Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ivan Němec

Rozhlasové hry začal psát Milan Uhde v první polovině 60. let 20. století a do roku 1969, kdy mohl tvořit ještě pod svým jménem, jich vzniklo pět. Za nejúspěšnější je právem považováno monodrama Výběrčí, nesoucí znaky absurdního dramatu, které v dramaturgii Karla Tachovského natočil roku 1966 režisér Jiří Horčička. Fantasmagorický monolog, jenž pronikl také do zahraničí a prošel i několika divadelními scénami, musel na své reprízy čekat až do listopadového převratu, kdy se jméno Milana Uhdeho mohlo zase objevit. Zatím poslední reprízu Výběrčího nabídla Vltava (26. 2. 2019) v rámci projektu Kánon 100, který shromažďuje nejdůležitější umělecká díla vytvořená během stoleté existence našeho samostatného státu.

Uhdeho hra, o níž bylo již nemálo napsáno (srov. např. stať P. Hniličky, TR 9/2019, s. 11), bývá tradičně charakterizována podtitulem „groteskní monodrama o možné podobě moderního ďábla“. Oním ďáblem je „úředník“ – výběrčí poplatků za plyn a elektřinu, z jehož jednání a chování po několika větách pochopíme, že postava je obrazem brutální manipulace a zneužívání moci, které se dopouští na partnerské dvojici, jejichž byt navštívil. Tento protřelý zaměstnanec vše řídící „hlavní správy“, jejíž všemocnost si osvojil, se chová jako dokonale vyškolená améba. Jeho mnohotvárný a pestře proměnlivý vztah k obyvatelům kontrolovaného bytu má jediný cíl: krutostí i laskavostí, úsměvem i hrubostí potlačit jejich osobnost i svobodu.

Hlavní postavu v detailně promyšlené režii Jiřího Horčičky vytvořil Rudolf Hrušínský. Jeho Výběrčí, jemuž Uhde vložil do úst obecnou češtinu, je chvílemi úsměvně ukecaný, trochu rozšafný, někdy patetický, ale záhy také tvrdý, zlý a vyhrožující. Když si užívá milostné dobrodružství se ženou, která kvůli jeho násilí v bytě osaměla, dokáže zamilovaně tokat a uvzdychaně slibovat, aby za okamžik otočil a stal se protivným, vyhrožujícím, surovým a obhrouble uřvaným, nechutným chlápkem. Obdivuhodný výkon Hrušínského, jehož Výběrčí mluví s přítomnými, leč neviděnými a mlčícími postavami tak, že je vidíme a slyšíme, představuje velkou hereckou školu. Podrobnou analýzu by si zasloužilo i citlivé, nenápadné, ale vysoce účinné režijní mistrovství Horčičkovo.

Z Uhdeho interpretačně bohaté a vynalézavě komponované hry, jejíž základní téma se jeví jako zdánlivě jednoduché a vtipně nadsazené, prosakuje ještě řada dalších motivů, které zdaleka nejsou typické jen pro období, kdy drama vzniklo. Postava Výběrčího si např. sebelítostivě stěžuje, že hlavní správa ověřuje jeho práci tím, že na něho nasazuje kontravýběrčí, kteří ho tajně kontrolují. Z monologu se vynořuje i kritika demagogické byrokracie a nesmyslných předpisů na všechno možné.

Hra, udivující také tím, že autor před více než padesáti lety viděl tak daleko do budoucna, navozuje i otázku: Jde skutečně o absurdní monodrama, anebo je jeho absurdnost jen zdánlivá? Copak podobní mocipáni mají místo jen v černé komediální nadsázce?

Martin Čípek

 (napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Láska, závist, intriky, přátelství, která se mění ve zradu… Ingredience, jimiž je vybaven snad nejznámější román francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího – Hrabě Monte Christo. Strhující příběh pomsty Edmonda Dantèse od jeho útěku z vězení v hrozivé pevnosti na ostrově If až po dokonalý, rafinovaný plán, jak po mnoha letech zničit ty, kteří mu vzali nejlepší léta jeho života, svobodu, snoubenku, otce a čest, vznikl nejspíš ve fantazii slavného romanopisce, přesto je prokázáno, že se na jeho vzniku podílel také francouzský historik a dramatik Auguste Maquet. Román, jehož proslulost dávno překročila hranice evropského kontinentu, se dočkal nesčetných filmových, divadelních i muzikálových adaptací a inspiroval řadu dalších spisovatelů (epigonů) k novým pokračováním. Za opravdu mimořádnou lze pokládat i českou rozhlasovou verzi z roku 1967, která je navíc zárukou kvality i díky vybrané sestavě účinkujících.

