Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 34/2017 ve zkrácené podobě – bez textu o hře Jaromíra Ptáčka)

Šedesátá léta přinášela v rozhlasovém vysílání mnoho nových, dosud nediskutovaných témat. V rovině dokumentárně-publicistické to byl především Ludvík Vaculík, který se s nebývalou otevřeností věnoval problémům mladých lidí bez ideologických brýlí (cyklus Včera mi bylo patnáct), na jehož práci navázali jeho kolegové v cyklech Přemýšlejte s námi, Lidé-život-doba nebo Stopy-fakta-tajemství.

Boom třaskavé publicistiky asi inspiroval slovenského dramatika Petera Karvaše při psaní rozhlasové hry Malá anketa (1968). Tematicky jde o hru nelehkou: věnuje se problému eutanazie, vraždy z milosti. (Překotnému vývoji medicíny, kterému nestačí vývoj lékařské etiky, se věnoval také Oldřich Daněk ve hře Dialog v předvečer soudu, 1967). Karvaš zvolil formu intervence do vysílání: zatímco posluchači očekávají komedii z novinářského života, ve studiu usedá do křesla mladý rozhlasový redaktor Belovič (Miloš Hlavica, ve slovenském nastudování z téhož roku Štefan Kvietik), aby bez vědomí svých nadřízených odvysílal nesestříhaný materiál ke kauze vražedkyně Evy Janigové, která s rozmyslem otrávila svého tříletého, těžce postiženého syna.

Posluchač slyší zvukový záznam porady tvůrců a jejich vedoucích, při které jsou přehrávány záznamy výpovědí lidí zúčastněných na případu. V jednotlivých reportážních šotech tak vypovídá poručík Veřejné bezpečnosti (Vlastimil Fišar), který podává asi nejjednoznačnější obraz toho, co se stalo; o problematičnosti případu nepřemýšlí, je to pro něj chladnokrevná vražda. Jiný pohled nabízí obhájkyně Janigové (Slávka Budínová), která upozorňuje na to, že kdyby se dítěte zbavila již v těhotenství, vyšel by jí soudní i lékařský systém vstříc. Prokurátor (Valtr Taub) vnímá polehčující okolnosti činu, neopomíjí však zásadní stanoviska obecná: kdo má právo rozhodnout, čí život ještě stojí za to a kdo ne? Připomíná také dobu nacistického Německa, které bez zaváhání zabíjelo své postižené. Podobně se vyjádří i soudce (Karel Beníško). Soudní lékař Kokstein v podání Čestmíra Řandy biolog (Vladimír Šmeral) upozorňuje na to, že světu v brzké době hrozí populační exploze a zpochybňuje jistá stanoviska předchozích řečníků. Prostý selský rozum tu reprezentuje uplakaná sousedka Hálová v podání Libuše Havelkové. A především tu je Jaroslava Adamová jako Eva Janigová, která se objevuje až v závěrečném „dokumentárním“ šotu ze soudní síně. Je to jen malý prostor, herečka jej však využívá beze zbytku ve vynikající studii zhroucené matky. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 8/2017)

Takový je podtitul rozhlasové hry Ring, kterou v dubnu 1969 uvedl v rámci přehlídky zahraniční rozhlasové hry Československý rozhlas. Její příběh se odehrává v atraktivním prostředí pouťových boxerských zápasů: hlavní hvězdou je boxer (hrál ho Otakar Brousek starší), vystupující pod tajemným jménem A 1013, které si přinesl z pobytu v koncentračním táboře. Za války se totiž dostal do koncentráku. Náhodou. V době, kdy na jeho dolech probíhala sabotáž válečných dodávek, byl zasypán v šachtě. Přesto ho zatkli a poslali do tábora. Nyní téměř na vše zapomněl a chce se ukázat před svou přítelkyní Karin (Alena Vránová). Má ten den vstoupit do ringu jako jindy a odehrát běžný boxerský zápas – nic však nebude tak jako jindy… Jeho protivník s přezdívkou Golem si před ním neustále zakrývá tvář, což hrdinu hry nutně provokuje; když však konečně zjistí pravou totožnost, prožije šok.

