Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 6/2016)

Divokým větrem bičovanou krajinou kráčí ženská postava. Vrací se stezkou zpátky k domovu, který před lety opustila, aby vyměnila venkovský statek za život v rušném městě. Taková je úvodní situace rozhlasové hry Olgy Horákové Velká Samota, kterou Československý rozhlas nastudoval v roce 1947.

Jméno Olgy Horákové (1921-2009) můžeme vídat v rozhlasových programech od poloviny Protektorátu, tj. cca od roku 1943. Tehdy měla premiéru její hra Sbohem, Done Juane. O rok později inscenoval pražský rozhlas její hry Zmatek kolem Rosanny a Když ohně planou. V roce 1945 napsala dramatickou scénku pro mládež Pyrhovo vítězství a o rok později vzpomínkové pásmo k 500. výročí narození Kryštofa Kolumba Objevitel a dramatizaci válečného románu Wandy Wasilevské Duha. Mnoho jejích textů obdrželo ceny v rozhlasových soutěžích o nejlepší původní dramatický text. Rozhlasové hry či dramatizace knížek pro mládež psala i v padesátých až sedmdesátých letech. Později se stala manželkou svého rozhlasového kolegy Františka Kožíka. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 44/2015)

Výchozí situace rozhlasové hry Edy Kriseové Dům (1992) je jednoduchá: rodina z velkého města si pořídila polorozpadlou barabiznu na kopci u vesnice, aby děti měly kam jezdit na prázdniny. Nechtějí velkou rekonstrukci, nechtějí chalupu zbourat a postavit novou; chtějí jen podepřít stěny a střechu, vyspravit díry a povyhazovat mnohaleté, plísní prolezlé věci bývalého majitele. Situace však není tak jednoduchá: hlava rodiny je stále v Praze a celá přestavba leží na bedrech jeho manželky, hlavní postavy hry. Navíc se objevují problémy, které noví majitelé domu netušili – například to, že bývalý majitel možná ještě žije a že ani neví, že mu dům už nepatří. Náhle se v nepřítomnosti nových majitelů objevují neznámá zavazadla i tajemné výhrůžné vzkazy. Ostatně i samotný dům se začíná chovat nepřátelsky…

Proti hlavní hrdince stojí také Vesnice; ve scénáři a realizaci je samozřejmě rozdělena do jednotlivých postav (dědek, babka, mladší žena, prodavačka, hospodský), v představě posluchače se však postupně slévá do homogenní postavy s jednotným názorem na okolní svět, v jakousi indiferentní obludu, která Ženu obklopuje a neustále jí opakuje zaručené pravdy o bývalém majiteli domu. Ten se stává jakýmsi fantomem – a zároveň nešťastným, téměř nikým nemilovaným „žabáčkem“, kterého život a jeho okolí semlelo a vyvrhlo jako nepotřebné harampádí…

Rozhlasová hra Dům je jedním z mnoha děl, kterými se do veřejného prostoru vrátili autoři dvacet let zakázaní. Tak jako se vesnický dům vzpírá opravám, tak i tato hra se vzpírá jednoznačnému žánrovému zařazení: zručně balancuje mezi baladicky laděnou rodinnou historií, psychologickou sondou i hororem. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 46/2015)

Na počátku byla kniha Gordona Thomase a Maxe Morgana Wittse Enola Gay (1977, česky 1984), v níž autoři s dokumentární pečlivostí sepsali historii atomové bomby, která byla svržena na japonské město Hirošima. Jádrem nebyl ani tak vědecký vývoj ničivé zbraně, jako vojenská stránka věci; rekonstruován je tu vývoj názorů politických elit USA vůči atomové bombě i postupně sílící nervozita vybraných elitních pilotů, kteří se již několik let připravují k akci, o níž nevědí a nesmějí vědět zhola nic.

