Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, červenec 2019)

Ocitáme se na operačním sále nejmenované kliniky, kde právě probíhá nepovolená plastická operace. Pod rukama primáře (Tomáš Töpfer) a mladé lékařky Alexandry (Nataša Gáčová) pozvolna dodýchává starý, prastarý zpěvák, idol již několika generací. To je samozřejmě ideální chvíle k určité rekapitulaci jeho života…

To je výchozí situace dramatického textu Jana Vedrala Jackson aneb Šoubyznys a umírání v písních a tancích národa českého, který měl v rozhlase premiéru 10. září 2005. Už podnázev „imagologický pamflet“ napovídal, oč půjde.

Ač tu zpěvák není jmenován (nemá stálé jméno, během hry se jich vystřídá asi dvacet, navíc autor v touze po obecné platném podobenství nechává ústy interpreta – Jiřího Lábuse – zaznít hity snad všech českých pop idolů), posluchači musí být jasné, že jde o stylizovaný portrét nesmrtelného Karla Gotta.

Autor hry Jan Vedral se už od osmdesátých let svými dramatizacemi a původními hrami zabýval svým životním tématem – kolaborace jedince (umělce) s totalitní společností. Svůj názor dal jasně najevo už v dramatizaci románu Klause Manna Mefisto (Urmefisto, 1987), v němž hlavní hrdina – herec Höfgen (Eduard Cupák) na začátku děje podává nacistické moci prst, aby „mohl pomáhat kolegům“ (a také aby si sám pomohl ke slávě.

Jeho hra Dabér (1996, režie Jiří Horčička) zpodobňovala jak vyžilého herce, který svůj díl talentu rozmělňuje v dabingu telenovel a televizních a rozhlasových reklam (v kongeniální a absurdně symptomatické interpretaci Miroslava Moravce), tak i obraz určité mravní zkázy, kterou obsahuje plné odevzdání se pasívnímu konzumu. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 38/2019)

„Letadlo společnosti Ikar, které vzlétlo před pěti dny k cestě na jihovýchod, nebylo dosud nalezeno. Jsou vážné obavy o osud jeho čtyř cestujících. Mezi nimi je slavná houslistka Maura Donovalová a známý automobilový závodník Viktor Bronton.” Těmito slovy uvádí hlasatel rozhlasovou hru Jiřího Pětivokého Zámek v poušti (1944). Jejími hrdiny jsou houslistka Maura Donovalová, lékař Pavel Bernard, obchodník Bert Salmen, pilot Filip a závodník Viktor Brenten. Jako posádka malého letadla ztroskotají na poušti a jejich jedinou nadějí je včasná záchrana, protože široko daleko není ani kapka vody. Zatímco pilot se pokouší opravit vysílačku a navázat spojení s okolním světem, zbytek posádky se dílem stará o zraněnou houslistku a dílem vychází pátrat po vodě. Blouznící Maura navíc neustále vypráví o tom, že zahlédla v poušti zámek.

Ostatní přeživší její tvrzení samozřejmě považují za příznak nemoci. Jaké je jejich překvapení, když během jedné z výprav za vodou naleznou – zámek na poušti… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 36/2019)

“Věnujte, prosím, pozornost zvláštní zprávě. Dnes přesně v 9 hodin 32 minuty středoevropského času přerušily všechny rozhlasové a televizní stanice pravidelná vysílání, aby oznámily historickou zprávu. Na oběžnou dráhu kolem Země byl vypuštěn vesmírný koráb s lidskou posádkou na palubě. Po několika minutách letu bylo navázáno spojení pomocí televizních a radiofonických přístrojů. Zdravotní stav astronautův je výborný. Měřící aparatura v hermetické kabině, sluneční baterie i přístroje zajišťující životní podmínky prvního astronauta pracují normálně.”

Tato slova zazněla z rozhlasu na samém začátku šedesátých let. Na tom by nebylo nic zvláštního – 12. dubna toho roku vzlétl do vesmíru první člověk, Jurij Gagarin. Jenže tohle se vysílalo už 13. listopadu 1960.

