Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, květen 2021)

Je noc. Město je skoro slepé, protože lidé spí. Spí ale všichni? Několik oken vždycky svítí, i ve dvě nebo ve čtyři v noci. Kdo jsou ti, kteří musejí bdít, když ostatní spí?  

Tomuto tématu se na začátku osmdesátých věnoval cyklus rozhlasových her pod názvem Mezi čtvrtou a šestou.  Cyklus dramaturgicky připravil Emil Feuereisl. Věnoval se lidským činnostem, které je nutno vykonávat i v době, kdy ostatní pracující odpočívají, spí. Lékařům, redaktorům, sazečům, telefonistkám, pekařům, pošťákům… Žádané téma her s pracovní tématikou a také dobově populárních her faktu, které spojovaly uměleckou formu rozhlasové hry s dokumentárními prvky. 

Prvním titulem celého cyklu byla hra Hany Kronusové Soupeřem je výška (1980). Pomocí dramatického textu a reportážních záběrů se tu rozvíjí příběh jedné požárnické stanice během štědrovečerní noci. Hlavním hrdinou je požárník Honza, který po komplikovaném zásahu ztratí jistotu, trpí závratí, a není tak schopen vykonávat své povolání. Se svou situací se neumí vyrovnat, manželka ho opustila a on se stále chodí dívat na dům, kde to všechno začalo.  Nakonec svou fóbii překoná tak, jak ji získal: profesionálním zásahem při záchraně rodičky uvízlé ve výtahu. Jako u většiny her z tohoto cyklu je fikční příběh prokládán reportážními záběry rozhovorů se skutečnými požárníky. 

Další rozhlasová hra, premiérovaná v únoru 1981, se jmenovala Sólo pro krále a přivedla posluchače do prostředí dělníků, jeřábníků, ale i číšníků a dalších postaviček nočního a brzkého ranního života. Zatímco jeřábník Venca (Vladimír Kratina) se musí “porvat” s vagonem plným zmrzlého uhlí, starý číšník Vrána (Mirko Musil) končí šichtu v hospodě a se svou trumpetou jde na další kšeft. Oba se nakonec potkají na hromadě uhlí; mrzout Venca, který se pohádal se svou ženou uprostřed taneční zábavy a teď si vylévá veškerou zlost na uhlí („Ostatní spěj nebo se vracej z trdlovaček a já abych tady jak trouba tvrdnul za kniplem,“ říká) a Vrána, dědek, kterého nic nevyvede z míry. Autor hry František Velíšek nedokázal z naznačených situací vykřesat ani zblo zajímavého příběhu.  (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)

V dějinách rozhlasové hry se setkáváme se zajímavým paradoxem: jejími výraznými autory bývali režiséři celoživotně spjatí s filmem. Vedle Federica Felliniho to byl především Ingmar Bergman, který ve švédském rozhlase připravil nespočet textů, ať jako autor, dramatizátor nebo režisér. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let připravil strhující monodrama pro ženský hlas (plus jeden navíc) Záležitost duše.

Její nešťastnou hrdinkou je Viktorie, zanedbávaná manželka význačného univerzitního profesora. Přestože se nesmírně snaží zapadnout do vyšší společnosti, do které ji vynesl manželův věhlas, nedokáže navázat jakýkoliv zdravý přátelský vztah. Jako by vypadla z freudovské učebnice: její vztahová i sexuální frustrace je tak velká, že nakonec překoná všechny pokrytecké společenské konvence. Přeruší sladkobolný přednes vlastního kýčovitého melodramu produkovaného uprostřed společnosti diplomatů s královnou v čele, jen aby vykřičela všechny své potlačované city vůči svému manželovi; ten tento její výlev neunese – a zemře. Posledním hřebíkem do rakve Viktoriina běžného společenského života je Alfrédův pohřeb, na němž jej slovně znectí a jen tak tak že s ním nesmýkne z rakve.