Jeho protivníkem je Gebauer (František Hanus), esesák, který si v koncentračním táboře při tréninku dělal z vězňů boxovací pytle a kterému A 1013 musel dělat sparringpartnera v boxu – za příděl polévky navíc. Gebauerovi však nestačí tlouci do něj; nutí ho, aby jako boxovací pytle používal své spoluvězně s pohrůžkou, že jinak půjde do pece za nimi… Nakonec s ním sehraje poslední zápas: o jeho vlastní svobodu. Tento válečný zločinec však nyní nesedí za
mřížemi, ale živí se pouťovým boxingem v propagační kampani jisté firmy. Není vyhnutí: oba si musejí onen poslední zápas zopakovat. A i tentokrát půjde o život…

Tento příběh – ne nepodobný Šachové novele (1941) Stefana Zweiga – napsal coby povídku rumunský autor Ioan Grigoresco, v šedesátých letech známý publicista, autor několika románů a filmových scénářů. Ta zaujala zkušeného rozhlasového dramatizátora Illie Paunesca – a výsledkem byla rozhlasová hra, která získala v roce 1968 jednu ze dvou hlavních cen na Prix Italia. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 6/2017)

Také Československý rozhlas měl své „majory Zemany“. Z vyšších míst bylo žádáno i počátkem osmdesátých let znovu a znovu ukazovat činnost „pravicově-oportunistických sil v letech 1968-1969“ a dokládat, že záměrem osmašedesátníků bylo rozvrátit socialistickou republiku, a to za spolupráce s americkou CIA. Tento úkol samozřejmě plnily nejrůznější „dokumentární“ pořady typu Kdo je Václav Havel (1977), Fyzikové (1978, o neblahém vlivu atomové bomby a o nebezpečí mezihvězdných imperialistických válek) nebo Poslové návratu (1978, o podvratné činnosti štvavých vysílaček). Těm se však posluchači mohli vyhnout, proto bylo potřeba jim naservírovat propagandu v poněkud zábavnější formě.

Ideálním „produktem“ tohoto typu byl čtyřdílný seriál Petra Bednáře Poslední šance (1980). Proti sobě tu stojí poctivá pražská služebna Státní bezpečnosti a americká rozvědka, v níž si však špióni mezi sebou nevěří a rozhodně nepěstují „soudružské“ vztahy. Neustálé prověřování detektorem lži, opilecká extempore nebo frustrace ze zážitků z vietnamské války jsou tam na denním pořádku.

Akce Red Sox, kterou v seriálu Američané naplánovali, měla v únoru 1969 diskreditovat československou kontrarozvědku, vyvolat v Praze chaos a tím zabránit v normalizaci. Protože jsou výlupkem všech nectností, neváží si ani vlastních spolupracovníků, československých zrádců. Mezi nimi hlavní místo zaujímá pražský redaktor (a tajný agent CIA) Literární revue Vladimír Švejda; toho – jako zřejmý protiúkol k superkladnému televiznímu Honzovi Zemanovi – hraje Vladimír Brabec. (more…)

Přemysl Hnilička

(In Týdeník Rozhlas 4/2017)

 Už potřetí se v našem cyklu vrátíme k prvorepublikové soutěži firmy Philips o původní rozhlasovou hru. Jen pro připomenutí: soutěž se konala v roce 1938 a po počátečním nezájmu autorů o ni (v březnu se sešly na redakčním stole jen dvě hry) se – především pro překotný politický vývoj – počet prací nebývale zvýšil. V květnu devatenáct, v červnu osmnáct, v srpnu dokonce 165 dramatických textů. Většina z nich se zaměřovala na vlastenecká a branná témata, hry se jmenovaly Hrdinové hranic, Za vlast nebo Ubráníme republiku.

