Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas /2021)

Když se v bitvě střetnou dva bratři – Polyneikes a Eteokles – a oba padnou, povolí vládce Kreon pohřbít pouze Eteokla, Polyneikos má být ponechán na pospas živlům a dravým šelmám, protože se postavil proti vladaři a vlasti. Eteoklova a Polyneikova sestra Antigona však vládcův rozkaz neuposlechne a rozhodne se pohřbít i svého “zakázaného” bratra. To ovšem Kreon nemůže nechat bez trestu – navzdory tomu, že jeho syn Haimon je snoubencem Antigoniným…

Klasické Sofoklovo drama Antigona o vzpouře proti lidské vládě, která neuznává zákony stojící nad ní, se objevovalo na jevištích světa v dobách, kdy si světská moc uzurpovala větší díl, než jí náležel. Příběh hlavní hrdinky se ostatně objevoval v průběhů času i v dalších zpracováních. Když pomineme fakt, že před Sofoklem se stejným tématem zabýval i Aischylos v závěru tragédie Sedm proti Thébám a po něm příběh zpracoval i Euripídés, nejslavnější variací byla asi Antigona Jeana Anouilha, v níž je posílen motiv Kreona coby technokraticky uvažujícího politika. V českém prostředí se sluší jmenovat zábavnou i drásavou persifláž Romana Sikory Smetení Antigony, která byla uvedena v roce 1998 v rozhlase jako zvuková rekonstrukce scénického čtení z Divadla Husa na Provázku (v rámci festivalu Divadlo v pohybu „98).

Nás však bude zajímat především inscenace Antigony, která (ne)vznikla v druhé polovině roku 1939. Radiojournal ji měl v plánu uvést 12. září v režii zkušeného Jaroslav Hurta a inzerována byla v dobovém rozhlasovém věstníku. Anonymní autor se v článku řečnicky ptá, “proč v době dramaticky vypjaté, vzrušené a odhodlané k ráznému řešení situace dává se chmurné dílo, nutící k pravému opaku než k rozptýlení myšlenek, a dál: co může říci živému dnešku tato hra, dějově čerpaná z doby tak odlehlé, z řeckého mythu, a napsaná autorem, předcházejícím narození Kristovo o několik století? Nuže: nevěřme, že nejlepším lékem v současné době je smích a že jen zábavné dílo nás rozptýlí, a právě tak se nemylme, že nám má co říci jen autor současný (…).” (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas /2021)

Publicista a spisovatel Pávek je nečekaně předvolán k výslechu. Policejní vyšetřovatel Hradil se jej vyptává na jeho televizní inscenaci Smrt za dvojími dveřmi, v níž popsal vraždu, kterou spáchal jakýsi Holeček na rodičích své ženy, s nimiž měl dlouhodobé neshody. Celý text inscenace je samozřejmě smyšlený, vyšetřovatel Hradil však má na stole spis podezřelého Kajzra, který jako by byl opsán z Pávkovy hry….

To však není hlavní problém rozhlasové hry Viléma Hejla V suterénu není telefon. Ten nastává až v okamžiku, kdy Pávek zjistí, že soud o Kajzrovi rozhodoval v přímé souvislosti se znalostí oné televizní hry – že tedy porota přisuzovala vlastnosti a hříchy jeho smyšlené postavy skutečnému obžalovanému, který byl možná odsouzen neprávem. Zkouší tedy, hnán špatným svědomím a strachem z justičního omylu, kontaktovat jak vyšetřovatele, tak obhájce, dramaturga své hry a nakonec i prezidentskou kancelář, která zamítla Kajzrovu žádost o milost. Nikdo však nemá zájem o to šťourat do již uzavřeného případu, prezident je na služební cestě v Bratislavě a ani výkon rozsudku nelze zastavit, protože – v suterénu není telefon…

Téma vztahu literárního díla a skutečnosti zajímalo Viléma Hejla zásadně; víme konec konců už o jedné jeho hře s podobným námětem: Sebrané zločiny Vladimíra Hudce byly natočeny v brněnském studiu v roce 1966 a na stránkách tohoto časopisu už jsme o nich psali. Tentokrát Hejla zaujala situace, v níž silné umělecké dílo shodující se náhodně s podobnou realitou dokáže ovlivnit výsledek ve skutečném světě. Dokonce natolik, že vedle zmíněné hry vznikla ještě upravená varianta pod názvem Dvojník; zde se ovšem děj odehrává v Itálii, publicista se jmenuje Karl Langer a státní zástupce Wackermann. Obě verze hry vznikly pravděpodobně podle synopse pod názvem Konfrontace.