Rozhlasová podoba Hraběte Monte Christa (1967) v režii zkušeného Jana Bergera navíc posluchače vtahuje do svého děje nejen samotným příběhem, ale také – a to pokládám za velmi důležité – přiblížením doby, v níž se příběh odehrává, tedy v bouřlivých časech, kdy se po pádu Napoleonova císařství na francouzský trůn vrátil rod Bourbonů (román zachycuje poměrně velké časové rozpětí mezi lety 1815-1830). Nejsou to ovšem jen historické souvislosti, které jsou pro ukotvení Dumasova příběhu nepostradatelné, ale i nepominutelný politický kontext, v jehož stínu vlastně leží osud Edmonda Dantèse i všech dalších postav. Berger nic z toho ale nestaví do popředí – to ostatně není třeba, protože příběh sám o sobě nabízí bezpočet dramatických situací, inscenovaných v krátkých, úderných dialozích. Tak rozsáhlý text, jakým Dumasův román bezpochyby je, se samozřejmě nemohl obejít bez dílčích úprav; kompaktnost díla tím ale nebyla nijak narušena, ba naopak. Příběh je rozdělen do 23. kapitol, během nichž posluchač vnímá nejen fyzickou, ale především charakterovou proměnu Dantèse, který se postupně mění z bezmocného vězně v sebejistého a nesmlouvavého vykonavatele pomsty. (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas, prosinec 2017)

První doloženou nahrávkou, která v rozhlase vznikla a která nese jméno Jaroslava Foglara, je přednáška Zkušenosti skautského vůdce, kterou Foglar přednesl 8. února 1938. Tou dobou už lze hovořit o skutečně zkušeném vychovateli mládeže, který měl za sebou léta praxe a od roku 1935 spolupracoval s časopisem vydavatelství Melantrich Malý (později Mladý) hlasatel, v němž se mu podařilo založit a vést proslulé čtenářské kluby. V téže době se už dalo mluvit i o renomovaném spisovateli knih pro mládež; jeho úspěšný román Hoši od bobří řeky, vydaný v roce 1937, již 30. května 1938 vysílala v dramatizaci stanice Praha.

S velkými obtížemi přežil Foglar léta válečná, hrozila mu i úplná likvidace. Po válce to však také neměl jednoduché. Časopis Vpřed, v němž publikoval příběhy o Rychlých šípech a vedl čtenářské kluby, se stal brzy terčem útočné kampaně, která jeho práci označovala za brak a nadbíhání nízkému vkusu čtenářů. Foglar ve Vpředu skončil a ten po drobných pokusech o „pionýrizaci“ zanikl.

Jaroslav Foglar se ocitl na téměř celé desetiletí na indexu. Léta mlčení protrhává až rozhlas: v roce 1957 vzniká pro rozhlas pro školy hraná dramatická scénka Bratrstvo modrého trojúhelníku. Hlavními hrdiny jsou hoši Jirka, Ota a Véna (hráli je členové Dismanova souboru Pavel Novák, Jaroslav Mothejzlík a Tomáš Vlásek). S celou třídou a panem učitelem (Vladimír Čech starší) mají jet v neděli na výlet, povedený trojlístek se však rozhodne tajně vyrazit už o den dříve a přespat v chatě, která patří Jirkovým sousedům – určitě by jim dovolili přespat! Jirka tedy doma mamince zalže, vypůjčí si u sousedů klíče a hurá na chatu. (more…)

Martin Čípek

(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)

Všichni víme, jak končí příběh o Hamletovi, kralevici dánském – nad čtyřmi mrtvolami stojí Hamletův přítel Horatio: „A světu, jenž to neví, říct mě nechte, jak se to zběhlo vše…“ A poté přichází norský kralevic, vojevůdce Fortinbras: „Mám v této říši starobylá práva a prospěch velí hledět si jich teď.“

