Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

Týdeník Rozhlas (červenec 2020)

Nekonečné a bouřlivé diskuse se vedou okolo knihy Jana Nováka Kundera: Český život a doba. Autor tohoto článku může konstatovat, že minimálně on je s knihou nadmíru spokojen, a to proto, že se autorovi podařilo vypátrat hned dvě rozhlasové hry, které pod cizím jménem napsal Milan Kundera.

Dnes slavný francouzský spisovatel neměl v polovině sedmdesátých let možnost publikovat pod svým vlastním jménem. Podařilo se mu však publikovat několik svých televizních scénářů pod cizím jménem. Tzv. pokrývače se mu podařilo získat i pro rozhlasové hry – stala se jím jeho známá Natálie Ivančová-Vadlejchová-Borodino. Celkem přes ni odevzdal rozhlasovému dramaturgovi a dramatikovi Jaromíru Ptáčkovi dvě hry, z toho jedna byla – pod jménem Saša Ivančová – prokazatelně realizována: jmenovala se Sbohem, má lásko a premiéru měla v červenci roku 1975.

Jejím hlavním hrdinou je Honza (Ladislav Potměšil), klacek v nejhorších letech, který se svým kamarádem Jirkou (Petr Oliva) zkouší skládat písničky a pokukuje po holkách. Zaujme ho také pihovatá prodavačka z obchodu vedeného jeho otcem (Jiří Pick). Bohužel o ní zjistí nepěkné věci: ve spolupráci se svou známou – barmankou (Marie Drahokoupilová) okrádá Honzova otce. Sám to popsal kamarádovi takto: „… taková krásná ženská. Nesla se jak filmová hvězda. (…) Dala do košíku pět flašek francouzskýho koňaku. (…) A platila deset kaček. Viděl jsem to úplně zblízka. Deset kaček. A to pihovatý děcko jí klidně dalo bloček.“ (more…)

 Stanislav Pecháč

Text vznikl jako výstup předmětu Kapitoly z dějin televizních a rozhlasových institucí, který se v LS 2023 přednášel na Katedře divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci; práci posoudil Dr. Tomáš Bojda.

Konec jedné hry, začátek další

Návrat perzekuovaných tvůrců do československého rozhlasu po roce 1989 představoval důležitý a symbolický okamžik ve vývoji demokracie a svobody projevu v Československu. Po dlouhých letech komunistické vlády, během kterých byli mnozí umělci a intelektuálové perzekuováni a jejich díla cenzurována, bylo otevření veřejného prostoru pro tuto skupinu tvůrců přijímáno jako symbol návratu k demokratické společnosti.

Rozhlas, který měl od konce 40. let, až po konec 80. let, významnou roli jako masové médium, byl režimem využíván k šíření propagandy. Mnozí umělci a tvůrci, kteří se nehodlali podřídit názorově přijatelnému diskurzu, byli perzekuováni a jejich díla zakázána. Podobně silnou funkci měl Československý rozhlas i po sametové revoluci, když se stal důležitým nástrojem pro obnovu a revitalizaci kulturního života v zemi.

Díky návratu perzekuovaných tvůrců se mohl rozhlas stát místem, kde se opět objevovaly nové a rozmanité perspektivy uměleckého světa. Pro ilustraci snad stačí vyjmenovat pouze některá jména takových umělců, jako byli Samuel Beckett, Thomas Bernhard, Friedrich Dürrenmatt, z českých autorů třeba Antonín Přidal, Ludvík Aškenazy, Josef Škvorecký, Jan Čep, František Pavlíček, Franz Kafka a mnozí další. Mimo jiné také zažila rozkvět původní rozhlasová hra.

Nabízí se však otázka – byl tento přechod opravdu tak jednoduchý, jak se to může na předchozích řádcích jevit? Návrat perzekuovaných tvůrců do rozhlasu nebyl snadný a bezproblémový proces. Mnozí autoři zůstali svým způsobem mentálně usazení tam, kde s tvorbou přestali – před normalizací. Právě na tyto léta se pokoušejí navázat a hledat jejich ozvuky v současné společnosti. Mediální prostředí, do kterého se vracely, bylo ovšem naprosto odlišné od toho v 60. letech. Vznik svobodného vysílání, který vyústil v založení duálního systémů, přinesl do rozhlasu konkurenci a nezvyklou soutěživost o poslechovost a profit. Dramaturgie je sice svobodná a navracejí se tabuizovaná témata, nicméně se kompletně proměnilo publikum, stejně jako společenská témata. Tomáš Bojda píše, že: „Změna posluchačské poptávky souvisela s proměnou doby, ale i proměnou inscenační a dramaturgické estetiky.“ Pro perzekuované tvůrce bylo proto daleko obtížnější navázat a většinou se jim nedařilo překonat svou předcházející tvorbu. (more…)

Přemysl Hnilička 

(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Zpracovává-li se literárně osud Julia Fučíka, bývá většinou v centru závěr jeho života, a to v podobě dramatizací motivů z jeho Reportáže psané na oprátce. Existují ale výjimky: vedle scénáře Jiřího Frieda, Milana Pavlíka a Oty Kovala k filmu Julek (1979) je to také hned dvojí zpracování osudů Julia Fučíka u československé armády. Obě hry napsal publicista, reportér a novinář Karel Kyncl (1927-1997).

