Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 43/2021)

Mrňavé nádražíčko kdesi ve východním Kamerunu. V nedaleké vesnické hospůdce, kde popíjejí místní štamgasti, se právě odehrává závěrečné kolo velkého souboje v kostkách. Místní šprýmař Bikokoe-Mendego už poosmé poráží svého švagra Mezanga skvělou kombinací tří šestek a pětky, a tak je dost času probírat důležité i nedůležité novinky. Obzor těchto kamerunských lidiček je jasně daný: živit je mají jejich dcery, ať už obděláváním kakaových políček nebo včasným a výhodným sňatkem s bohatým hlavounem z města.

Situace se proměňuje příchodem pana přednosty železniční stanice, kterého v rámci místní komunity přijímají jako honoraci. Bikokoe-Mendego, který se považuje za vzdělaného, protože “se narodil pár kroků vod železnice”, informuje okamžitě pana přednostu, že podle zpráv v rádiu všechny místní stanice navštíví Jeho Excelence, aby se přesvědčil o tom, jak funguje kamerunská železnice. Přednostu zachvátí panika, kterou zastaví až praktický hostinský Mažunga: “Máte služební čepici. Stačí, když si nasadíte služební čepici. Já vám přísahám, že cestující nic nepoznají. Vždyť jsou to většinou balíci z divočiny – stačí si vzít čepici a uniformu a budou se před vámi třást!”

Pan přednosta si vezme jeho radu k srdci, a tak v komické scéně prohání nešťastné obyvatele, kteří chtějí odvézt vlakem tu stádo beranů, tu pár koz nebo kuřat. Každý dostane smeták nebo koště, aby se stanice jen blýskala. Excelence se skutečně dostaví, místní náčelník mu přislíbí svou dceru a ta pak s význačným mužem odjíždí pryč. Přednosta, který si pomýšlel na povýšení, je však telefonicky vyveden z omylu: “jeho” Excelence je pouhý městský úředník, ten skutečný hlavoun čeká na odjezd na úplně jiném nádraží…

Tuto unikátní a exotickou variaci na Gogolova Revizora Zvláštní vlak Jeho Excelence v roce 1969 napsal africký dramatik a povídkář Guillaume Oyono-Mbia, který se narodil v roce 1939 v Kamerunu. Po absolutoriu vysoké školy ve Velké Británii se věnoval výuce na univerzitě v Yaundé, psaní dramat a povídek. Jako dramatik bývá přirovnáván k Moliérovi, své hry psal jak ve francouzštině, tak v angličtině. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 43/2021)

Z koncentračního tábora, kterému vládne přesný a nelítostný velitel Sommerfeld, jednoho dne uprchne sedm vězňů. Velitel okamžitě nařídí velkou pátrací akci a uprostřed tábora nechá postavit sedm křížů – pro výstrahu ostatním. Během několika dnů pochytají šest vězňů a Sommerfeld je nechá pověsit na šest křížů. Jen ten sedmý, určený vězni Georgu Heislerovi, zůstává prázdný. Heisler stále uniká…

Autorka románu Sedmý kříž Anna Seghersová se narodila v roce 1900. Jako levicová spisovatelka a členka německé komunistické strany emigrovala v roce 1933 po nástupu Adolfa Hitlera k moci do Paříže. V roce 1941 se jí podařilo přes Martinik a New York emigrovat do Mexika a usadila se v Mexico City. V roce 1942 zde napsala svůj nejslavnější Sedmý kříž, který byl v roce 1944 zfilmován režisérem Fredem Zinnemannem se Spencerem Tracym v hlavní roli.

