Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 23/2015 jako recenze rozhlasového vysílání)

Pokud si dnes ještě někdo vybaví jméno Karel Cop, většinou to bývá v souvislosti s filmem – v šedesátých a sedmdesátých letech se pravidelně objevovalo v kolonce „dramaturgická skupina“. Řekne-li se však v rozhlasovém prostředí, vybavá se poučenému posluchači vynikající komedie Hodiny, v níž Josef Kemr coby pan Mrázek pašuje přes polské hranice desítky natažených a tikajících hodinek.

Není to však jediná komedie, kterou Cop pro rozhlas napsal. Ve stínu Hodin stojí další, neméně povedený satirický kus s názvem Muž, po kterém jdou. Není lehké konstatovat, proč – na rozdíl od často reprízovaných Hodin – leží tato komedie na pomyslném zaprášeném regále archívu a na světlo přijde jen výjimečně. Snad je to ještě bližší sepětí s dobou vzniku (což koneckonců k satiře patří), snad nedostatečně zajímavé prostředí… kdo ví? Naštěstí během jednoho květnového víkendu došlo k nápravě a posluchači si mohli Copovu hru znovu poslechnout.

Hlavním hrdinou je účetní Václav Puchmeltr – úředníček, jakých je v továrnách a úřadech na stovky, na tisíce. Nikdo se jich nezastane, nikdo si jich neváží – a všichni po nich jdou. Není tedy divu, že v okamžiku, kdy se o Puchmeltra začne zajímat kádrové oddělení, náš hrdina zbystří a zpanikaří. Společně se svým protřelejším bratrem Josefem pak sestaví nechtěně dadaistický životopis, pokouší se založit na svém pracovišti revoluční pěvecký spolek, zkrátka snaží se zachránit si kůži, aniž tuší, že jeho nadřízení se o něj začali zajímat kvůli případnému povýšení… (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 20/2015)

Častokrát se v našem seriálu potkáváme s rozhlasovými realizacemi z let šedesátých. Není to náhodou, šedesátá léta byla nejen v rozhlase bohatá na témata, zajímavé texty i pozoruhodné režie, nabízela prostor k výtečným hereckým výkonům… To, co se dochovalo i to, o čem už můžeme – bohužel – jen číst, podává svědectví o velkém společenském i uměleckém vzepětí československého umění.

Tento „zlatý věk“ rozhlasu skončil zhruba rok po vjezdu okupačních vojsk v srpnu 1968. Byly natočeny ještě některé inscenace přímo reagující na fakt okupace státu (Ivan Klíma: Ženich pro Marcelu, Václav Daněk: Dobrou noc a modrý z nebe), pak však přišlo období tvůrčí šedi a nemohoucnosti. Většina talentovanějších a schopnějších tvůrců byla odstavena (o práci přišli Jan Berger i Josef Henke) nebo se podřídila nové situaci. Násilně uvolněná místa pak obsadili buď staří matadoři padesátých let a neschopní nováčci se správným světonázorem a legitimací.

Ideovou čistotu literárně-dramatické redakce hlídal v prvních letech šéf Slovesně uměleckého programu Václav Hons. Z jeho umělecké tvorby lze jmenovat například „postmoderní“ poému Lenin, kterou natočil režisér Jiří Horčička ve vynikajícím obsazení a v níž Hons sleduje životní osudy velkých revolucionářů dvacátého století, Leninem počínaje a Che Guevarou konče. Hons ze své funkce odchází 15. dubna 1971; na jeho místo nastupuje literární historik a kritik, básník a překladatel Oldřich Rafaj. Ten si vytváří pravé soudružské pracovní prostředí – z funkce vedoucího redaktora redakce české, slovenské a zahraniční literatury odvolává dr. Josefa Štefánka a na jeho místo dosazuje komunistického básníka Donáta Šajnera.

