Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

 Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 10/2018)

Starému a samotářskému podivínovi se ledacos odpustí – zvláště, je-li to váš nadřízený. Takto uvažuje hlavní hrdina našeho příběhu, pan Alex. Ten jednoho dne přijme pozvání svého šéfa, podivínského pana Lafflera, na večeři. Podnik, který společně navštíví, neoplývá honosností, naopak: vše je stroze účelné. Nenápadná restaurace však nabízí jiné zvláštnosti: kromě jiného také malý portrét známého spisovatele hororových příběhů, který prý záhadně zmizel kdesi v zahraničí.. Host zde nedostane jídelní lístek, protože všichni jedí totéž. K pití je tu jen čistá studená voda a na stolcích nenajdete ani slánku a pepřenku. Přesto jsou zdejší pokrmy skvělým požitkem, za nímž se jak Laffler, tak Alex stále vracejí. A to ještě nový stálý host neochutnal zázrak místní kuchyně – amirstanského beránka.

Povídka Stanleyho Ellina Specialita šéfkuchaře vyšla v českém prostředí poprvé ve sborníku hororových povídek Tichá hrůza. Příběh kulinářské lahůdky s temným pozadím okamžitě vplul do českého kulturního kontextu: humorista Miroslav Švandrlík jej přepracoval pro svou sbírku Draculův švagr pod názvem Guláš a v roce 1999 vznikla také televizní inscenace Ellinova textu v režii Lucie Bělohradské s Jiřím Lábusem v roli Lafflera.

Rozhlasové zpracování vzniklo v roce 2012 pro cyklus druhého programu Českého rozhlasu Povídka, v němž jsou již několik let po desáté hodině večerní vysílány povídky a dramatizace českých i světových autorů. Dramatizátorka Melita Denková se nenechala zlákat k rozšiřování příběhu o další postavy a dějové linie, jako se tomu stalo v televizní adaptaci. Nechala povídku víceméně v původní podobě. Ponechala part vypravěče hlavní postavě (Alexe hraje Otakar Brousek mladší) a ostatní postavy nechává kroužit kolem něj. Režisérka Hana Kofránková toho nápaditě využívá k proplétání vypravěčského a hereckého partu: Otakar Brousek jako Alex i v momentech, kdy vypráví, žvýká lahodnou pochoutku a okamžitě přechází do dialogu s Lafflerem (Josef Somr), aby se pak opět vrátil k vyprávění. Vzniká tak zajímavé dramatické napětí. Somrův Laffler je rozkošně pošetilý stařík, oddaný již jen své práci a hlavně Sbirrově restauraci, v níž se již léta stravuje. Jeho hlas často stoupá do vyšších tónů, zní tu mazlivě, tu naoko plačtivě, to podle toho, jestli se starému pánovi daří přesvědčit své okolí o své pravdě. Temná atmosféra přichází na scénu společně s majitelem restaurace; Jaroslav Kepka staví svého tajemného Sbirra na kombinaci cizokrajně znějící stavby vět a důrazů a na zneklidňujícím střídání tempa řeči. Je to zároveň šaramantní i zlověstný muž, kterému není cizí ani jakási zvířeckost a hypnotičnost. Když se Alexovi na začátku vemlouvá i nenápadně varuje, ukrajuje slova jako měkké máslo; když v závěru křikne na svého sluhu, štěkne to jako z džungle. Tohle všechno vyčaruje Kepka na velice malém prostoru jako důkaz hereckého mistrovství. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 8/2018)

Na počátku byl „politický román s detektivním pozadím“, jak píše ve svém článku Podmanivý hlas Eduarda Cupáka dramaturg a publicista Jiří Hubička. Román Josefa Nesvadby Dialog s doktorem Dongem (a v roce 1964 i stejnojmenná rozhlasová dramatizace Jaroslavy Strejčkové a Jiřího Horčičky) se ve své době velmi do hloubky a poctivě zabýval otázkou, zda je mravné a přijatelné v zájmu dobra lhát či dokonce spáchat zločin. Dobrem je tu ovšem míněna světová revoluce, kterou zastupují dva diametrálně odlišní hrdinové: starý revolucionář doktor Marek, zvaný Dong (Zdeněk Štěpánek) a mladý pražský bakteriolog (Eduard Cupák), který žádnou revoluci nezažil a neměl tak možnost nějak projevit hrdinství.

