Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 34/2018)

Jedním z nezpochybnitelných hrdinů komunistického protinacistického odboje je jistě Marie Kudeříková (1921-1943). Pocházela z rodiny lékaře-legionáře, lidovce. Navzdory prostředí věřící rodiny se mladičká dívka brzy oddala komunistickému ideálu a během války se zapojila do odbojové činnosti, s níž tiskla a rozšiřovala letáky a podílela se na několika sabotážních akcích. Už v roce 1941 však byla zatčena a koncem března 1943 byla v polské Vratislavi nemilosrdně sťata.

Není divu, že komunistický režim si z ní- vedle Fučíka a Jožky Jabůrkové – udělal vlastní svatou. „Maruška“ jakoby se však podobnému zbožštění vzpírala; soubor dopisů z vězení, který vyšel pod názvem Zlomky života, je spíše souborem vyznání člověka, který miluje život, než fanatického straníka. Proto o ní vznikl spíše lyrický než bojovný film …a pozdravuji vlaštovky, který v roce 1972 natočil Jaromil Jireš – a proto o ní byla natočena dramatická montáž režiséra Jana Tůmy Hodina ve znamení tmy (1981).

Zkušený režisér a autor postavil ke Kudeříkové fiktivní postavu starého spisovatele, který je zároveň zástupným autorským subjektem (hrál ho citlivě Lubor Tokoš). Ten si z tehdejší normalizační současnosti povídá přes hlubinu času s Marií, uvězněnou v cele vratislavské ženské věznice. Tento jednoduchý princip umožňoval vyprávět její příběh víceméně lineárně, jen s občasnými poetickými zastávkami. Senzitivní děvče se musí v rychlém sledu vyrovnávat s nespravedlnostmi a nesrovnalostmi světa, v němž žije; k čemu se modlit k Bohu slitovnému, který dovolí, aby gestapo zatklo a zavraždilo hodného profesora? Jak se vyrovnat s rozsudkem smrti, který byl nad ní vynesen?

Marie Kudeříková je v podání herečky Věry Zástěrové silná, ale citlivá osobnost. Dokáže bez pohrdání odhalit zbabělost dospělých, zároveň je ale schopná soucitu, má pochopitelné obavy ze svého tragického konce. Zástěrová celý tento oblouk zvládá s lehkostí nezvyklou na rozhlasový debut. Její herečtí kolegové jí jistě pomohli: v roli matky vystoupila Drahomíra Hofmanová, nacistického komisaře hrál v sugestivní zkratce Josef Karlík, fanatického prokurátora Jiří Tomek, Boba Karel Janský. (more…)

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 2018)

Začínající rozhlasový reportér Fuller je pověřen prvním významnějším úkolem: odvysílat a okomentoval přímý přenos přivítání slavného admirála ve středně velkém městě. Nikdo z vedení stanice si od toho nic neslibuje a všichni očekávají rutinní přenos. Nestane se tak: hned při příjezdu je admirál zasažen neznámým střelcem do hlavy a na Nobelově náměstí vypukne panika. Reportér Fuller si – na rozdíl od ostatních novinářů – povšimne drobného záblesku a vydá se po jeho stopě.

Hra Claude Olliera Atentát přímým přenosem (1970) velmi výrazně pracuje rozhlasovými prostředky. Kostrou příběhu je rozhlasový přenos, my však jako posluchači máme možnost poslouchat také rozhovory „v zákulisí“: reportér Fuller telefonuje z barů a hospod přímo na rozhlasové ředitelství, jeho nadřízení se neustále snaží zaujmout „správné“ stanovisko k jeho akci – a rozhlasová stanice zatím přebírá zprávy oficiálních míst. V závěru hry zákonitě dojde mezi oficiálními zprávami a Fullerovými zjištěními k rozporu – a také k další smrti.

Ollierova francouzská rozhlasová hra se dostala do československého éteru necelý rok od světové premiéry (a ocenění RAI). Důvodem bylo asi vyznění hry: kapitalistická média jsou ve vleku zisku a jen zisku podřizují to, co odvysílají. Posluchačům však tvůrci zároveň poskytli napínavý příběh ze senzačního prostředí.

