Český rozhlas 2 Praha (Dvojka) připravil na letošní léto unikátní krimiseriál. Od začátku června každou neděli odvysílá jednu ze 14 dramatizací detektivních románů Georgese Simenona. S Rudolfem Hrušínským jako komisařem Julesem Maigretem. 14 detektivek vznikalo dlouhých 22 let…

Celý cyklus vznikal od roku 1970 do roku 1991 a jen s jednou jedinou výjimkou byl režisérem legendární Jiří Horčička. Cyklus bude ČRo 2 Praha vysílat od 5. června do 4. září, vždy v neděli od 20:00. Každý díl pak bude ještě týden k poslechu zdarma on-line na stránce Hry a četby anebo na webu Krimi audioknihy.

Vedle vynikajícího Rudolfa Hrušínského si v „maigretovkách“ zahrála celá plejáda nejlepších rozhlasových herců té doby (Jaroslava Adamová, Vladimír Brabec, Milan Neděla, Petr Haničinec, Jiří Adamíra, Irena Kačírková, Jiřina Bohdalová a další). Zmapování osudů a souvislostí natáčení je samo o sobě napínavým pátráním, někdy téměř detektivním… (more…)

Přemysl Hnilička

(vydáno v Týdeníku Rozhlas 12/2016)

Na jméno Normana Corwina (1910 – 2011) musel narazit každý, kdo se hlouběji zajímal o historii rozhlasové hry. V třicátých a čtyřicátých letech mělo jeho jméno stejnou váhu jako jména Arche Obolera nebo Orsona Wellese. Jeho první inscenace – The Plot to Overthrow Christmas – měla premiéru na první svátek vánoční roku 1938 a ve veršované formě popisovala schůzku Ďábla s vskutku odpornými existencemi světové historie, císařem Nerem počínaje a Adolfem Hitlerem konče. Účelem této schůzky měla být likvidace Vánoc, kterou si ovšem každý z účastníků představoval jinak, podle míry a druhu své zvrácenosti. Hra měla úspěch a byla znovu vysílána i před Vánoci 1940. To už byl Norman Corwin významným rozhlasovým autorem.

Jeho světový úspěch je však spojen s jiným titulem: 8. května 1945, v den, kdy byl vyhlášen konec druhé světové války, měla na stanici CBS Radio – Columbia Broadcasting System premiéru jeho hra Triumfální akord (On a Note of Triumph).

Nutno říci, že nejde o typickou rozhlasovou hru; je to spíše feature, dramatický a slavnostní výkřik od nacistické tyranie osvobozeného světa. Průvodci nám tu jsou tři vypravěči, kteří nám předvádějí, jak oslavují jednotlivé národy pád Velkoněmecké říše. Zní tu vnitřní monology postav, vyvolávání kamelotů, oslavné i výsměšné písně. Corwin tu nenechává hovořit amerického prezidenta, britského premiéra nebo sovětského generalissima; o své radosti z konce války tu vypovídají anonymní hlasy vojáka, dítěte, kamelotů. Sám autor hned v prvních replikách své hry ukazuje, že nebude oslavovat vojevůdce, ale jednotlivé malé hrdiny velké války: „Dekadentní demokracie, hudlaři, bolševici, fušeři a slaboši nakonec byli silnější než hnědí rváči, a také chytřejší. Nebičovali kněze, nepálili knihy, nevraždili židy, neprodávali děvčata do nevěstinců, necedili dětem krev – a přece prostí, obyčejní lidé, nenápadní, ale svobodní, vzchopili se jednoho rána, opustili své domovy a rodiny. Narovnali svaly, z příručky se naučili, jak zacházet se zbraněmi a vydali se přes nebezpečné oceány a vymlátili duši z těch odborníků.“ Hrdiny pro něj ale nejsou jen letci z bitvy o Anglii: „Sláva tomu, kdo čistil záchody, leštil knoflíky, sláva kuchaři, jenž uvařil vejce pro letce, který potopil křižník na úsvitě.“ (more…)