Jako komunistická autorka a spisovatelka východoněmecké republiky byla Seghersová v Československu samozřejmě propagována, a tak nebyl pro dramaturga Dalibora Chalupu problém prosadit do rozhlasového vysílání dramatizaci příběhu, který ukazuje touhu malých německých lidí po svobodě a sílu šeptandy, kterou nacisté nebyli schopni umlčet. Když se totiž obyvatelé okolních měst a vesnic dozvědí o útěku vězňů a o tom, že poslední z nich ještě nebyl dopaden, fandí mu téměř všichni a upírají se k němu veškeré jejich naděje a modlitby. Jako by jeden jediný koncentráčník mohl spasit všecky německé duše… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 41/2021)

Až nezvykle často se v dějinách české rozhlasové inscenace objevují zvuková zpracování původních filmových scénářů. Zatímco ve Spojených státech to byl běžný postup komerčních rádií (s filmovými příběhy se tu posluchači seznamovali už ve třicátých letech, často i v původním filmovém obsazení), u nás první pokusy vidíme už po druhé světové válce. V roce 1947 vysílal Československý rozhlas Bitvu o Stalingrad (montáž pro rozhlas připravili Dalibor Chalupa a František Kožík) a posluchači se tak seznámili s příběhem ještě před filmovou premiérou v našich kinech. V padesátých letech se do rozhlasových studií dostávaly často adaptace sovětských filmů, například Tajné poslání asi z roku 1950. Někdy došlo i na československé filmy: podle snímku Velké dobrodružství (1952?) o životě a cestách Emila Holuba upravil scénář pro rozhlas Jindřich Puš a nastudovalo jej českobudějovické studio. Ještě počátkem šedesátých let vznikla rozhlasová montáž podle filmového scénáře Nikolaje Virty Devět dní jednoho roku (1963), v době největšího rozmachu české rozhlasové hry se od této praxe upustilo.

Rozhlasové verze filmových příběhů se do éteru vracejí v průběhu normalizace. Jedním z tohoto druhu bylo Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky (1973) podle italského filmu z roku 1971. Snímek patří ke stěžejním dílům žánru poliziotteschi, akčních detektivních příběhů s výrazným sociálně kritickým přesahem. Scénáře režiséra Damiana Damianiho se chopil dramaturg Pavel Minks a do vysílání jej nabídl jako “drama, které si bere na mušku gangsterské praktiky a korupci, vládnoucí v kapitalistickém podnikání i justici”. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 39/2021)

Začíná se balalajkami a výpraskem. Teprve potom se ozve hlasatelka uvádějící jednotlivé tvůrce. Jako by chtěl režisér předem upozornit dětského posluchače, že ho nečeká žádná selanka.

Rozhlasová hra pro mládež Širé pole (1986) vychází z knihy pamětí Maxima Gorkého Dětství, která vyšla již v roce 1913, ještě před sovětským pučem. Dramatizaci pro mládež připravila Anna Bohatová, režijně text uchopil Karel Weinlich.

Hra ukazuje otřesnou bídu ruského obyvatelstva 19. století a především snadno překročitelnou hranici mezi bohatstvím a chudobou. Malý hrdina příběhu Aljoša Peškov (budoucí spisovatel Gorkij) se totiž z relativního blahobytu u dědečka barvíře propadá následkem ničivého požáru do naprosté chudoby. Dostává se tak do sociálně bezprizorního stavu: nemá co jíst, nemá si co obléct, ale okolní chudáci jej stále berou jako bohatého “chlapečka”. Poznává tak nejen násilí a krutost bohatců, ale i těch největších chudáků. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 37/2021)

Potkali se uprostřed víru světové války (té první, byť se jí tehdy ještě tak neříkalo): Karel Pletka, pozdější poštmistr (Petr Kostka), Venzl Peschl, sklenář a komunista (Antonín Hardt) a Vlasta Toman, pozdější četnický strážmistr (Miroslav Zounar). Ve hře Jiřího Plachetky Pevnost (1978) se s nimi setkáváme až v pozdějších letech – v roce 1933 (první díl) a 1938 (druhý díl). Každý z nich má v příběhu své místo: četník Toman je drsným zastáncem pořádku, Peschl je bolševický internacionalista se švejkovskou vyřídilkou a poštmistr Pletka (nomen omen) se ze všech sil snaží držet mimo politické proudy a víry jako správný státní úředník.