Oproti francouzskému originálu je reportér začínající mladíček (v originální inscenaci z roku 1969 jej herec Jean Yanne představuje spíše jako rutinovaného, ale vždy připraveného a reagujícího); není divu, že byl v roce 1970 do této role obsazen Jaroslav Kepka, herec nesmělého, jakoby stále pubertálního hlasu. Ekipu jeho nadřízených tvoří Vladimír Šmeral (Jobber), Josef Gruss (plk. Kasuki), Milan Mach (dr. Hobby), Svatopluk Skládal (Flaherty), Bohumil Bezouška (Grimm), Bohumil Švarc (Ford) a Jiří Holý (prof. Itch). V malé roli rozhlasového technika bylo možno slyšet také Jaroslava Satoranského. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2018)

Ačkoliv bývá jméno Karla Copa spojováno především s filmem (působil většinu svého života na Barrandově jako dramaturg a scénárista), na začátku šedesátých let se mu podařilo vytvořit i několik rozhlasových tvůrčích „zářezů“. K nejznámějším patří samozřejmě zvuková groteska Hodiny (1963), v níž vedle Josefa Kemra či Jaroslava Marvana exceluje režisér Jiří Horčička, který s chutí využívá nabízeného rytmu tikání všech možných druhů hodinek a kukaček. Výtečnou satirou byl Muž, po kterém jdou (1963), v níž nešťastný úředníček jménem Puchmeltr stává se obětí nepodložených zpráv, kancelářské šeptandy a vlastního strachu. Satira to byla tak kvalitní, že ji v letech normalizace pouštěli rozhlasovým pracovníkům jako doklad kontrarevolučních rejdů v Československém rozhlase.

Vedle těchto časem prověřených děl však nacházíme také krátkometrážní drobničku z roku 1962 Dobří lidé ještě žijí. Ironický podtitul zní Hra pro hodné posluchače. Již z prvních slov vypravěčova monologu je jasné, že vánoční pohoda, kterou nám u přijímače vykresluje, není rozhodně myšlena zcela vážně. Po sociálně kritických slovech o významu „bývalých“ Vánoc, která by si nezadala s projevem Antonína Zápotockého o proměně Ježíška v Dědu Mráze, následují již slova téměř agitační: „Pro poučení všech skeptiků a nevěřících si vyslechněme vánoční povídku o tom, jak chudý stařeček skrze své bližní ku štěstí přišel…“

A opravdu to tak ze začátku vypadá: starý důchodce František Zvára (Josef Patočka) je osloven čtyřicátníkem Kratochvílem (Ivo Gübel), statným to administrativním pracovníkem. Do té doby je nic nespojovalo: Kratochvíl funkcionaří a Zvára? „No – jak žiju… Foukat si člověk moc nemůže, ale že bych zase musel chodit dům od domu a žebrat o jídlo jako starej Trávníček u nás na vsi, to chraň bůh!“, říká ve hře. Oba se potkávali na ulici a na pozdrav jen tak něco zamumlali a smekli klobouk. Tentokrát je však pan Kratochvíl sdílnější: ví, že je Zvára na vánoční svátky sám, a tak ho zve s celou svou rodinou na štědrovečerní večeři. Důchodce zprvu odmítá, nakonec však dojat přijme a své sestře v dopise píše: „Tak jsem si, Mařenko, říkal, snad se opravdu něco změnilo, když za mnou teď mýr nix, dýr nix, přjde soused a řekne pojďte k nám na Štědrou večeři, my budem mít radost“.

Ale stejně jako autor a vypravěč, i my čtenáři a posluchači víme své: ano, něco za tím skutečně vězí. Když souseda dostatečně pohostí, vyrukují Kratochvílovi s tím hlavním: soutěží ve své továrně o nejsocialističtější rodinu, která – zvítězí-li – pojede na příští Vánoce do Tater. Podmínkou je mimo jiné i bohatý kulturní život včetně návštěv filmových představení – a to rodina pro samý spěch, vaření a schůzování nestíhá (navíc se v kině nic pořádného nehraje, „buď jde někdo s kravama nebo se tam střílí“). No a pan Zvára si přece přivydělává jako biletář v biografu, tak co kdyby Kratochvílovým občas schoval nějakou tu odhozenou vstupenku..? (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2018)

Každý, kdo kdy prošel pubertou ví, jak těžké je to tehdy s rodiči, a to i s těmi, které milujeme. A naopak každý rodič ví, co je to těch několik perných let s puberťákem v jednom bytě či domě. Rozhlasová hra Věry Kalábové Máte dceru? (1992) tuto situaci rozvádí do ještě složitější variace: pubertální dceru Olinu má na starost lehce hysterická matka Božena v situaci, kdy na jinak poklidném sídlišti neznámý muž znásilní a brutálně zbije nezletilou Olininu kamarádku.