Je dvanáct let po Hamletově smrti. Kdesi na hradě v Norsku provází Horatio (Lukáš Hlavica) královnu, mladou manželku krále Fortinbrase. Tady v hlubokých sklepních prostorách je vězení – bývalý dánský král Klaudius (Josef Vinklář), který onu strašnou tragédii přežil, byl na Fortinbrasův rozkaz vyléčen a nyní tráví chvíle svého života zde. A královna (Marta Vančurová) po krátkém zaváhání chce vidět a slyšet toho, který to všechno způsobil. V Daňkově brilantní rozhlasové hře Vzpomínka na Hamleta (1994) se ovšem role začínají měnit. Klaudius vystupuje jako klidný, suverénní muž a od první chvíle je jasné, že jeho hlavním protivníkem bude Horatio. Bývalý král vyvrací všechny viny a podává příběh o tragédii na Elsinoru ze svého hlediska. Jeho vyprávění nepostrádá logiku a zaznívá z něj skryté obvinění proti Horatiovi, proti tomuto „vlídnému zloduchovi“, proti tomuto Dánovi, který si tak výhodně vsadil na Nory. Ale zřejmě se už nic nedá dělat… „Vždyť já jsem přece bestie tohoto příběhu“, říká Klaudius a za těch dvanáct let se cítí vinen pouze láskou ke královně Gertrudě a k Dánsku. A ještě na odchodu zpět do sklepního vězení Klaudius skrytě varuje mladou královnu před událostmi, které by Horatiovou vinou mohly nastat i zde. Vždyť je nepochybné, že Horatio norskou královnu miluje… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 4/2019)

Básník nepatří na pole válečné. Když se na poli první světové války ocitl rakouský básník Georg Trakl (1887-1914), zapůsobily na něj hrůzy válečného konfliktu tak, že se pokusil neúspěšně zastřelit a později – úspěšně – předávkovat kokainem. Zůstaly po něm básnické sbírky plné melancholie, neúspěšné divadelní hry (Totentag a Fata Morgana) – a pověst dekadentního básníka. Trakl, jehož Básně vyšly ve Staré Říši v roce 1917, ovlivnil svým dílem Františka Hrubína, Bohuslava Reynka (ten jeho verše i přeložil) a Františka Halase. Kdo to tedy byl? Básník? Děvkař? Narkoman? Vrah malé holčičky? Nebo přecitlivělý člověk žijící ve špatné době?

Příběhu zběhlého gymnasisty, drogově závislého farmaceuta a jednoho z největších básníků své generace se chopil dramatik a pozdější dramaturg brněnského rozhlasu Marek Horoščák (1976). Absolvent brněnské JAMU v ateliéru Josefa Kovalčuka a Arnošta Goldflama a talentovaný autor měl tehdy za sebou úspěšné divadelní texty (Mein Faust, Vařený hlavy) a před sebou kariéru rozhlasového dramatika (W. zjistil, že válka je v něm, 2005; Muž, který ztratil humor, a žena, co neexistuje, 2008; Zlaté časy, 2011; Krysička, šváb, moucha a jezeveček, 2014). Text věnovaný rakouskému básníkovi nazvaný prostě Trakl se v roce 1998 dostal do finále soutěže Alfréda Radoka a v roce 2001 byl nastudován v brněnském rozhlasovém studiu.

Pro divadelního režiséra Jana Antonína Pitínského nebylo Horoščákův Trakl první rozhlasovou realizací. Inscenoval již pásmo z textů Bohuslava Reynka Blázen jsem ve své vsi (1992), hru Arnošta Goldflama Budou vyvoláni jménem (1998), pro Slovenský rozhlas realizoval text Laca Keraty Na hladine (1996). Svou práci na Traklovi vzal opravdu vážně, o čemž svědčí i to, že pro scénu s číšníkem angažoval postupně hned několik herců, mimo jiné Jaroslava Ludvíka nebo Aňu Geislerovou – aby pak nakonec celou scénu z inscenace vyřadil. Do role císaře Františka Josefa I. získal herce a překladatele Leoše Suchařípu, který této postavě hereckým naturelem přesně odpovídal. Říká-li “Moje říše potřebuje celé muže, moje říše potřebuje muže ocelových nervů, paže košaté a silné,“ je posluchači jasné, že to Georg Trakl rozhodně nebude. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas)

V adventním čase jsme se nad čajem a kávou sešli s Milanem Uhdem v malé kavárně na kraji Brna. Tématem byly rozhlasové hry, a tak neodolám, abych aspoň část těch vzpomínek nepředal také vám.