Přemysl Hnilička

(vydáno v Týdeníku Rozhlas 8/2016)

Hodnotit rozhlasovou hru v období tzv. Protektorátu je velice obtížné; na jedné straně nutno říci, že jde o období pro jakoukoliv tvůrčí činnost zcela nevhodné, ba nepřijatelné a k demonstrování tu máme množství materiálů, propagandistické skeče urážející demokratické politiky i vražděné židy v to především počítaje. Na straně druhé se množství českých autorů vzepjalo k velké tvůrčí činnosti, jejímž výsledkem bylo několik rozhlasových her, jejichž umělecká síla byla natolik veliká, že inspirovaly vznik několika celovečerních filmů (za všechny jmenujme hru Josefa Tomana Řeka čaruje, dramatizaci povídky Jakuba Arbesa Advokát chuďasů, která byla zfilmována pod názvem Advokát chudých, rozhlasová hra Ladislava Jílka Pro kamaráda dala vzniknout stejnojmennému filmu Miroslava Cikána…).

Jako již tolikrát předtím a tolikrát potom, i tentokrát se někteří tvůrci obrátili směrem k národním hrdinům, světcům a umělcům, aby v rámci cenzurních možností demonstrovali svou příslušnost k českému národu. V době okupace tak vznikalo velké množství dramatizací románů a povídek českých autorů nebo životopisná dramata o českých velikánech. Jedním z nich byla i Žlutá růže (1940), kterou napsali Jan Wenig a Josef Richard Marek. „Rozhlasový román o dvanácti kapitolách“ pojednával o životě českého malíře Josefa Mánesa a na velké ploše (scénář má téměř devadesát stran!) ukazuje jeho mladá léta, roky největšího uměleckého vzepětí, sérii neúspěchů i postupné odcházení z jeviště života. (more…)

Přemysl Hnilička

(vydáno v Týdeníku Rozhlas 10/2016)

Se jménem Jiřího Vilímka se v našem seriálu nesetkáváme poprvé; z jeho rozhlasových prací jsme se již zmiňovali o společenské sondě Kořeny zla (1965) a politickém podobenství Neodvratný skon maratonského běžce (1969). Tentokrát dojde na pozoruhodnou hořkou komedii Nic lidského mi není cizí. V roce 1966 ji natočil režisér Josef Červinka.

Základem je – podobně jako u Hodin (1963) Karla Copa – neveselá anekdota. Jejím nechtěným hrdinou je stařičký úředník, který je proti vůli pracovního kolektivu umístěn v ekonomickém oddělení jakéhosi podniku a zažívá od svých kolegů různé ústrky. Jeden z žertíků však začal žít svým vlastním životem: to když jeden z nich na úředníčka nalíčí past: na základě toho, že má stejné jméno jako významný básník, jej začnou „uctívat“ jako místní veličinu. Důvěřivý stařík naletí a hru přijme, obstará si nové, „umělecké“ oblečení a shání na přání autogramy významných osobností… Všechno však směřuje k smutnému rozuzlení.

Triviální příběh, můžete si říci. Vilímkův scénář však nabízí zábavnou hru: příběh nám primárně nevypráví sám úředníček, ale zcela náhodný posluchač jeho zmateného vyprávění (oba dva se náhodou potkali na hřbitově). Ten ovšem využije opakovaného „zaklínadla“ starého pána „Jen si to představte“ a začne jeho příběh vyprávět po svém, s pomocí vlastních představ a komentářů. Do jednotlivých postav dědečkova příběhu si „obsazuje“ vlastní kolegy a známé: protivnou sestřenici Albínu, holiče Emana, kolegu od biliáru pana Poštolku, dávného kamaráda Frantu Jabůrka nebo svou přítelkyni Máňu – aby tam byl taky někdo s intelektem, jak sám říká. Rekonstruuje a dekonstruuje jeho příběh, zesměšňuje ho a občas pro zábavu překrucuje, aniž by to hlavní hrdina věděl. Rozhlasový posluchač se tak zároveň baví humorem samotného příběhu, humorem jeho vypravěče (tedy vlastně metahumorem) a zároveň cítí jakousi lítost a stud nad tím, jak je v podstatě smutný příběh cupován na komunální legrácku pro pobavení. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 30/2015)