Pak už následuje jen společenský pád: převoz do sanatoria pro duševně choré, útěk a nesoudné (i nestoudné) pokusy o naplnění sexuální touhy. Když Viktorie zkouší teatrálně i neomaleně svádět jakéhosi dělníka, dokáže Iva Janžurová (za citlivého vedení režiséra Josefa Melče) na ploše několika minut bravurně střídat několik výrazových rovin: její hlas je zpočátku nesměle zajíkavý, což Viktorie překonává hranou sebedůvěrou; později se přidává jen těžce překonávaná nechuť a odpor k tomu nemytému a zanedbanému muži, aby tyto pocity byly nakonec přebity afektovaným přehráváním v narychlo smyšlené úloze prostitutky. (more…)

Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas, červenec 2016)

V červnu 1965 měla na vlnách stanice Československo II. premiéru hra Wolfganga Karla Schweickerta Pozor, mluví Hackenberger! Dramaturg Karel Gissübel a režisér Jiří Horčička tehdy inscenovali jeden z textů kánonu východoněmecké rozhlasové hry.

Monolog muže, jehož doba už minula, ale možná znovu přichází, se odehrává v jednom z německých blázinců. Hlavní antihrdina Hackenberger je typický německý deprivant své doby: narodil se obchodnímu příručímu, který padl v první světové válce. Děsivá mu nepřišla Velká válka, ale to, že Německo prohrálo. Jako všichni Němci musí snášet porážku, velké válečné reparace a navíc hlubokou hospodářskou krizi, která německou ekonomiku zcela zničila. „Zachraňuje“ ho až nástup Adolfa Hitlera v roce 1933; už o dva roky později se stává rotmistrem, cvičitelem v nacistické armádě a především přesvědčeným nacistou. Vůdce mu dá totiž šanci stát se malým vůdcem na malém místečku, které jakoby patřilo jen jemu. Otevře stavidla Hackenbergerova skrytého sadismu a nenávisti vůči ostatním lidem: „Vy byste se mi tak někdy měli dostat do pazourů, vy podělávkové… Moje jednání se vám zdá podivné; ale dřív, to bylo všechno v pořádku, co? To šlo všecko hladce, když já měl slovo! Proto jsem to dotáh“ na vojně daleko, rozumíte. Já jsem uměl lidem ohýbatt hřbety. Však mám taky zápěstí, to se prosím klidně podívejte: poslední dírka řemínku na hodinky se sotva dá zapnout. Pane jo, já byl cvičitel: raz dva…“ Baví se týráním vojáků a zůstávají za ním mrtví, ale trest se nedostaví, nadřízený ho vždy kryje. (more…)

Martin Čípek

(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Pravda se nesmí zapírat, prohlásí rezolutně kastelán Pupenec a uvrhne tím sebe do klatby. V socialistické společnosti je pravda nedovolený luxus, zvlášť když máte rodinu. Jenže co dělat, prochází-li se v noci po chodbách místního hradu přízrak bílé paní…

Taková je výchozí situace filmu Zdeňka Podskalského Bílá paní (1965), který si (ne)dovoleným způsobem utahoval z tehdejších mocných, z doby, která produkovala lež na běžícím páse i ze všech těch ustrašených občánků, jejichž svědomí je poznamenané ideologickým diktátem. Film byl natočen podle jedné z povídek spisovatele Pavla Buksy, který v literárních kruzích vystupoval pod pseudonymem Karel Michal. Jeho sbírka satirických povídek Bubáci pro všední den (1961) zaznamenala tehdy nevídaný ohlas – během šedesátých let se dočkala celkem čtyř vydání – a stala se tím, čemu dnes říkáme bestseller. Michal v ní oživil přízraky dávné minulosti, nadpřirozené úkazy a zjevení, kouzla, která přivádějí protagonisty jednotlivých příběhů do prekérních situací. Mezi nimi právě nebohého kastelána hradu Šaratice Pupence, který v křížové chodbě narazí na bílou paní a nedbaje následků, ohlásí celou záležitost „nahoře“. Ministerstvo kultury na hrad vyšle odbornou komisi, která má za úkol zjistit, jak se věci mají… Povídka už svým názvem (Jak Pupenec k štěstí přišel) ironicky odkazuje k závěrečnému vyústění: Pupenec je po zásluze odměněn (potrestán), tedy přeložen na jiný hrad.

