Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Martin Čípek 

/napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova/

Když se ve vysílacím schématu Českého rozhlasu Vltava objevila letos v dubnu původní rozhlasová hra Oldřicha Daňka Dialog v předvečer soudu, vyvolalo to náležitý rozruch. A to navzdory tomu, že samotná hra není rozhlasovým posluchačům neznámá, ba naopak. Jak k tomu došlo?

Dramatik, režisér a filmový scénárista Oldřich Daněk spojil své jméno s rozhlasem relativně pozdě, jako bezmála čtyřicetiletý, když vyslyšel výzvu Československého rozhlasu a v rámci autorské soutěže zvítězil se svým textem Dialog v předvečer soudu (1966). Daňkova podivuhodně koncentrovaná hra, jež nejjednoduššími prostředky dosahuje maxima dramatického účinku, jak ve své recenzi v Divadelních novinách (22. 2. 1967, č. 14-15, str. 10) píše Ivana Vadlejchová, zaujala už svým etickým rozměrem – má člověk právo zabít jiného člověka, třebaže by jeden byl špičkovým lékařem a druhý vážně zraněným pacientem s nulovou vyhlídkou na přežití? Nebudu zde popisovat děj hry, ostatně jsem tak učinil již na jiném místě, chci se věnovat spíše hodnocení Daňkovy hry v soudobém tisku.

Patrně nejobsáhlejší recenzi uveřejnily krátce po premiéře (1. 1. 1967) již zmiňované Divadelní noviny. Ivana Vadlejchová v ní dochází k závěru, že Daněk své hře vtiskl charakter vzrušujícího, dramatického střetnutí protikladných hledisek. Obě postavy se totiž ztotožňují se svým povoláním natolik, že právem nesou místo jmen vlastních jména obecná: Profesor, Prokurátor. Drama hry je individuálním dramatem každé z postav. Dobírají se společně podstaty případu. Rychlým spádem dospívá Daňkova práce k vrcholu. Vidím jej tam, kde Profesor uzavírá své stanovisko: ‚… já budu do krve hájit právo a povinnost, které zákon nemohl předpokládat – vzít na sebe odpovědnost a jednat proti zákonu a proti vyhlášce a proti nařízení… Musím-li už rozhodnout o něčím životě, potom proti mně musí stát všecko, všechny zábrany, které společnost může postavit.‘ Postavy si získávají posluchače na svou stranu zralou zkušeností, jsou to lidé kritičtí a nároční, kteří dokáží hájit svou pravdu a neskrývat nesouhlas. Tím, že Daněk svůj rozhlasový dialog vystavěl na filozofickém principu a obě postavy, Profesora i Prokurátora, přiměl rozpoutat intelektuální polemiku o ceně lidského života a individuální odpovědnosti, zbavil jej jakéhokoli zploštění a povrchnosti. Daněk nemoralizuje, nechává na posluchačích, aby sami uvažovali o slovech, která jsou, jak opět píše Ivana Vadlejchová, účinná, esteticky působivá a významově přesně zacílená. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 45/2020)

Slyšíme hluk nádraží, skřípání brzd přijíždějícího vlaku, štěkání psa a směsici lidských hlasů – cestujících, spěchajících do svého vagónu. Dámička s vysokou fistulkou shání svého Mufíčka, profesor se ptá železničního zřízence, zda kouří a když ten potěšeně řekne, že ano a očekává darem cigaretku, dostane se mu přednášky o škodlivosti kouření… Tak začíná rozhlasová hra Josefa Koudelky Dobrou noc, město (1935), která provází cestujícího, jenž zmeškal vlak, městskou nocí.

Děj tu není podstatný, hlavní je tu nálada, rytmus, melodie noci. Autor neskrývá snahu experimentovat se zvukovými efekty. V jeho hře řinčí tramvaj, automobilové klaksony, hlasy kamelotů či rachocení kol. Používá také módního voicebandu, jenž dává zaznít i neživým věcem; nádražní hodiny tu místo odtikávání rytmicky opakují „teď – je – teprv – teď – je – teprv – devět“, signály zase „zmeškal – vlak“. Rytmus drží i cestující profesor, který se svým studentem opakuje anglická slovesa.

Někdy je té zvukové ambaláže až příliš, takže režisér Miloslav Jareš škrtá celý úvod druhé scény, v níž mělo hlučet vycházející obecenstvo z divadla, znít melodie z Bizetovy Carmen, Habanera, pískot mládeže atd.