Plachetka ve dvou dílech své hry ilustruje na pozadí osudů obyvatel malého pohraničního městečka Modrava nástup fašismu a pozdější mnichovskou kapitulaci. Je to ovšem pouhá dialogizovaná ilustrace dějin, jak upozorňuje ve své studii Radiojournal v ko(s)mickém věku teoretik Jan Lopatka; se skutečnou rozhlasovou hrou to má pramálo společného: jde spíše o “dialogizované ilustrace způsobu, jakým se vyučuje o dané historické události či tématice”, přičemž “pokud se příliš nemění osnovy, čas od času se tato didaktika oživuje dalšími uměleckými kreacemi”. (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 33/2021)

Oldřich Karas je starý mašinfíra, který se svou parní lokomotivou najezdil tisíce a tisíce kilometrů. Desítky let spojoval města a vesnice po kolejích, s parťákem u uhláku a s dýmem nad hlavou… Ale všecko jednou končí: na trať mají vyjet nové lokomotivy poháněné elektřinou. Ta jeho parní je už zastaralá, navíc každý raději dýchá čistý vzduch. Karas se bude muset rozhodnout: půjde do penze nebo se postěhuje do nového působiště, kde parní stroje ještě jezdí?

Rozhlasová hra z roku 1972 Poslední jízda lehce vybočuje z běžně produkovaných dramat z pracovního prostředí té doby. Zobrazuje totiž především vnitřní svět hlavního hrdiny a přesvědčivě kreslí motivace, které vedou k jeho rozhodnutím. Vlakvedoucí Karas se totiž nerozhoduje jen za sebe, ale také za svou manželkou, která je stižena postupující ztrátou paměti, což z ní udělalo nepříliš snesitelnou životní partnerku. Svému muži opakovaně vyčítá, že nikdy není doma, že spolu neměli děti, že svůj život v podstatě promarnili – a dává mu za příklad strýčka, který za ní jezdí každý týden. Co na tom, že strýček už před pěti lety zemřel…

Hru podle křestního listu inscenace napsal Vladimír Kučera, což byl pseudonym tehdy zakázaného dramatika a herce Divadla Járy Cimrmana Miloně Čepelky. Je tedy více než pravděpodobné, že i neveselý příběh Oldřicha Karase vzešel z jeho psacího stroje. Režisér Josef Červinka se moudře omezil jen na několik ilustračních zvukových efektů nádraží a věnoval se spíše vedení herců. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 31/2021)

Byli mladí, ale v téhle oblasti už měli spoustu zkušeností. Tenhle zákrok pro ně byl už jen rutina a snadný přivýdělek. Snadné to mělo být i tentokrát, ale… Přímo in medias res nás uvádí rozhlasová dramatizace příběhu Valji Stýblové Mne soudila noc (2001). Studenti medicíny Jan (Ivan Trojan) a Albert (Jiří Langmajer) jsou myšlenkové i povahové protipóly; Jan je přemýšlivý, do sebe zahloubaný, Albert zase povrchnější a s chutí získat všechno hned. Je brzy po válce a studentům medicíny se nežije zrovna lehko, a tak Albert přijde s nápadem, jak si přivydělat: provádět kyretáže čili potraty. Janovi se to nezdá jako dobrý nápad, má vůči takové praxi mravní výhrady, ale nakonec svolí, že bude Albertovi pomáhat. Dívky a ženy se o jejich praxi dozvídají “tichou poštou” mezi sebou, a tak mají oba studenti o práci a peníze postaráno. Až do chvíle, kdy při zákroku dojde ke komplikacím a zoufalý Jan přivolá na pomoc rodinného přítele, dr. Rutha. Ten oběma beze slova pomůže a dívku zachrání, Jana však varuje před pokračováním této nezákonné praxe. Ten jeho radu poslechne, ale všechna dobrá předsevzetí naruší jeho sestra Stanka, která ho požádá o pomoc s nechtěným těhotenstvím. Jan nerad svolí – a tragicky banální chybou svou sestru zabíjí…

Román, který poprvé vyšel již v roce 1957, se mohl zdát v době natáčení již myšlenkově zastaralý, ale opak byl pravdou. Argumenty pro- i protipotratové, které tu zaznívají, jsou dodnes aktuální ve společenské diskusi, a tak není divu, že látku dramaturgie Vltavy zpracovala. Roli zajisté hrálo i to, že text Valji Stýblové byl populární a mnohokrát vydaný, a tak měl zaručen své posluchače.