Ani Rafaj neodolal a dramatickou redakci oblažil vlastním scénářem – variací na Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Pod názvem Soudruhům, kteří přijdou po nás byla realizována v roce 1973 brněnským studiem. „Dramatický pentaptych“ se skládal z částí Čtyřiadvacet hodin, Umírání, Stanné právo, Naděje a Soudruhům, kteří přijdou po nás a přes veškerou snahu o zlidštění a zfigurkaření jednotlivých postav šlo o propagandistický plakát. V režii Jana Tůmy vytvořil hlavní roli Julia Fučíka tvárný herec Jiří Tomek; ten však tentokrát neměl šanci bustózního Fučíka výrazněji ozvláštnit, Fučík musel být hrdinný a tudíž bez výraznějších lidských kontur. Ty měl poskytnout Josef Karlík v roli Otecka a nutno říci, že se mu v rámci daných mantinelů dařilo. V malé roličce Mirka bylo možné zaslechnout i mladého Miroslava Donutila, v dalších rolích pak většinu tehdejšího ansámblu brněnského Státního divadla. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 16/2015)

Režisér Josef Henke, který zemřel v březnu před devíti lety, za sebou zanechal (nejen) v rozhlase rozsáhlé a kvalitní dílo. Jeho inscenace Dürrenmattových, Beckettových, Eichových, ale i E. F. Burianových textů dodnes slýcháme v reprízách. Ne každou jeho inscenaci však potkalo to štěstí dochovat se až do dnešních dnů.

V roce 1966 natočil Henke vynikající inscenaci Beckettovy hry Krappova poslední nahrávka s Milošem Nedbalem v hlavní roli, ale také Bergmanovu Malbu na dřevě a dramatizaci novely Alana Sillitoea Osamělost přespolního běžce. Zatímco u Beckettovy hry si dodnes můžeme ověřit výtečné herecké mistrovství Miloše Nedbala a režijní bravuru Henkeovu, u zbylých dvou už můžeme jen odvozovat z dochovaných materiálů.

Osamělost přespolního běžce je příběhem Colina Smithe, mladíka, který se ocitá v nápravném zařízení poté, co s kamarádem spáchají krádež. Ředitel i vychovatelé se k němu chovají se vší shovívavostí, ba poté, co si všimnou jeho fyzické zdatnosti, umožní mu účastnit se běžeckých tréninků a soutěže v běhu, v níž by reprezentoval nápravný ústav proti elitnímu gymnáziu. Colin tuto možnost využije, jeho myšlenky nás však ubezpečují o tom, že „jim to nežere“. Běhání je pro něj pouze relaxace, možnost odtrhnout se od kasárenského života v ústavu, přemýšlet. Právě v retrospektivách se dozvídáme o jeho životě a myšlení. Colin je typický outsider, antihrdina, který však má v rámci svého světa jasnou filozofii; chápe, že pokud vyhraje běžecký závod, bude si moci půlroční pobyt „vodkroutit jako v bavlnce“. Jenže Colin má jinou představu poctivosti: „Mě teda na tenhle švindl nenachytaj, na tohle štvaní, aby člověk vyhrál, na tohle klusání kvůli kousku modrý mašle, ponivač takhle se člověk nikam nedostane i když voni si můžou vymknout ruku, jak přísahaj, že jo. Člověk se má na všechny vybodnout a jít si svou cestou, ne štvát se po voznačkovaný štrece….“ Ačkoliv má nad ostatními běžci naprostou převahu, těsně před cílem závod „vypustí“ a okatě nechá předběhnout a vyhrát konkurenčního běžce. Hrdě pak nese následky ředitelovy zloby a umývá „rajóny“ či hnojí záhony zbytky z kuchyně… (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 8/2015)

V ledovém království panuje strašlivý ledový vévoda se svými špehy a slídily. Neuznává nikoho jiného než sebe, zabil na svém hradě čas a jediným zdrojem tepla jsou mu v ledových komnatách ručky zajaté princezny Saralindy… Jediný, kdo ji může vysvobodit, je potulný minstrel Zpěvoch, ve skutečnosti princ Zorn ze Zorny. On sám to sice ještě neví, ale to nevadí: důležité je, že to ví pohádkový skřítek Golux, který mu určitě pomůže překonat nástrahy strašlivého vévody. Nebo ne?

