Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 36/2014)

Nebýt stého výročí zahájení první světové války, asi by si málokdo v rozhlase vzpomněl na Henkeho inscenaci dramatu Miroslava Krleži V táboře (1965). Je to s podivem: ačkoliv bývá uváděna v každém portrétu Josefa Henkeho na předním místě v seznamu jeho prací pro rozhlas, ve vysílání se neobjevila již více než dvacet let. Rozhlasové praktiky asi děsí její stopáž (105 minut), obnovená premiéra se však Vltavě začátkem srpna rozhodně vyplatila.

První (či jak se dříve říkalo Velká) světová válka je v Krležově hře nahlížena pohledem kadeta Horvátha (Jaroslav Kepka), vzdělaného, inteligentního klavírního virtuóza, jehož křehký a eticky pevný svět je zničen jediným zásahem primitivního a sadistického nadporučíka Waltera (Martin Růžek), který jej rozkazem přinutí asistovat při oběšení nevinně odsouzené staré ženy (Světla Amortová). Psychika jemného umělce je tak zcela rozvrácena a vede nakonec k naprosté katastrofě v místním důstojnickém štábu…

Významný chorvatský dramatik ve své hře V táboře (U logoru) zachytil téměř bezprostředně (první verze pod názvem Halič vznikla v roce 1920 a její provozování bylo zakázáno) zuřivé běsnění vojenské mašinérie a nesmyslné vraždění civilního obyvatelstva. Vzdáleně nám připomíná Krausovy Poslední dny lidstva nebo druhý díl Haškova Švejka; jen bez humoru, odhalující plnou tragiku první světové války, a to především v její mechanizaci, odlidštěném zprůmyslnění smrti. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 34/2014)

Rozhlasová osmdesátá léta se dají jen těžko přesněji charakterizovat. Stále přetrvává tendence z předchozí dekády centrálně rozhodovat o dramaturgickém směřování, stále je potřeba „vyrábět“ hry z pracovního prostředí i z dějin dělnického hnutí… Únik se hledá v klasických textech: Jiří Horčička natáčí Bassův Cirkus Humberto či Homérovu Odysseiu, Alena Adamcová Filosofskou historii, Josef Červinka Gayovu Žebráckou operu. Vyhledávanými pořady jsou samozřejmě moderní texty západní provenience či alespoň západního střihu; typickým příkladem budiž Haileyho a Castlův Let do nebezpečí v precizní režii Jiřího Horčičky či varianta téhož námětu, jen s protiamerickým ostnem – May Day Thomase H. Blocka v režii Miroslava Buriánka (v obou hrál významnou úlohu Luděk Munzar).

Další možností, jak posluchače přilákat k poslechu, byly indiferentní vztahové komedie, v nichž o nic nešlo, jen o lásku, případně jiné komplikace mezi dvěma (a více) lidmi. Často se v nich řešily i některé zásadní morální otázky, často však byla morálka postav lehce pokřivená, ačkoliv je autoři vydávali za kladné figury. Jednající hrdinové či hrdinky také občas jednali tak, že zůstával rozum stát (zde nutno připomenout podivuhodnou matku ze hry Aleny Vostré „Jen vážně, prosím“, která dala svému dospělému synovi tajně seznamovací inzerát, aby mu pak sice předala kontakt na ozvavší se slečnu, její dopis však hned po přečtení spálila…).

Podivuhodným hybridem tohoto typu komedie a hry z pracovního prostředí je text Jiřího Průši Poslední stožár, který v roce 1983 v dramaturgii Jiřího Součka nastudoval Jiří Horčička. „Rozhlasová hra o partě, která si před postavením posledního stožáru uvědomila, v čem je její síla“ je dnes téměř legendárním příkladem nechtěně komických her s morálním posláním – ovšem socrealisticky, žeano. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 32/2014)

Jan Vedral je v rozhlasovém světě známý jako dramaturg, autor a adaptátor sociálně či politicky kritických textů. Jeho rozhlasovou prvotinou byl Kurs střelby ve ztížených podmínkách (1985), portrét vědeckého pracovníka, který není schopen nastartovat svou kariéru bez morálních kompromisů. Skutečným uměleckým úspěchem však byla perestrojková hra Delfy (1989) s podtitulem Rozhlasový spotřební Oidipus – moderní variace na antický motiv, v níž Oidipův tragicky veliký příběh umenšuje „myšlenkový a citový smog normalizační novořeči“ a staví jej do kontrastu s malostí současného občánka. Po revoluci zaujal především „komedií o panelovém člověku“ Ve skladišti mé hlavy (1994). Zatím nejvýraznějším počinem byl sedmidílný seriál Xaver, groteskně hrůzný obraz agenta, rozhlasového pracovníka a divadelníka Miroslava Mráze (již jsme o něm referovali na stránkách Týdeníku Rozhlas).