Proč Enola Gay? Šlo o přezdívku amerického bombardéru B-29 Superfortress, který 6. srpna 1945 ráno v 8:15 shodil na Hirošimu atomovou bombu. Bomba samotná získala přezdívku Little Boy a byla neobyčejně účinná: v průběhu pár minut zničila 62 000 budov a bezprostředně po výbuchu zabila 70 000 lidí.

Kniha zaujala nejenom čtenáře, ale i producenty – už v roce 1980 vznikl televizní film Enola Gay: The Men, the Mission, the Atomic Bomb, v němž hráli mj. Patrick Duffy a Billy Crystal. Nás však bude zajímat rozhlasové zpracování. Vzniklo v roce 1982 pod názvem Podivní hrdinové. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 48/2015)
Když si tu hru poslechnete, budete mít pocit, že si z vás autor dělá tak trochu legraci – a nebudete asi daleko od pravdy. Ondřej Neff totiž ve své vědeckofantastické komedii Portonský dryák (1984) mísí žánry tak nenápadně, že si překlopení špionážního dramatu v až montypythonovskou frašku téměř nevšimnete…

Oč jde: investigativní žurnalista John Upfield (Ladislav Frej) přijíždí k opevněné budově portonského technologického institutu, aby odhalil tajemství neuvěřitelných úspěchů místních vědců; v do té doby nenápadném a bezvýznamném vědeckém podniku totiž najednou začnou místní chemici a fyzikové sbírat Nobelovy ceny jako padančata pod jabloní. Místní ochranka (Jan Schánilec) však pro něj nemá pochopení a téměř jej utluče, nebýt toho, že reportér zná tajné vstupní heslo – jméno tajemného doktora Specka. Poté jej přijme ředitel institutu de Martini (Zdeněk Řehoř). Zatímco Upfield se snaží zjistit tajemství institutu, de Martini chce za každou cenu zvědět, odkud se reportér dozvěděl o existenci doktora Specka. Zkrátka – špionážní drama jako vystřižené.

V tomto okamžiku však Ondřej Neff svou hru žánrově láme: Upfield, který se od ředitele nic nedozvěděl, nalézá sám zdroj veškerého úspěchu: místní nálevnu U Megabytu, v níž nápoje čepuje jeho dávný přítel Jindra Nalejváček (Václav Postránecký). A tady už se Neffovo sci-fi mění v naprosté dada: zdrojem veškeré geniality místních vědců totiž není ani studium ani píle, ale Nalejváčkův Dryák Extra – elixír, který zmnohonásobuje mozkovou činnost. Má však jeden nepříjemný vedlejší účinek: výzkumník se velmi rychle začne podobat jádru svého vlastního výzkumu. Proto se například tajemný doktor Speck musí obávat o svůj život, protože pro samou práci s baňkami a křivulemi sám zkřehnul a zesklovatěl! (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 50/2015)

Emil Synek (1903-1993) nebyl nikdy výrazným spisovatelským talentem, přesto pracoval jako novinář, dramatik, spisovatel i filmový kritik a scénárista. Pro rozhlas napsal či upravil své hry Dvojí tvář (1934, o Karlu Sabinovi), Dějiny mluví (1935, rozhovor dějinných osobností), Noční hlídka (1935) a senzační melodrama z prostředí vyšších kruhů Rychlebové (asi 1931).

Rodinu Rychlebových poznáváme těsně před začátkem leteckých závodů, na nichž má podnikatel Vilém Rychleba, výrobce letadel, svůj zájem. Těsně před startem však pilot Harry odmítne startovat. Zatímco Vilémova dcera Hana chce za každou cenu letět s náhradním pilotem, aby zúročila své tréninkové hodiny letectví, Vilém i jeho žena Helena se jí v tom snaží zabránit. Rychlebův obchodní partner Holman však odhalí pravý důvod Harryho indispozice; ten totiž odmítl Vilémův požadavek – podplaceně prohrát. Holman provede nátlak na Rychlebu, jde přece také o jeho peníze a prestiž; ten mu prozradí pravý důvod své spekulace – nechce již pokračovat v nekonečném výstupu po žebříku peněz a moci: „Řídím továrnu, která je mi cizí, chodím do parlamentu, jenž se mi protiví. Dnes už jsem mohl býti pokladníkem, míti svůj stůl, své okno a svou vilu. Po večerech bych hrál na housle, roubil stromy a trochu komponoval. To by mi bylo docela stačilo. Nelze docíliti na světě víc, než být slušným člověkem.“