Podle dostupných materiálů lze říci, že tato Hejlova rozhlasová hra nebyla nikdy premiérována. Možná za to mohla námětová podobnost s již odvysílanými Sebranými zločiny Vladimíra Hudce. Možná dramaturga odradily také některé repliky: „…. naše století nás otužilo. Nějakou tu vraždu sem tam sneseme, ale (…) normální člověk spíš má strach z policie, než aby se lekal nějakého Hartmanna, Leciána nebo Mrázka”.

(Za zpřístupnění textů děkuji Eduardu Burgetovi a Davidu Hertlovi.)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas /2021)

Dnes se překvapivě nebudeme věnovat rozhlasové hře z dávnější historie, ale právě naopak nejnovějším inscenacím, které měly premiéru v posledních třech letech. Za jejich vznikem stojí Iveta Novotná, která se již několik let věnuje fenoménu tzv. senzačních her. Tento subžánr rozhlasové hry byl specifický tím, že svou formou dokázaly u posluchačů vyvolat dojem skutečnosti. Vznikaly zejména v počátcích rozhlasového vysílání a patří mezi ně například Požár opery (1930) Jana Grmely nebo světoznámá Válka světů (1938) H. G. Wellse v režii Orsona Wellse. Zároveň – jak píše Iveta Novotná – “… jejich vznik a následné odvysílání měly za následek proměnu vnímání rozhlasu jako takového a rošíření možností, jakými je toto médium schopné upoutat pozornost posluchačů”.

Novotná však nezůstala jen u zmapování historie v podstatě byvšího žánru; pokusila se ho oživit na vlnách brněnského rozhlasu. Vedle Večera na téma Dramatická senzace v rozhlase (2020) tak vznikla senzační hra Fej…t…n (2019), a to jako výsledek workshopu na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU). Scénáristicky a režijně ji pod pedagogickým dohledem Ivety Novotné připravili studenti Eliška Kánská, Filip Gažo a Jan Rec, hru zahráli profesionální herci (Barbora Goldmannová, Dominik Teleky, Ladislav Kolář, Eliška Kánská).

Druhým pokusem o senzační hru v současném rozhlasovém prostředí byla inscenace textu Marcela Peterky Osobnost pod lupou (2021). Text hry vznikl v rámci semestrálního úkolu v předmětu Rozhlasové praktikum. Studenti měli za úkol napsat krátkou fiktivní reportáž vystavěnou na motivy skutečné události. Vítězný Peterkův text, který se dočkal nastudování, se formou fiktivního rozhlasového rozhovoru vyjadřuje k problému zcela aktuálnímu. (more…)

Přemysl Hnilička

(vydáno v Týdeníku Rozhlas 47/2021)

Městečko Bergholm, rok 1932. Místní poštovní úřad přepadnou po otevíracích hodinách dva maskovaní lupiči. Prvního úředníka Jensena při pokusu o odpor zabijí, druhého – Lydersena – uspí dobře mířenou pěstí. Poslední z nich – Berger – stojí mezi pokladnou a hlavní revolveru. Logicky tedy pokladnu vydá. Logicky?

Ve hře Přepadení (1987) podle románu Sigurda Christiansena Mrtvý mezi dvěma živými se její hrdina Berger (Ladislav Mrkvička) setká s naprostým nepochopením. Jak policejní vyšetřovatel (Jan Přeučil), tak poštmistr (Milan Neděla) se k němu chovají jako ke zbabělci, protože vydal peníze, ba dokonce jej podezírají ze spoluviny. Nedokáže pochopit, že jeho okolí očekávalo, že se raději nechá zabít než vydat pár tisícovek lupičům. Zatímco první večer je jeho manželka (Jorga Kotrbová) šťastná, že je naživu, později – pod vlivem města a přítelkyň – začne svému muži vyčítat, že se “aspoň” nebránil. A zatímco jeho neschopný kolega Lydersen (Michal Pavlata) postupuje stále výše, on, vždy vedením ceněný úředník, má po kariéře. Kdo by povyšoval zbabělce… Jediný, kdo nakonec při Bergerovi stojí, je jeho sedmiletý syn a dva obyvatelé místního penzionu, bankovní úředník Relling (Petr Štěpánek) a inženýr Engelhardt (Zdeněk Ornest). Proč?