Satirické vyznění této povídky pochopitelně znásobil Podskalského film, který tehdy pobouřil stranické orgány svým básnickým viděním, obrazotvornou silou, vtipem a jízlivou ironií i pronikavostí svého soudu o skutečném stavu socialistické společnosti. Smyslem Michalovy povídky (potažmo všech povídek) bylo prověřit jednotlivé typy lidí, uvést ve zmatek jejich sebeuspokojené a zjednodušené myšlení, vnímání skutečnosti přes citáty z tzv. klasiků marxismu-leninismu nebo přes služební předpisy, jak píše Pavel Pešta ve Slovníku české prózy a dodává, že Michal nepominul ani jiné lidské nectnosti jako závist, hamižnost, kořistnictví nebo zbabělost, proradnost, přetvářku, podlézavost, ochotnou přizpůsobivost a že obrátil tradiční metodu lidových pohádek naruby: zatímco v nich hrdina nejčastěji přichází z lidského světa do kouzelných končin, zde naopak pohádkové bytosti vstupují do lidské reality, z níž se ovšem po morální a citové stránce i způsobem myšlení vymykají.

Film ovšem nebyl jediným uměleckým ztvárněním Michalovy povídky. O necelé tři roky později, v červnu 1968, měla premiéru také rozhlasová hra Jak to bylo s bílou paní, kterou do vysílání připravil dramaturg Jaromír Ptáček. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 9/2021)

Ve velkém městě sídlí malý kabaret Nocturno. V něm se každý večer obecenstvo baví nad komickými výstupy rachitických zpěváků, korpulentních zpěvaček a dojímá se nad tancem baletky Ditty Diny. Když však s poslední oponou zmizí i pozlátko, zůstává “téměř tanečnice” Zdeňka Hájková ve své šatně sama; jen se svým chudým, ale poctivým živobytím. Její soukromí však jednoho večera naruší mladý básník Ruda Lukáš. Okouzlila ho svým tancem a rád by s ní prožil velkou vášeň lásky, Zdeňka je však prozaičtější. Vždyť básní se nenajíš…

Tak postavil základní situaci rozhlasové hry Velký čaroděj (1940) její autor Míla Kolář. Nikterak nápaditý text průběžně přechází z prózy do veršů, to podle toho, v jak silném citovém pohnutí jsou postavy děje. Autor hru zaplnil – krom ústřední milenecké dvojice – ještě postavami zpěvačky Anči, malíře pokojů Nováka, dvojicí pouličních zpěváčků, kteří z básníka Lukáše mámí texty, aby je pak přepracovali “pro ulici” a konečně také Graciána Kruliše, soukromníka, který žije z renty a nemá žádnou pořádnou práci. To je konec konců také hlavní poslání Kolářovy hry: že “vždycky však lepší / než ideál vznešený / je kus dobré práce / tady na zemi”. I proto se nakonec ze špatného básníka Lukáše stane (pod dohledem pana Nováka) malíř pokojů.