Místní komunita samozřejmě situaci řeší jako všude jinde: řekne, že si za to holka mohla sama a svým dětem zakáže chodit ven. Zvýšenou kontrolu své dcery samozřejmě uplatní i Božena (Jorga Kotrbová), příliš se jí to však nedaří. V práci je příliš časově vytížená a ani její manžel (Jiří Štěpnička) na tom není lépe. Olinina matka svízelnou situaci řeší neplacenou dovolenou, to však nelze donekonečna. Najmout si na vyzvedávání dcery u školy ne zrovna příjemnou důchodkyni také nevyjde tak, jak si představovala. A ke všemu dceři telefonuje neznámý muž…

Věra Kalábová (1932-1993) je známá především jako filmová dramaturgyně a scenáristka (Nebeští jezdci, Spalovač mrtvol, Smuteční slavnost, Všude žijí lidé), věnovala se také próze (debutovala novelou Ve městě jsou bratři Steinové, 1967). jako dramaturgyně právě s Hanou Bělohradskou, a to na adaptaci novely Bez krásy, bez límce; film měl premiéru pod názvem …a pátý jezdec je Strach (1964). (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 12/2018)

„Hovadnost v našem smyslu slova je rys, který dodává některým lidským výkonům a výtvorům v jakémkoli oboru povahy tak sveřepé blbosti a nepřístojnosti, že jejich záporný účinek jako by pře-exponoval estetickou citlivost, a je proto jakýmsi vědomým omylem zaznamenán v podobě zdánlivé krásy. I sbírali jsme předměty, mementa, rčení, popěvky, obrazy a literaturu odporného slohu a obklopovali se přízračným prostorem omamného nesmyslna.“ Tato přesná definice hovadna z pera Jiřího Voskovce tu zaznít musela, neboť se v našem článku budeme zabývat rozhlasovým dílkem, které přesně naplňuje její podstatu.

Rozhlasová hra Petra Burdy Zítra ti bude pětadvacet (1981) vznikla pravděpodobně na objednávku k 60. výročí založení KSČ. Že půjde o modelové drama šustící papírem potvrzují už úvodní monology hlavního hrdiny Mirka: „Jsem mladý člověk, jaký má asi podle vašich představ být. (…) Člověk který za osud této společnosti jednou ponese značnou odpovědnost. Jako nedávno přijatý a všemi hlasy schválený člen strany.“ Technik Mirek Novák (Marcel Vašinka) je schopný mladý kádr, jen trochu ledabylý v pečlivosti. Máloco je mu svaté a na vážné věci reaguje nevážně, což mu vyčítá nejen jeho vedoucí Michálek (Čestmír Řanda) a přítelkyně Šárka (Blanka Lormanová), tak především jeho otec, dílenský mistr (František Vicena). Tento vážný muž, kterému synova lehkovážnost nemálo vadí, končí své rodičovské kázání slovy: „Až jednou dostaneš od života pořádnou facku…“

Na otcovská slova brzy dojde: Mirek při předávání svého stolu před studijním volnem zjistí, že mu na stole chybí obálka se stranickými známkami. Společně s kolegy několikrát zkotroluje vše od sklepa po půdu, ale nikde se nenajde. To je ovšem vážný problém: ztráta tak posvátné věci týkající se Strany, to je velký kádrový škraloup! „Všichni to vědí, že se ta obálka musí najít! Všichni to vědí, jenom ta obálka ne,“ říká Mirek zoufale. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 20/2018)