Holman pochopí, že s Vilémem Rychlebou nepohne – osud mu však přece jen pomůže, byť tragickou okolností: při úvodním slavnostním startu havaruje letadlo, v němž se zabije pilot a těžce zraní předseda vlády, samotná soutěž je tedy odložena. Později však zjistí mnohem tragičtější pravdu: letadlo řídil Harry, kterého se pokoušel Rychleba podplatit a on – aby si dokázal svou schopnost řídit jakýkoliv letoun – nabídl se coby pilot úvodního letu. Zpěvačka Eva Rotonová, milenka Rychlebova a sestra pilota Harryho, obviňuje Rychlebu z bratrovy smrti. Zatímco ona chce jejich společné duševní utrpení vyřešit rozchodem, Rychleba se chce naopak rozvést s Helenou a založit s Evou klidný přístav. To ovšem náhle mění jeho rozhodnutí stran ukončení všech výdělečných aktivit. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 36/2015)

Jméno novináře Edvarda Valenty je spjato především s objevem legendární moravské figurky cestovatele Eskymo Welzla a s románem z doby okupace Jdi za zeleným světlem. Méně známá je jeho spolupráce s rozhlasem: už ve třicátých letech spolupracoval s brněnským studiem, po nedobrovolné tvůrčí pauze napsal pro pražský rozhlas v šedesátých letech hry Ukradený vynález (1964), Včera, jednou, tenkrát (1964) a především životopisnou hru o epizodě ze života Antonína Dvořáka Z nového světa (1963).

Valentova hra začíná nabídkou Dvořákovi k cestě do Spojených států; Dvořák chce odmítnout, jeho nakladatel, žáci i přátelé horníci jej však přesvědčí, že jeho česká hudebnost by měla „jít do světa“. V Americe se skladatel cítí opuštěný, dynamičnost země jej mate a znervózňuje. Záchranu nachází až v objevu černošské hudebnosti – náhodou zaslechne vynikající pěvecký projev komorníka Johnsona. Setkává se však se společenskou nerovností – chudí talentovaní žáci si ničí ruce u kuchyňských talířů, černošští hudebníci jsou vystavováni rasové šikaně… I když tomu Dvořák celou dobu nevěří, nakonec k němu Amerika opravdu promluví – a on složí symfonii Z nového světa…

Ačkoliv se Valentova hra v úvodu zaklíná Goethem a jeho viděním umělecké pravdy, jeho Z nového světa si historickou pravdu poněkud ohýbá. Je tu silně zdůrazněn Dvořákův ambivalentní vztah k nakladateli Simrockovi, který jej zároveň „udělal“ a zároveň kapitalisticky vykořisťoval. Velký prostor tu získávají Dvořákovy kontakty s horníky ve vesnici Vysoká; ty měly zdůraznit Dvořákovo sepětí s lidem a zároveň porozumění lidu pro jeho hudbu. Všichni horníci jsou tu bodří, moudří a vůči Dvořákovým slabostem shovívaví. Tato linka končí tragicky úmrtím horníka Smoly (Vladimír Hlavatý). (more…)

Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas 28/2015)

Robie Lantern nebyl nikdy žádný ekonomický génius. Poté, co si tak trochu „vypůjčil“ peníze z banky, v níž pracoval a nešikovně si zaspekuloval, nezbylo mu než živit se jako malý a nenápaditý podvodníček. Série neúspěchů v „branži“ ho dostane až před úplný krach; sedí v malém tmavém baru a v duchu počítá, jestli má v kapse ještě na jeden panák brandy. V této situaci jej hřmotně osloví neznámý muž, který v něm poznává svého starého kumpána a kolegu ve zločinu. Robie má hlad, a tak rád přijme novou identitu a hraje se Stanem Pullonem – tak se kumpán jmenuje – jeho hru. Brzy však zjistí, že tohle sousto bude trochu větší, než si představoval.