Veselý pořad Pionýrské jitřenky Vysílejte s námi (1960) byl věnovaný kosmonautice a vzletu prvního člověka ve vesmíru. Není divu, téma viselo ve vzduchu a děti měly o lety do vesmíru zájem. V pořadu vystupovali známí komici a moderátoři Darek Vostřel a Jiří Šašek a také jeho tvůrci Pavel Tumlíř a Vladimír Branislav. Jejich hosty byli odborník na kosmonautiku dr. Milan Codr a také chlapci a děvčata z první osmiletky v Litoměřicích. Děti se vyjadřovaly především k tomu, kdy vyletí první raketa s člověkem do vesmíru a jak bude vypadat. Zazněla také píseň Ouvej astrolenoch (text Ota Ksandr a hudba Zdeněk Marat) a pásmo žertovných světových reakcí na vzlet sovětského kosmonauta: “Lord Camel požádal britskou vládu o ostrý protest, protože astronaut přeletěl nad jeho pozemky v Severním Skotsku bez zvláštního povolení. Italský režisér Tuti Frutti oznámil, že v koprodukci s Československem bude natáčet nový film Vesmír, raketa Lajka a já s Janou Brejchovou v hlavní roli.“ (more…)

Přemysl Hnilička

(napsáno pro Týdeník Rozhlas)

Tereza je mladá dívka, úspěšná v práci, podle všeho spokojená i v osobním životě. Pracuje v reklamní agentuře, její přítel je něžný a empatický, zkrátka ideální život. Přesto se tohle všechno jednoho dne zhroutí; když Tereza přestane komunikovat se svým okolím.

V počátcích rozhlasové hry se experimentovalo a hledalo jak v technických, tak tématických oblastech. Jednou z cest byly hry, jejichž hlavními hrdiny byli slepci. Dramatik Paul Plamper situaci obrátil: hlavní hrdinka je po celou dobu hry Tacet /Ticho 2/ (2012) němá.

Pokud začnete mlčet, okolí reaguje naprosto koordinovaně: zkouší vás donutit mluvit. Pokouší se o to přítel při postelových hrátkách (“když se ti něco líbí nebo nelíbí, musíš to říct”), kolegové z práce, rozvedení rodiče, psycholog i terapeutická skupina. Všichni postupně rezignují: přítel v podstatě zmizí ze zvukového jeviště, rodiče se raději vzájemně obviňují, kolegyně bez výčitek převezme její pozici a terapeutická skupina se rozpadne v zuřivé jedince, kteří nedokážou snést Terezino mlčení. Samotné drama tak vzniká především reakcemi na její ne-reakce. Jak píše Andrea Hanáčková ve své recenzi Tacetu: “Poměrně záhy se ocitá rozhlasový posluchač v roli samotné Terezy a je atakován různými zvuky stejně jako ona. Stejně jako ona si tedy musí průběžně pokládat otázky po smyslu a váze slov a má možnost lépe svá slova vážit a mířit jimi přesně.” (more…)

Přemysl Hnilička

(napsáno pro Týdeník Rozhlas)

Oblíbeným rozhlasovým žánrem sedmdesátých a osmdesátých let minulého století bylo v Československém rozhlase špionážní drama. Posluchači dodnes s nostalgií vzpomínají na napínavé a komplikované příběhy tajných agentů, kteří v úchvatném oparu cizokrajných zemí a cigaret pronásledují nepřátele socialismu. Paměť je zkrátka selektivní – ideologický rámec je vytěsněn a zůstává jen romantika socialistických Bondů…

Jedním z nich je kapitán Grigorij Gončarenko, sovětský vyzvědač, působící za druhé světové válce jako vyzvědač hluboko v týlu nepřítele pod krycím jménem baron von Goldring. Ten se dostává po kapitulaci Německa do amerického zajetí jako důstojník německé výzvědné služby. Než se objasní jeho skutečná totožnost, je unesen a dopraven do Španělska. Dostane se do instituce, která má romantický název: Škola rytířů ušlechtilého ducha. Její patronkou je doňa Agnes Mendelsohnová, původem cikánka, do které se zamiloval a kterou si před lety vzal milionář, bankéř don Carlos Mendelsohn. Ten byl zabit při přestřelce a jejich společná dcera těžce zraněna. Zlomená žena se s fanatickou náruživostí upnula k Bohu a po vítězství generála Franka získala jako vdova zpátky majetek svého muže. Její zpovědník páter Antonio jí doporučil založit misionářskou školu, která je však ve skutečnosti škola pro výchovu špionů a záškodníků. Sem se Gončarenko / Goldring dostane s pomocí bývalého důstojníka SS Kroneho s krycím jménem Nunke, aby pokračoval ve své válečné činnosti. S novým krycím jménem Fred Schulz je vyslán do Madridu a později do Německa, kde má zamezit předání důstojníků Vlasovovy armády sovětským úřadům – tentokrát pod jménem Ignatij Somov…

