Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 46/2018)

Ta malá francouzská hra Michela Cournota Děti soudního dvora (1964) má jednoduchý syžet: jeden pracovní den soudce pro mladistvé Castainga. V jeho kanceláři se střídají recidivisté, kterým ještě nebylo osmnáct, v podstatě ještě děti, kterým se ale nedostalo možnosti žít v dobrých sociálních podmínkách; rodiče, kteří nezvládli svoji roli a často je jim to jedno; sociální pracovníci, kteří dělají, co umějí – a málokdy to stačí.

Stavba hry není složitá, jde o několik dialogů v jednom zvukovém prostředí. Téma i zpracování však zaujalo porotu soutěže Prix Italia natolik, že Les Enfants de la justice s Francoisem Periérem v roli soudce Castainga získala hlavní cenu v roce 1963. O rok později vzniklo české nastudování v režii Josefa Henkeho.

V roce 2002 připravila Marie Boková pro rozhlasové vysílání rozsáhlý Páteční večer věnovaný Václavu Voskovi. Na spolupráci na hře Děti soudního dvora v něm vzpomínal právě režisér Josef Henke: “Mám strašně rád herce, kteří jsou namícháni z intelektu a komediantství – a mezi ty právě Václav Voska patřil. (…) Shodou okolností jsme se dostali ke hře, kde Voskova noblesa a úžasná technika musela být posunuta do jakési autentické roviny. (…) Francouzská nahrávka měla spoustu naturalistických zvuků – chození, dveře, tak jak se to v té době ještě dělávalo. Já už jsem tenkrát byl silně proti tomu a stylizoval jsem kdeco. Tak jsem se vsadil, že tam nebudu mít jediný naturalistický zvuk – a skutečně, krom jednoho telefonu se nám to povedlo. Ovšem to všechno museli zahrát herci (…). Vymysleli jsme si zvláštní metodu, aby ta určitá syrovost měla taky lehkost. (…) Najít tu míru, všechno to vyladit, přitom to udělat jakoby lehkou rukou, aby to plynulo, to je nesmírně těžká záležitost a i takový mistr, jako byl pan Voska, s tím měl velké starosti. Tak jsme se dohodli, že všechno pečlivě natočíme – a když už to budeme mít tak, že si řekneme “Tohle může jít do vysílání”, tak to natočíme znova. A přestože to byla strašná nakládačka, tak ten Václav Voska to dokázal. Je pravda, že se pak zhroutil, protože to bylo v době, kdy dělal v divadle Vajíčko.” Z obou nahrávek nakonec Henke použil především části z druhé verze “lehkou rukou”. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas /2018)

„Proč bych se na něho měla zlobit? Mně přece nic neudělal.“ Tahle zdánlivě nevinná věta nabude děsivosti až v rámci kontextu. V inscenaci textu Danièle Sallenave Znásilnění (2013) ji totiž řekne manželka a matka dvou dcer (jedné vlastní a jedné nevlastní), které zneužíval její manžel. Autorka textu vzpomínala, že tuto větu zaslechla z autorádia; prý poslouchala dost roztržitě, dokud nezaslechla, jak zpovídaná žena odpovídá novináři právě citovanou větou. Hra Znásilnění je v rozhlasové úpravě a dramaturgii Renaty Venclové dialogem Madelaine Dumonchel-Moretti, zvané Mado (Pavla Tomicová) a reportérky Sofie (Jana Stryková), která se pokouší pochopit její stanovisko a upozornit na to, jak se žije ženám odsouzených. Jejich dialog si po celou dobu drží jakýsi kvazidokumentární pel, posluchač jej vnímá jako Sofiin zvukový záznam jejich rozhovoru (byť tento princip inscenátoři na několika místech poruší).