Příběh začíná v okamžiku, kdy je mladý vypravěč vyslán do Vietnamu, kde má přednést vědecký referát svého nadřízeného. Vědecká práce je však odbytá a nepřesná, a tak se – po mírné ostudě před vědeckým plénem – bakteriolog raději věnuje svému okolí, především paní Kašparové (Blanka Bohdanová). Ta však zpočátku nejeví zájem, snaží se totiž vypátrat, kam zmizel její muž, který ve Vietnamu vědecky pracoval. Hlavní hrdina se k ní přidá a postupně zjišťuje strašnou pravdu: Kašpara zabil starý doktor Marek, zvaný ve Vietnamu Dong, starý hrdina revoluce, uznávaný všemi okolo. A důvod? Kašpar totiž dosáhne antropologického nálezu, který by mohl dokázat rovnocennost lidských ras. Později však zjistí, že jde o šikovně připravené falzum – a přiznání tohoto faktu chce doktor Marek-Dong zabránit. Má k tomu vážný osobní důvod: před lety zplodil se ženou jiné rasy syna, který teď žije nešťastně ve světe, v němž ho nepřijímají ani běloši, ani vlastní rasa.

Doktor Dong v podání Zdeňka Štěpánka je vyrovnaný, bohorovný starý muž, který se ohání svým prostým životem a obětováním se pro revoluci, který na neinformovaného pozorovatele musí působit jako vtělení všech ctností – a přesto je to člověk, který zavraždil jiného, který je schopen a ochoten s účastnou tváří za zády pošpinit druhého. Jsou-li mu předhazovány staré zločiny, jen se hurónsky směje. Šikovnými hrátkami se slovy a manipulacemi situací vždy zesměšní svého oponenta a jen upevní svou pozici.

Vypravěč příběhu je jeho pravým opakem. Člověk, který z pohodlnosti nechá svého šéfa dokola omílat staré, již překonané objevy a který není schopen do poslední chvíle doktora Donga obvinit; má pochopitelný ostych před revoluční ikonou. Nakonec však zvítězí jeho smysl pro spravedlnost: „Budu svědčit – proti vám. Nepřestanu vás obviňovat, protože chci zabránit dalším zločinům a dalším podvodům. Protože se musí vyjasnit náš konflikt, protože váš čin musí být souzen. Budu opakovat své obvinění všude, dokud mne neumlčíte. Náš spor musí být rozřešen veřejně a přede všemi. (…) Musí se rozřešit kvůli revoluci, na kterou neustále přísaháte, protože právě vy, vy, nedočkaví a nadšení, uminutí slepci jste způsobili svými nesmyslnými zásahy, že lidé začali žít izolovaně, že mysleli jenom na sebe, že se stali pozorovateli jako já!“ (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 6/2018)

Slečna Ferrisová opouští svou kancelář pozdě večer a těší se, až nasedne do svého automobilu a odjede směrem k domovu. Motor však nenaskočí a před Arlenou Ferrisovou se jako zachránce objeví pan Lamont, syn jejího zaměstnavatele. Galantně jí nabídne odvoz a ona, nic zlého netuše, nabídku přijme. Za laskavou tváří se však skrývá bezskrupulózní násilník, který ji odveze domů, kde ji chce znásilnit. Vždyť – kdo by jí věřil? Naštěstí se jí podaří Lamonta odstrčit, sebrat mu klíčky od vozu a ujet před ním.

Nechce si celý incident nechat líbit, a tak hned druhý den ráno navštíví advokáta Perryho Masona. Než se jim podaří domluvit se na příštím postupu, překvapí je zpráva o smrti mladého Lamonta. Situace se dramaticky promění: z poškozené se stává podezřelá…

Mnoho článků, které jste četli v této rubrice, končilo zprávou o tom, že se popisovaná rozhlasová hra nedochovala a že apelujeme na posluchače, aby poslali soukromou nahrávku, pokud si ji kdysi natočili. Tentokrát můžeme s radostí použít opačný postup: informovat vás o nálezu dávno ztraceného rozhlasového seriálu Případ Arleny Ferrisové. Ten vznikl v roce 1963 podle románu Erle Stanleyho Gardnera The Case of the Waylaid Wolf. V překladu Františka Gela a rozhlasové úpravě Vladimíra Mikeše jej rutinně nastudoval režisér Jiří Roll. V titulní roli vystoupila Irena Kačírková, pozoruhodného advokáta Masona Václav Voska, zlotřilého Lamonta juniora Milan Mach, detektiva Paula Drakea Josef Gruss, Arleninu přítelkyni Magdu Allwoodovou Slávka Budínová.