Třináctery hodiny byly českému publiku známy již od roku 1974, kdy vyšly v Albatrosu s ilustracemi Václava Kabáta. Již o rok později vznikla slovenská rozhlasová dramatizace Eleny Antalové pod názvem O zakliatych hodinách s Karolem Machatou v roli skřítka Goluxe; inscenace však postrádala humorný náboj a většina Thurberových vtípků tak padla pod stůl. Jitka Škápíková však jeho ironickou pohádku uchopila za správný konec a výsledkem byla výtečná realizace, patřící do zlatého fondu rozhlasové pohádky.

S Jitkou Škápíkovou jsme se v našem seriálu setkali již dvakrát: jako s autorkou dramatické rozhlasové prvotiny Světlo na pavlači a dramatizátorkou pohádky Aloise Mikulky Kouzelná dvířka. I její dramatizace pohádky Jamese Thurbera Třináctery hodiny z roku 1999 se vyznačuje hravostí a invencí.

Režisér Karel Weinlich bývá často označován za řemeslného tvůrce pohádek (víceméně přezíravě se o něm takto vyjadřoval i jeho kolega Jiří Horčička). Tato pohádka však dokazuje, že setkal-li se s inspirativním scénářem, dokázal se mu odpovídajícím způsobem věnovat. Třináctery hodiny přímo překypují zábavnými detaily a přesto neztrácejí pevnou realizační strukturu. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 6/2015)

Kořeny zla. Tak se má ta hra jmenovat. Autor několika úspěšných divadelních her (v podání Otakara Brouska) však po bujarém večírku s přítelem dramaturgem (Vlastimil Brodský) zcela zapomněl, o čem měla být – a hra je třeba. Hru je nutno hrát. Kde ji však vzít, když v hlavě zůstal jen její název? Zvolí cestu hledání a zkouší asociativně „vytěžit“ své studenty scénáristiky, přátele, příbuzné i dávné známé: co se vám vybaví, když se řekne „kořeny zla“? Nedokáže však najít ztracené téma ani u bývalého spolužáka (Ferdinand Krůta), který se ze vtipného kumpána změnil v pohodlného vychytralce, ani u vlastní manželky (Jiřina Jirásková), kterou přehlíží a využívá jen jako kuchařku (byť je to inteligentní žena lékařka), neporozumí mu stárnoucí herečka – „vyžilá sexbomba“ Alice (Slávka Budínová). Pochopení najde u své matky (nezvykle zdařilý výkon Světly Amortové), která na nezdárného syna hledí s láskyplnou něhou. Při hledání námětu nenáročné divadelní hry se mu však otevírají skutečné „kořeny zla“ – dosud zcela nepřiznaná osobní odpovědnost za to, že se v padesátých letech zachoval konformně a nenašel odvahu zvednout hlas proti stíhání starého básníka Holcmana, který nepasoval do škatulek socialistického realismu, neboť jeho veršům „nerozuměly báby na trhu“.

Hra Jiřího Vilímka Kořeny zla (1965) je jedním z prvních rozhlasových děl, které se vážně zabývaly zločiny (tehdy se říkalo a psalo „omyly“ a „přehmaty“) padesátých let. Téma v rozhlase otevřel již v roce 1962 Jaromír Ptáček svou hrou Případ, v níž se vyšetřovatel zabývá případem politicky stíhaného nevinného člověka (premiéra až 1964). Vilímkova hra také neobyčejně otevřeně zobrazuje duševní obzor průměrného člověka, jímž Autor bezpochyby je. Nesoudí jej – koneckonců, v jeho prospěch hovoří to, že neutíká před odpovědností a nepříjemnými otázkami a snaží se nad nimi poctivě zamýšlet. Zároveň však můžeme vypozorovat jeho závist nad talentem svého studenta Vrány, jenž navíc na zadané téma „kořeny zla“ napsal vtipnou satirku, v níž zpodobnil krutě upřímně svého vlastního profesora jako Korouhvičku, který si neplivl na svrženého vládce ne pro svou morální sílu, ale protože jej někdo zamknul na toaletě. „Mlčení není práce pro chlapa tam, kde se děje bezpráví,“ čte si Autor ve Vránově textu a pohoršuje se nad jeho otevřeností. (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 12/2015)

Náš seriál připomíná nejen nejlepší rozhlasová díla, občas zabrousí i do vod průměrnosti a někdy i do kalu nekvality, kýče a propagandy. Tentokrát to bude jedna z nejostudnějších kapitol rozhlasové historie – protektorátní propagandistické skeče.

