Přemysl Hnilička
Malé děvče jménem Pollyanna se po smrti svých rodičů musí přestěhovat do městečka jménem Beldingsville, kde bydlí její nejbližší příbuzná – tvrdá a přísná teta Polly. Dívka by mohla být zkrušená tvrdou zkouškou, které ji osud vystavil, ale její okolí brzy pozná, že je nezdolně optimistická, plná naděje a dobré nálady. Je to díky „hře na radost“, kterou ji kdysi naučil její otec. Na každé situaci se přece dá najít něco dobrého, ne? Dívka si postupně získá všechny obyvatele Beldingsvillu a nakonec jí podlehne i jinak neoblomná teta Polly.
Tak zní základní syžet románu Pollyanna Eleanor Hodgman Porterové, který vyšel poprvé v roce 1913 (česky 1929). Připomíná příběh románu Francese Hodgsona Burnetta Malý lord, v němž chlapec Cedric musí najít cestu k srdci svého dosud neznámého příbuzného, hraběte Dorincourta. Porterová však své Pollyanně vložila do životního příběhu velmi těžkou zkoušku: po srážce s autem totiž možná nebude moci chodit. Pro dívku je to zdrcující rána a její optimismus se vytrácí; ti, kterým do té doby dávala svůj radostný pohled na život, se však rozhodnou jí její dar oplatit a podpoří ji v této těžké situaci.
Tento příběh si získal velké množství čtenářů ve Spojených státech i u nás, a tak není divu, že vznikla i rozhlasová dramatizace. V roce 1946 ji podle scénáře Lídy Vilímové nastudoval Přemysl Pražský s Otylií Beníškovou v roli tety Polly, Jaroslavou Drmlovou (Nancy), Marií Rýdlovou (paní Snowová) či Rudolfem Hrušínským nejstarším, otcem legendárního představitele komisaře Maigreta.
Nejvýraznější výkon však asi podala členka Dismanova rozhlasového souboru Věra Joudová. Autor článku pro časopis Náš rozhlas, skrytý pod zkratkou -an, jí dokonce vytvořil čtyřsloupcový portrét, v němž nešetří chválou: „Až dosud jsme viděli obrázky dětí z Dismanova souboru vždycky ve skupinách před mikrofonem, nebo na podiu recitačním, nebo divadelním. To proto, že režiséru a pedagogickému vedoucímu souboru záleží především a správně na kolektivní, pospolité práci jednotlivých talentů, které ovšem výchovou, svou hodnotou v různé míře tento kolektiv předbíhají, nebo z něho vynikají. Věra Joudová je jednou z těch, které tohoto stupně dosáhly, ovšem jen vlastní silou, průbojností a opřeny o úspěch celého souboru, který jim byl základnou a zdravým kořenem dobrého růstu. Děti Dismanova souboru její úspěch radostně považují za úspěch vlastní a „Maruška“, jak ji děti pokřtily podle básně jejího kamaráda Pavla Kohouta, kterou ona často recituje, ví, že nebýt práce v souboru, nebylo by ani jejího osobního úspěchu, který je nepochybný. Věra Joudová pracuje hodně v rozhlase, v divadle i při recitačních vystoupeních souboru, při tom je velmi dobrou žákyní střední školy, hodně čte, navštěvuje soukromé hodiny, a při tom je jednou z nejskromnějších mezi našimi „rozhlasovými dětmi“. V samosprávě „Dětského rozhlasového a divadelního souboru“ je důvěrnicí nejmenších členů, dětí od věku předškolního až do dvanácti let. Je jejich nejlepší přitelkyní a horlivou tlumočnicí i ochránkyní jejich zájmů. V dětských rozhlasových hrách i na jevišti se už po dva roky uplatňuje ve hlavních a význačných rolích, mezi nimiž „Pollyanna“ je zatím vrcholem.“
Podobně chválil Joudovou a její výkon autor článku Umění nejmladších ve stejném časopise; zmínil v něm zejména „jak poctivé tvůrčí snažení těchto mladistvých adeptů přináší režiséru, který dovede s jemným porozuměním s nimi pracovat, nejkrásnější výsledky onoho křehkého umění té čistoty, jaké je zase právě jen dítě schopno.“
Věra Joudová, která vedle rozhlasové práce stačila ještě dvakrát vystoupit před filmovou kamerou (Madla zpívá Evropě, 1940; Botostroj, 1954), však měla tragický osud. Ve své vzpomínkové knize To byl můj život?? jej popsal její oddaný obdivovatel a kolega z DRDS, Pavel Kohout. V textu o sobě hovoří ve třetí osobě:
„I Věru Joudovou poznal mladíček jako žabku ze souboru, vedle níž ještě za války stokrát recitoval, zpíval a dokonce i hrál epizodní roličku v dramatizaci Karafiátových Broučků, než jednoho dne zčistajasna zjistil, že mu imponuje způsobem, který ho odzbrojuje. (…) Ona se stala inspirací jeho lepších veršů, na svou dobu překvapivě sugestivních, když je pak na soutěžních i estrádních pódiích recitovaly zástupy dalších dívek. Ona se stala motorem jeho ctižádosti: hlavně proto, že byla přijata na vysokou školu herectví, rozmyslel si kariéru profesionálního revolucionáře a zapsal si filozofii v kombinaci se srovnávací literaturou, aby se mohl pochlubit indexem staroslavné Univerzity Karlovy. (…)
Stala se obětí svého profesora na divadelní fakultě AMU (…) Antonína Dvořáka, který už tehdy zneužíval svého postavení vůči bezbranným. Když jí měl jako milenky dost, poslal ten zářivý talent na oblast jako do vyhnanství, prakticky ji navždy vykázal z Prahy, aby tam nerušila jeho kruhy. Při posledním setkání s prvním obdivovatelem se ničím nepodobala té hned zádumčivé, hned smíchem vybuchující hnědovlásce s podmaňujícím altem; byla popelavá, strhaná, a ruka, kterou zamilovaný jinoch tolikrát posvátně držel ve své v přítmí kin, když vnímal spíš její tep než děje na plátně, mu při podání – strašný příměr Leonida Andrejeva! připomínala obnošenou rukavici. Věra Joudová si jedné noci v Jihlavě vezme život. A její neúspěšný ctitel na ni nikdy nezapomene.“
Po více než sto letech román Pollyanna inspiruje ještě k jedné inscenaci: v roce 2014 ji podle dramatizace Věry Eliáškové nastuduje režisér Petr Mančal s Alžbětou Volhejnovou v roli Pollyanny a Danou Syslovou v roli tety Polly.