Christiansenův román vyšel v českém překladu už v roce 1934. Inspiroval filmového režiséra Bořivoje Zemana k natočení snímku Mrtvý mezi živými (1947), jednoho z posledních skutečně psychologických československých filmů před komunistickým pučem v únoru 1948. Hlavní roli ztvárnil Karel Höger. V novém překladu a dramatizaci Josefa Hlavničky román jako dvoudílnou rozhlasovou hru nastudovala režisérka Alena Adamcová. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 45/2021)

„Rozhlas mě vždy bavil a lákal. Napřed k poslechu, později k psaní fejetonů, reportáží z cest a hlavně rozhlasových her. (…) Mé počáteční, většinou modelové hry vznikly v údobí pěti let a všechny byly nějakým způsobem oceněny, třeba „jen“ prémiemi Literárního fondu. Hra Ruce nad vodou zvítězila v rozhlasové soutěži o první československou stereofonní rozhlasovou hru, byla inscenována Janem Fuchsem a vyslána na prestižní Prix Italia. Nevyhrála, ale díky překladům se rozletěla v nastudování zahraničních rozhlasových stanic po světě.“ To o svém vztahu k rozhlasovému médiu napsal dramatik a spisovatel Roman Ráž v předmluvě ke knize svých her Slušní lidé nevraždí (Větrné Mlýny, 2020). Následovala volná trilogie her Legenda o střeše světa (1966), Faust umírá dvakrát (1967) a Než pstruh ztratí duhu (1968), jejichž společným tématem byl podle jejich dramaturga Karla Tachovského „mechanismus moci, která se zmocňuje individuálního osudu a přetváří člověka v bezmocný, manipulovatelný nástroj.“

Takováto témata ovšem nemohla vyhovovat těm, kteří ovládli Československý rozhlas po okupaci v roce 1968. Brněnská inscenace Pozvání spravedlivých (1970) byla na dlouhou dobu poslední Rážovou prací pro rozhlas. Do vysílání se vrátil až v roce 1981 díky osobní statečnosti dramaturga Ivana Škapy; hra Benda to zatrhne aneb Hrdina televizních seriálů sice nedosahovala kvalit předchozích prací, pro Ráže to však bylo prolomení desetiletého odmlčení.

Po listopadové revoluci autor pro rozhlas připravil grotesku Pasti a pastičky (1997) a především černou restituční komedii Vymahač (2005). Ráž ji s nadsázkou označuje jako “porestituční pohádku”, šťastného konce se však nedočkáme. Hlavním tragikomickým hrdinou je nenápadný slušný učitel dějepisu na penzi (Luděk Munzar), který v restituci získá nazpět dům svého dědečka. Prodá jej za dva a půl milionu, v hotovosti však dostane jen pět set tisíc, dva miliony mu zůstane kupující dlužen. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, březen 2017)

Uprostřed temných hvozdů se tyčí strmý kopec, na jehož vrcholku stojí loupežnický hrad. Hrad, který blesk rozťal na dvě poloviny a vytvořil tak hrady dva – s Pekelnou tlamou mezi nimi. Blesk, který udeřil za strašlivé bouře, během níž se narodila Ronja, dcera Mattise a Lovisy – a Birk, syn Borka a Undisy. Dvě děti dvou znepřátelených loupežnických rodů. Tak je postavena základní situace románu Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka, který v roce 1989 nastudoval Československý rozhlas.

Texty Astrid Lindgrenové se v rozhlase dočkaly hned několika realizací: v osmdesátých letech to bylo především Tajemství hradní jeskyně (1983), v letech devadesátých pak Mio, ty můj Mio, Bratři Lví srdce (1991) nebo Svěřte případ Bílé růži (1990, vše Karel Weinlich). Později přibyla ještě dramatizace nejzásadnějšího textu švédské spisovatelky – Pipi Dlouhá punčocha (2007, režie Vlado Rusko).

Relizátoři rozhlasové Ronji (dramatizátorka Helena Sýkorová, režisér Karel Weinlich) se museli vypořádat s faktem, že většina dětských posluchačů tehdy znala populární film z roku 1984 (režie Tage Danielsson). Zatímco filmová Ronja byla spíše hravá a podivný lesní svět plný skřítků vyvolával dětský úsměv, Karel Weinlich vsadil spíše na temnější stránky okolí loupežnického hradu. Hned na začátku nahrávky se prohánějí zuřivé větrnice (Yvetta Blanarovičová, Renée Nachtigallová, Marie Marešová), zvukově upravení skřeti – šedivíci svým zpomaleným hlasem vyvolávají u dětského posluchače úzkost podobnou té, kterou hereckými prostředky vyjevuje představitelka Ronji Irena Jeřábková (tehdejší členka DRDS). Zrovna tak vypravěč Rudolf Hrušínský přizpůsobuje svůj hlasový projev temnějším tónům textu, obzvláště na začátku zní až starozákonně, herecky obrábí každé slovo zvlášť, než se ho vzdá a pustí jej k posluchači. Hudební doprovod (Petr Mandel a Alan Vitouš) osciluje mezi zneklidňujícími flétnovými i orchestrálními motivy a rozjasněným závěrem. O to působivěji pak funguje bezpečný svět loupežnické rodiny: mateřská Lovisa (Slávka Hozová), vznětlivý, ale láskyplný otec (Petr Pelzer) a starý loupežník Plešek (Josef Patočka), k nimž se později přidá i Birk (Tomáš Longa). (more…)