Seriál byl během let v rozhlasovém archívu smazán. Před lety se však autorovi těchto řádků ozvala filmová publicistka Veronika Zýková, aby ho informovala o existenci DVD, na němž je zachycen právě jmenovaný seriál. Digitální kopie amatérského magnetofonového záznamu však byla silně poškozená, a tak nebylo možné poslechnout si více než třicet minut z celkem tříhodinového záznamu. Nepomohla ani spolupráce s archívním oddělením Českého rozhlasu, nosič se prostě nepodařilo správně spustit. Nezbývalo než pátrat po originálním pásku.

Ten se měl nacházet kdesi na půdě mimo Prahu, a tak trvalo téměř tři roky, než jsme se dostali i k němu. Pásek byl opět zapůjčen do archívu ČRo, a tak mohla vzniknout kvalitní digitální kopie původního záznamu. Nemá sice tzv. vysílací kvalitu, obsahuje však kompletní sestřih všech osmi dílů detektivního seriálu, který byl vysílán v dubnu až červnu 1963. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 4/2018)

Druhá světová válka. Rodina Temnikarových žije na kopci, ve slovinských horách. Připravují se na Vánoce, ale celý dům je v zajetí strachu a úzkosti. Hlava rodiny, Jernej Temnikar totiž tajně pomáhá partyzánům; nemůže-li jinak, alespoň jídlem či moukou a právě okolo Vánoc se smyčka kolem nich začíná stahovat…

Příběh, který napsal Ciril Kosmač, vyšel knižně pod názvem Balada o trubce a oblaku. V roce 1961 vznikl stejnojmenný film v režii France Štiglice a později Baladu pro Československý rozhlas zdramatizovala překladatelka knihy Irena Wenigová.

Inscenace Balada o Marjaně Temnikarové z roku 1978 nabízí především velké herecké sólo pro Marii Vášovou. Její Marjana Temnikarová, stará chalupnice, která vidí celý svůj svět ve svých dětech a v práci, přísně řídí život svůj i svých blízkých. Proto nerada vidí, když její muž Jernej tajně pomáhá partyzánům v horách; soustavně hudruje, zlobí se a vyčítá manželovi vše, nač si vzpomene ve své bolesti, kterou však nikterak nedává na odiv. Vyčítá mu, že dává všanc život svých dětí, vyčítá mu i první ženu Tylčku, která umřela už před třiceti lety. Starý Jernej s ní neužije jedinou hezkou chvilku: když však dojde na nejhorší a rodina Temnikarových musí zaplatit za Jernejovu odvahu, stojí tu náhle pevná a neoblomná plně za svým mužem. Musí nést osud, hodný antické tragédie: nejdřív jí přivezou zavražděného muže, pak slyší, jak postřílejí i její děti. Myšlenkové pochody tu Vášová vyjadřuje tichými vnitřními monology, později však její Temnikarová vyjevuje své zoufalství i nahlas.

Dnes již pozapomenutý herec Zdeněk Kutil, kterého je dodnes možno vidět ve Vláčilově filmu Marketa Lazarová, ztvárnil působivě Jerneje Temnikara. Starého muže pevných zásad a hlubokého chraplavého hlasu, který jihne jen občas při rozmluvách se svou ženou, žádá-li po ní, aby jejich život nebyl jen samé hromování. Postavy jejich dětí Justiny a Toneho hrají Slávka Hozová a Gustav Bubník, Temnikarovy sousedy Lužnika a Tomšiče Jaroslavové Moučka a Cmíral. Velkou zápornou roli tu získal Petr Haničinec v postavě udavače Vency Zaplatala, který zničil život už mnoha dívkám ve vesnici. Vymámil z židovských rodičů veškerý majetek za slib, že si vezme jejich dceru – a když vše získá, nehne ani prstem, když je všechny odvezou do koncentračního tábora. Teď je ochoten rodinu ochránit jen v případě, že mu Justina bude po vůli. Ta odmítne – a Zaplatal vydá Temnikarovy Němcům a domobrancům. Haničinec jej ztvárňuje jako lehkomyslného primitiva a tvrdého nevzdělaného lumpa, kterému není svaté. Jeho suverénnost však končí v momentě, kdy jej velitel domobrany pověří zabitím Temnikarové: najednou se zakoktává a pološeptem, s pláčem na krajíčku říká, že to přece není jeho práce. Nakonec ho k tomu musí vyzvat sama Temnikarová; to aby zkrátil její utrpení. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2/2018)