Prvním zpracováním fučíkovského tématu byl u Kyncla Voják revoluce. Tuto hru o Fučíkových vojenských letech natočil v roce 1955 režisér Jiří Horčička s Otakarem Brouskem v hlavní roli. Brousek – podle dobové recenze Karla Zajíčka v brněnském časopise Host do domu – ztvárnil Fučíka jako „člověka vřele lidského, plného víry v život a pravdu, a jako obětavého kamaráda, který se nebojí jít nekompromisně za svým přesvědčením i proti zdi. Dal mu i hlasovou vroucnost a pevnost, jimiž dovedl místy podložit až sžíravý ironický tón“. Více než tuto recenzi však k dispozici nemáme, a tak nelze přesně říci, jak se od tohoto textu liší pozdější Kynclova hra Voják (1961).  

Ta připomíná svým dějem i vyzněním starší drama Miroslava Krleži V táboře, které vzniklo těsně po první světové válce (zakázaná premiéra 1920) a v českém prostředí bylo poprvé inscenováno v roce 1965 v rozhlase (o inscenaci jsme psali zde). U Krleži však byl intelektuál semletý vojenským zupáctvím hlavním tragickým hrdinou, kdežto u Kyncla je – v podobě vojáka VáclavaRady – pouze vedlejší postavou, která zahyne vlastní rukou po sérii nekonečné buzerace ze strany velitelů, které “zradil”. Jeho osud je zde pojat čistě třídně: inteligent, nedrží-li s pracující třídou, bude zničen.   (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 27/2022)

Toto je poslední článek Průvodce rozhlasovou hrou, který vyšel v Týdeníku Rozhlas. Rozhodnutím Radioservisu byl tento kulturně publicistický časopis zaříznut v průběhu 99. ročníku, příští rok by oslavil sté výročí vycházení. Přežil nacisty, komunisty – nepřežil současnou ekonomickou situaci a Reného Zavorala. Vzhledem k tomu, jaký prostor dával recenzím rozhlasových prací, knih, divadelních inscenací i podcastů či finančně nezávislých projektů, jde o obrovskou ztrátu a kulturní zločin.

Co se týče našeho seriálu – budu se snažit vás co nejčastěji potěšit dalším dílem, byť už „jen“ na našich stránkách.

Xaver je jméno, jež znají ti, kteří začátkem normalizace slyšeli jeho rozhlasové promluvy, jakési „minuty nenávisti“. Ve skutečnosti se jmenoval Miroslav Mráz, což je jedna z mála ověřených pravd jeho podivného života. V sedmidílném seriálu Jana Vedrala Xaver (2009) vyvstává před námi příběh člověka, který v touze po kariéře a z vlastního slavomamu několikrát zcela změní svůj vlastní obraz, s neobyčejnou lehkostí ničí a zastrašuje všechny kolem sebe. Celým svým chováním se stává typickým mužem bez paměti, Ahasverem lidského neumětelství. Tím se stává prototypem oněch likvidátorů dějin rozhlasu, mazajících jak výtečné rozhlasové hry schopnějších kolegů, tak veškeré stopy po vlastní kolaborantské činnosti za normalizace.

Vedral v Xaverovi využívá všech vymožeností brechtovského i postmoderního divadla; zřetelně je přítomen autorský subjekt, a to jak v postavě Reportéra, tak i v nerealistických figurách (Remarka Hany Maciuchové, Hvězdička Báry Hrzánové). (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 21/2022)

Dramatik a dramaturg Jaromír Ptáček byl významným tvůrcem Československého rozhlasu. Jeho hry z šedesátých let byly jak výrazně experimentální, tak tematicky průbojné; už v roce 1964 měla premiéru jeho hra Případ, v níž tehdy osmatřicetiletý Jiří Adamíra ztvárnil komisaře, který při vyšetřování vraždy odkrývá nepříjemné pravdy o padesátých letech. Natočil ji režisér Josef Červinka už na přelomu let 1962 a 1963, ale ve vedení rozhlasu “zřejmě ještě někdo zapochyboval, jak to vlastně Ptáček myslí, a premiéra se odložila”. (Inscenace se nedochovala, a tak v roce 2010 došlo k novému nastudování pod názvem Šnek na visuté hrazdě.)