Mezi nimi se však objevilo i pozoruhodné rozhlasové sci-fi odborného rady Václava Gutwirtha Jenda se probudil roku 2000. Situace této hry je jednoduchá: otec hovoří se svým synem v kuchyni u kamen. Chlapec se dožaduje nějaké zajímavé knížky, pokud možno s fantastickým námětem – ale ne Vernea, ten je prý už překonaný. Otce tato myšlenka zaujme a pokusí se chlapci oponovat: skutečně jsou všechny Verneovy myšlenky už uskutečněné? Ano, máme automobily, rozhlas i televizi, létáme letadly, ba i do stratosféry, ale dokážeme už letět na Měsíc? Vždyť ani ty ponorky ještě nejsou tak dokonalé, jako Nautilus kapitána Nema…

Tatínek tedy půjčí chlapci knihu Karla Veselého Jenda se probudil roku 2000, v níž jistý profesor Dvořák dokáže libovolného člověka uspat třeba na sto let. To už se ovšem Jendovi klíží víčka, a tak je najednou vtažen přímo do děje a pan profesor ho skutečně nechá uspat až do roku konce milénia.

Jenda se skutečně probudí v určený rok v místnosti bez nábytku, jen s velkou telestěnou, která průběžně informuje o něm samotném. Chlapec dostane vlastního průvodce novým, moderním světem, který se „jmenuje“ AR22. Sám o svém pojmenování říká: „Je to pohodlnější. Je to – jakési praktické třídění lidí.“ (Ještěže autor nic netušil o tom, že tou dobou už podobné „praktické třídění lidí“ pomocí čísel probíhá.) (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 21/2017)

Dějiny jsou plné paradoxů – a ty rozhlasové nejsou výjimkou. Miroslava Mráze alias Xavera známe (i díky rozhlasovému seriálu Jana Vedrala) jako odpudivou postavu normalizace, strašný normalizační přízrak rozhlasových studií, jako člověka, který zničil mnoho talentovaných lidí. Rozhlasový archív však skrývá svědectví o jiné tváři tohoto tvůrce…

Na počátku byl článek z Rudého práva: redaktor Josef Bečvář v „Příběhu zaregistrované“ popsal osud dívky, která se – navzdory tomu, že socialistická společnost přece poskytuje všem svým občanům skvělé životní podmínky a jisté formy lidské existence zcela vymýtila – vyhýbala práci a živila se nejstarším řemeslem světa. Redaktor Bečvář se však zaměřil na lidský rozměr příběhu a odhalil, že dívčin osud je složitější, než by se na první pohled zdálo: otěhotněla, opustil ji chlapec, dítě při porodu zemřelo…

Miroslava Mráze článek inspiroval k napsání dokumentární hry („dokudramatu“, jak by napsal on sám) Byla krásná – byla ošklivá (1965), v níž řeší nejen problém prostituce v socialistické společnosti, ale i odpovědnost společnosti za osud jednotlivce. Obhájce Renaty Šťastné, obviněné z prostituce, se snaží nahlédnout pod povrch zdánlivě jednoduchého případu a nachází osud lehkomyslné dívky, která se nechá stáhnout k prostituci drahými dárky a pozornostmi. Kdo ji na tuto cestu svedl? Obhájci vyvstává jednoznačná odpověď: dva inženýři místního závodu, svými nadřízenými i podřízenými vážení, díky své práci nepostradatelní…

Text Miroslava Mráze byl svěřen režiséru Vladimíru Semrádovi z plzeňského studia. Ten při promýšlení možností inscenace dospěl k překvapivému řešení, které ve svém článku „Rodí se radio-verité?“ v Divadelních novinách (13/1966) popsala Eva Friedrichová: „Při natáčení zaskočil režisér herce opravdu nekolegiálně. Rozepsané texty pouze zapůjčil a improvizovalo se. Hra byla docela zajímavá, rozvíjelo se drama citových problémů dnešního člověka, a tak se konflikty hrotily a rozhlasové studio zažilo úplnou revoluci. A výsledek? Posluchači si nemohli hru vynachválit, vynutili si za krátkou dobu opakování. Inu, posluchač bezpečně pozná nefalšovaný život.“ (more…)