Sálem zní valčík z filmu Doktor Živago a na parketě krouží desítky dvojic. Není to však obyčejný bál, ale bál století, velká show, v níž se mají setkat dvojníci všech nejvýznamnějších lidí dvacátého století. Proto je tu k vidění George Bernard Shaw, Gándhí, Marilyn Monroe, matka Tereza, Jean-Paul Sartre nebo Marie Curie Sklodowska. Ve víru postmoderní taneční exhibice se tak mají uctít všichni, kteří v dobrém ovlivnili století dvou světových válek. V rozhlasové hře Andrzeje Mularczyka Bál století (1999) tuto událost pořádají Režisér (Jiří Ornest) a Šéf (Bronislav Poloczek), přičemž však každý z nich má jinou představu o tom, jak by měla vypadat. Režisér chce uctít velké postavy minulosti, šéf vydělat („Lidi chtějí iluze – a pámbíček se do volnýho trhu neplete,“ říká). A k tomu – bůhví proč – přípravy na bál vysílá v přímém přenosu rozhlas.

Mezitím v katakombách ambasády, v níž se bál odehrává, žijí své nelehké životy žebráci: bývalá prostitutka Lola Katafalk (Gabriela Wilhelmová), která se zištně stará o byvšího herce (Josef Vinklář), který se v minulém režimu proslavil (a živil) ztvárňováním Vladimíra Iljiče Lenina, kterému byl podoben. Ze stejného důvodu se teď před světem skrývá a současný svět bytostně nenávidí. A u popelnic tuto trojici doplní Bosý (Jan Hartl), uprchlík z nervového sanatoria, podobný Ježíši Kristu. Co se stane, když se tyto dva neslučitelné světy propojí?

Jméno polského dramatika Andrzeje Mularczyka není českému posluchači neznámé. Publicista, prozaik a dramatik se „zaprodal“ rozhlasu už v roce 1953 a za své hry získal již dvě mezinárodní ocenění: v roce 1989 to byla první cena na mezinárodním festivalu Prix Italia za hru Z hloubky vod, v roce 1996 hlavní cena za hru Cirkus odjel, lvi zůstali. Konci století (a tisíciletí), který nervózně i s nadšením očekávalo lidstvo v závěru devadesátých let, věnoval právě Bál století.

Když se v podzemí potkají Bosý a bývalý Lenin, nakazí zhrzený herec Ježíšova dvojníka svou teroristickou filozofií: „Kdyby Kristus žil dneska, byl by terorista!“, metá mu do tváře. „Až hodiny začnou odbíjet dvanáctou na konec našeho století, měl by svět vyletět do povětří. (…) Konec století není příležitost pro bál vyvolených, je to konec iluzí.“ (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 50/2017)

Dominik Zdráhal je podivný patron. Místo aby chodil z práce rovnou domů, nikde moc nemluvil, do ničeho se nepletl a myslel na rodinu, dělá pravý opak. Z několika prací už ho vyhodili (asi proto, že se občas vyjádřil k něčemu, k čemu se vyjadřovat neměl), takže teď už místo ředitele gymnázia jen půjčuje knížky v čítárně.“Humanita, humanita – ale kolik stojí dneska chleba, to neví!“, říká jeho tchýně.  

Jednoho večera se pan Zdráhal zastane souseda, kterého tluče parta nevychovanců. Zmlátí tedy jeho. Když se pak případ projednává, dospěje veřejné mínění k závěru, že viníky mohli být chlapci z vedlejšího „děcáku“ – domova mládeže. Idealista Zdráhal tedy navrhne, že pro jejich výchovu by bylo nejlepší „rozebrat“ si je do rodin, aby měli před sebou rodičovské vzory. A sám se nabídne, že si jednoho chovance vezme domů. 

