Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(tento přehledový článek vznikl při přípravě článku pro Týdeník Rozhlas u příležitosti nového rozhlasového nastudování Lucerny)

Český spisovatel Alois Jirásek to s námi (a s dvacátým stoletím) neměl lehké – a my s ním (a dvacátým stoletím) také ne. Už v období první republiky byl vystaven jisté “bustizaci”, v letech okupace čtenáři vítali jeho podporu národního cítění – a od let padesátých nám jej (možná navždy) znechutil profesor Zdeněk Nejedlý svou “jiráskovskou akcí”, jejímž výsledkem byly tisíce a tisíce vydaných exemplářů kompletních Jiráskových spisů. Je jen dějinným paradoxem, že tento protegé komunistického režimu byl ve skutečnosti národní socialista. Ale byl již mrtev, takže se nemohl bránit.  

Podobné peripetie Jiráska čekaly také v rozhlasových studiích. Již ve dvacátých letech jeho texty zazněly v éteru, většinou však šlo o četby vybraných ukázek z románových děl či o nastudování aktovek (Zkouška). Už v roce 1930 však došlo na husitskou trilogii – hrán byl Jan Žižka, Jan Roháč i Jan Hus.  Roku 1936 vzniklo pásmo ukázek z Jiráskovy Lucerny. O rok později nastudoval režisér Jaroslav Hurt rozhlasovou verzi Jiráskova Otce. V dramatizaci Vladimíra Müllera měla premiéru také Filosofská historie.  (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, březen 2017)

Po letech tvrdé normalizace let sedmdesátých se v následné dekádě začaly objevovat v rozhlasovém vysílání hry s různou mírou kritičnosti k soudobé společnosti. Sem patří příběh Jiřího F. Hájka Cesta do pekel (1979), v němž „v průběhu stavby přehrady ve složitých geologických podmínkách autor přivádí hrdiny svého příběhu do spletitých situací, v jejichž pozadí může, ale také nemusí stát pokus zahraniční firmy o zkorumpování několika našich předních odborníků“, konformní „moralita z vědeckého prostředí“ Stanislava Komendy Druhá zkouška (1988) či ostřejší a ironičtější hra Jiřího Justa Případ Avogadro (1981), v níž skupina zaměstnanců řeší vážný problém: že velkou finanční odměnu za úspěšný zlepšovací návrh má získat mladík, který „se neangažuje“ a tolik peněž by mu mohlo „zamotat hlavu“. Drogové problematice se věnovala hra Anny Smetanové Prozatímní čekárna (1985).

Společenské jevy současnosti řešila i hra Jindřicha Fairaizla Slavný den konání dobrých skutků (1987), která více než textem samotným zaujala hereckými výkony ženských typových antipodů – Jaroslavy Adamové coby „dámy s mimikrami“ a „dělné, přímé ženy“ Jiřiny Švorcové. Rozhlasová historička Alena Štěrbová ji charakterizovala jako ideově a tematicky ne jednoznačně vyložitelnou hru.

Rozhlasová dramaturgie si v rámci požadavků na aktuální satirické a společenské hry vypomáhala přebíráním sovětských textů – například hrou Vladlena Dozorceva Poslední návštěvník (1986), v níž „do pracovny náměstka ministra zdravotnictví Kazmina přijde v doprovodu mladé ženy muž středních let a požádá ho, aby se vzdal své funkce. Návštěvník (…) přesvědčivě dokazuje, že tím Kazmin ztratil právo zastávat významnou společenskou funkci“.

Z jiného úhlu se na soudobé problémy podívala Helena Benešová, původní profesí lékařka a psycholožka. Závažnou tématiku kriminality mládeže a především odcizení rodiče a dítěte ve velkoměstě řešila ve hře Někdy člověk nevypadá (1986) nenápadně, formou ženského monologu. Jeho aktérka Květa v podání Jany Štěpánkové žije zdánlivě bezproblémový život: s manželem se po sérii pracovních úspěchů přestěhovali z malého města do Prahy a zdá se, že nic nemůže narušit jejich klid. V monologickém rozhovoru s matkou však vyvstávají skryté problémy. Její manžel je však nepostradatelný pracovník, a tak je většinu času mimo domácnost. Svému muži je oddaná, uvědomuje si ale nevýhodu svého postavení v rodině – tatínek je přece jen vzácnější. A jejich syn se nedokázal smířit s vytržením z přirozeného prostředí a pokouší se najít přátele a adrenalinovou zábavu: krádeže v samoobsluze. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 7/2020)