Jestli měly letošní oslavy tzv. osvobození republiky sovětskou armádou hořkou příchuť, před čtyřiceti lety nebylo žádných pochybností; alespoň na oficiálních místech. Třicáté výročí května 1945 bylo potřeba důrazně oslavit také v Československém rozhlase, čehož se – krom jiných – ujal Jiří Procházka.

Tento konjunkturální spisovatel, který se proslavil především jako autor námětů a scénářů k některým dílům propagandistického televizního seriálu 30 případů majora Zemana, začínal ve čtyřicátých letech v plzeňském a později i v pražském rozhlasovém studiu. Podílel se například na sestavení literárního pásma In memoriam Garcíi Lorky (1945) a zdramatizoval dokonce Hemingwayův román Komu zvoní hrana (1948). V šedesátých letech se stal na několik let uměleckým šéfem Laterny magiky a s Ladislavem Rychmanem sestavil program Revue z bedny. Nejvýrazněji se bohužel zapsal až v letech sedmdesátých.

K výročí osvobození sepsal Procházka rozhlasovou dramatickou baladu Legenda o Janovi, věnovanou hrdinovi Slovenského národního povstání Janu Švermovi. Blízký spolupracovník Klementa Gottwalda a jeden ze zakládajících členů KSČ byl v roce 1944 – společně s pozdějším „zrádcem všeho lidu“ Rudolfem Slánským – vyslán na Slovensko, aby se podílel na organizaci SNP, aby ještě téhož roku zahynul v Nízkých Tatrách během patnáctihodinového pochodu ve sněhové bouři na hoře Chabenec. Švermovi se Procházka věnoval již v padesátých letech v divadelní hře Ohně na horách (1955), v níž zobrazil porážku SNP jako „následek zrady národní politické reprezentace, slovenské armády a oportunismu ve vedení Komunistické strany Slovenska“. Rozhlasová Legenda o Janovi je již poučenějším textem, leč přesto nedokázala překročit stín prosté komunistické propagandy. (more…)

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 4/2016)

Rozhlasové záznamy divadelních inscenací nebývají rozhlasovými historiky dobře hodnoceny – není divu, většinou jsou spojovány s padesátými lety, v nichž rigidní postoj komunistických kulturních činitelů na dekádu zcela zbrzdil vývoj rozhlasové hry. Přesto zde můžeme najít několik skutečných skvostů, které nám zachovaly herecké umění několika generací.

K nejcennějším patří asi Pražského realizace divadelní inscenace Rostandova Cyrana z Bergeracu. V titulní roli gaskoňského mušketýra se v rozhlasové nahrávce z roku 1955 zaskvěl Karel Höger.

Ten v době divadelní premiéry rozhodně neměl lehkou pozici: jeho prodemokratické postoje silně ohrozily jeho setrvání v Národním divadle po Únoru 1948, premiéra se navíc odehrála v neuvěřitelně hektickém tempu – text obdržel začátkem listopadu 1948, premiéra se měla konat v závěru prosince. Zkoušení probíhalo v napjaté atmosféře, někteří herečtí kolegové se jeho pojetí Cyrana pošklebovali; v paměti ještě zůstával Cyrano jednoho z nejslavnějších českých herců Eduarda Vojana (hrál jej v premiéře roku 1904), na přelomu čtyřicátých a padesátých let tuto roli vedle Högera představovali ještě Eduard Kohout a Zdeněk Štěpánek. Premiéra v lednu 1949 tak proběhla velmi těžce, Högera dovedl stres a náročné zkoušení na pokraj zhroucení – přesto se dočkal velmi kladného diváckého přijetí, ba na některých reprízách i mnohaminutových ovací. (more…)