Navzdory lehce nahozeným situacím a rozhovorům se hra nevyhýbá ani sociálně kritickým aspektům městského života v prvorepublikovém Československu. Náš cestující se tu třeba setká s dělníkem, který se v tu chvíli stane obětí pracovního úrazu. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 43/2020)

   Od sezóny 1930/31 byl do Národního divadla angažován avantgardní režisér Jiří Frejka, který předtím působil v Osvobozeném divadle a v divadle DADA. Ve Stavovském divadle měla 1. 2. 1933 premiéru jeho inscenace hry Milovaný hlas Jeana Cocteaua (překládáno také jako Lidský hlas, překlad J. Kučera). V tomto scénickém monologu vytvořila hlavní a jedinou postavu (Ona) Olga Scheinpflugová.  

Frejka tuto premiéru uskutečnil v rámci Studia Národního divadla, které bylo vytvořeno po vzoru brněnského Studia jako studijní scéna mladých herců. Její existence neměla dlouhého trvání (tři inscenace, z toho dvě ve dvojprogramu v letech 1932/33) a po jejím zrušení si Frejka mladé členy Studia (Pešek, Pivec, Boháč) převedl do běžného provozu Národního divadla.  

   Veškerý děj Cocteauovy monologické hry spočívá v jediném dlouhém telefonickém rozhovoru opuštěné ženy s jejím bývalým přítelem, který je ukončen sebevraždou hrdinky. Fakt, že celá hra je koncipována jako telefonický rozhovor, okamžitě přilákal rozhlasové médium – v roce 1933 byl rozhlas teprve v období hledání vhodného, specifického dramatického tvaru pro auditivní vnímání a Cocteauova telefonická hra rozhlasovým specifikům přesně odpovídala. Proto byla tato hra vysílána již 25. 4. 1933 a během přímého vysílání ze studia byla pořízena nahrávka na rozhlasovou fólii. Protože je takto dochována značná část hry, lze výkon Scheinpflugové relativně dobře popsat.  (more…)

Martin Čípek

(psáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Protektorát Čechy a Morava. Heydrich zemřel. Nacisté se krutě mstí. Musí se mstít. I na nevinných. Lidice. Je noc z 9. na 10. června 1942. Jsou slyšet pochodující šiky ozbrojených mužů. Velitelský hlas nařizuje důkladně prohledat celý dům. Je to fara. A za stolem sedí starý muž, místní farář Josef Štemberka. Je mu už třiasedmdesát, v Lidicích žije třiatřicet let. Jeho protihráčem se stává jakýsi německý důstojník, fiktivní, a proto bezejmenná postava. Ten přichází, aby ulevil svému svědomí. I on by byl v tuto chvíli raději někde jinde. Jenže rozkaz je rozkaz. Co na tom, že se tu žádní parašutisté nikdy ani neobjevili! Na důstojníkovo svědomí působí především Štemberkův duchovní stav a stáří, shodující se s věkem jeho matky. A také prsten na farářově ruce, podobný, jaký nosila jeho matka… Proto pod pečetí zpovědního tajemství přiznává faráři cíl celé akce -zastřelení všech mužů od patnácti let, odvezení žen a dětí do koncentračních táborů a srovnání vesnice se zemí. A nabízí mu – jako jedinému – milost. Farář ovšem odmítá. Štemberka je eskortován do sklepa Horákova statku, k ostatním lidickým mužům. Mezi nimi je i Josef Hroník, ještě ne patnáctiletý chlapec. Nemá tu být, nepatří sem, ale stejně jako kněz se zříká šance na život. Ráno popravčí salvy dovršují tragédii. Důstojník prochází mezi mrtvolami, zdá se, že někoho hledá. Faráře. Sklání se k němu a ze ztuhlé ruky se pokouší sejmout prsten…

Baladická próza Františka Křeliny Každý své břímě (1968) svým pojetím připomíná jakési literární oratorium – žalmicky laděné příběhy, okamžiky rámované lidickou tragédií, připomínají odvěký zápas dobra se zlem. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, květen 2020)

Víkend v londýnské zoo. Spousta lidí korzuje kolem klecí s dravou zvěří a obdivuje krásné živé exponáty v nich umístěné. Lvy, gepardy a tygry. A pak honem na tučňáky, to je teď veliká atrakce, ptáci ve fraku! Dav plyne bez skutečného zájmu kolem živých tvorů, povykuje na ně, fotí si je, okázale se jich na oko děsí – a pak zmizí za rohem u další klece, u další povrchní senzace. Kromě jednoho.

Ano, u klece s tygrem se zastavil malý kluk. Unavený tatínek jej láká na tučňáky, jen aby se pohnul a spěl dál společně s ostatními, ale kluk Petr je příliš zaujatý obyvatelem tygří klece. “Ahoj, tygře!” zdraví dětsky upřímně tolikrát za sebou, až se tygr neudrží a okřikne ho.

To je výchozí situace rozhlasové hry Dereka Rabyho Tygr (1975), kterou natočil režisér Jiří Horčička.