Vysílány byly už od roku 1939 a u jejich zrodu stál kabaretní komik Jindra Miškovský a redaktor pokleslého časopisu Šejdrem Josef Opluštil. Texty písní psal básník Josef Rejthar, skrytý pod pseudonymem „Erjé“, hudbu Oldřich Šmatera. Náplň jednotlivých skečů byla jasná: hlavním cílem bylo „mezinárodní židovstvo“, bývalý president Edvard Beneš a jeho manželka, bývalý ministr Jan Masaryk a další členové vlády, dále pak domácí obyvatelstvo Protektorátu, především pak účastníci tzv. „šeptandy“ (šeptaná propaganda) a ti, kteří čekají, „až se to otočí“. Beneš byl zobrazován jako odporný pohůnek Židů a Angličanů, kteří mu tu a tam hodí mrzký peníz či žvanec, Masaryk jako notorický alkoholik, Hana Benešová jako primitivní fiflena, která chce mít slavného muže. Židé, které za druhé světové války Němci programově a průmyslově likvidovali, jsou ve skečích zobrazováni jako bezskrupulózní manipulanti, vrazi a smilníci, kteří ze všech sil „fedrují“ pro válku, nechtějí si však sami špinit ruce.

Literární úroveň skečů nebyla nikdy vysoká, přesto lze říci, že jejich kvalita časem ještě klesala; zatímco v letech 1939-1941 byla ještě snaha scénky vypointovat, v letech pozdějších už se v nich dramatické postavy stávaly jen jakýmisi „věšáky“ na propagandistické odstavce. Už jejich názvy mluvily samy za sebe: Haló, volá vás Londýn, Bolševismus není tak zlý, O čem se hovoří, Rudá nemoc, Ze života hmyzu a zvířátek a podobně.

Poslední z nich byl vysílán ještě v dubnu 1945 a jmenoval se příznačně – Za pět minut dvanáct. My se však budeme věnovat jednomu z prvních: Opluštilovu opusu „Pan Češpiva se osvobodil“. Už název odkazuje k oblíbené taktice tvůrců využít název některého z děl židovských či levicových autorů a tak je zesměšnit. V dílku z roku 1939 je titulním hrdinou obchodník s drůbeží Češpiva, který je jedním z těch, kteří věří, že se „to“ otočí; schovává tedy nejlepší kuřátka a kachny židům a jejich manželkám, každý večer poslouchá Londýn a nadšeně čeká návrat prezidenta Beneše. Češpivova manželka je pro změnu milenkou manželových židovských zákazníků. V tu chvíli však z psychiatrické léčebny prchá chovanec přesvědčený o tom, že je Edvard Beneš. Že zabloudí právě do Češpivova obchodu, je nabíledni. (more…)

Přemysl Hnilička

 (vyšlo v Týdeníku Rozhlas 10/2015)

Na vlakové nádraží přijíždí revizor Velíšek udělat kontrolu, současně s ním jde do práce i pracovnice na pokladně Spáčilová. Velíšek v její pokladně schází jízdenky v hodnotě 17 400 Kč. Sám tomu nechce věřit, Spáčilovou zná jako poctivou pracovnici, ani ona pro to nemá rozumné vysvětlení. Klíče od pokladny měla pořád u sebe… Manko je manko, a tak je Spáčilová přeřazena na jiný post, její manžel za ni uhradí chybějící částku penězi, které si spořili… Ačkoliv by za ni dříve dali ruku do ohně, začínají se od Spáčilové ostatní odtahovat a ti, kteří jí věří, ji nechtě urážejí lítostí. Manželství navíc dostává značné trhliny. A uprostřed toho všeho vyšetřuje nadporučík Pavelec se svým kolektivem příslušníků SNB…