Pavla Tomicová v postavě Mado je neuvěřitelně přirozená a herecky vynikající. Přesně postihuje povahu jednoduché ženy, která byla vystavena neřešitelné situaci: zachránit své dcery nebo si zachovat živitele rodiny? Její projev, který by mohl být klidně čistým monologem, se neustále mění; ať už si vymýšlí neuvěřitelné konspirační teorie o tom, proč soud poslal do vězení jejího “nevinného” muže nebo se rozčiluje nad Sofiinými dotěrnými otázkami. Šeptá a dryáčnicky křičí, vzlyká, popotahuje a vyje jako malé zraněné zvířátko. Je až tragikomická, když po zatčení manžela hodlá držet hladovku: “A voni mi budou muset dávat výživu a budu ve zprávách a budou o mně mluvit v televizi a to je donutí změnit názor!” Odmítá si připustit, že dlouho přehlížela viditelné náznaky toho, co se doma dělo a reaguje o to halasněji a zoufaleji. Posluchač může těžko její chování schvalovat, výkon Pavly Tomicové v něm však vyvolává soucit, který se hluboce promění v samotném závěru hry, z nějž pochopí, že to byla samotná Mado, která svého manžela Lucienna udala na policii… Není divu, že Tomicová získala za svůj herecký výkon jedno z ocenění soutěže Neviditelný herec. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 44/2018)

Když se dva bratři – cirkusový ředitel Tomáš Koudelka-Batorys (Vladimír Leraus) a klaun Sam Draps (Vladimír Hlavatý) – rozhodnou zajít si večer po představení na skleničku, nenaleznou v kavárně volný stůl. Přisednou si tedy k solidně vypadajícímu pánovi a jeho partnerce. Když okolo podniku projíždí automobil propagující megafonem Cirkus Kontinent a jeho hlavní atrakci – doktora Batoryse, vyjádří se dáma (Nelly Gaierová) pohrdavě: “Těm komediantům nestačí, že zneužívají titul kapitána; začínají si říkat doktoři!”. To ovšem starý Sam nemůže nechat jen tak, a tak začne oběma měšťákům vyprávět příběh svého synovce…

Tak začíná rozhlasová hra Viktora Dusila Cirkus Kontinent (1960), příběh mladého Ferky Batoryse (Ilja Racek), ředitelova syna a talentovaného jezdce. Posluchač se s ním poprvé setkává na maturitním večírku. Maturitu složil na výbornou, byť ho to stálo hodně úsilí; na vzdělávání má čas jen mezi cvičeními a představeními. Hlavní zkouška na něj však teprve čeká: chce se stát veterinářem, aby mohl svému cirkusu pomoci s péčí o zvířaty, zatímco jeho otec sází na jeho jezdecké umění a vyjednává mu zahraniční angažmá, které má zařídit dávný známý, emigrant Rudi Glézr, artistický agent (Vladimír Švec). Otec se synovou volbou zuřivě nesouhlasí, syn se však nenechá zlomit. Vzteklý otec zareaguje nepřiměřeně: uštve Ferkova koně Barona, nejlepšího hřebce z celého cirkusu… (more…)

Martin Čípek

(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Pan Waldemar (Vladimír Hlavatý) je skromný starý mládenec, v jehož životě není snad nic, co by nasvědčovalo o výjimečnosti jeho osobnosti. Stejná práce, stejný pokoj ve stejném bytě, stejní sousedé. V podnájmu u paní Kronerové (Olga Scheinpflugová) funguje zavedený řád, v jehož hierarchii se pan Waldemar díky své submisivní povaze ocitá až na posledním místě. Pan Waldemar si ovšem na nic nestěžuje, proč taky. Všechno se změní s příchodem podomního prodavače hudebních nástrojů, (Bohuš Záhorský) který panu Waldemarovi doslova vnutí violoncello. S hudebním nástrojem, na který se po prvních rozpacích začne učit hrát, jakoby se pan Waldemar celý proměnil. Tak jako on se snaží vyloudit na violoncellu alespoň jediný nefalešný tón, tak v něm nástroj na oplátku osvobodí jeho vnitřní hlas a probudí sebevědomí. Bohužel, ostatní nájemníci nemají pro novou životní náplň pana Waldemara pochopení. Slečna Altenbergová (Slávka Budínová) i pan Jens (Jaromír Spal) trvají na tom, aby je pan Waldemar přestal obtěžovat svým vrzáním, pan Waldemar se přesto nehodlá za žádných okolností, včetně ztráty zaměstnání, vzdát své nově získané svobody, kterou mu jeho hudební nástroj poskytuje.