Petr Pavlíček (student FF UK)

Jsou čtyřicátá léta, ocitáme se v Americe na malém městečku pár kilometrů od New Yorku. Zatímco v Evropě probíhá světová válka, tady ve Wrightsville se zastavil čas. Ellery Queen, spisovatel světového formátu právě takové místo potřebuje. Daleko od rušného velkoměsta hledá klid. Potřebuje se soustředit na svůj nový román. Jeho známé jméno by tu jistě vyvolalo nepotřebný zájem, a tak vymýšlí pseudonym, Ellery Smith. Pod tímto jménem se tu ubytuje a začíná psát. Marně hledá námět, a tak ho čím dál tím víc přitahuje vyprahlé městečko. Všichni se tu znají. Všichni tu řeší problémy těch druhých. Zkrátka ta maloměstská idyla. Ellery se dokonce zakouká do krásné dívky Patty. Podniknou spolu mnoho jízd v otevřeném kabrioletu, ona ho okouzlí svou nevázaností, mládím a spontánností. Patty, vlastním jménem Patricie Wrightová pochází z té nejlepší rodiny. Její předci dokonce Wrightsville založili. Vážená rodina a nejbohatší v okolí. Ellery se s nimi brzy spřátelí, a prozradí, že sem přijel kvůli psaní. Stále však tají své pravé jméno, je tu Smithem. Pseudonymem, který začíná postupně vstupovat do jeho vlastní osobnosti. Vedou spolu dokonce rozhovory. Radí si, co napsat do knihy, nebo jak se chovat v cizí společnosti. Oba jsou natolik prostupující, že často není poznat, který z nich domlouvá tomu druhému. To tu však není důležité. Přece každý z nás občas přemýšlí – ptá se, uvažuje, a nakonec dojde k nějakému řešení. Jako kdyby tento základní formotvorný prvek vytvářel vyšší rozměr inscenace. Takový, jako prožíváme denně i my všichni. Možná právě proto bylo Město malérů zařazeno v roce 2008 do Zlatého fondu Českého rozhlasu. Přitom natočené a vydané bylo již v roce 1977. Inscenace je totiž výjimečná, nejenom režií Jiřího Horčičky, ale celkovým zpracováním a hereckými výkony.

Horčička během sedmdesátých let prožíval své neúspěšnější profesionální období. Za svou práci získával mezinárodní ocenění a inscenoval dokonce na několika místech v Evropě. Ve Městě malérů můžeme zpětně ocenit specifika jeho práce. Kriminální seriálová inscenace, která má dohromady šest hodin a mnoho přes patnáct postav překvapí již svým obsazením. Herecká generace, která pomalu opouští současné divadelní scény, tu je tou nejmladší. Viktor Preiss, který loni oficiálně ukončil angažmá ve Vinohradském divadle, tu vystupuje jako mladý Jim Hate. Nejmladší dívku Patricii Wrightovou hraje Daniela Kolářová, její sestru Lolu Jana Hlaváčová. Většina ostatních interpretů je spojena s předešlou dekádou. A právě na nich režisér stavěl. Eduard Cupák tu je hlavní postavou, Ellery Queenem i Ellery Smithem. Herec s obrovsky širokými hlasovými možnostmi, který může svůj hlas ostrým střihem přesunout o celý rejstřík. Proti němu často stojí Carter Bradford, zřejmě nejznámější bas v historii českého dramatického umění, Miroslava Moravce. Objevuje se tu dokonce i bývalý herec Osvobozeného divadla Miloš Nedbal jako otec Wright. Tedy obsazení velmi výrazných osobností dnes možná pozapomenutých, v sedmdesátých letech však jedinečných. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 1/2017)

Když v roce 1985 nastoupil po několika starých (a velmi rychle umírajících) soudruzích „mladý“, čtyřiapadesátiletý Michail Gorbačov, zavanul ze zatuchlého Sovětského svazu náhle svěží vítr. Říkalo se mu perestrojka a měl (pro SSSR a později pro celý socialistický blok) znamenat pokus o reformaci stagnujícího komunistického systému. Jenže ve skutečnosti tahle „generální oprava“ znamenala spíše rozklížení – pro nás pro všechny naštěstí.