To je výchozí situace divadelní hry slovenského dramatika Jána Soloviče Strašně ošemetná situace. Solovič byl osvědčený rozhlasový autor, v naší rubrice jsme už psali o jeho rozhlasové hře Za pět minut bude půlnoc. V letech 1957-1963 byl rozhlasovým dramaturgem. V této funkci představil slovenskému posluchači například českého dramatika Miloše Rejnuše (Kapitánove bomby, 1958; Toho roku pod Rýnom, 1961; Najkrajšie dni života, 1962). Velmi často se věnoval společenským tématům a satiře. Jeho rozhlasovou tvorbu reprezentují hry Ruky pre Luciu (1962), Prvý dialog s vami, Druhý dialog s vami (obě 1965), Rekomando (1968). Hru Strašně ošemetná situace napsal v roce 1968 a pro Slovenský rozhlas byla upravena v roce 1971.  Česká inscenace vznikla hned o rok později. V obou případech ji natočil režisér Dušan Zimen.   (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2017)

Železniční stanice kdesi na Slovensku jen pár minut před půlnocí. Telefon. Starý výpravčí zvedne sluchátko a přijme příkaz zastavit okamžitě rychlík, který bude za chvíli projíždět jeho stanovištěm. Výpravčí příkaz přijme, ale nevykoná. Následky jsou tragické – dojde ke srážce vlaků, na místě je několik mrtvých, další umírají v nemocnici. Když dorazí Veřejná bezpečnost na drážní stanici, má jasno: výpravčí Bieň (Vladimír Hlavatý) spí na podlaze, když je probuzen, mluví nesouvisle a je z něj cítit alkohol. Jasný případ.

Jednoduché odsouzení však odmítá tajemník místní stranické organizace Holecký (Ladislav Boháč), který si všimne nesouladu mezi Bieňovou skvělou pověstí ve svém okolí a nynějším obrazem notorického alkoholika. S nepříliš ochotnou pomocí obžalovaného výpravčího, kterému hrozí trest smrti, rozkrývá nehezký obraz socialistického zdravotnictví, v němž kombinace úředního šimla, který nedovoluje lékařům kvalitně ordinovat a obyčejného lidského šlendriánu zavinila tragédii. Bieň totiž na sobě pozoroval příznaky vyčerpání, a tak – po nátlaku manželky (Marie Vášová) – zašel za svým obvodním lékařem (Zdeněk Ornest). Ten ho bez jakéhokoliv vyšetření poslal za internistou, z nemocnice jej však vyhodila arogantní vrátná (Nelly Gaierová), v dalším středisku jej nechají několik dní po sobě čekat dlouhé hodiny, aby jej nakonec poslali zpátky do první nemocnice… Rezignovaný Bieň se tedy léčí „svépomocí“ – manželka mu u sousedky sežene „zaručeně spolehlivé“ kapky s příměsí alkoholu… Holecký a prokurátor (Karel Beníško), kteří se vzrůstajícím rozhořčením vyslýchají svědky, kteří si nijak nepřiznávají svou odpovědnost, tak stojí před těžkou otázkou: mají právo soudit zrovna tohoto obviněného, když na lavici obžalovaných by měl sedět celý zdravotní systém?

Autor hry Ján Solovič svou první rozhlasovou hru napsal ještě jako zvolenský gymnazista; jeho Torunský génius pojednával o astronomovi Mikuláši Koperníkovi. Po studiích dramaturgie na VŠMU nastoupil do bratislavského rozhlasu, pět let pracoval jako dramaturg a dalších osm let jako umělecký šéf. Jeho texty nikdy nepostrádaly to, čemu říkáme občanská angažovanost.

Jeho hra Polnoc bude o päť minút měla premiéru již v roce 1958 v režii Ivana Terana (a s hudbou Jaromíra Dlouhého, který bývá většinou podepsán pod partiturami vznikajícími pro brněnský rozhlas). V hlavní roli vyčerpaného výpravčího vystoupil Jozef Króner. (more…)