V původní rozhlasové hře Michela Haymanna Jediný tón (1967) se střídají dramaticky vypjaté a groteskní situace. Humor, který se zpočátku zdá být žádanou ingrediencí tohoto veskrze anekdotického příběhu, je tu ale spíše přívažkem. Haymannova hra totiž využívá groteskní rámec k důmyslné charakterové proměně hlavního protagonisty – zakřiknutý, ušlápnutý človíček se prostřednictvím hry na violoncello postupně zbavuje svých vrozených stigmat, jak dokazuje nejen scéna, v níž pan Waldemar nadále odmítá být terčem Jensových poťouchlých vtípků a v rámci dialogu zvyšuje hlas až do naprostého křiku, ale také rozhodnutí opustit po mnoha letech pevné zaměstnání, přestože je to okolím vnímáno jako výstřední exces. (more…)

Přemysl  Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 42/2018)

Pro komisaře Maigreta to není nejpříjemnější začátek dne. Při snídani ho vyruší jeho podřízený Lucas neobvyklou zprávou: v pařížském kanále Saint-Martin byla nalezena uťatá mužská ruka. Zamotala se do lodního šroubu u zdymadla. Netrvá dlouho a Maigret má k dispozici u další části těla – nohu, trup… Nakonec chybí jen to nejdůležitější: hlava. Stopy vedou do vinárny U Calasů, kde obsluhuje starší, zato stále krásná paní Calasová a jejíž manžel je již několik dní na francouzském venkově. Tedy – snad…

Klasický detektivní příběh Maigret a tělo bez hlavy Georgese Simenona přeložila a zdramatizovala Jaroslava Strejčková. Byl jedním z těch, které režisér Jiří Horčička roztočil v roce 1970, premiéru však měl až v červenci roku 1977. Podle všeho se režisér nehodlal vzdát obsazení Rudolfa Hrušínského do role Maigreta, a tak – když se Hrušínský pro své protiokupační postoje stal pro rozhlas nepohodlným – se rozhodl režim obelstít. Rozpracoval hned několik maigretovských příběhů najednou, aby byly v inscenacích “utopeny” valuty a aby vedení rozhlasu pod hrozbou finanční ztráty ustoupilo ideologickým zásadám. Nepodařilo se, inscenace byly sice dotočeny, ale na premiéru došlo až o sedm let později.

Zásadním plusem inscenace je prvotřídní výběr herců. Nejde jen o Rudolfa Hrušínského v roli slavného komisaře, i ty nejmenší role jsou obsazeny výtečně. V drobné dvojroli policejních pomocníků Carrého a Judia účinkuje Milan Neděla, který oba své fachmany vytváří hlouběji posazeným a pomalým hlasem, patolog Paul v podání Vladimíra Kršky své poznatky „recituje” stále stejně znějícím tónem, což vyvolává dojem až nepřirozeného profesního zaujetí. Jsou tu nezkušený a horlivý Lapoint (Vlastimil Hašek), zdánlivě upjatá Lucette Calasová (Jiřina Švorcová) nebo tiše gentlemanský Diedonné Pape (Jiří Němeček; je zajímavé srovnat tohoto měkkého člověka s rázným až direktorským starostou ze Simenonova Přístavu v mlze v podání téhož herce).