Když se v roce 1945 vrátil z amerického exilu do Československa vrátil Jan Werich (a později i Jiří Voskovec), vkládali do nich lidé velká očekávání. Žádali od nich novou, sžíravou satiru, aby se opět pobavili nad jejich dialogy. Nepočítali však s jednou věcí, kterou přesně v pozdější vzpomínce popsal Jiří Voskovec: “Nějak jsme se pořád necítili doma, scházel nám protektorát v útrobách.” Zároveň ale požadavek na satiru – takovou, jaká od nich byla požadována – splnit nemohli: když totiž znovu uvedli předmnichovskou komedii Pěst na oko, sedla protinacistická satira přesně na tělo nastupujících komunistů…

V nové realitě Československé republiky V+W nebyli schopni napsat vlastní původní text, a tak si vypomáhali tím, co za léta amerického exilu “posbírali” na Broadwayi a v jejím okolí; po vynikající komedii Přišel na večeři uvedli také zgruntu přepracovaný muzikál Finian“s Rainbow autorů Harburga a Saidyho a skladatele Burtona Lanea, a to pod názvem Divotvorný hrnec. Komedii, točící se původně kolem irského skřítka a kouzelného hrnce, proměnili Voskovec s Werichem na dojemný příběh amerických odborářů a pravého jihočeského vodníka Čochtana, který musí zachránit před hamižným krajanem Maršálkem hrnec, bez nějž bubáctvo nemůže kouzlit. “Copak nechápete, že bez toho zázračného hrnce je společenstvo českých strašidel a bubáků na hrnci? Kdo bude strašit veřejnost? Kdo bude dělat šeptandu? Vždyť se Češi přestanou hádat a budou muset začít pracovat!”, varuje Čochtan. Vše nakonec dobře dopadne: družstevníkům zůstanou jejich pole, ohrožená hypotékou, zlý senátor Kets Mets Randall se polepší a dvě milovnické dvojice (Woody a Káča, Čochtan a Zuzana) si padnou do náručí.

Hlavní milovnická figura, Woody Rychtarik (Rudolf Cortés), je sekretář místní odbočky odborového hnutí zemědělských dělníků, jeho milou se stane Maršálkova dcera Káča (Soňa Červená). Jejího otce, který Čochtanovi ukradl divotvorný hrnec, hraje Václav Trégl, veskrze záporného senátora Randalla František Černý a Zuzanu Ljuba Hermanová.

Rozhlasová inscenace (úprava Vladimír Dvořák, režie Ludvík Pompe) vznikla paradoxně v době počínajícího temna – v roce 1949. Bůhví, jak se do dramaturgického plánu dostala hra amerického původu, v níž zní jazzová, tudíž “pokleslá” hudba. Rozhlasová úprava k výše uvedeným paradoxům přidává další: vypravěčkou, která posouvá děj přes rozvláčnější pasáže hry, se stává – němá Zuzana, která se v divadelní verzi vyjadřuje pouze tancem. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 5/2020)

Výskot, křik a hlasy nadšených návštěvníků, vlezlá hudba a všudypřítomní vyvolavači – to je zvuková kulisa, kterou vyluzuje příměstský lunapark, stojící hned vedle chudinské kolonky v Itálii. Lunapark i kolonka skrývají pěknou řádku zajímavých charakterů, které ve své rozhlasové hře Sezóna v kolonce (1958) představuje italský autor Luigi Silori. 

Lidské hemžení uprostřed prchavé letní sezóny představuje devatenáctiletý chlapec Paolo zvaný Hvízdálek (Luděk Munzar), který se nachází právě v mezidobí mezi zvídavým dítětem a dospělým a kterého lákají neznámé dálky; Lalage (Jaroslava Adamová), dvaatřicetiletá žena od střelnice, jejíž přezíravost jen skrývá touhu po něžném a láskyplném vztahu; starý Scampizzo (Vladimír Hlavatý), stále otrávený morous, spílající světu a nosící v sobě dávný svět vzdělance, kterým kdysi byl; Lišák (Albert Mareček), povrchní švihák, který není zvyklý nedostat vše, co chce; Melina (Jindra Hollmanová), žebračka zpívající za pár lir, pyšná na svůj falešný hlas; slepý kytarista Flaštička, který ji doprovází.   Ti všichni spolu hovoří, rozumují, jedí i spí, ti všichni hledají svůj drobný splněný sen; třeba když Hvízdálek dostane od zloděje Lišáka tisícovku, kterou hned podaruje všechny ve svém okolí nebo když se Scampizzo po smrti nejstaršího člena kolonky samolibě usměje – teď je nejstarším obyvatelem on… 