Dnes se však budeme věnovat jeho rozhlasové hře Dabér, kterou v roce 1996 natočil Jiří Horčička. Jeden z nejpozoruhodnějších rozhlasových textů devadesátých let vypráví o herci, který dávno rezignoval na své dávné herecké sny a naučil se jen prodávat svůj podmanivý hlas. Jezdí taxíkem z jednoho dabingového studia do druhého a dabuje nekonečné seriály a komentáře k dokumentům, v rozhlasovém studiu podsouvá dětem morálně narušené hajajovské pohádky a v několika málo volných hodinách zkouší na divadelní scéně Hamleta, kterého však nehraje, ale – dabuje.

Nemá čas si uvědomit, že se nejen fyzicky ničí, ale i myšlenkově a morálně vyprazdňuje, stává se jen prázdnou nádobou vhodnou k naplnění jakýmkoli textem, hlasem „ve službách cizích obličejů“. Vlastní touhy po lidském vztahu naplňuje snovými dialogy s Madonou, dívkou na telefonu s horkým, stále vzrušeným hlasem (Jana Paulová). Nedbá o sebe ani o své zdraví, a tak není divu, že jej jednoho dnes hlas opustil a začal pracovat a vydělávat bez něj… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 28/2014)

V historii české rozhlasové inscenace se v pozdních letech čtyřicátých a raných padesátých setkáváme se zajímavým fenoménem: rozhlasovou hrou podle filmových námětů. Byl-li nějaký (většinou sovětský) film shledán po umělecké či ideové stránce zajímavým, byla podle jeho námětu napsána rozhlasová hra. Tak vznikla v letech 1951-1952 rozhlasová verze filmu z roku 1937 „Velký občan“ (filmová režie Fridrich Ermler, rozhlasová Oldřich Hoblík), který se zabýval osudem bolševika Kirova; podle sovětského barevného filmu pro děti „Trosečník z otrokářské lodi“ (1952) vznikla stejnojmenná rozhlasová hra pro mládež v režii Miloslava Dismana.

Nás však bude zajímat ještě starší inscenace, pozoruhodná i v dalším ohledu. Dejme nejdříve slovo dobové anotaci: „Pro tento týden připravilo dramatické oddělení novinku, která je pokusem svého druhu. Podařilo se nám získat scenario filmu, který je právě v SSSR natáčen. Je to scenario filmu „Bitva o Stalingrad“, který byl připraven neobyčejně pečlivě a se smyslem pro historickou pravdivost každého detailu; velké osobnosti sovětské armády poskytly autoru libreta, Nikolaji Virtovi, své zkušenosti, materiálem byly autentické zprávy, rozkazy a hlášení jednotlivých bojových skupin, a protože ovšem značná část nejvýznamnějších dějů a rozhodnutí se odehrává přímo v sovětském hlavním stanu, schválil znění scenaria sám Stalin, který vlastně má ve filmu stěžejní úlohu. Ale rekonstruovány byly též scény, které se odehrávaly podle svědectví a zachovaných zápisů na velitelství u Hitlera a Pauluse a všechno, co by obraz této gigantické bitvy historicky pravdivě dokreslilo.“

Československý rozhlas se dostal ke scénáři nehotového sovětského filmu snadno: literární podoba scénáře Stalingradské bitvy vyšla ve Státním nakladatelství umělecké literatury (Gosudarstvěnnoje izdatělstvo chudožestvěnnoj litěratury) v Moskvě v r. 1947, tedy ještě před dokončením filmu. Do jeho přepracování (v překladu Eugena Tarabrina) pustili Dalibor Chalupa a František Kožík. Tato věhlasná jména jaksi automaticky zaručují kvalitně zpracovaný text, v tomto případě se však hodnotí jen těžko. Vzhledem k exponovanosti tématu i prosté historické chronologičnosti, kterou vyžadovalo, neměli upravovatelé příliš možností k zásahům. Proto se soustředili na rozhovory v hlavních stanech protivníků a – jak opět píše dobová anotace z časopisu Náš rozhlas – „z materiálu vznikla montáž nejzávažnějších dialogů, připravujících odvetu sovětské armády, přípravu ofensivy a její průběh. I ze stručných rozkazů a hlášení lze poznat obětavost ruského lidu a vojska. Posluchačům se tak ještě před dokončením filmu dostává přesného obrazu, jak se ve skutečnosti bitva stalingradská odehrála a co způsobilo její úspěch, převratný v dějinách této války.“ (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 24/2014)

Některé příběhy jsou tak neuvěřitelné, že se musely skutečně stát. Tohle je jeden z nich.