Vedle nich jsou tu ovšem velká herecká sóla. První z nich přijde již při Maigretově výslechu vinárnice Calasové (Jaroslava Adamová). To je přímo minuciézní práce s rytmem a detailem; Maigret zpočátku nepřiznává, že je policista a vypráví si s ní zdánlivě nezávazně, Calasová odpovídá stejně nenuceně. Stejnoměrný, až rozpustilý rytmus dialogu narušuje jen Maigretova hra s tříbarevnou kočičkou, kterou má vinárnice ve svém podniku. Tempo dialogu se v polovině zcela zlomí; Maigretovy otázky jsou osobnější, odpovědi vyslýchané jsou náhle pomalejší, zcela mizí předchozí ochota a přichází ostražitost až znechucení. Dialog končí překvapivě: když se komisař ptá, proč Calasová svého muže podváděla, ozve se náhle vytrysknuvší smích. (more…)

Martin Čípek

 (napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Jedna stará skříň a v ní tři červotoči. Nic neobvyklého, zdá se. Vrtají, zavrtávají se, vytvářejí spletité tunely chodeb. Milimetr za milimetrem postupně proměňují vzácný kus nábytku v žalostné torzo. Protagonisté rozhlasové hry Alexandra Klimenta Červotoči (1990) se setkávají právě v okamžiku, kdy se mezi nimi rozhoří závažný spor o to, který ze zúčastněných červotočů používá nejlepší styl vrtání. Od samého počátku mezi nimi panuje neshoda. První (Soběslav Sejk) se pokládá za jakousi nit. Je v neustálém tahu, nikdy po sobě neuklízí, tím pádem nikdy nekončí a nikdy nezačíná. Druhý (Jiří Adamíra) svým společníkům zdůrazňuje, že je třeba mít nějaký vztah k tomu, co dělají a především jak to dělají. Sám sebe označuje za typ špendlík. Postupuje v bodech, vrt za vrtem. Má styl, je systematický, dává přednost řádu, holduje dokonalosti, ovládá bezpočet starých i nových metod. „Vy jste si za ta léta ještě nevytvořil žádnou pracovní metodu?„, oboří se na svého třetího kolegu (Josef Kemr), který lakonicky odpovídá, že o ničem takovém vůbec nepřemýšlel. Nemá také důvod. Je jedno, jak se vrtá, důležité je, že se vrtá. A ještě důležitější je, že se dřevo při jejich společném vrtání přímo rozeznívá. „Osud nás šťastně vložil do hudební hmoty. Jiní se musejí vrtat hlínou a masem a nerozeznívají nic„, vysvětluje a přiznává, že bez dřeva by byl jejich život zhola zbytečný. Zpočátku banální pře pomalu přerůstá v zásadní konflikt, jehož podstatným rysem je nemožnost shody. (more…)

Martin Čípek

(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Nemocniční chodbou se rozléhají kroky. Někdo za někým jde, přirozeně. Ovšem tahle návštěva je poněkud neobvyklá. Prokurátor totiž přišel navštívit obžalovaného, věhlasného lékaře, který se, podle všeho, dopustil zločinu. Případ se zdá být jasný – do nemocnice je přivezen těžce zraněný muž, jehož šance na přežití jsou nulové. Má ale zdravou ledvinu, kterou naléhavě potřebuje jiný pacient. Lékař tedy provede transplantaci. Těžce zraněný muž posléze umírá, druhý s voperovanou ledvinou jej přežije o pouhých osm dní. Vina je zřejmá, nikdo, ani lékař, nemá přece právo rozhodovat o tom, kdo má právo žít a kdo už ne. Jenže… věc se zdá být složitější, než jak se může na první pohled jevit ze strohého soudního spisu. Proto tu teď, v zešeřelé místnosti, sedí naproti sobě ten, který se ptá, a ten, který odpovídá. Prokurátor a lékař. Nebo také inkvizitor, jak jej lékař s ironickým nadhledem nazývá, a jeho oběť.