Rozpustilá Lalage pozná teprve po Hvízdálkově odchodu, že je jí milý. Stýská se jí po jeho bezprostřednosti a laskavosti, a tak se často zastavuje alespoň za starým Scampizzem. Ten se pod jejím vlivem stává vlídnějším a skromně hostí své sousedy spaghettami. Když se po několika měsících Hvízdálek vrátí z dobrodružných cest, přivítá ho Lalage s nefalšovanou radostí a láskou; on si na ni však ani nevzpomene – a zlomí jí srdce.  (more…)

Martin Čípek

(pro web Panáček v říši mluveného slova)

Korupce, snobismus, omezenost, patolízalství a podlézavost – vlastnosti, které Ostrovskij ve své divadelní hře Výnosné místo (1856) předhodil na pranýř pokřivené ruské morálky, jsou výstižným vyjádřením odvěkého lidského úsilí o smysl života.

V Ostrovského hře je tento konflikt interpretován prostřednictvím výnosného úřednického místa. Rodinné zázemí si zákonitě vynucuje i lepší postavení. Jenže, chce-li se člověk oženit, musí být finančně zajištěn. A bez vlivné přímluvy nikdo lepšího postavení nedosáhne… Ostrovskij rozehrává v jednoduchém schématu osudy dvou úředníků. Žadov, synovec prezidiálního rady Višněvského, je idealista a snílek. To jej, společně s jeho prudkou povahou, zásadovostí a upřímností, činí zranitelným a slabým. Jeho protipólem je Bělogubov, mladý úředník, který oplývá všemi vlastnostmi potřebnými pro završení slibně se rozvíjející kariéry. Finanční neúspěchy prvního a naopak úspěchy druhého vedou k dramatickým zvratům v překonávání životních situací. Cesta Bělogubova a jeho ženy vede po dlažbě loajálnosti, vypočítavosti a úplatkářství. Žadov jde cestou poctivé práce a píle, opravdového citu k ženě. Kdo z nich dosáhne štěstí? A jaká je cena lidského štěstí?

Ostrovského hra slavila mimořádný úspěch na prknech pražského Národního divadla paradoxně v těch nejkrutějších dobách, na počátku padesátých let. Režisér Jan Škoda hru nastudoval v překladu Ladislava Fikara, premiéra se konala v září 1950 a stažena byla až po 79 reprízách v květnu 1953. A přestože Ostrovského hra si bez skrupulí bere na paškál kariéristy, hlupáky, pokrytce, parazity a pleticháře, nikdo z těch, kdo tehdy zastával vrcholné funkce v politickém i veřejném životě, netušil, že se hraje o nich, o jejich pošramocených charakterech. Rozhlasová inscenace (1952) vycházela ze Škodova jevištního představení, režisér Josef Bezdíček nicméně celek upravil tak, aby nebylo nutné použít úlohy vypravěče (což tehdy byla obvyklá metoda, s níž vznikla nejedna rozhlasová adaptace divadelní hry). Naopak na svém místě ponechal původní herecké představitele jednotlivých rolí – díky tomu zůstaly navždy uchovány výkony Zdeňka Štěpánka, Vlasty Fabianové, Karla Högera, Vítězslava Vejražky, Zdenky Baldové a Jiřího Plachého. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 3/2020)

Když dostane inspektor Kryštůfek, postava jakoby vypadnuvší z kapes Karla Čapka, rozkaz od svého nadřízeného doktora Křečka, aby prověřil snoubence jeho sestry, není nikterak nadšen. “Z Německa nám se lezou pašeráci heroinu a já mám shánět informace pro nějakou trhlou profesorku zeměpisu!” Brzy však jeho despekt opadne: pan inženýr Gaston Gordon Roger Simeon Bafule (ano, opravdu se tak jmenuje) je okouzlující muž, který do republiky přijel začátkem třicátých let z dlouhé cesty po Americe a dokáže o svých zážitcích poutavě vyprávět. Se slečnou profesorkou Křečkovou však vydrží jen tři měsíce a před rozchodem si od ní vypůjčí pět tisíc. Tak pokračuje i v dalších případech: postupně dostane tuto částku od profesorek matematiky, češtiny, botaniky, latiny, němčiny, ba i tělocviku. Při stíhání však Kryštůfek naráží na jeden zásadní problém: pan Bafule svým snoubenkám nikdy nelže.