Začíná se v brněnském divadle Husa na provázku, později překřtěném na Divadlo na provázku, protože název – odvozený dramaturgem Bořivojem Srbou z titulu knihy Jiřího Mahena – doplňovali brněnští čárkou nad „a“ a písmenem „ká“, čímž vyjadřovali svou představu o osudu a pravém místě Gustáva Husáka. V půlce sedmdesátých let začne jindy tak nepořádný režisér Zdeněk Pospíšil nosit na zkoušky úhledné hromádky papírů a na nich – Baladu pro banditu. Poetická hra plná lidových a kvazilidových písní a příběhu z Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka se začala okamžitě zkoušet a po premiéře se ukázalo, že Provázek zrodil divácký hit. V roli Nikoly Šuhaje vystoupil Miroslav Donutil a stal se z něj idol dívčích srdcí, krčmáře Mageryho vybavil úlisnou zdvořilostí Boleslav Polívka, urputného velitele četníků hrál Jiří Pecha. Vemlouvavou, ale nepodbízivou hudbu složil Miloš Štědroň.

Nikdo kromě Zdeňka Pospíšila nevěděl, že text Balady nenapsal on, ale Milan Uhde. Ten na spolupráci s Pospíšilem vzpomíná ve svých Rozpomínkách takto: „Zdeněk Pospíšil byl přesvědčen, že máme v rukou westernovou látku. Nazýval ji sice easternem, ale trval na tom, že bude spočívat na písničkách. (…) Slovo bandita se Zdeňkovi zalíbilo tím, že nebylo folklorní, a trval na něm, i když mně se nezdálo výstižné. Zato přijal můj výklad, proč má být Balada adresována banditovi: je určena banditovi v nás, má zpochybnit iluzorní představy, že člověk může rozhodovat o svém životě bez ohledu na cokoli a kohokoli, nýbrž že je vždy součástí společnosti, byť se z ní a z jejích neúprosných vazeb pokouší vyčlenit (…).“

Úspěšná inscenace brzy zaujala i média. První se ozval rozhlas, konkrétně Jaromír Nečas – v roce 1975 v brněnském rozhlasovém studiu Dukla natočil Baladu v původním divadelním obsazení. Rozhlasový záznam byl sice ochuzen o vizuální kouzlo divadelní inscenace, zato zaujal skvělým tempem a montáží. Scény se tu střídají nesentimentálně a v rychlém sledu, lyrická vyznání i mrazivé scény jsou zakončovány písní, které Milan Uhde buď vybral z lidových zdrojů a upravil, nebo rovnou sám napsal (to se týká především úvodní písně Zabili, zabili chlapa z Koločavy).

Tady však podivuhodný osud inscenace teprve začíná. Jak píše Martin Janoušek ve své diplomové práci „Divadlo v rozhlase – Transkripce divadelní inscenace do rozhlasové podoby“ (Masarykova univerzita v Brně, 2007), monofonní nahrávku Balady pro banditu slyšel i „soudruh Alois Indra, který si vyžádal, aby byla nahrávka poslána do Prahy. Obavy z tohoto zájmu se ukázaly jako liché, jelikož tento přední představitel tehdejší vládnoucí garnitury našel v tomto díle zalíbení a dal pokyn, ať se inscenace Balady pro banditu v brněnském studiu natočí jako stereo nahrávka. Tak se stalo, že Balada pro banditu byla oficiálně první rozhlasovou hrou natočenou stereofonně v brněnském studiu. Oficiálně pak byla zahrnuta jako jeden z úkolů komplexní racionalizační brigády ustavené na počest XV. sjezdu KSČ (Rovnost, Brno, 3. 6. 1976)“. Kdyby jen Alois Indra tušil, kdo se skrývá za libretem… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 20/2014)

Zvláštností uvolněnějších šedesátých let bylo několik rozhlasových her, které přiznaně pracovaly se jmény a hlasy soudobých populárních herců a osobností. Málokdy to mělo hlubší umělecký záměr, proto jsou to většinou hry komediální nebo alespoň oddechové. Populární jméno v titulu tak nemělo jiný úkol než nalákat posluchače k rozhlasovému přijímači.