Komplikovaný špionážní příběh Škola Rytířů ušlechtilého ducha aneb Velká hra pokračuje (1970) je vyprávěn v osmdesáti minutách. Dvoudílná rozhlasová dramatizace Jiřiny Pokorné vznikla podle románu ukrajinského spisovatele Jurije Petrovyče Dold-Mychajlyka Velká hra pokračuje. Dold-Mychajlyk o nezlomném sovětském agentovi napsal celkem tři knihy: Velká hra, Velká hra pokračuje a Baron Goldring v nových službách. První knihu načetl v brněnském studiu v roce 1977 Ladislav Lakomý, její dramatizované pokračování již o sedm let dříve nastudoval režisér Vladimír Týřl. (more…)

Martin Čípek

(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

 New York, 1930. Sněží, je zima. Ulicemi Manhattanu se toulají dva muži. Jeden je starší, kolem šedesátky, možná víc, ten druhý je mladší. Nemají kde spát, jsou zmrzlí až na kost a přemýšlejí, kde by se mohli alespoň na chvíli ohřát. Po chvilce zaváhání se rozhodnou pro Pensylvánské nádraží. Co mají ti dva společného? Zdá se, že kromě momentální situace nic. Mladík je zpočátku otrávený, připadá mu, že s tím dědou budou jen samé starosti… je pomalý, zadýchává se, kašle. Stařec je naopak rád, že může někomu vyprávět o Dannym. Kdo je Danny? Přece hodnej chlapec. Nebo ne? Co když je to všechno jinak? 

 Pennsylvania Station, jedna z povídek Williama Faulknera, publikovaná v rámci Collected Stories (1934), je příběhem lidí žijících na okraji společnosti. Tuláci bez peněz a střechy nad hlavou ovšem nejsou jedinými aktéry Faulknerovy povídky; v retrospektivních flashbacích poznáváme Margaret, sestru staršího z mužů, a jejího syna Dannyho. A také pana Pinckskiho, majitele pohřebního ústavu.  

 Režisér Josef Červinka, který patřil mezi významné překladatele angloamerické literatury, měl k Faulknerovi blízko – řadu jeho povídek přeložil již v padesátých letech a nebylo tedy divu, že si pozdějivybral právě jednu z nich pro své vlastní rozhlasové zpracování. Červinkova hra Danny je hodnej chlapec (1970) je ve své podstatě monologická. Stařec (Vladimír Šmeral) využívá přítomnosti druhé postavy, zachmuřeného mladíka (Petr Haničinec), k tomu, aby mohl před posluchače předestřít osud svůj a svých blízkých. V popředí Červinkovy hry stojí tedy monolog jednoho ze dvou hlavních protagonistů a vše ostatní vstupuje do inscenace jen zpovzdálí. Typická je v tomto ohledu např. scéna na ulici, kdy dochází ke střetu mezi ženou a automobilem. Všechny zvuky (ruch ulice, brždění, výkřiky) včetně hlasu řidiče i postižené ženy znějí zdálky, jaksi mimochodem, a prolínají se s asociativně řetězeným proudem myšlenek starce. Schází tu také bližší konkretizace prostoru. Posluchač jen tuší, že hra se odehrává na jedné z rušných manhattanských ulic; ostatně Červinka využívá naprosté minimum akustických vjemů, aby tento dojem potvrdil. Stejně tak je tomu ve flashbacích, které mají charakter až snového vyprávění, jak dokazují pomalé, unavené hlasy zúčastněných osob. Toto prolínání dvou a více časových rovin je pro Červinkův režijní styl více než typické – vzpomeňme například jeho pozdější použití v rozhlasové hře Uta z Naumburgu (1975), v níž je příběh středověké šlechtičny zasazen do jiného dobového rámce. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)

Jméno Oldřicha Nového je pro většinu z nás známé z oblasti filmu. Někteří jsou schopni přidat znalost o tom, že Oldřich Nový měl také vlastní divadlo nebo si vzpomenou na jeho účinkování v inscenaci Činoherního klubu Hodinový hoteliér (1969, napsal Pavel Landovský). Co ale Nového účinkování rozhlasové? Kdo si na něj vzpomene? Panáčkův průvodce určitě ano.

Oldřich Nový se už ve třicátých letech věnoval tzv. Gramorevuím (později Radiokabaretům), které vysílal brněnský Radiojournal. Program Gramorevue byl prostý: šaramantní průvodce uvádí vtipným komentářem nové gramofonové snímky. Pořad dosáhl u posluchačů značné obliby, a tak došlo v letech 1929-1930 k zásadní proměně: v centru pořadu už nebyly reprodukované gramofonové snímky, ale živá vystoupení jak Oldřicha Nového, tak i jeho hereckých kolegů, z nichž nejčastěji vystupovali Jan Purkrábek, Karel Kosina, Mary Bártů, Máňa Maratová i bratři Šindlerové. I název pořadu se změnil – „Radiokabaret“.