Když na malém městě zabije neznámý pachatel ani ne tříletého chlapečka Tobyho Chestera, vzbudí to oprávněnou pozornost. Téměř nic v případu nedává smysl, jak o tom vypovídá policejní zpráva: „Tělo bylo schováno za betonovými cihlami na opuštěném místě blízko kolejí. Bylo pokryto trsy trávy. Paže a obličej jsou poškrábané. Na nohou má malé rány a modřiny. Sexuální interference žádná. Dva vpichy na krku ve tvaru psích zubů způsobené nůžkami. Při bližším ohledání to vypadá na smrt uškrcením. Otisky na krku jsou velmi malé…“ Seržant Ray Amstrong však má znepokojující podezření na devítiletou holčičku jménem Elisabeth…

Autorka hry Vlčí ukolébavka (2001) Hilary Bellová je úspěšná autorka divadelních a rozhlasových her. Právě hra o citově vyprahlé dívce a jejím rodinném prostředí patří k autorčiným nejúspěšnějším hrám. Koncem devadesátých let byla uvedena v New Yorku na off-Brodway a později přepracována i pro rozhlas.

Hra vedle nezvykle drásavého tématu a citlivé režie (Vlado Rusko) nabízí prostor hned několika výjimečným hereckým výkonům. Muži jsou ve hře poněkud upozaděni, přesto František Němec v postavě seržanta Armstronga a Jan Vlasák jako Lízin otec dokážou najít přesný herecký výraz. Němcův seržant je strohý, city neprojevující úředník, který bez obalu svěřuje rodičům obviněné dívky své názory o tom, že se některé děti prostě už narodí zlé. Jan Vlasák skvěle vystihuje omezenost středostavovského rozvedeného muže, který odmítá nechat se čímkoliv vyrušit ze svého měšťáckého klidu, byť by to byla jeho vlastní dcera.

V roli Líziny matky vystupuje Taťjana Medvecká, které role nabízí celou škálu hereckých poloh. Je jak laskavě vemlouvavá, tak unaveně frustrovaná, když mluví se svou dcerou; spíš na půl úst a bez zájmu. Vývoj událostí postupně rozkládá její jistoty, a tak se hroutí i její hlas. Propadá úzkostným stavům a čím dál víc si uvědomuje, že malou vražedkyní by skutečně mohla být Líza. Medvecká uchvacuje posluchače právě tím, jak dokáže zachytit vývoj matčiny postavy od suverénního přesvědčení o vlastní výchově až k hysterickému, přiškrcenému pláči ženy, která ztratila všecky své naděje.

Největší hvězdou je ovšem malá Berenika Kohoutová v roli Lízy. V rozsáhlém článku Ta báječná holčička z rozhlasu! na webové stránce RadioDock o jejím výkonu napsala Andrea Hanáčková: „Získá si nás během krátké chvíle, dětský hlas zní z rádia zcela bezelstně. Až do chvíle, kdy se nevinnost promění v bezcitný, prázdný a téměř odlidštěný hlas, a roztomilá Líza v chladnou bytost bez výčitek. Ani ve vypjatých chvílích na samé hranici hysterie neustoupí z precizní artikulace, přesně frázuje, správně akcentuje každou ze svých výsostně manipulativních replik. S prohnaností profesionálního zabijáka se nad mrtvolkou své oběti vyptává účastně na předpokládané verze o smrti batolete i na možné následky a trest. Lstivě, prohnaně, drze i podbízivě se snaží vsugerovat své pojetí události policejnímu komisaři. Jakoby odříkávala naučený text, deklamuje svou verzi události bez zaváhání, bez pauzy, se zjevným sebestředným zalíbením. Úžasná dětská herečka dokáže ostrým střihem rafinovanou hru malé vražedkyně vzápětí lehkomyslně zahodit a se slovy: „Mě už tahle hra nebaví!“, si začít vymýšlet jinou. A posluchač jen trne, protože pod tou vší dětskou krutostí a chladnou lhostejností k vražednému činu jsou ukryti démoni, kteří holčičku pronásledují v podobě přízraku vlka, jenž ovládá její nebohou mysl. Zpod všech vrstev složité osobnosti dokázala desetiletá herečka udržet především polohu raněného dítěte, fatálně poškozeného rozvodem rodičů a pronásledovaného nočními běsy.“

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 18/2018)

Povinnosti se plnit musí, a tak bylo potřeba k šedesátému výročí založení Komunistické strany Československa napsat případnou hru. Hry k výročí bývaly v sedmdesátých a osmdesátých letech běžnou věcí, ale hra Pavla Hanuše Balada z podzemí (1981) byla přece jen něčím výjimečná. Její textové kvality byly na takové výši, že v režii Jiřího Horčičky obdržela nejvyšší ocenění v soutěži rozhlasových her OIRT 1982 – Bílou holubici.