Typickým příkladem budiž hudební rozhlasová feérie Otec Kondelík a ženich Matuška, kterou napsal Ivo Fischer v roce 1965 a v níž starý hrdina románů Ignáta Herrmanna v podání Rudolfa Deyla mladšího navštíví Prahu soudobou, tj. Prahu šedesátých let 20. století. Není divu, že se v ní potká s Waldemarem Matuškou, Karlem Gottem nebo s Janem Werichem. Premiéra byla na druhý svátek vánoční.

My se však budeme věnovat jiné hře. Byla natočena v roce 1965, napsal ji Josef Pohl a jmenovala se Zavinil to Höger. Pod lehce senzačním názvem se skrývala rozhlasová detektivní hra pro mládež, v níž mají hlavní roli dva žáci 7. A (členové Dismanova rozhlasového dětského souboru Petr Bohdanecký a Pavel Koukol) a jejich magnetofon. Premiéru měla v srpnu téhož roku a režijně ji připravil zručný Miloslav Disman. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 12/2014)

Holandský dramatik Jan Moraal (1928-1982) se věnoval rozhlasové práci již od 19 let, kdy ředitel holandské rozhlasové stanice VARA G. de Vries junior přijal k realizaci jeho první dramatický text. Posléze jej VARA zaměstnala jako překladatele a dramaturga rozhlasových her. Jeho nejslavnějším dílem se stal rozhlasový seriál Biels and Co., který dosáhl téměř dvou set dílů. Vedle toho psal také pro televizi. Velké duševní vypětí kombinované s nepřetržitým přísunem cigaret nakonec vykonaly své; Moraal zemřel brzy, jen několik let po padesátce.

V Československém rozhlase byla z jeho dramatické tvorby nastudována hra Není strany pro spokojené. Inscenace Věry Pražákové vznikla v ostravském studiu v roce 1969 a vycházela z tragikomické situace: nenápadný pokladník Marcos (Josef Haukvic) na oslavě se svými přáteli prohlásí, že je absolutně spokojený. Přes veškeré přesvědčování trvá na svém, což kamarády rozhořčí – a jeden z nich to zlomyslně „donese“ do místních novin. Marcose hned ráno přepadne žurnalista a druhý den hlásá čtvrtá strana místního deníku „Náš zpravodaj objevil spokojeného muže. Pan Marcos prohlašuje: Nemám žádná přání“. Tak se o spokojeném zaměstnanci dozví Marcosův ředitel (Alois Müller), jenž mu na základě firemní filozofie „spokojený pokladník – nebezpečný pokladník“ dává okamžitou výpověď v obavě, že pokud již nedefraudoval (okamžitě nařízená revize to vyloučí), určitě defraudovat bude. Přesto (nyní již) bývalý pokladník stále trvá na tom, že je spokojený.

Po návratu domů ho čeká další šok: rozchází se s ním jeho žena (Jana Postlerová). Dokud byla přesvědčená, že on je v manželství stejně nešťastný jako ona, snášela situaci trpně, protože měli něco společného; pokud je však spokojený, odmítá s ním dále žít. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 4/2014)

Brněnský dramaturg Karel Tachovský, který přivedl k psaní pro rozhlas mnoho pozoruhodných autorů (např. Ludvík Kundera či Milan Uhde), byl zároveň sám výborným dramatikem. K jeho nejvýznamnějším textům patří Chatrná paměť pana Z., jeden z příběhů Královské sonáty, Jak poradit panu králi či Příliš vzdálená milá. V dnešním Průvodci se budeme věnovat hořké aktualizaci homérského mýtu – Kudy bloudí Odysseus.

Ve hře, která byla natočena v roce 1964 a premiéru měla prvního ledna roku příštího, vystavuje Tachovský Homérovu Odysseu, plnou hrdinských skutků Odysseových vojáků, ironické demytizaci. Tachovského Odysseus není hrdinský vůdce, ale slabošský konformista, Odysseovi vojáci nejsou rekovní bojovníci, ale nájemní žoldáci, Sirény zpívají Škoda lásky a Odyssea přívázali ke stěžni nikoliv na jeho příkaz, ale aby v opilosti nepřepadl přes palubu, v zemi Lotofágů hraje jazzový orchestr…