K největšímu střetu se svým zaměstnavatelem však Ptáček dospěl během normalizace. Pro dramaturgii, která běžně připravovala především seriál Jak se máte, Vondrovi?, napsal čtyřdílný seriál Občan Delescluze. V něm popisuje příběh – jak to sám charakterizuje – první organizované teroristické skupiny: “francouzských komunardech, kteří si své vášně vybíjeli pod odznaky zralých třešní”. Odehrává se v roce 1871, v němž pařížská komuna bojuje o přežití obklopena Bismarckovými vojsky a ohrožována “vnitřním nepřítelem”. Jenže výsledný scénář pověřeného dramaturga vyděsil, protože (jak napsal později jiný dramaturg Jan Kolář) “výsledná verze přesahovala v normalizaci povolené. Gromov zesinal strachy a tvrdil, že Ptáček nikdy text nedodal, a že se tudíž seriál nemůže natočit, a tudíž autorovi nenáleží ani koruna. Byla to lež, byl jsem u toho, včetně všech mých kolegů, když Jaromír kompletní text seriálu svému nadřízenému odevzdal. Jaromír se nevzdal a svěřil řešení té záležitosti soudu.” (more…)

Přemysl Hnilička

 (Týdeník Rozhlas 19/2022)

Když německý filmový producent Horst Wendlandt začátkem šedesátých let seznal, že již dostatečně exploatoval řadu kasovně úspěšných detektivek Edgara Wallace, napadlo ho převést na plátna kin jeden z románů Karla Maye – Poklad na Stříbrném jezeře. Zahájil tak další úspěšnou filmovou řadu, v níž v rolích Vinnetoua a Old Shatterhanda vystoupili Pierre Brice a Lex Barker – a obnovil popularitu Mayových románů v Evropě.

Snad i tato řada v Jugoslávii natáčených filmů inspirovala dramaturga a dramatika Jaromíra Ptáčka k tomu, aby pro Československý rozhlas připravil šestidílný seriál Zpěv o Vinnetouovi (1967). V dobových materiálech však najdete jiné jméno dramatizátora – Jan Werra. Ptáček se tehdy skryl pod tento pseudonym, inspirovaný jménem Jana Wericha, s nímž prý počítal do obsazení seriálu. Snad měl hrát vždy veselého westmana Sama Hawkinse, možná nevrlého puškaře Henryho, který objeví pro Daleký (tehdy ještě ne Divoký) západ Old Shatterhanda… Osud (a rozhlasový provoz) však určil jinak a Zpěv o Vinnetouovi se točil v libereckém studiu.

Rozhlasová recenzentka časopisu Scéna Marie Boková ve svém článku z roku 1990 popisuje libereckou činohru jako divadlo, které je na vrcholu svých sil. Mezi stěžejní herce tohoto ansámblu jistě patřil Miloš Bílek, ztvárňující Vinnetoua či Vladimír Volek coby Old Shatterhand. Oba své ikonické hrdiny ztvárňují klidným, nevzrušeným hlasem (není divu, i v Mayově předloze se oba jen velmi výjimečně odhodlají k vzrušenějšímu slovním výpadu, i Old Shatterhand udílí své rány pěstí bez řečí a jen v nejnutnějším případě). Protipólem je jim Lubomír Tlalka jako dobrácký lišák Sam Hawkins, který svého westmana charakterizuje vysokým hlasem s neutuchajícím úsměvem na tváři. Běžnému posluchači však bude nejznámější představitel zločince a vraha Santera František Peterka, televizní Krakonoš. (more…)

Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas 17/2022)

Komunistická strana se v letech normalizace soustředila na mediální obraz své historie (či spíše hagiografie). Státní knižní trh, televize i rozhlas produkovali každým rokem několik děl věnovaných významným historickým událostem z dějin KSČ. Vedle známých a velkých dat (tzv. Vítězný Únor či Květen 1945) se objevovaly i drobnější motivy z dějin dělnického hnutí. Jedním z nich byl i příběh tzv. kolečkářů, kteří na bicyklech objížděli vzdálenější šachty v době stávek, aby šířili informace z vedení stávkového výboru. Kniha Spanilá jízda, které byla udělena hlavní cena v soutěži k 30. výročí Velké mostecké stávky, se věnovala právě nezaměstnaným horníkům. Ti se v roce 1932 rozhodli jet na kolech do sokolovského revíru, aby přesvědčili tamní havíře ke vstupu do solidární stávky.

Novela Eduarda Hončíka byla zpracována nejdříve v televizi (pod názvem Kolečkáři v režii Jaroslava Novotného), v tomtéž roce vznikla – pod původním názvem – dramatizace v Československém rozhlase. Scénář, zaměřený na povahopisnou drobnokresbu stávkujících horníků a jejich příznivců i nepřátel, napsal Josef Bouček a v první půlce ledna 1974 jej natočil režisér Jiří Horčička.

Hlavním hrdinou příběhu je mladý Toník Klečka (Ladislav Potměšil), sportsman a dělník, který se snaží najít své místo v životě. Obdivuje Jardu Štrunce, havíře a místní hvězdu v boxu a rád by se zapojil do stávkové organizace, ale všichni jej vnímají jako kluka, který ještě není zralý na “pořádnou práci”. Nakonec jej přijmou právě mezi kolečkáře, aby mohl pomoci při šíření zpráv o hladové stávce. Během cesty však dostane Toník horečku a není schopen dále jet. Žádá soudruhy, aby ho nechali ležet u cesty, ale jeden z havířů, mladý Véna Bulan (Jiří Novotný), ho vezme na svůj bicykl. Při útěku před četníky však dojde k tragédii: Véna skončí pod koly protijedoucího automobilu a zemře. Toník pak automaticky přejímá jeho postavení v dělnickém kádru. (more…)