Přemysl Hnilička
(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 43/2021)
Z koncentračního tábora, kterému vládne přesný a nelítostný velitel Sommerfeld, jednoho dne uprchne sedm vězňů. Velitel okamžitě nařídí velkou pátrací akci a uprostřed tábora nechá postavit sedm křížů – pro výstrahu ostatním. Během několika dnů pochytají šest vězňů a Sommerfeld je nechá pověsit na šest křížů. Jen ten sedmý, určený vězni Georgu Heislerovi, zůstává prázdný. Heisler stále uniká…
Autorka románu Sedmý kříž Anna Seghersová se narodila v roce 1900. Jako levicová spisovatelka a členka německé komunistické strany emigrovala v roce 1933 po nástupu Adolfa Hitlera k moci do Paříže. V roce 1941 se jí podařilo přes Martinik a New York emigrovat do Mexika a usadila se v Mexico City. V roce 1942 zde napsala svůj nejslavnější Sedmý kříž, který byl v roce 1944 zfilmován režisérem Fredem Zinnemannem se Spencerem Tracym v hlavní roli.
Jako komunistická autorka a spisovatelka východoněmecké republiky byla Seghersová v Československu samozřejmě propagována, a tak nebyl pro dramaturga Dalibora Chalupu problém prosadit do rozhlasového vysílání dramatizaci příběhu, který ukazuje touhu malých německých lidí po svobodě a sílu šeptandy, kterou nacisté nebyli schopni umlčet. Když se totiž obyvatelé okolních měst a vesnic dozvědí o útěku vězňů a o tom, že poslední z nich ještě nebyl dopaden, fandí mu téměř všichni a upírají se k němu veškeré jejich naděje a modlitby. Jako by jeden jediný koncentráčník mohl spasit všecky německé duše… “Kdyby se to podařilo třeba jen jednomu, pak by to byl pro nás všecky signál,” říká tiše jeden z vězňů v baráku, “že ta jejich obrovská mašina, která vypadá tak nezranitelně, dostala ránu. Jedno kolečko vypadne, nastane porucha. Našels nějaké zranitelné místo, víš, jak příště na to. To přece dodává odvahu!”
Sedmý kříž v roce 1955 zdramatizovala Hedda Zinnerová. Režisér Josef Bezdíček umně aranžuje velké zvukové scény, v nichž zní táborové sirény, řvaní bachařů a štěkání psů. Vtipně řeší ranní scény dialogu mezi dělníky, kteří za svítání přicházejí do fabriky a vyprávějí si o útěku vězňů; během rozhovoru stále slyšíme zvuky zvonků bicyklů projíždějících dělníků a mlékařů… Zároveň je schopen vytvořit prostředí i pro velmi intimní dialogy ukrytých uprchlíků (Heisler Otomara Krejči a Marnet Antonína Zíba) nebo německých civilních obyvatel. Proti nim dále staví dialogy velení koncentračního tábora, které jsou buď úsečné a ostré (v případě rychle udílených rozkazů) nebo cynicky rozvláčné (dialogy komisaře kriminální policie Oberkampa v podání Miloše Nedbala a zástupce velitele koncentračního tábora, kterého ztvárnil Josef Gruss). Celkově tak vzniká funkční zvukové plátno, které dodnes dokáže vtáhnout do temně napínavého děje…