Satirická hra. Vladlen Dozorcev. Překlad Jana Kjusáková. Úprava Jiří Hubička. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Jan Novák j. h.
Osoby a obsazení: návštěvník (Radoslav Brzobohatý), Kazmin (Vladimír Brabec), Jermakov, tajemník (Miroslav Moravec) a Věra, návštěvníkova průvodkyně (Milena Steinmasslová).
Natočeno 1986. Premiéra 2. 11. 1986 (Praha, 19:15 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery. Repríza 31. 5. 1987 (Praha, 19:15 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery; 28. 9. 1989 (Vltava, 22:15 h.) v cyklu Hra náročného diváka.
Lit.: bu: Vladlen Dozorcev: Poslední návštěvník. In Rozhlas 44/1986 (20. 10. 1986), s. 4 (článek). – Cit.: Široká společenská aktivita, duch vysoké kritické náročnosti ve vztahu ke všem formám společenského života, které provázejí současný vývoj Sovětského svazu (zejména po XXVII. sjezdu KSSS), nacházejí adekvátní odraz a příkladnou rezonanci v projevech soudobé sovětské kultury. Sjezdy tvůrčích svazů sovětských umělců vydaly nejedno svědectví o záměrech a cílech jednotlivých uměleckých oblastí, jež v žádném případě nehodlají zaostat za dynamikou a kvasem společenského vývoje. Co je však nejcennější: toto úsilí neregistrujeme pouze ve sféře programových prohlášení, ale shledáváme ho v podobě konkrétních tvůrčích činů. Pokud bychom pro toto tvrzení hledali příklady v oblasti dramatického umění, mohli bychom vyjmenovat celou řadu nových dramatických textů, které v nás volbou základního konfliktu, otevřeností při kladení otázek a kritickou analytičností pohledu na jevy současného životu oprávněně vzbuzují (zejména v kontextu naší původní dramatiky) obdiv s nádechem upřímné závisti.
Hra Vladlena Dozorceva Poslední návštěvník mezi tato díla rozhodně patří. Při své leningradské premiéře na jaře tohoto roku vzbudila zájem publika i kritiky především pro otevřenost, s jakou klade otázky vztahující se k etice a odpovědnosti práce řídících pracovníků. Autor exponuje děj svého sevřeného komorního příběhu velmi pregnantnf situací: do pracovny náměstka ministra zdravotnictví přichází neznámý návštěvník, který věcně, bez afektu a emocí obviní náměstka z velmi vážných prohřešků proti profesionální i lidské etice a vyzve ho, aby se své funkce vzdal. Následující průběh dramatu, koncentrovaného do jednoho prostoru a odehrávajích se v téměř reálném časovém toku, vytváří strhující sled argumentů, postojů, dramatických zvratů, které — s urputností téměř detektivního pátrání — vyjevují okolnosti jednoho konkrétního lékařského případu. Odhalení pravdy o této události není autorovi však cílem; je prostředkem a příležitostí ke kladení otázek po základních mravních hodnotách, které podmiňují veškeré jednání člověka, jež jsou současně neoddiskutovatelným předpokladem čistého kréda těch, jimž je svěřena jakákoli řídící činnost.
Čs. rozhlas, který uvádí úpravu Dozorcevovy hry necelý půlrok po její sovětské premiéře, svěřil režii hostujícímu Janu Novákovi, režiséru Divadla na Vinohradech. Přestože se jedná (ve sféře rozhlasové režie) o Novákův debut, prokázal při něm obdivuhodný cit pro rozhlasový tvar, smysl pro rytmus inscenace a především schopnost podnítit herce k zaujatému, výraznému výkonu. Pod jeho vedením vytvořila trojice protagonistů (R. Brzobohatý, V. Brabec, M. Moravec) herecký koncert, který nesporně umocnil myšlenkové poselství hry; inscenace tak získala všechny předpoklady, aby upoutala pozornost širokého okruhu posluchačů.