Perestrojka (též zvaná glasnosť) se s několikaletým zpožděním dostala i k nám a tak se museli i naši vládnoucí soudruzi neradi smiřovat s tím, že jsou částečně kritizovatelní (samozřejmě pouze do určité „šarže“, jak jinak). Tento trend se začal objevovat i v umění: filmy jako Kam pánové, kam jdete? nebo Dobré světlo odhalovaly maloměšťáckost socialismu i další jeho vady.

Perestrojkové hry se objevily i v rozhlase. Asi nejdále se podařilo zajít Janu Vedralovi v textu Delfy : Rozhlasový spotřební Oidipús (psali jsme o něm v čísle 46/2014). Autoři i dramaturgové však stále řešili zásadní otázku: kam až se může zajít? Co si můžeme dovolit? Měli před sebou stále ještě odstrašující případ dramaturga Ivana Škapy a jeho inscenace Klaunů a vlastenců (Jiří Just, 1982), kterou vedení zuřivě zkritizovalo a Škapu vyhodilo.

Typickým produktem této nejistoty je rozhlasová satira Jiřího a Dagmar Průšových Tíživé sny účetního Koláčka (1989). Groteska „o muži, který byl tak zvyklý nevyjadřovat své názory, že když už to jednou udělal, utrpěl duševní trauma“, měla premiéru 12. července 1989 a do titulní role obsadil (tehdy ještě v rozhlase hostující) režisér Ivan Chrz herce Jiřího Lábuse.

Pan účetní Koláček měl prostě při důležité poradě smůlu: odháněl mouchu zrovna ve chvíli, kdy vedení podniku očekávalo diskusi. Pro soudruha ředitele je to ovšem jasné: Koláček se hlásí o slovo! Nesmělý účetní zpočátku mluvit nechce, ale po chvíli se rozmluví – až příliš. Jeho kritické postřehy vzbudí v okolí až nežádoucí zájem: konformní kolegové ho považují za hrdinu, který „jim“ to konečně řekl, ředitel se ho chce při nejbližší příležitosti zbavit tím, že ho „vykopne“ výš – a nešťastný antihrdina náhle neví, jak se z nečekané situace dostat. V noci se mu zdají katastrofické sny, v nichž mu je vystaven tak kladný posudek, že jej nikde nechtějí přijmout: kdo by chtěl úředníka, který je čestný, pracovitý, poctivý, nemá milenku ani manko, je příliš mladý, takže nemohl být za války kolaborant, ba ani v osmašedesátém se nezapletl, protože zatímco ostatní demonstrovali, on jim připravoval výplaty. (more…)

Přemysl Hnilička

Na Panáčkovi zveřejněno v den úmrtí Františka Peterky

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 2016)

Dieter Waldmann (1926-1971) vystudoval filozofii, románská studia a dějiny na freiburské univerzitě. Po studiu se věnoval herectví, vydělával si však jako tesař a na montážích v Jižní Americe. Po návratu do Německa se etabloval jako divadelní , rozhlasový a televizní dramatik. S jeho prací se setkal i český divák – paradoxně až dva roky po jeho smrti byl zpracován jeho scénář jednoho z dílů televizního seriálu Místo činu…

V Československém rozhlase se jeden z jeho dramatických textů realizoval v roce 1964. V překladu Valtra Feldsteina měla premiéru moralita Pomluva, kterou natočil režisér Josef Červinka v libereckém studiu.