Inscenaci herecky vede Ivan Trojan v postavě Honzy, medika, kterého jeho lehkomyslnější kolega svede ke snadnému výdělku. Hned v úvodní scéně má příležitost herecky zpracovat tragický moment jím zaviněné smrti vlastní milované sestry. Vzepjatý výkon je pak vystřídán tiššími polohami ve vnitřních monolozích a flashbacích. (more…)

Přemysl Hnilička 

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, 29/2021)

Jmenujete se Quidam, celý svůj nekomplikovaný život žijete jako Quidam – a najednou si přijde nějaký starý generál, říká vám výsosti a povídá vám o defilé plnokrevných koní, vojácích a o vašem dětství ve šlechtické rodině. Ale vy jste Quidam a váš dědeček František byl neúspěšný papírník, žádný vévoda! Jediné, co spojuje generálovo vyprávění s vašimi vzpomínkami, je stará dětská vystřihovánka s černými husary…

Hru Černí husaři (1970) napsal Jaroslav Tafel pro režiséra Josefa Henkeho. Nebyla to jeho první práce pro rozhlas, napsal také hry Hospoda na konci cesty, Podzim v Sabinských horách, Ibseniána a na konci jeho krátkého života (narodil se 1929, zemřel 1973) se s rozhlasovými vlnami rozloučil vynikající volnou adaptací Dickensových Skvělých vyhlídek, které s Karlem Högrem a řadou dalších herců nastudoval opět Josef Henke. Pro rozhlas připravil také komedii Don Jean aneb Strašlivý hodování, kterou sestavil podle zlomků staré české donchuanovské hry.

Jeho hra o nenápadném úředníčkovi, který se bojí svého šéfa, podivně nezapadá do roku 1970, v němž se definitivně láme tzv. Pražské jaro v tuhou normalizaci. Černí husaři nejsou již otevřenou alegorií vstupu sovětských vojsk jako například Ženich pro Marcelu (1969) Ivana Klímy. Tafelova hra je obecnější úvahou o manipulaci. Quidam se tu potkává s nejrůznějšími dalšími postavami; žena, která si říká Marie, se prohlašuje za jeho manželku, svádí ho a vysmívá se mu (“Můj princ měl vojsko z papíru a byl to lhář!”), šeptem ho ale vyzývá k útěku z tajemného domu (“Ten pravý svět je na druhé straně zrcadla!”). Objevuje se tu podivný blázen jménem Vincent, vazoun, který chodí po domě a přitlouká hřebíky (vzdáleně se tak podobá podmračenému cukrářskému mistru z jiné Klímovy komedie Cukrárna Myriam, který se – podle autorových poznámek – podobá spíše řezníkovi). Posledním partnerem v rozhovoru je stařičký vyrovnaný doktor, který rád cituje z Plutarcha a hovoří s Quidamem uklidňujícím hlasem a slabomyslný Albert Zatrub, blázen hrající po kraji na trubku. Pak už čeká nešťastného hlavního hrdinu jen smrt…

Hlavní postavu ztvárňuje Zdeněk Řehoř, jehož si v tak výrazných rolích příliš nevybavujeme; byl spíše mistrem malých rolí. Jeho suchý, jakoby nervózní hlas se hodí k postavě nenápadného Quidama, přesto však ve scénách, v nichž generála konfrontuje s nesmyslností jeho vizí, dokáže být rázný a jízlivý. Kohoutův generál zní velmi důvěryhodně, je to však jen zákeřná maska, podobně jako Mariin svůdný hlas v podání Marty Kučírkové nebo klidný doktor Josefa Patočky.

Martin Čípek

Pension Tišina v kterémsi menším lázeňském městečku je, jak už název napovídá, ideálním místem pro letní odpočinek. Jak by také ne, strava je výtečná a čerstvý vzduch působí přímo zázračně. Poklid tohoto ospalého hnízda naruší až příjezd iniciativní paní Kapičkové, majitelky činžovního domu v Praze na Vinohradech, která se rozhodla pobyt ve zdejším prostředí využít ke shánění vhodných ženichů pro své dvě dospívající dcerušky. Jako první v jejích tenatech uvízne jistý Eusebius Vostrý, c. a k. poštovní rada, který ale o ženění nechce ani slyšet. Teprve s příchodem mladého a pohledného muže, dr. Roberta Česala, který je navíc ministerským tajemníkem ve Vídni, ožijí zklamané naděje matky Kapičkové. To by byla partie! Jenže věc má háček – Robert se tu zcela náhodou setkal také se svou bývalou láskou, která je nyní ovšem provdána za usedlého profesora Havelku, nadšeného entomologa, jehož jedinou vášní jsou housenky. Robert se rozhodne stůj co stůj znovu získat lásku a náklonnost paní Berty, dokonce se mu lstí podaří vetřít do přízně pana profesora. Zdá se, že plán spěje ke svému cíli, jenže to by tu nesměla být všetečná paní Kapičková, která se páně Robertovo milostné dobrodružství pokouší překazit všemi způsoby…