Několikeré zabouchání na dveře a přidušené zvolání “Otevřte!”. Tak začíná Uhdeho rozhlasová hra Ten, který přichází. Natočena byla v roce 1967, napsána však byla ještě dříve než legendární monodrama Výběrčí (1966). Vypráví příběh sedláka, starého muže, který stojí před imaginárním soudem. Ten jej vystavuje závažným otázkám: má otevřít dveře pronásledovanému muži? Pro čestného muže v těžkých dobách to arci není otázka. Soud ale předkládá další detaily: není ten muž vrah? A co když jej tajná policie používá jako vějičku k vyhledávání občanů, kteří jsou ochotni mu pomoci? Pomůžeš, sedláku, i přesto?

Rozhlasovou hru Ten, který přichází napsal Milan Uhde jako jistou polemiku s nimbem hrdinství, který nesli hrdě přeživší partyzáni a jiní bojovníci proti nacismu. Předlohou mu byl jistý protifašistický bojovník, jehož legenda ale měla “svůj zadní dvorek”: “Když ho ráno probudili, že jde gestapo, tak on utekl přes dvůr nebo přes humno, ale tu rodinu, která ho skrývala, tu vyvraždili. A všechny sousedy, kteří o tom mohli vědět, taky. Takže on za sebou zanechával krvavé stopy. A já jsem si vymyslel absolutní tribunál, který ho vidí z nadhledu: to je krásné, že bojoval proti okupantům, ale je bez viny? Není tam určitá lhostejnost?”

Uhde ve hře otevřeně polemizuje s východisky hry Milana Kundery Majitelé klíčů, která tehdy glorifikovala úlohu podzemních bojovníků a dělila společnost na “kurýry” a “nekurýry”, z nichž ti druzí nemají zase takovou hodnotu. A byť svou hru konzultoval i se svým přítelem Milošem Rejnušem, o tom, že na podobné téma Rejnuš také píše rozhlasovou hru Na zemi (rozhlasová premiéra 1970), netušil. O existenci textu se dozvěděl až z televizní realizace. (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 52-1/2018-2019)

Už první minuty naznačí, že to bude opravdu zmatek: zvukové balábile sestavené z úryvků rozhlasové inscenace, která bude následovat, skutečně nedává srozumitelné vysvětlení. Naštěstí se brzy dostaví hlasatelka Zdenka Procházková a vše osvětlí…

Rozhlasová úprava divadelní komedie Richarda Brinsleyho Sheridana Rivalové měla premiéru 25. července 1959 pod názvem Zmatek kolem Lydie. A právě ony první minuty působí i dnes hravě a nápaditě. Procházková na začátku zaráží “zmatek” a pak si – věřte nevěřte – povídá s klavírem, jehož odpovědi hned překládá. Na závěr úvodu si popovídá s ostatními tvůrci: úpravcem Josefem Bendou (k tomu se vrátíme později), skladatelem Zdeňkem Jonákem, dramaturgem Jiřím Apltem, režisérem Jaroslavem Burianem, hudebním režisérem Bohumilem Čiperou a dirigentem Janem Frýdou.

O co v této hudební komedii podle klasického námětu jde? O lásku, záměny a náhlé zvraty, samozřejmě. Máme tu zamilovanou Lydii Languisovou (Jaroslava Adamová), jejíž představy o lásce jsou deformovány červenou knihovnou, kapitána Jacka Absoluta (Otakar Brousek starší), který se z lásky k Lydii raději vydává za chudého podporučíka, aby se nemusel přiznat k nechutně bohatému a pedantskému otci (František Kreuzmann). Komickou milovnickou dvojici tvoří žárlivý Faukland (Jiří Robert Pick) a oddaná Julie Melvillová (Viola Zinková), zrádnou komornou Lucy hraje Alena Kreuzmannová a coby hlavní komická atrakce zde vystupuje Ljuba Hermanová coby paní Malapropová, zacházející s jazykem po vzoru nevzdělaných majitelů slovníků cizích slov; jak praví dramaturg Hynek Pekárek, za její “neuvěřitelné komolení cizích výrazů by se nemusel stydět ani pověstný pan Kaplan”. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 50/2018)

Na vlnách rozhlasové Vltavy se pomalu chýlí ke konci programový cyklus ČeskoSlovenský rok, a tak snad nebude vadit, když se tentokrát v Panáčkově průvodci uchýlíme za hranice českého státu. A ten výlet bude stát za to.