Z nezávazné konverzace (jakkoliv to zní v případě dialogu chlapce s tygrem nepřípadně) se časem rozvine debata o smyslu života a hlavně o svobodě. Je ke chlapci upřímný až na dřeň; přizná mu i to, že ačkoliv je tygr bengálský, nikdy v Bengálsku nebyl a že by v divočině nebyl schopen přežít. Když hoch lituje tygra pro to, že je zavřený v kleci, upozorňuje ho tygr, že lidé, kteří se chodí dívat do ZOO na zvířata, jsou také v kleci; v kleci konvencí a životního kolotoče: “Jedni vězni se dívají na druhé vězně. Měli by všichni zůstat doma a volat čiči jeden na druhého.” (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, květen 2020)

Na podzim roku 1968 připravila pro posluchače dramaturgyně Jaroslava Strejčková cyklus detektivek švýcarské autorky Isabelle Villarsové. Herečka a spisovatelka žijící v Ženevě připravila v letech 1957-1986 na 200 rozhlasových detektivek pod souhrnným názvem Aventures de Roland Durtal (Dobrodružství Rolanda Durtala). Strejčková v roce 1968 vybírala z osmdesáti kriminálek – a nakonec se realizovalo šest titulů: Premiéra se neodkládá, Vlčí past, Hledejte leoparda, Když dívka chleba krájela, Tajemství pasažéra číslo 17/B a Buďte vítán, Frede.

Hlavními hrdiny populární série ženevského rozhlasu byli komisař Gallois, seriózní muž s lehkým sklonem k byrokracii; Roland Durtal, vědecký etnograf a detektiv-amatér, který žije jen se svou hospodyní Marií a baví se spoluprací s Galloisem na vyšetřování zločinů – a konečně Picoche, mladý a bystrý mechanik, drzý, mnohomluvný lamač srdcí, který s nadšením asistuje Durtalovi při vyšetřování.

Celou sérii nastudovala v koprodukci plzeňské a karlovarské studio. Aby byl detektivní seriál podpořen známými jmény, vystupují v hlavních třech rolích Bohumil Švarc (Gallois), Felix le Breux (Durtal) a Svatopluk Skládal (Picoche). V drobnější postavě vrátného Pipeleta, který na každého něco ví, účinkoval – evidentně s odkazem na tehdy nesmírně populární figurku Hlustvisiháka – Lubomír Lipský.

Cyklus se v rozhlasovém archívu bohužel nedochoval; archívy krajských studií často doznaly v sedmdesátých a osmdesátých letech úhony a leckde nezbyla skoro ani jedna nahrávka. Přesto se podařilo najít v soukromých rukách alespoň jeden z Durtalových případů: Buďte vítán, Frede. Na šumící pásce je tak zachycen případ Frederika Nattiera (Jiří Roll), mladého muže, který se po téměř deseti letech vrací “domů”. Všichni jeho blízcí – jsou samozřejmě v šoku: továrník Pavel Bertholat (Zdeněk Kryzánek), Fredův obchodní společník Roger Lambert (Leopold Běhan), Pavlova sestra Marta (Libuše Řídelová) i Pavlova žena Violeta (Dagmar Pušová). A většina z nich ten šok nevnímá jako příjemný. Někomu připomněl dávnou zklamanou lásku, někomu, že by měl předat podíl v podniku… Během vyšetřování padne podezření snad na každého, kdo se kdy ocitl ve Fredově přítomnosti. Nakonec však komisař i jeho přítel amatérský detektiv vraha usvědčí. (more…)

Martin Čípek

Ti, kdo pravidelně ladí vlny třetího programu Českého rozhlasu, tedy Vltavu, nepochybně zaznamenali změny ve vysílacím schématu, které se datují od letošního prvního dubna. Některé pořady zmizely, jiné naopak vznikly… Milovníci rozhlasových her jistě zaplesali, když se v nedělním odpoledním čase objevil nový cyklus Hra pro pamětníky. Jak už název napovídá, tato speciální řada bude věnována archivním rozhlasovým hrám. Jaroslava Haladová, šéfredaktorka Vltavy, k tomu dodává: „Chceme se podívat i do pozapomenutých zákoutí rozhlasového archivu a nabídnout k poslechu s vysvětlujícím komentářem tituly, které už léta nespatřily světlo světa.“ Při pohledu na již odvysílané hry nezbývá než souhlasit. A poděkovat.