Dramatik, scénárista a režisér Oldřich Daněk (1927-2000) se ve své původní rozhlasové hře Dialog v předvečer soudu (1967) zabývá jedním ze základních principů lékařské etiky, ale nikoliv bez hlubšího přesahu. Daňkova obžaloba není zaměřena jednostranně, její obsah poukazuje na nedokonalost společenského (a potažmo i politického) řádu, který z lidí vytváří (ne)dobrovolné rukojmí. Nezadržitelný vývoj medicíny, charakterizovaný kusými informacemi o úspěšnosti transplantací ledvin, je zde postaven do ostrého kontrastu s obecným vnímáním života a smrti, tedy s tím, o čem nerozhodují jiní, ale člověk sám. Režisér Jiří Roll obsadil do role prokurátora Otakara Brouska, lékaře představoval Karel Höger. Obě role jsou bezchybné – artikulačně, posazením a melodií hlasu, hereckým pojetím. Höger svého lékaře navíc obdaroval jemným ironickým nadhledem, s nímž shazuje závažnost předkládaných obvinění. Daňkova rozhlasová hra zde zachycuje Högera v nejlepším okamžiku, na vrcholu hereckého mistrovství.  (more…)

Martin Čípek

(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Venkovské stavení kdesi v Čechách. Je válka. Ve vesnici už nezůstal jediný zdravý muž, všichni byli odvedeni na frontu. I Ondřej, vnuk starého hospodáře, který se teď musí postarat o zbytek rodiny -Ondřejovu ženu Tonku a její sestru Máří. Tonka má každým dnem porodit a proto tu nyní, jednoho zimního večera, stojí Katrina a její dvě sestry, Aneša a Tereza, staré ženy, jejichž život se pomalu chýlí ke konci. Jako by ve světnici stály tři sudičky, jejichž vyprávění, připomínající libovolnou variaci na biblická proroctví, symbolizuje osud člověka. V tlumených recitativech se z úst tří starých žen ozývají osudová předurčení o životě a smrti, jakési žalmy, které – přestože během hry nezazní žádný hudební motiv-mají až oratorní kompozici.  

Antonín Přidal (1935 – 2017), který v šedesátých letech působil v brněnském rozhlase, vytvořil v Sudičkách (1968) a ještě v předchozí rozhlasové hře Všechny moje hlasy (1967) přelomová díla v oblasti původní rozhlasové dramatiky. Jeho hry, prosty jakýchkoliv rušivých elementů, nepostrádající ovšem jistou míru emocionality, mají neobyčejně silná vyznění -jejich obsah jako by v posluchačích evokoval něco fantaskního, magického, cosi mimo naši realitu. Reálné je ovšem pozadí; v případě Sudiček je to válka, která se promítá i do života ještě nenarozeného dítěte. Jako by tím Přidal prohlašoval -není nic cennějšího, než lidský život.   (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas, červen 2017)

Velká Británie v polovině šedesátých let. Starý Artur Walmer (Václav Vydra mladší), bývalý voják, bývalý podnikatel, kolonialista a předseda rasistické ligy, staví v zahradě slavnostní stan. Z vězení se totiž má vrátit jeho syn Allan, který byl odsouzen za zabití obchodníka Greenhilla. Artur to bere jako zásadní politické téma; Greenhill byl totiž Žid a „okradl jej o jeho obchody“. Židáci, levičáci, negři a hipíci posedlí sexem, to jsou Arturovi nepřátelé a Allan je pro něj bojovník za práva bílé většiny. V tom Artura podporuje i jeho bývalý pucflek a nynější pomocník v domácnosti Lynch (Soběslav Sejk). Jinak to vidí Arturova rezignovaná manželka Markéta (Dana Medřická) a jeho sestra Alice (Vlasta Fabianová); ty totiž znají pozadí případu lépe – Allan nezabil „špinavého Žida“, ale milence své matky. Před Arturem ale pravdu tají, aby se vyhnuly zásadnímu konfliktu. Všichni tedy žijí v permanentní lži a to se samozřejmě projevuje ve vzájemných vztazích: Arturovo a Markétino manželství je už dvanáct let mrtvé, celý jejich život je vlečen ve stínu památky Arturova otce i v dalších lžích, které si Artur namlouvá.