Na začátku milénia se spojil veřejnoprávní Slovenský rozhlas a komerční Rádio Twist, aby spolu vytvořili olbřímí a v rámci (nejen) střední Evropy nevídaný projekt: dramatizaci kompletní ságy J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. Slovenští tvůrci byli vedle BBC jediní, kteří získali práva pro rozhlasovou úpravu rozsáhlého příběhu a náležitě toho využili, byť ne všichni byli ze spolupráce dvou rozhlasových stanic nadšení: „Vyčítali nám, že chceme ze Slovenského rozhlasu vyvést umění rozhlasové hry, s omezenými prostředky, kterými veřejnoprávní rádio disponuje, by ale tak rozsáhlý projekt nemohl vzniknout,“ vzpomínal režisér Jaro Rihák. Dramatizaci osmnáctidílného seriálu Pán prsteňov (2001-2003) připravil populární dramatik, básník, prozaik, režisér, scenárista a herec divadla GUnaGU Viliam Klimáček. Ten měl veliké štěstí: svou úpravu psal v době, kdy teprve vznikala dnes již legendární filmová verze režiséra Petera Jacksona, a tak mohou posluchači dodnes srovnávat, co z románu považoval za důležité rozhlasový – a co filmový autor.

Při komplexním poslechu je nutno říci, že se Klimáčkovi úkol zdařil. Z rozsáhlé Tolkienovy ságy vybral vše důležité a využil především toho, co je pro rozhlas typické; schopnost vyprávět. Hlavním vypravěčem se tu stává hlavní hrdina předchozího Tolkienova románu Hobit – Bilbo Pytlík v podání Mariána Labudy. Díky němu se Klimáčkovi daří jednoduše překlenout velké dějové celky, které by jinak bylo těžko posluchačům zvukově vyjevovat, zároveň představuje půvabný komický prvek. Ke všemu ještě komunikuje s ostatními hrdiny příběhu, jako by cestoval s nimi. Labuda tu vskutku exceluje a své postavě dodává funkční a snesitelný patos. Herec si k textu našel vlastní klíč: národ malých hobitů, kteří jsou přes své zápecnictví a požitkářství schopni velkých činů, si spojil se Slováky a jejich vlastnostmi. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 48/2018)

Jestli v Německu něco změnilo pohled na zločiny druhé světové války, pak to zcela jistě byl (mimo jiné) tzv. Frankfurtský proces. Začal v roce 1963 a obžalováno bylo dvacet dozorců z koncentračního tábora v Osvětimi. Proces mohl začít i dříve, ale přes čtyři roky soud zápasil s pokusy zabránit mu. Bývalí nacisté však již neměli tolik vlivu. Naštěstí…

Procesu se účastnilo 359 svědků, kteří popisovali hrůzy odehrávající se za zdmi koncentráku. Pro mnoho Němců to byl po dlouhé době první pohled na zločiny, před nimiž zavírali oči – nebo je sami páchali. Zároveň se na nedávnou historii začaly ptát i jejich děti. Soud vynesl rozsudek v srpnu 1965 a šest dozorců poslal do vězení na doživotí, jedenáct na čtrnáct let. Tři z nich odsouzeni nebyli.

Zlomovou soudní kauzu zpracoval do působivého dokumentárního dramatu německý autor Peter Weiss pod názvem Přelíčení a s podtitulem hra-oratorium. Je kombinací syrově zaznamenaných svědectví obětí i jejich mučitelů a poetického rámování; úvodní pasáž je například nazvána Zpěv o rampě.

V Československém rozhlase bylo Přelíčení uvedeno v Československém rozhlase v roce 1966. Natočil ji německý režisér Peter Schulze-Rohr. Jeho režie byla součástí širšího rozhlasového projektu, v němž čtyři zahraniční režiséři natáčeli „své“ projekty ve studiích Československého rozhlasu s českými herci. Maďar Gustav Barley natočil například hru E. Vesziho Statistika, Helmuth Hellstorff z NDR hru K. Belickeho Trezor pro dva a Charles Lefeaux z londýnské BBC hru Gilese Coopera Předmět. (more…)