Příběh se odehrává na jedné z prvomájových demonstrací za první republiky. Městem pochodují tisíce dělníků s písní na rtech a v okolních ulicích se houfují policajti, aby je „skřípli“. Pavel Hanuš však hru nestaví jako monumentální plátno z dějin dělnického hnutí, ale předvádí rozhlasovému posluchači v podstatě komorní příběh dvou lidí, které doba postavila proti sobě.

Policajt Kalina v podání Jiřího Sováka výrazně překonal možnosti Hanušova textu. Herec jej vybavil značnou sympatičností, která však zcela mizí v závěru hry: v okamžiku, kdy je Kalina ve stoce v ohrožení života, slibuje Emanovi zvanému Pihoun modré z nebe. Slibuje mu večeři v rodinném kruhu, vypráví hrdinné historky z mládí, v nichž tloukl „chlupatý“ a prchal před nimi až do Plzně. Jeho morálku nejlépe vyjadřuje tato replika: „Jo, pane – ze mě by se možná stal velkej revolucionář, kdyby mě po převratě nevzali ke státní policii. Já bych byl dneska možná poslancem. Jenže co jsem měl tenkrát dělat: o práci jsem nezavadil, žena se prvně čekala, taky to bylo pod penzí, to musíte vzít v úvahu… ale vevnitř, pane, jsem pořád, co jsem bejval: Pryč s tyrany a zrádci všemi…!“ Když se dostane z nejhoršího a k nejbližší policejní hlídce, jeho laskavost a bodrost zmizí. Pihouna okamžitě zradí a zatkne ho. Jak řekl režisér Horčička, „pro Jiřího Sováka to byl protiúkol, ale setkal jsem se s obrovskou chutí tvořit“. Že to nebyla planá slova, o tom svědčí další spolupráce herce a režiséra, například na seriálu podle Bassova Cirkusu Humberto. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 12/2018)

Více než sedmdesát let po skončení druhé světové války je stále ožehavým a bolestným tématem nejen její počátky a průběh, ale také její závěr a nejbližší měsíce po tzv. osvobození. Šest let německé okupace a perzekuce vyvolalo v roce 1945 nejen hrdinné povstání, ale také ty nejnižší pudy msty a nenávisti. Nedostatečná reflexe tohoto tématu je bolestná dodnes, dokáže-li protisudetská nota vyhrát i prezidentské volby.

Tématu násilí na německém obyvatelstvu obnoveného Československa se okamžitě po Listopadu věnoval dramatik a dramaturg Jaromír Ptáček ve své hře Co se stalo, nemůže se odestát (1991). Stroze dokumentaristicky pojatá hra o v Německu souzeném českém veliteli lágru pro Němce je ve své syrovosti stejně působivá jako starší text Petera Weisse Přelíčení, který pojednává o zločinech Němců na Židech. Hlavní antihrdina je – podobně jako u Weisse – obyčejný, tuctový člověk, úředník života, který se jen pro jednou změní na měsíc nebo půlrok na pomstychtivou bestii, která své násilnické choutky ukájí nikoli na esesácích, ale na starcích, ženách a dětech z řad německých civilistů. Ptáčkova hra v režii Jana Fuchse s prvotřídním obsazením (Jan Teplý, Martin Růžek, Jana Drbohlavová, Vladimír Brabec, Jana Andresíková, Josef Bek, Josef Větrovec, Dalimil Klapka, Bronislav Poloczek) na svou reprízu čeká již více než dvacet let.