Pullon a jeho mafiánský šéf si totiž od něj chtějí objednat vraždu nenápadného staříka, který se straní lidí a pěstuje zálibu v tzv. nové hudbě – a má na kontě spoustu peněz, které by se „obchodní společnosti“ velmi hodily. Moderní mafiáni vybavení „komputery“ vyplatí Robiemu Lanternovi zálohu a ten se do úkolu pustí s plnou vervou: nastuduje vše o nové hudbě, vetře se do přízně starého milionáře Elmera Sparnaye; chce však svého zaměstnavatele napálit, vybrat zálohu a zmizet. Pozdě zjišťuje, že je to on, kdo drží kratší konec provazu…

Rozhlasová hra Jiřího Žáka Robie Lantern střílí poslední vlastní branku (1967) je ve své době velmi pozoruhodnou raritou: jde totiž o čistě žánrovou hru, byť s nádechem lehké parodie. Příběh maličkého podvodníka, který naletí celému podvodnickému koncernu, je totiž rozhlasovou poctou žánru, který jsme tehdy měli sotva možnost poznat: filmu noir. Příběhy zdánlivě znuděných detektivů s cigaretou přilepenou na spodním retu a neméně znuděných, tajemných krásek ve vyzývavých dekoltech byly na výsluní v Americe čtyřicátých let; v té době jsme však v Protektorátu mohli vidět pouze šarmantního Oldřicha Nového či Heinze Rühmanna, eleganci a sexappeal pak reprezentovaly Češka Adina Mandlová, Němka Paula Wessely nebo Maďarka Marika Rökk. Zkrátka – po noiru ani stopy. (more…)

Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas  26/2015)

Je to velmi podivuhodný, tajemný příběh. Na německých samotách objeví místní paní učitelka zvláštní, na první pohled strašidelnou existenci: napůl člověka, napůl havrana. Tato podivuhodná vědoucí bytost, která najde cestu k lidem, se seznámí s Elisabeth, dcerou sedláků Fortnerových, a tak přijde ke svému lidskému jménu – Sabeth. Elisabeth i její rodiče jej přijímají s jakousi selskou samozřejmostí. Z jejich vyprávění pochopí paní učitelka, že ona havraní postava je nadána jakýmsi vyšším věděním, o které však stále častějším kontaktem s lidmi postupně přichází. Ztrácí schopnost komunikovat se svými druhy, zapomíná jejich řeč a časem přichází i o vzpomínky na společné zážitky s lidmi… Je podroben zevrubnému rozhovoru s paní učitelkou a jejím nadřízeným, na mnoho otázek nezná odpovědi, na některé zná odpovědi až příliš překvapivé.

Jednoho dne však Sabeth zmizí. Sabeth umřel, říká Elisabeth Fortnerová, nešlo však o úmrtí; stál uprostřed místnosti, mluvil tiše, ale jakoby křičel – a najednou ho Fortnerovi neviděli. Nezůstane po něm nic, zmizí i z fotografií, které pořídil pan řídící učitel, nezůstane po něm ani pírko, které ztratil kdysi na silnici…

Magický příběh s názvem Sabeth vyprávěl počátkem padesátých let německý dramatik Günther Eich. V rozhlasovém vysílání se poprvé objevil v roce 1951 a ještě téhož roku došlo k dalšímu nastudování. Od té doby byl Sabeth natočen jen v německém prostředí několikrát, naposledy v roce 1982.