V úvodním Odysseově proslovu zaznívají i strofy, které upozorňují na nadčasovost uváděného příběhu: „O bože můj, jakže se jmenují ty ruiny? Je to jen Trója? (…) Však místo Tróje můžeš dosadit kdekteré z mnohých zhanobených měst – a místo našich legendárních jmen dosaď si jména trapně současná. Vždy stejný prach se zvedá nad zemí, vždy stejný dým se táhne troskami, vždy stejný žal a hrobů vrstvení…“ (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 52-1/2013-14)

„Není pravda, že se dějiny neopakují. Opakují se. Děsivě se opakují, a tak by nemělo smysl dívat se nazpět, protože to, co bylo tehdy, je i dnes, kdyby nestálo za to hledat lidskou odpověď na přízrak toho opakování. Ano, hledat odpověď – a člověk ji může najít jen tam, poněvadž co tehdy bylo silné je dnes slabé. Nedivme se, že z věcí krásných zachycujeme jen zlomky, jen torza. Naše vina. Nás všech.“

Těmito slovy začíná rozhlasová hra Karola Sidona Dvojí zákon. Apokryfní příběh vznikl v roce 1968 a byl odměněn první cenou v celostátní umělecké soutěži k padesátému výročí republiky. Ještě téhož roku Sidonův text nastudoval režisér Jiří Horčička v prvotřídním obsazení.

Centrem příběhu je postava Ježíšova, ve které se „střetává a rozchází židovská a křesťanská náboženská tradice“, jak před deseti lety v článku k Sidonovým šedesátinám psala literární kritička a historička Helena Kosková. Hlavními jednajícími postavami jsou Jidáš (Rudolf Hrušínský st.) a Kaifáš (Josef Patočka). Setkávají se v kobce, do níž Jidáš odvlekl Ježíšovu mrtvolu. Jidáš Kaifášovi vysvětluje celý svůj a Kristův příběh; jen jemu smí říci celou pravdu, protože jemu, farizeji Kaifášovi, nikdo skutečnou pravdu neuvěří… (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 46/2014)

V knize vzpomínek se režisér Jiří Horčička vyjádřil v tom smyslu, že dramatik Jan Vedral byl „jeho autorem 80. let“. Není divu – pomineme-li debutantskou práci „Kurs střelby ve ztížených podmínkách“ (1985), je Vedralova práce pro rozhlas druhé poloviny 80. let výrazná a kvalitativně vyrovnaná – ať už se jedná o tvůrčí dramatizace jako Bulgakovův Mistr a Markétka (na základě své zkušenosti z rozhlasového Wollanda prosadil Miloš Kopecký později i jevištní inscenaci v Divadle Na Vinohradech) nebo o vlastní dramatickou práci, jakou byla rozhlasová hra Delfy aneb Spotřební rozhlasový Oidipús.

Vedral Horčičkovi poskytl velmi sofistikovaný a spletitý scénář, v němž Autor na začátku zkouší pojmenovat svůj problém: postavu „prostředního kádru“, toho typického nadřízeného pracovníka, který je schopen na vás vylít kýbl frází a zahltit vás poučkami. Právě jeho se snaží „napsat“, zpracovat postavu jako typus. Tak vzniká Hrdina (Vladimír Brabec) – hlupák, který se do funkce dostal v padesátých letech bez vzdělání, ale zato s rudou knížkou; frazér, obklopující se podřízenými, které dokáže využít a zneužít jejich dobrých i špatných vlastností. Bohorovnou vyrovnanost tohoto antihrdiny naruší až nečekaný telefonát, který obrátí jeho život naruby…

Tuto banální historku z pracovního prostředí by bylo možno napsat prvoplánově – tak, jak se v osmdesátých letech běžně psalo. Rozhlasový archív ukrývá desítky scénářů a nahrávek z pracovního prostředí, tzv. „rozhlasovou hru faktu“. Jan Vedral šel na téma jinak: banalitu zpracoval vyšší dramatickou formou. Základ hry, jejímž podtitulem je „Spotřební rozhlasový Oidipús“, píše jako variaci na klasické antické drama. Hrdina (s malým i velkým „há“) říká své banální pravdy i zděšené repliky v antickém metru. Strukturu „narušuje“ také sbor současníků – jednočlenný chór (Viktor Preiss), napadající obecně i osobně Hrdinovy názory a fráze. V závěru hry můžeme ještě postřehnout odkazy na Shakespearova Krále Leara – to když Hrdina ve své sebedestrukci odpudí i vlastní dceru… (more…)