Hru režíroval Václav Sommer. Podle recenze vyšlé v agrárním deníku Venkov „tentokráte nalezl správný postoj a živý vztah k dílu a snažil se obětavě z něho vytěžit co nejvíce“. Rozhlasovou hru „provedl jako hudební skladbu, v níž nechal souznít s textem hudební motivy a zvukové náznaky i neartikulované hlasové projevy jako smích, vzdechy, pozpěvování, hvízdání“. Kritik vyzvedl hlavně scénu v kabaretu, v níž se mu „podařilo podtrhnouti zakouřené prostřední kabaretní scény a drastickou karikaturu jejich návštěvníků, právě tak, jako charaktery obou pouličních zpěváků, jejichž názory ostatně sídlí v hlavách s daleko větší kompetencí v oboru umění“. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, leden-únor 2021)

Horor rozhodně nebyl podporovaným žánrem v době socialistického realismu. Jeden z prvních ozvuků tohoto “úpadkového” žánru na územi Československa byl výbor nejvýznamnějších angloamerických hrůzostrašných povídek Tichá hrůza (1967), který sestavil a přeložil Tomáš Korbař. Náklad byl brzy rozebrán a o tři roky později vyšla sbírka znovu; není tedy divu, že na velký zájem zareagoval i Československý rozhlas. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nastudoval hned několik povídek z Tiché hrůzy.  

Dramatizátorem a režisérem byl Jiří Josek. Ten připravoval pro stanici Praha sobotní večerní program s názvem Co s načatým večerem. Náplň připravovala tehdejší redakce zábavy v čele s Iljou Kučerou st., Daliborem Pokorným a Bedřichem Zelenkou. Vedle kratších rozhlasových her zábavného (a někdy – jak vidno – i hororového) charakteru byla součástí večera také dospělejší verze Hajaji, tzv. Pohádky pod duchnu. 

Již 26. dubna 1969 měl premiéru příběh Roberta Aickmana Čekárna. Mladík Pendlebury (Petr Haničinec) omylem přejede svou cílovou stanici a vlakový zřízenec jej vysadí až na konečné v Castertonu. Místní hotel je zavřený a nepříliš ochotný zaměstnanec dráhy mu nakonec po dlouhém přemlouvání umožní přespat v sychravé čekárně. Teprve až se ztemnělou místností začnou ozývat tajemné zvuky a pohybovat podivné postavy, pochopí Pendlebury proč… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)

Kdoví, kdy by se komisař Maigret zase vrátil do svého rodného městečka, kdyby na stůl pařížského policejního oddělení nepřistálo anonymní udání, že právě v Saint-Fiacre dojde k vraždě. Maigret tak přijíždí do míst svého mládí, aby zde vyřešil spletitý případ a melancholicky se ohlédl za svými vzpomínkami…

Vedle proslavené maigretovské série s Rudolfem Hrušínským vzniklo několik nastudování s jinými herci v roli komisaře z nábřeží Zlatníků; brněnský Zlatomír Vacek jej ztvárnil ve hře Štika pro zavražděnou (1968), Ota Sklenčka v Maigretových vánocích (1979), Josef Somr ve slibně započaté a bohužel dále nerozvinuté sérii z roku 1999 (Maigret a případ Cecilie, Maigret a přízrak). Ve hře Případ Saint-Fiacre (1995) hrál komisaře Maigreta Josef Vinklář.

Byť není jednoduché hrát role po slavných kolezích (vedle rozhlasového Hrušínského je nutno ještě připomenout legendárního Jeana Gabina ve filmových zpracováních Simenonových románů), rádi přiznáme Vinklářovi, že jeho pojetí dobře funguje. Jeho Maigret je unavený, zádumčivý praktik, který se na každém kroku setkává se svými jasně zářícími dětskými vzpomínkami, aby je konfrontoval se šedou a smutnou skutečností současnosti. Místa, která znal plná lidí, zejí prázdnotou, dveře jeho rodného domku někdo dávno vyměnil a jeho spolužačka, nyní majitelka malého hotýlku, mu vyká z úcty k jeho povolání a nepamatuje si, co jí kdysi jako děti s kamarády provedli… A mladá, krásná hraběnka, kterou v chlapeckém věku zbožňoval, se změnila v potřeštěnou starou ženu, jež si vydržuje mladé milence. A právě ta toho dne při ranní bohoslužbě zemře… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)

Jestli v historické paměti světa existuje nějaký obraz politického chameleona, je to jistě postava francouzské ministra vnitra Josepha Fouché, který přežil jak francouzskou revoluci, tak Napoleona a jeho pád. Je symbolem politické i občanské bezpáteřnosti, symbolem lidí, kteří nemyslí na nic jiného než na vlastní prospěch a kteří jsou ochotni okamžitě obětovat své ideály, na něž ještě včera přísahali. Prostě kariérista, jehož přesně popisuje věta použitá v názvu tohoto článku.