Písně pro kabaret byly získávány z různých zdrojů – v Brně skládali pro divadlo Antonín Kincl, Jaromír Weinberger nebo Vilém Tauský, několik šansonů složil i brněnský herec, režisér a učitel např. Karla Högra Rudolf Walter. Pořad byl „zásobován“ ale i z pražských zdrojů, jakým byl například známý kabaretiér, vydavatel komických písniček a výstupů a především první český filmový herec Josef Šváb-Malostranský.

Když přešel Oldřich Nový z Brna do Prahy, využíval rozhlasu k přenosu ukázek z jeho divadelních inscenací, většinou z čistě reklamních důvodů. V roce 1941 dokonce připravil se svými hereckými kolegy pásmo písní k pětiletému výročí založení Nového divadla Oldřicha Nového.

Pozdější léta padesátá elegánům příliš nepřála, a tak se Oldřich Nový – vedle své činnosti pro divadlo – věnoval také rozhlasové režii. V mnoha operetních inscenacích se vyskytuje nejen jako režisér, ale také coby poučený vypravěč. V několika operetách (Po druhé na světě, Polibek Čanity) dokonce účinkoval.

V létech šedesátých se s jeho jménem setkáme opět, hraje a režíruje rozhlasovou úpravu dramatických frašek Hanse Sachse pod názvem Z moudrostí ševce Hanse Sachse (1965), herecky se představí také jako „muž s autoritou“ ve hře Miodraga Djurdjeviće Snídaně v motelu (1964).

Jednoznačně nejzajímavější je však rozhlasová úprava jedné z nejslavnějších inscenací Nového divadla – italská komedie Bruna Corry a Giuseppeho Achilla Jedenáctý v řadě (1966), kterou písňovými texty ve čtyřicátých letech opatřil František Kožík a která se hrála hned ve stovkách repríz. (more…)

Martin Čípek

 (psáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Jméno spisovatelky a překladatelky Věry Adlové (1919 – 1999) není v rozhlasovém prostředí zcela neznámé – ostatně Adlová během svého pobytu v Sovětském svazu v padesátých letech působila v české redakci moskevského rozhlasu – a přestože později zastávala významné funkce zejména v nakladatelstvích, zaměřujících se na dětské čtenáře, je také autorkou dvou původních rozhlasových her. Slepý anděl z Anaberku (1969) se bohužel nezachoval, byl smazán během normalizace, a tak zbývá jen jediná – monodrama Odvrácená tvář měsíce (1968).

Půlhodinový monolog postaršího muže, který se v úvodu představí jako pojistný matematik, je zpovědí rezignovaného, s osudem smířeného člověka, jemuž zbývá už jen několik málo let života. Je totiž vážně nemocen, vyhlídky na uzdravení v podstatě neexistují. Se ženou, s níž podle vlastních slov uzavřel manželství před dvaceti lety, si dávno nerozumí a jeden druhému se vyhýbají. Uspokojení nenachází ani v práci, nemá k tomu nejmenší důvod. Co zbývá? Má ještě vůbec smysl začínat něco nového? Při toulkách městem spatří náš hrdina hrázděný domek s dřevěnou pavlačí a v jeho vchodu starou a hluchou ženu, oděnou v černém. Najme si byt v prvním patře, koupí klavír a… hraje. Najednou nemusí nic! Čas je anulován, řád zhroucen, je pouze tady a teď. Když se přiblíží čas, kdy má protagonista zemřít, protože nemoc postoupila do závěrečné fáze, nastává chvíle pravdy. Jeho žena sedí naproti němu, on schovává v ruce revolver. Stačí vystřelit. Ale na koho?

Režisér Josef Melč obsadil do hlavní (a v podstatě jediné) role Karla Högera. Jeho hlas tu zaznamenává výrazné proměny – v úvodní části jej vnímáme unavený, odcizený, bezbarvý, občas i jízlivý. S navyklou rutinou popisuje svůj běžný všední den, včetně detailů, jejichž důslednost záměrně zdůrazňuje krátkými, úsečnými pomlkami mezi jednotlivými slovy. Později, tak, jak se hrdina zbavuje masky svého dosavadního bytí, nabývá Högerův hlas na intenzitě. Je odhodlaný, lehce rozčilený, úzkostný, v závěru v něm ovšem převládá jakýsi zlověstný výsměch, kterým naznačuje vnitřní osvobození od života. Höger v této roli znovu potvrzuje své mistrovství, založené na citlivém přístupu a duchovním zvnitřnění. Niternou složitost (nejen) této postavy dokázal Höger odkrýt třeba jen prostřednictvím drobných náznaků, jemným rozechvěním či sotva znatelným akcentem ve svém charakteristicky modulovaném hlasovém rejstříku.