Lit.: Svačina, Jan: Návštěvník – jen ne poslední! In Scéna 1/1987, s. 6 (recenze). – Cit.: O dramatických novinkách, které uměleckými prostředky odrážejí aktivitu charakteristickou pro současný život v Sovětském svazu, se u nás mluví i píše. První příležitost setkat se s jedním z děl tohoto progresivního proudu, který nemá pouze lokální význam a platnost, poskytl veřejnosti rozhlas, který v listopadu uvedl premiéru původního nastudování hry Vladlena Dozorceva POSLEDNÍ NÁVŠTĚVNÍK.
Určitá modelovost této společenské morality je zřejmá ze stručné reprodukce děje: Do pracovny náměstka ministra zdravotnictví Kazmina přijde v doprovodu mladé ženy muž středních let a požádá ho, aby se vzdal své funkce. V diskusi čtyř postav – návštěvníka, jeho průvodkyně Věry, Kazmina a jeho tajemníka Jermakova – kterou návštěvníkův návrh vyvolá, vyjde najevo, že se Kazmin v minulosti dopustil závažného lidského i profesionálního „faulu“. Podle Kazmina i Jermakova se tak stalo vlastně v „celospolečenském zájmu“. Návštěvník však přesvědčivě dokazuje, že tím Kazmin ztratil právo zastávat významnou společenskou funkci.
Modelovost příběhu a vypjatost rozehrané situace (nepostrádající ostatně jistou dávku absurdity) se staly východiskem psychologicky průkazné a v podstatě realistické a aktuální studie na téma morální zralosti, svědomí a osobní i společenské odpovědnosti. Přesvědčivost dělá ze hry výzvu k znovunastolení obecně závazných etických norem. Dozorcev tuto nezbytnost zdůvodňuje pojmenováním praktik, jejichž nebezpečnost tkví především v samozřejmosti, s níž jsou realizovány i přijímány. Mezi ně patří např. uplatňování hesla „účel světí prostředky“, zneužívání abstraktních celospolečenských zájmů, za které lze při troše demagogické zručnosti skrýt cokoliv. Takové a další podobné manýry autor nejen kategoricky odmítá, ale zejména jejich ničivý vliv přesvědčivé zdůvodňuje.
Zdrojem dramatičnosti je v Posledním návštěvníkovi nápaditě rozehrané žonglování s pravdou, jako důsledkem přesně dávkovaného odkrývání minulých skutečností. Četných dramatických zvratů využívá Dozorcev k zevrubnějšímu a všestrannějšímu prozkoumání obecných jevů. Neméně významným zdrojem napětí se pak při tomto postupu stává otevřenost, věcnost a adresnost kritiky.
Dozorcevův Poslední návštěvník je původně divadelním textem. Má však mnohé z vlastností dobře napsané rozhlasové hry – malý počet postav, komorní půdorys, dramatické dialogy, minimum mimoverbální akce, výrazné charaktery atd. Rozhlasové specifice vyhovuje i analytický charakter výstavby textu. Všechny významné události se odehrály v minulosti a nový dramatický rozměr získávají teprve zpřítomněním v dialogu.
Divadelní režisér Jan Novák, který nastudováním Posledního návštěvníka v rozhlase debutoval, rezignoval na vnější efekty (např. pro debutanta jistě lákavé kouzlení se zvukovou kulisou) a plně se soustředil na dynamickou a významovou gradaci jednotlivých scén i celku a jejím prostřednictvím na zvýrazněn! a podtržení ideového poslání hry. Oporu i porozumění našel u herců, zejména u představitelů dvou hlavních protihráčů – R. Brzobohatého (návštěvník) a V. Brabce (Kazmin). Díky souhře všech tvůrců dosáhl celek optimální polohy mezi dvěma hrozícími extrémy – příliš symbolickým či naopak naturalistickým vyzněním.
Uvedení Dozorcevova Posledního návštěvníka je pozoruhodným dramaturgickým činem. Zásluha dramaturgie i ostatních tvůrců rozhlasové podoby tohoto dramatu je i v tom, že od jeho úspěšné premiéry v leningradské Velké činohře uplynulo jen o něco málo víc než půl roku.