Právě Fouchého příběh si k dramatickému vyprávění vybralo brněnské Divadlo na provázku, které vzniklo na sklonku šedesátých let pod patronací dramaturga Státního divadla Bořivoje Srby. Během normalizace přišlo o část svého názvu (jméno inspirativní knihy Jiřího Mahena Husa na provázku se stalo nevhodným, protože rozverní Brňané připisovali na konec prvního slova písmeno “k”), ale podařilo se mu přečkat normalizace bez výrazné ztráty vlastního uměleckého a společenského přesvědčení. Fouchého proplouvání revolučního a napoleonského krvavého běsnění se však nestalo pouhým historickým obrazem, ale velmi zřetelnou paralelou k soudobým vládcům.

Scénáristicky hru Chameleon připravili Petr Oslzlý a Peter Scherhaufer, Ludvík Kundera a Miloš Štědroň. Jak na operu o 15 obrazech později vzpomínal Kundera: “Oslzlý se Scherhauferem vždy po celý týden pilně studovali literaturu a přinášeli své výdobytky pěkně sepsané, já z nich během dalšího týdne udělal kus veršovaného libreta, toho se chopil Štědroň a text ruče zhudebnil.” (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 49/2020)

Domácnost rodiny Carbových jako by byla připravena předem na “muzealizaci”. Matka Carbová (Jiřina Šejbalová), dávná heroina českého divadla, zachovává všecky památky na svou úspěšnou hereckou kariéru, dcera Marie (matka ji ovšem nazývá uměleckým jménem May Carbo!) v podání Jany Werichové už dva roky čeká na angažmá a otec rodiny Carba (Jan Werich) byl trojnásobný mistr Říčan a střední Evropy ve váze těžké, jediný zápasník, který nasadil samotnému Gustavu Frištenskému dvojitého Nelsona, šestinásobný přemožitel Joe Růžičky. Zatímco on je spokojen se svým novým povoláním hlídače a jeho největší radostí je špekbuřt s cibulkou a octem k večeři, případně vyřezávání rámečků lupenkovou pilkou, matka Carbová stále doufá v to, že se její dcera (a samozřejmě i ona) ještě prosadí. Třeba na Barrandově, kde má otec Carba jednoho starého známého…

Jan Werich po sobě nezanechal téměř žádnou rozhlasovou dramatickou roli. S titulní postavou pro něj počítal dramatik Karol Sidon, když psal hru Cyril – o muži, který rekapituluje svůj neúspěšný život a chystá se na sebevraždu. Werich však nabídku odmítl, protože si nedokázal představit, jak by posluchači přijali takovou nekomediální postavu. Drobnou postavu měl v muzikálu Otec Kondelík a ženich Matuška (1965), ten se však ve zvuku nedochoval. Jediným dostupným dílem je tedy komedie Jaroslava Pipka a Vladimíra Rohleny Vavříny (1964). Nenápadná dramatická anekdotka by asi snadno zapadla, Werichův herecký (a pravděpodobně i spoluautorský) vklad je však nepřehlédnutelný. Drobné žertíky a špílce, které vycházejí z neprostupnosti světa divadla a boxu, případně z konfliktu mládí a “zkušeného” stáří jsou obohaceny kratičkými monology, v nichž Werich vystupuje ze své postavy a brechtovsky komentuje nejen ji, ale celou dramatickou situaci. (more…)