Česká inscenace vznikla v roce 1993 péčí dramaturga Jaromíra Ptáčka, který se německé rozhlasové dramatice 50. a 60. let věnoval systematicky. Magický Sabethův příběh přirozeně přitahoval režiséra Josefa Henkeho, který se v jedné ze svých režijních linií věnoval absurdnímu dramatu. Byť je Eichova rozhlasová hra, oněch „devět kapitol o podivném havranovi“, vyprávěna zcela přirozeným jazykem a dějově je velmi přehledná, přesto má cosi společného s Beckettovými a Dürrenmattovými texty – tajemství skryté mezi slovy. (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 24/2015)

Po Srpnu 1968 nebylo mnoho témat, která by mohl ambiciózní rozhlasový dramaturg otevírat – navíc byl-li v hledáčku svých nových normalizačních nadřízených. Tento problém tehdy řešilo mnoho tvůrčích lidí, včetně brněnského dramaturga Karla Tachovského.

Ten nebyl u nových rozhlasových šéfů příliš dobře zapsán: během své práce v brněnském studiu dokázal kolem sebe nashromáždit velké množství autorů, kteří se často původně nevěnovali dramatické tvorbě, pod jeho vedením však vytvořili pozoruhodné texty – ať už šlo o Antonína Přidala (Všechny moje hlasy, Sudičky) nebo Miloše Rejnuše, který napsal celou sérii textů ovlivněných atentátem na J. F. Kennedyho (UrHamlet, Děsně moc práce), Ludvíka Kunderu (Zvědavost, Naprosto lhostejné, Bezpodmínečný horizont, Večer všech dnů, Dva ve vánici)… Sám Tachovský pak napsal několik rozhlasových her, o jejichž protitotalitním vyznění nemohlo být sporu (Kudy bloudí Odysseus, Upoutaný Prometheus, Chatrná paměť pana Z.). Jaký div, že musel počátkem sedmdesátých let našlapovat velmi opatrně.

Tachovský se tehdy pokusil o pozoruhodný experiment; mezi „své“ autory rozeslal v podstatě banální námět: : v rozhlasové pátrací relaci je zveřejněna výzva k pátrání po jisté staré paní, šestapadesátileté Marii Pokorné, která se ztratila ze svého bytu a její rodina po ní pátrá. Jak toto nenápadné hlášení rozvinout v dramatický příběh, nechal Tachovský plně na autorech.

Osloveni byli Antonín Přidal, Ludvík Kundera, Zdeněk Rotrekl, Jaroslav Střítecký či Věra Podhorná (jeden z pseudonymů Věry Hormanové, známé také jako Květa Legátová). Většina z nich texty skutečně odevzdala, projekt však na několik let zmizel z realizačního plánu; snad tu bylo příliš „podezřelých“ jmen, Tachovský musel navíc v roce 1970 z rozhlasu odejít. Nadále s ním však spolupracoval: v letech 1970-1971 byl natočen cyklus Vraždy z archivu, v němž Tachovský (ovšem pod pseudonymem Karel Kalenda) oživil staré kriminální případy z Brna 19. století…

K „variacím na jedno zmizení“ se vrátil až v roce 1971 dramaturg Jaromír Ptáček. Došlo však k výraznému zeštíhlení textů: nerealizovala se Stará žena Zdeňka Rotrekla ani Malé smutné štronzo Ludvíka Kundery. Do rozhlasového studia se dostaly jen dvě dramatické hříčky: Spolužačky (Věra Podhorná) a Jmenovaná Marie Pokorná (Jaroslav Střítecký).

Oba autoři k námětu přistoupili víceméně podobně: za náhlým zmizením staré paní Pokorné stojí v podstatě banální důvod: důchodkyně starající se jen o vnoučata a bez vlastních koníčků či zájmů náhle začne hledat nový smysl života (v příběhu Věry Podhorné tento proces spustí návštěva filmu Světáci). Obě hry byly nakonec realizovány pod názvem Dvě variace na jedno zmizení a herecké příležitosti tu dostali Jana Janovská, Josef Husník, Milan Vágner, Karel Kabíček, Miroslav Středa, Zdena Herfortová či Jana Ebertová. Režijně hry zpracoval Jan Tůma. (more…)