Tak začíná detektivka „Věc důvěry“ (1961), rozhlasová prvotina hned dvou autorů-začátečníků, Ondřeje Vogeltanze a Leoše Jirsáka. První z nich se stal později televizním scénáristou, druhý byl již tehdy nadporučík Veřejné bezpečnosti. Příběh je napsán velmi realisticky (vycházela ostatně ze skutečného případu z roku 1956) a dokáže svého posluchače zaujmout, zároveň ale vykazuje značné nedostatky v literární kvalitě textu, ba dokonce i v jeho logice. Samotné inscenaci jistě pomohla režie Jiřího Rolla a velmi solidní obsazení (pokladní Spáčilovou hrála Ludmila Burešová, jejího muže Ladislav Boháč, Pavelce František Hanus, starého Mráčka Josef Beyvl, Velíška Antonín Zíb, poručíka Stárka Soběslav Sejk). V dobové recenzi je v časopise Kulturní tvorba vyzdvihl zkušený rozhlasový pracovník František Gel: „Dominantní úloha připadla Ludmile Burešové (…). Kdo snad v této době biografu a televize pochybuje o tom, zda hlas kultivované, opravdové umělkyně dovede nahradit kulisy a reflektory či projekční ploch, nechť si poslechne příští reprízu Věci důvěry. Vždyť například happy end celé hry vysvitne z modulace, kterou Ludmila Burešová dovedla dát několika všedním slovům…“.

Proč se po tolika letech zabývat zašlým kriminálním případem, byť s dobrými hereckými výkony? (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas 2/2015)

V tom malém úkrytu sedí tři. Čára, Fakir a Pinďa. Bojovníci poslední velké války, která se právě chýlí ke konci. Čára (Jan Tříska) je hlavní ideolog skupiny, dokáže skvěle formulovat myšlenky a přesvědčit ostatní o jejich správnosti. Fakir (Josef Somr) nejraději užívá selského rozumu a proti Čárovým vývodům staví svou neoblomnou víru, že se za každých okolností musí mluvit a psát pravda. A konečně Pinďa (Josef Kemr), zneuznaný a vysmívaný primitiv, malá lidská dušička, která by tedy sama nikdy nic, ale když jí dá někdo rozkaz, s gustem a krvežíznivou chutí si k 99 zářezům na pažbě své pušky přidá zářez stý.

Oč tedy jde těmto třem postavám v rozhlasové hře Jiřího Vilímka Neodvratný skon maratonského běžce (1968)? O nic více a o nic méně než o pravdu, čirou, neupravovanou pravdu. Ve své skrýši totiž tito tři dávají dohromady podklady pro tisk nového válečného bestselleru: Deníku Athéňana, čtvrtého do válečné party. Jeho Deník má být evangeliem nového společenského řádu, který bude nastolen. Ne všecko v rukopise však odpovídá ideologickému výkladu Čárovu; ten se snaží měnit aspoň drobnosti, otazník za vykřičník, tu a tam vynechat nějakou méně vhodnou pasáž, která by mohla podpořit zpátečnické klerikály… Proti této snaze stojí prostý, ale pevný Fakir. Když se však těsně před dokončením příprav do skrýše dostaví přece jen přeživší Athéňan (Radoslav Brzobohatý), změněný prožitým utrpením v náboženského blouznivce, přesvědčí se všichni tři vzájemně, že nejlepším řešením bude Athéňana odstranit…

Vilímkovu hru by nebylo správné považovat za aktuální reakci na demytologizační snahu mladé novinářky Miroslavy Filípkové, která v roce 1968 požadovala vydání autentické Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Příběh Athéňanova deníku je obecnějším příběhem o tom, jak je snadné propadnout kouzlu manipulace, snaze upravit skutečnost ve svůj (či všeobecně lidský) prospěch… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 50/2014)