Už první hra, která se v nedělním pamětnickém cyklu objevila, tedy satirická groteska Arthura Millera O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), byla v mnoha ohledech atraktivní – nejen tím, že její vysílání bylo po více než dvacet let znemožněno z autorskoprávních důvodů, ale také nadčasovým příběhem. Mluvící kocour v podání neodolatelného Karla Högera totiž prostřednictvím kompromitujících informací stoupá do nejvyšších pater americké politiky! A činí tak způsobem velmi tvrdým a nesmlouvavým. Jediné, s čím prohnaný kocour nepočítá, je, že i mezi špinavci se najde bílá vrána, jeden neposkvrněný svatý – obyčejný instalatér (Petr Kostka).

Hru režíroval Jiří Horčička, z jehož tvůrčí dílny pochází také o něco starší hra Viktora Dusila Cirkus Kontinent (1960), jejíž děj dává posluchačům nahlédnout za kulisy, do maringotek, kam smích publika už nedoléhá… Je to jiný cirkus, než jak jej mnozí mají v povědomí díky bezstarostným filmům Oldřicha Lipského; v příběhu starého cirkusáka (Vladimír Leraus), který dovedl svého jediného syna (Ilja Racek) k mimořádným artistickým výkonům, a teď, krok před potvrzením svého usilovného snažení, zjišťuje, že slepá kázeň či poslušnost velící pokračovat v rodové tradici nenese kýžené ovoce, jde především o postavení mladého člověka ve společnosti a v životě vůbec. (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas, květen 2012 – pod názvem Obchod, co nedělá žádnou radost)

„Když začínám dělat nějakou hru, mám pocit, že ji mám již hotovou ve vnitřním uchu. A vlastně ji slyším, slyším ji ve spojích, švech – to je zvukový plán. Zvukový plán není něco, co bych měl vyspekulované, je to způsob, jak hra zní v člověku, vevnitř, jako celek. A to je právě ten šťastný moment, kdy člověk může jít do studia a může uskutečňovat svůj plán, který se sice v detailech ve studiu při konkrétní práci mění, ale nikoliv již ve své podstatě.“

To, že tuto část svého rozhovoru s Jiřím Horčičkou citoval rozhlasový dramatik, dramatizátor a teoretik Jan Czech ve své knize O rozhlasové hře právě v kapitole o hře Karla Copa Hodiny, není náhodou. Při jejím poslechu má totiž posluchač právě tento pocit – že přesně takto ji slyšel Jiří Horčička už při čtení scénáře.

Malá rozhlasová groteska Hodiny /1963, premiéra 15. 12. 1964/ bývá ve většině rozhlasové literatury uváděna jako kabinentní ukázka rozhlasově vystavěného humoru. Rozhodně to můžeme podepsat – většina gagů, které v této inscenaci Jiřího Horčičky uslyšíte, jsou do jiných médií /divadlo, film, televize/ nepřenosné. Pracuje se tu s temporytmem, rozhlasovým střihem, hereckým hlasem, střídáním žánrô i s přenosem významů u jednoho uměleckého artefaktu /v tomto případě skladba Jaromíra Vejvody Škoda lásky/. Cop i Horčička tu také parodicky využívají rozhlasové žánry – na přihlouple optimistické a nedovzdělané fejetony redaktorky Milči Pospíšilové /které navíc nápaditým zpôsobem posunují děj/ lze těžko zapomenout… Celou hrou pak procházejí různě využité zvuky hodin, hodinek, kukaček, které fungují jako zvuková kulisa, groteskní zvuk i předěl mezi scénami či prostředími.

Děj rozhlasové grotesky je v podstatě jednoduchý: typický malý český člověk, který „když může, tak si ďobne“, vrátný Mrázek, se /asi omylem/ přichomýtne k „mezinárodnímu obchodu“ – má přes polské hranice v rámci podnikového zájezdu propašovat zboží. Jeho naprostá neschopnost k takovému úkolu se vyjevuje už v úvodní scéně, v níž se ho organizátor akce snaží pomocí jednoduché mnemotechnické pomůcky naučit instrukce, zrýmované na slova Vejvodovy polky. Herci Josef Kemr /Mrázek/ a Oldřich Musil /doktor/ pracují herecky vysoce stylizovaně, tempo jejich dialogů se zcela přizpůsobuje potřebám režiséra, a tak vzniká dokonalá rytmická, gagová a herecká miniatura. Totéž lze konstatovat i o nezapomenutelném dialogu Mrázka s polským překupníkem, panem Tadeuszem /Jaroslav Marvan/. Herec nerudného překupníka charakterizuje cholericky chrlenými větami, do nichž velmi nevtíravě zapojuje slovní spojení, naznačující polštinu /často užívané sousloví „nátura psí“/. Když zjistí, že jeho český spolupracovník způsobí zásadní problém v plánované akci, vyhrkne na něj rytmicky: „Kdo chtěl natahovat hodinky? Pán chtěl natahovat hodinky. Kdo je blbec? Pán je blbec!“ (more…)