Veselohra dramatika a humoristy Josefa Štolby Na letním bytě (1899) byla nepochybně napsána pro obveselení tehdejších diváků a nijak nezapírá svůj ryze nenáročný původ. Velice rychle se zařadila mezi oblíbené kusy především na oblastních scénách a u kočovných společností, proto nepřekvapí, že ve dvacátých letech přišla vhod také filmařům. Štolba totiž dokázal ve svém rozverném dílku zachytit atmosféru ospalého lázeňského městečka s až překvapující lehkostí, v mírně groteskní tónině, která nikoli náhodou připomíná slavný Poláčkův Hostinec U kamenného stolu. Stejně jako u Poláčka, i tady se setkáváme s celou plejádou rázovitých figurek, trochu směšných, ale reálných: s energickými manželkami, sličnými dceruškami, nepraktickými intelektuály i vychytralými svůdci. Jestliže Poláček nechává své hrdiny rozvíjet jejich osudy na pozadí přesně vypointovaných situací plných sarkastického humoru, s vědomou nadsázkou a jistou literární stylizací, Štolbovi protagonisté jsou lidé nekomplikovaní, obyčejní, mají předem určené charaktery, které vzbuzují jedinou emoci – smích.

Rozhlasová inscenace (1971) v režii Olgy Valentové zachovává všechny tradiční atributy díla, má spád i vtip, hudební předěly, které se zde objevují, nejsou lacinou výplní, ale spoluutvářejí patřičné aranžmá ke komediálně laděnému příběhu. Také herecké výkony působí svěže a nenuceně, navíc je znát, že většina zúčastněných se v podobném žánru cítila jako ryba ve vodě. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 23/2021)

Dovedete si představit, že by vaší pracovní náplní bylo přijímat za ostatní všechny stížnosti a brát je na svou hlavu? Jestli teď odpovídáte, že to už v práci beztak děláte, rád bych podotkl, že určitě ne na hlavní pracovní poměr. To byste na tom totiž byli stejně jako Slečna Hromosvod, titulní hrdinka rozhlasové komedie z roku 1947. Ta je totiž přijata do velkého obchodního domu jako děvče-hromosvod, na niž se mají svádět skutečná pochybení zaměstnanců závodu. Jaký to má smysl? Šéf podniku před rozezleným zákazníkem dívce vynadá a hrozí jí okamžitým propuštěním s takovou intenzitou, že zákazník raději od stížnosti upustí.

Touto nevděčnou funkcí je pověřena slečna Helen Tarleová. Zpočátku si nemá na co stěžovat: má k dispozici vlastní kancelář s plným komfortem včetně gramofonu a alkoholických nápojů, ve vymýšlení výmluv a „hereckých“ výkonech je kreativní, ale časem ji její práce začíná proměňovat. Rozejde se se svým chlapcem, který už nedokáže snášet její náhlé proměny nálad a stále uplakané oči. Navíc se dozví, že navzdory jejímu snažení jsou skuteční viníci drobných pochybení skutečně vyhazováni na hodinu – a ke všemu se v její kanceláři objevuje nová síla – její “čerstvější” náhradnice… Není divu, že v závěru hry vmete řediteli do tváře: „Za chvíli za mnou zapadnou dveře, ale do té doby vám musí Helen Tarleová říci, že už nebude plakat za vaše báječné peníze, že už se nedá opít vašimi psychologickými podvůdky, že chce vydechnout. Chce žít líp, bez báječného platu, ale spokojeněji.“ (more…)