Rozhlasová hra Jiřího Karáska Muž, který mluvil zásadně pravdu vznikla v pražském studiu v roce 1965. Režisér Jiří Roll vede hru půvabně starosvětsky, inscenaci ozvláštňuje občasnými vtípky. Zvukové efekty tu často vytvářejí hudební nástroje: bicí představují nezaměnitelný zvuk jízdy vlakem, další nástroje vyluzují stylizované zvuky otevírání dveří. Děj doprovází dobové šlágry let 30. a 40. v podání Inkognito kvartetu a herci se s chutí přizpůsobují prvorepublikové stylizaci. Josef Beyvl drží svého Kryštůfka jako typického malého policajta, jak nám je v literatuře popsali pánové Karel Čapek či Emil Vachek. Po stopách jde bodře a rozvážně, když však zjišťuje, že veškerá zjištění naráží na hradbu neprodyšné zamilovanosti kordonu profesorek, vře to v něm jako v Papinově hrnci. V závěru vyšetřování s ním přímo cloumá zoufalství. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)

Když si překladatel a režisér Josef Schwarz – Červinka vybral z knihy Williama Faulknera Collected Stories (1934) povídku Pennsylvania Station, aby ji zčeštil a pro rozhlas zdramatizoval, nutno říci, že udělal dobře. Obraz ze života malých lidí uprostřed hospodářské krize byl v šedesátých letech dramaturgicky “průchozí” a navíc obsahoval dvě výtečné role pro dva skvělé herce. Obojí Červinka obstaral – už jako režisér.

Dramatizace Danny je hodnej chlapec (1970) vypráví příběh mladého muže jménem Danny, kterému se prostě lepí smůla na paty. Tak to aspoň vidí jeho strýc, starý muž, kterého potkal osud bezdomovce a který Dannyho příběh vypráví svému náhodnému spolu(ne)nocležníku, mladíkovi beze jména. Oba jsou na smrt prokřehlí a potřebují se někde vyspat. Zkusí to tedy na pennsylvánském nádraží. Spát však lze jen těžko, a tak se čas krátí vyprávěním…

Zatímco stařík v soustředěném a precizním podání Vladimíra Šmerala vidí Dannyho jako čestného mladíka a skvělého synovce, mladíkovi vyvstává z poslechu celé historie obraz bezskrupulózního gangstera, který je schopen – když mu teče do bot – ukrást vlastní matce naspořené peníze na prvotřídní rakev. Tento svůj poznatek však nedokáže zprostředkovat vlastnímu vypravěči příběhu, který žije v iluzi o dokonalém příbuzném.

Petr Haničinec v roli mladého bezdomovce je Šmeralovi poctivým partnerem. Jak píše ve svém článku na Panáčku A kdo je tady flákač? publicista Martin Čípek, jeho “hlas je pevný, robustní, zpočátku mírně navztekaný a bručivý (…), kreslí svého primitivního mladíka jasným, konkrétním způsobem – jednoduché věty modeluje v přímočarých kadencích, bez pauz a nádechů, tak, jak přijdou na jazyk. Od počáteční lhostejnosti, charakterizované nenuceným, ledabylým postojem, přes pobavený, ironizující posměch se Haničincův hlas mění v rozčilený, naléhavý, neoblomný. Haničinec tu naprosto přesně vystihl moment, kdy se z tak trochu nedobrovolného posluchače stává zúčastněným aktérem vyprávění.” (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo In Týdeník Rozhlas, listopad 2019)

Několik desetiletí byla tahle kniha nejzásadnějším čtením klukovského (a často i dívčího) čtení. Autor těchto řádků vzpomíná, že byl mezi tisícovkami dětí, které ji zhltly s baterkou pod peřinou, protože se nemohl odtrhnout od napínavého děje a musel vědět, jak dobrodružství party Rychlých Šípů dopadne. Záhada hlavolamu měla od doby svého vzniku až do nedávna nesesaditelnou pozici v dětské literatuře. Nebylo tomu ale pokaždé.