Stejné téma poválečného násilí připomněla také hra mladého českého dramatika Miroslava Bambuška Pryč! (2006). Autora zaujal jeden konkrétní případ – kauza největšího českého masakru německých obyvatel v červnu 1945 v obci Postoloprty. Té se Bambušek věnoval již v divadelní hře Porta apostolorum (2004), za niž dostal druhé místo v soutěži Alfréda Radoka. Pod názvem Předběžná zpráva – Postoloprty 1945 také inscenoval v Lounech scénický dokument na toto téma. Rozhlasové zpracování tématu si vyžádalo Radio Praha – stanice Českého rozhlasu vysílající do zahraničí. Jak řekl v rozhovoru o hře Bambušek, dvacetiminutová rozhlasová hra je textově naprosto odlišná od divadelní; společné je jen téma. Text upravil Vilém Faltýnek. (more…)

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 14/2018)

Rok 1938. V moskevském rozhlasovém studiu právě dozněla Internacionála, a tak skončilo celodenní vysílání. Začínající hlasatel chce od svého nadřízeného Ljubimova slyšet profesionální kritiku, když ve studiu náhle zazvoní telefon. Kdo volá? Stalin. Soudruh Stalin. Chce poslat nahrávku Mozarta v interpretaci slavné klavíristky Marie Lvovny Děržinské. Na tom by nebylo nic zvláštního – kdyby ovšem Děržinská nebyla už několik let zavřená v jednom z nejhorších sovětských vězení a všechny její nahrávky nebyly zničeny. Co teď? Nejvyššímu soudruhovi se musí vyhovět, ale jak? Přelepit jinou desku etiketou se jménem neprávem odsouzené umělkyně? Co když to pozná? A co když je to provokace?

To je výchozí situace rozhlasové hry Davida Zaine Mairowitze Sonáta pro Stalina, která v roce 1989 získala rozhlasovou Cenu Gilese Coopera a v roce 2000 měla premiéru v Českém rozhlase ve vynikající režii Lídy Engelové. K napsání autora inspirovalo přečtení pamětí Dmitrije Šostakoviče, jak vzpomínal v rozhovoru s dramaturgem Hynkem Pekárkem: „Bezprostředně mne inspirovala Šostakovičova historka, jak byl jednou uprostřed noci vyburcován celý orchestr, aby do rána nahrál desku, kterou si přál Stalin. Na obdobné situaci jsem Sonátu pro Stalina vystavěl, ale s tím rozdílem, že jsem do ní přivedl svoji fiktivní postavu – Stalinovu oběť, klavíristku Marii Lvovnu..“

Celá hra se odehraje během jediné noci, v níž několik vrcholných kulturních pracovníků (šéf rozhlasu a kulturní demiurg v podání v podání Jiřího Štěpničky a Josefa Vinkláře), hlasatel (David Novotný) a mladá lékařka (Zuzana Stivínová) přivezou do nahrávacího studia zcela zničenou, mučenou a vyčerpanou virtuózku-vězeňkyni, po níž chtějí prvotřídní interpretaci Mozartovy skladby. Vyhladovělou, zavšivenou, žíznivou a se zlámanými prsty. Ženu, která bez sebemenší viny spadla z výšin společenské smetánky až na úplné dno sovětského vězení. Děržinská v podání Dany Syslové nikdy skutečně nahlas nepromluví. Jak praví sám autor, rozhodl se, že „právě tahle postava nebude nikdy jednat v dialogu, že bude mlčet. Důsledné mlčení je v situaci krajního ponížení a teroru výrazem jejího odporu. Co však s mlčící postavou v rozhlasové hře? Marie Lvovna proto přesto mluví – posluchač slyší její vnitřní monology“. Ty jenom dotvrzují strašné pozadí jejího procesu a věznění, ukazují na konkrétním případu, jak jednalo stalinské „soudnictví“.

Především však hra obnažuje cynickou zhrublost a okoralost většiny jednajících postav. Každý z „hrdinů“ se stará jen o svůj osud (ne že by neměl důvod se za Stalina bát) a neprojevuje prakticky žádný cit. Všechny tyto polohy ztvárňují Vinklář, Štěpnička i Stivínová s přesností téměř neslýchanou. Čiší z nich zoufalství, s nímž se už jen protloukají – s lahví alkoholu – každým dalším dnem. Rezignovali už na všechno, ba i na touhu přežít. Neváží si nikoho, natož sama sebe. Není divu, že dialogy takto pokřivených postav vzbuzuje odpor. (more…)