Na počátku příběhu je obyčejná rodina Ewaldových. Otec pracuje v kanceláři, jeho žena se stará o domácnost, syn chodí do školy a se sousedovic děvčetem do kina na Hitchcocka, s manžely Schönemannovými hrají každý týden karty… Ideál měšťanského života, dalo by se říci – a Ewaldovi ani nic víc nechtějí. Jenže jednoho dne tuto idylu naruší – pomluva.

Waldmann svou moralitu rozehrává velmi pozvolna: nejprve se onu pomluvu dozví několik sousedů v domě. Potom přátelé od karetního stolku. Poté i rodiče Sibylly, děvčete, s nímž chodí syn Jiří. Lidé jim přestávají odpovídat na pozdrav, ruší dohodnuté schůzky, Sibylla má zakázáno se s Jiřím stýkat. Ewaldovi však nic neprovedli, a tak se pokoušejí dopátrat se jádra, důvodu, proč se to všechno děje. Narážejí na hradbu mlčení. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 48/2016)

Svět kolem nás se často mění velmi rychle. Ještě začátkem roku 1948 se snad mohla ve vysílání Československého rozhlasu objevit písnička Petra Kareše Jmenoval se Jim, kterou nahrál orchestr Karla Vlacha v březnu 1947 a v němž Jiřina Salačová s nostalgií vzpomínala na svého krátkodobého přítele, amerického vojáka. Už o dva roky později však má premiéru rozhlasové dramatické pásmo Jaroslava Moravce Dopis americkému vojákovi (1950).

Posluchači nabídlo vnitřní rozhovor amerického pilota, který se chystá letět nad válečnou Koreu (Josef Červinka) a anonymního Komentátora (Václav Voska), který jej znejišťuje, většinou slovy dobové komunistické propagandy: „Doma, v americkém městě, kde jsi do nedávna žil, bude asi tak právě poledne… Tvoje žena ti možná teď píše dopis a stěžuje si v něm, že maso bude prý zase dražší… Tvůj syn je ještě ve škole a poslouchá patrně výklad o tom, proč je Amerika předurčena k vůdčí úloze v dnešním světě.“

Jako neblahý příklad dobyvačného imperialismu USA mu předestírá jeho vlastní zkušenost z osvobozování Itálie v roce 1945: „Tenkrát ti Italové udělali, co ti na očích viděli. Byls pro ně hrdinou a osvoboditelem… Netušili ještě tenkrát, pro koho osvobozuješ Italii…“

Náš anonymní letec se vrací domů jako hrdina a konečně může promluvit se svým synkem, kterého po celou dobu války slyšel jen ze soukromě nahrané ohebné gramodesky; proto se v každém osvobozeném městě sháněl především po gramofonu. Hrdinství však neznamená nic na trhu práce: všechna lepší místa jsou již obsazena těmi, kteří se dokázali z vojenské služby vyreklamovat a jemu nezbývá než práce na stavbě – a drahá hypotéka. Náhlá nemoc jeho ženy však stojí mnoho peněz a on tak – pro jednu nezaplacenou splátku – přijde o dům. Jediná možnost, jak opět přijít k penězům, je služba v armádě. Proto tedy nyní letí nad válečnou Koreou a Komentátor mu klade sugestivní otázky: „Koreánci tedy ohrožují tvou vlast…? Proto ti nařídil president Truman, abys bořil jejich domky a chýše na severu i na jihu, abys vraždil jejich ženy a děti?“ I na dalších stránkách textu postupuje autor s ideologickou razancí: na jedné straně idylický severokorejský trh, hrnčíři, mladý malíř, který právě nese na trh plátno k pátému výročí osvobození Rudou armádou, na straně druhé smrtící americký nálet, mrtvá matka, která již svým dětem nedonese koupená rajská jablíčka. A na druhém konci světa, ve Spojených státech, otevírá noviny majitel banky, který před časem pilotovi zabavil jeho dům, a raduje se nad stoupající cenou cínu, vyhnanou do výše válečným konfliktem. (more…)