Když se však Paddy Lynch vrací z nádraží sám, bez Allana, vyplave pravda na povrch: Markéta se přiznává ke svému vztahu ke Greenhillovi a Alice – a nerad také Lynch – její tvrzení potvrzují. Artur však není ochoten ani schopen tuto pravdu přijmout a raději zavrhuje manželku. Dále se raději drží svých pokleslých ideálů, aby jednou stvořil „zemi svých snů“…

Britský spisovatel a scénárista Exton Clive (1930-2007) je znám především jako tvůrce televizních scénářů, včetně těch pro seriál detektivních příběhů Hercula Poirota. Pro televizní kanál ATV připravil společně s Tedem Kotcheffem volný cyklus televizních Close Prisoner. V roce 1964 v něm měla premiéru také hra Land of my Dreams, kterou pro rozhlas upravil britský rozhlasový režisér Charles Lefeaux; rozhlasová premiéra proběhla na stanici BBC 21. dubna 1967. Ten také text doporučil, když v roce 1968 natáčel ve studiích Československého rozhlasu hru Toma Stopparda Albertův most. V překladu Miloše Zavadila a dramaturgii Josefa Hlavničky Zemi mých snů nastudoval Jiří Roll. Českou rozhlasovou premiéru měla hra 1. října 1968. (more…)

Martin Čípek

 (napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

Artur Walmer je zuřivý vlastenec, který by byl ochoten přinést na oltář britské koheze téměř jakoukoli oběť. Je zastáncem konzervativních názorů, hraničících s xenofobií, puritánstvím, dogmatismema nenávistí, kterou pociťuje vůči všem, kteří se spolupodílejí na rozkladu tradiční britské společnosti, na demolování hodnot, jimž zasvětil celý svůj život. Na zahradě svého domu právě chystá velkolepou zahradní slavnost, což se nelíbí jeho sestře Alici, která pečlivě střeží odkaz zakladatele tohoto kdysi venkovského stavení, totiž jejich otce. Artur má připravenou úvodní řeč, v níž chce znovu připomenout to, co považuje ve svém životě za nejdůležitější a tedy i to, co rok co rok, den co den vtlouká do hlavy svým dvěma ženám – manželce Markétě a sestře Alici. Markéta ovšem vzdoruje, je přece intelektuálka, navíc z katolické rodiny! Napjaté vztahy mezi zúčastněnými protagonisty ještě rozvíří příchod žoviálního pana Lynche, oddaného Arturova přítele, bývalého vojenského sluhy, který Artura neoslovuje jinak, než majore, přestože mu tato hodnost vůbec nepřísluší. Lynch je vzápětí Arturem pověřen závažným úkolem – má vyzvednout před branami věznice Arturova jediného syna, který byl před několika lety odsouzen za vraždu zámožného židovského obchodníka, a do něhož Artur vkládá všechny budoucí naděje. A jak se přibližuje okamžik, kdy se má Alan, syn Walmerových, vrátit do jednoho domu na londýnském předměstí, zvedá se také hladina emocí. Ve vzrušené atmosféře dochází k vyřčení léta potlačovaných pravd, k přiznáním, která zcela zvrátí zavedený způsob tohoto nesourodého společenství, k pádu všech dosavadních hodnot a ideálů, jimž Artur věřil víc, než sám sobě.  

Clive Exton (1930 – 2007) patřil k úspěšným dramatikům a scénáristům. Jeho jméno je spojeno především s televizí, kde se také poprvé v rámci cyklu First Night objevilo jeho drama Land of My Dreams (1964). Do hlavních rolí byli obsazeni Michael Hordern, Fay Compton a Clare Kelly. V roce 1968 vznikla v režii Jiřího Rolla její česká rozhlasová verze pod názvem Země mých snů. Artura Walmera představoval Václav Vydra, jeho manželku Markétu Dana Medřická, sestru Alici si zahrála Vlasta Fabianová a Lynche Soběslav Sejk.   (more…)