Poválečné období nepřálo dobrodružným knihám; stavěli se proti nim pedagogičtí odborníci, spisovatelé a umělci. Proti časopisům jako byl foglarovský Vpřed brojil i Emil František Burian, román Záhada hlavolamu v srpnu 1952 znectil spisovatel Ivan Klíma: “Snad nejšpatnější knihou Foglarovou, která klesá na úroveň Rodokapsu, je román „Záhada hlavolamu“ a „Stínadla se bouří“. Jen se zamysli nad těmito knihami a poznáš, kolik nesmyslnosti, hloupé dobrodružnosti a tajemnosti je v nich. Proč Foglar líčí mládež vždy rozeštvanou a mezi sebou válčící? Je v tomto jeho rozdělení nějaký třídní pohled? Ano. Ušlechtilí bývají synkové z lepších rodin, junáci, zkrátka typy chlapců, které vyžadovala buržoasie, zatím co všichni darebáci, zlí a sprostí chlapci jsou obyvateli těch nejchudších čtvrtí (Stínadel), tj., i když to není otevřeně řečeno, dělnických čtvrtí. Vymyšleny jsou všechny tyto Foglarovy knihy stejně jako všechny jim podobné reakční a naší práci škodlivé. Kromě toho už buržoasní kritika Foglarovi vytýkala, že neovládá dobře svůj rodný jazyk, jeho romány se hemží až urážlivým množstvím hrubých gramatických chyb.”

V šedesátých letech se pohled na Foglarovy romány proměnil. V roce 1965 vychází dokonce jeho zcela nový román, Tajemná Řásnovka. Ve stejném roce se mezi mládež vrací i Záhada hlavolamu – jako rozhlasový seriál. Uvedlo ho ostravské rozhlasové studio, které se Foglarovu dílu věnovalo už v roce 1963 v pořadu Vysíláme z Bobří hráze. Nešlo však o běžný dramatický seriál, rozhlas si na prázdniny toho roku pro děti a mládež připravil seriál soutěžní. (more…)

Martin Čípek

(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Praha, píše se rok 1890. Uznávaný hudební skladatel Antonín Dvořák váhá, zda má přijmout lákavou nabídku – pozvání do Spojených států amerických. Nechce opustit konzervatoř, kde vyučuje, nadané žáky, ale především svůj domov, zemi, která je pro něj vším. Když nakonec po delším váhání přece jen odplouvá na zaoceánském parníku vstříc americkým břehům, je to pro něj krok do neznáma. Amerika má pověst místa, z nějž se jen těžko vrací zpět; Čechy, které Dvořák opouští, se proti tomu zdají být snadno přehlédnutelným dolíkem, ztraceným kdesi v Evropě. Jak by také ne – parníky houkáním vzdávají čest slavnému skladateli, mezi newyorskou smetánkou zavládne nadšení, prezidentka Newyorské hudební konzervatoře, paní Morrisová, zůstává nebývale velkorysou ke všem přáním a požadavkům maestra Dvořáka…

Úcta a obdiv ovšem jen stěží nahradí stesk po domově a nedostatek tvůrčí inspirace, která Dvořákovi schází. Trpí vnitřním neklidem, rozčiluje se a bouří, jindy zase teskní a propadá melancholii. Přesto právě tady, v zemi, kde si připadá cizí a která mu nerozumí, vytvoří své nejlepší hudební dílo – Symfonii č. 9, nazvanou Z Nového světa. Navzdory mimořádnému ohlasu, který Dvořákova skladba okamžitě vzbudí mezi profesionály i širokou veřejností, touží po jediném – vrátit se domů, do Čech. Protože Antonín Dvořák, obdivovaný, milovaný, uznávaný a skloňovaný umělec ví, že jedině tam, v lesích ve Vysoké u Příbrami, bude šťastný a spokojený.

Původní rozhlasová hra Z Nového světa (1963) českého spisovatele, básníka a novináře Edvarda Valenty (1901 – 1978) vlastně nepřináší nic nového či neznámého; je to jeden z mnoha obvyklých pohledů na americké intermezzo nejslavnějšího českého hudebního skladatele, jehož popularita utrpěla paradoxně právě v raném období komunistické totality, v padesátých letech, kdy jej z pomyslného piedestalu svrhl o něco starší souputník Bedřich Smetana, všemožně protěžovaný Zdeňkem Nejedlým. Valentova hra sice Dvořáka představuje v zavedeném profilu, tedy jako ryze nekonvenčního, temperamentního sršatce, jenž si nikdy nepotrpěl na distinguované chování, ale zároveň posluchačům naznačuje leccos z jeho srdečné a nezištné povahy, kterou Dvořák odhaluje při svých setkáních s chudým violoncellistou Pearsonem či černošským komorníkem se zlatem v hrdle. V mnoha ohledech se hra dokázala obratně vyhnout tušenému tendenčnímu výkladu Dvořákova amerického pobytu – spíše se zdá, že Valenta nechává vyniknout hudbě. (more…)