Rozhlasová hra Gerta Hoffmanna Zpráva o moru v Londýně s dokumentaristickou přesností (a přitom s jakousi až zvrácenou poetičností) zachycuje postupně se rozšiřující mor v městě Londýně roku 1665, během jehož epidemie zahynulo až 100 000 lidí, tj. jedna pětina londýnských obyvatel. Podle historických pramenů se mor zavlekl do hlavního města Anglie z jakési holandské lodi, neboť první případy se objevily v docích. Zákeřná choroba však skutečně propukla až v neobvykle horkém létě…

Ve volném verši plynoucí text ukazuje postupný úprk krále Karla II. Stuarta (Jiří Adamíra) a vrchnosti z hlavního města a ponechání „lůzy“ svému osudu… Ve vojáky uzavřeném městě tak zůstávají statisíce lidí ponechaných napospas téměř jisté smrti. Pánové s lehkým srdcem opouštějí své sloužící, zanechavše je „pečovat o dům“ v době jejich nepřítomnosti…Tváří v tvář moru mizí rodinné vztahy, láska, důvěra; živí se neznají ke svým mrtvým, byť by to byla vlastní manželka, jen aby je rovnou – ještě živé – nepřihodili na káru k mrtvým. Zdraví i umírající se kají ze svých hříchů a přijímají svůj osud jako boží trest…

Hoffmannova hra byla v Československém rozhlase uvedena v roce 1969 v rámci přehlídky zahraničních her v režii Jiřího Horčičky. Její téma mohlo působit odtažitě, mezi posluchači však pravděpodobně silně rezonovalo. Rok 1969 byl totiž rokem prvního lámání charakterů, rokem, v němž v zájmu „přežití“ zapírali lidé své příbuzné i své vlastní minulé skutky…

Horčička se tentokrát snad nejvíce přiblížil inscenačně jednomu ze svých prvních učitelů – Emilu Františku Burianovi. Je to pozoruhodné, neboť jeho vliv slýcháme spíše v rozhlasových kreacích Josefa Henkeho. Zvukovou stránku vytvořil zvukový mistr Radislav Nikodém, Horčičkův dvorní zvukař. Při tvorbě zvukové koláže použil množství zvukových a hudebních zlomků z rozhlasového archívu zcela v intencích tzv. konkrétní hudby. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 48/2014)

V průběhu čtyřiceti let komunistické totality bylo v rozhlase inscenováno mnoho her sovětských autorů, které měly posluchače přesvědčit o tom, že žijí v nejlepším ze všech možných světů. Jedním ze stvořitelů sovětské umělecké „reality“ byl Nikolaj Fjodorovič Pogodin (1900-1962) a především jeho „leninská trilogie“, složena z dramat Muž s puškou, Kremelský orloj a Třetí, patetická. V první hře sledujeme vývoj řadového ruského vojáka, v druhé vidíme zápas Vladimíra Iljiče Lenina o elektrifikaci a „duši sovětského člověka“. Závěrečná hra se odehrává nedlouho před Leninovou smrtí, v období NEPu (sovětská „nová ekonomická politika“ omezeného soukromého podnikání, kterou ukončil Stalin v roce 1929). Nejčastěji byl inscenován na českých a slovenských jevištích, rozhlasových a televizních studiích Kremelský orloj.

My se budeme věnovat Horčičkově inscenaci této hry. Natočil ji v roce 1957 ke čtyřicátému výročí Velké řijnové socialistické revoluce. Ukazuje zajímavý rys sovětské dramatiky třicátých let a čtyřicátých let. Je to jakési zbožštění Vladimíra Iljiče Lenina (Vladimír Šmeral), který obzvláště v Pogodinových hrách prochází Moskvou jako roztomilý vousatý pánbůh, rozsévající kolem sebe lásku k pracujícímu lidu. Společně s mladým Rybakovem (Zdeněk Dítě) chodí po nočních moskevských ulicích jako Ježíš Kristus se Svatým Petrem. Když se potkává se dvěma tramvajáky (Ivo Gübel a Vladimír Majer), zkouší problematizovat jejich víru v něj: „Ale copak se Lenin v lidech nikdy nezmýlil? Taky se zmýlil!“ – na což odpovídá pracující třída jednoznačně: „Zato my jsme se nikdy nezmýlili v Leninovi!“ (more…)