismus se vytrácí; ti, kterým do té doby dávala svůj radostný pohled na život, se však rozhodnou jí její dar oplatit a podpoří ji v této těžké situaci.
Tento příběh si získal velké množství čtenářů ve Spojených státech i u nás, a tak není divu, že vznikla i rozhlasová dramatizace. V roce 1946 ji podle scénáře Lídy Vilímové nastudoval Přemysl Pražský s Otylií Beníškovou v roli tety Polly, Jaroslavou Drmlovou (Nancy), Marií Rýdlovou (paní Snowová) či Rudolfem Hrušínským nejstarším, otcem legendárního představitele komisaře Maigreta.
Nejvýraznější výkon však asi podala členka Dismanova rozhlasového souboru Věra Joudová. Autor článku pro časopis Náš rozhlas, skrytý pod zkratkou -an, jí dokonce vytvořil čtyřsloupcový portrét, v němž nešetří chválou: „Až dosud jsme viděli obrázky dětí z Dismanova souboru vždycky ve skupinách před mikrofonem, nebo na podiu recitačním, nebo divadelním. To proto, že režiséru a pedagogickému vedoucímu souboru záleží především a správně na kolektivní, pospolité práci jednotlivých talentů, které ovšem výchovou, svou hodnotou v různé míře tento kolektiv předbíhají, nebo z něho vynikají. Věra Joudová je jednou z těch, které tohoto stupně dosáhly, ovšem jen vlastní silou, průbojností a opřeny o úspěch celého souboru, který jim byl základnou a zdravým kořenem dobrého růstu. Děti Dismanova souboru její úspěch radostně považují za úspěch vlastní a „Maruška“, jak ji děti pokřtily podle básně jejího kamaráda Pavla Kohouta, kterou ona často recituje, ví, že nebýt práce v souboru, nebylo by ani jejího osobního úspěchu, který je nepochybný. Věra Joudová pracuje hodně v rozhlase, v divadle i při recitačních vystoupeních souboru, při tom je velmi dobrou žákyní střední školy, hodně čte, navštěvuje soukromé hodiny, a při tom je jednou z nejskromnějších mezi našimi „rozhlasovými dětmi“. V samosprávě „Dětského rozhlasového a divadelního souboru“ je důvěrnicí nejmenších členů, dětí od věku předškolního až do dvanácti let. Je jejich nejlepší přitelkyní a horlivou tlumočnicí i ochránkyní jejich zájmů. V dětských rozhlasových hrách i na jevišti se už po dva roky uplatňuje ve hlavních a význačných rolích, mezi nimiž „Pollyanna“ je zatím vrcholem.“
(more…)
