Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Mgr. Přemysl Hnilička

(Vyšlo v Týdeníku Rozhlas 16/2014, 7. 4. 2014)

Byla to tehdy vlastně módní záležitost: v Československu začala v roce 1964 fungovat skutečná linka důvěry, a to jako služba psychiatrické kliniky Ke Karlovu v Praze. Lidé se mohli svěřovat se svými starostmi, bolestmi, měli se k lidem na druhém konci telefonního drátu obracet v momentech zoufalství či bezradnosti. Jako výsostně rozhlasové téma zaujala divadelního dramatika Miloslava Stehlíka, který napsal hru Linka důvěry (1966) – dramatické pásmo třinácti telefonních rozhovorů lékařky Marie, pracující na noční směně linky důvěry a jejích pacientů. Byla to v podstatě velmi roztříštěná mozaika, která potřebovala dramaturgicky dopracovat, k čemuž dal Stehlík naštěstí dramaturgyni Jaroslavě Strejčkové volnou ruku. Ta – opět ve spolupráci s režisérem Jiřím Horčičkou – do textu dokomponovala několik příběhů, které celou hrou procházely (příběh sebevraha Karáska, sebevražedkyně Novákové, opuštěného muže a starého profesora) a scelily ji.

Rozhovory, které s volajícími vede lékařka Marie (proměnlivá a vynikající Dana Medřická), jsou jak závažné, tak banální, tragikomické i směšné, volají lidé zoufalí, nešťastní i s osudem smíření, stejně jako různí vtipálci a recesisté (jeden z nich oznamoval vážným hlasem, že spáchal sebevraždu tím, že spolkl budík a ten mu tiká v břiše; „Co mám dělati, když zazvoní?“). Výrazným motivem je nedůvěra k lince důvěry a k její anonymitě; ačkoliv tyto motivy používá Stehlík především u negativních postav (opuštěný muž v podání Čestmíra Řandy), současný posluchač nedůvěru tehdejších občanů profízlovaného Československa docela chápe. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 42/2014)

Jitka Škápíková je především dokumentaristka, dramaturgyně a dramatizátorka. Dlouhá léta pracovala v Českém rozhlase, její první úspěch se však dostavil již během jejích studií na brněnské JAMU u profesora Antonína Přidala: dokument Zrození Karolíny (1993) o vlastním těhotenství a porodu získal Prix Bohemia Radio. Následovala série dalších úspěšných dokumentů, mj. Na vartě po oběšeném (1998), Čtyřicet dnů Jiřího Horčičky (1999) a cyklus Ismy po česku (2005). Spolupracovala také s redakcí her pro děti a mládež, pro kterou napsala vynikající dramatizaci pohádky Aloise Mikulky Kouzelná dvířka (1995) a O Dorotce a čaroději Ozovi (1997, podle Franka Bauma), pro dospělé pak seriál podle Prusova Faraona (2005) a Stokerova Drákuly (2009). V současné době spolupracuje s Českým rozhlasem již jen externě a věnuje se režii audioknih a spolupracuje na hereckých memoárech.

Její původní dramatickou prvotinou se stala rozhlasová hra Světlo na pavlači (1995). Věnuje se v ní – jako většina začínajících autorů – osudu své vrstevnice; zároveň však v příběhu o lidské nenávisti až za hrob přesvědčivě zachycuje životní běh a názory staré ženy.

Hlavní postavou je babička Boža. Její život poznáváme pomocí retrospektivních záběrů z hospicu milosrdných bratří i z jejích mladších let. Zatímco zpočátku její křik a naříkání působí jako stařecká senilita, později však zjišťujeme, že záštiplná zloba a vztek jsou jejím hlavním komunikačním znakem. Dokáže si bez přestání stěžovat, zuřit, pomlouvat, litovat se a nadávat veškerému svému okolí. Hraje si na velkou dámu, která „vyštudovala Vesnu“, ve své podstatě je ale primitivní. Hovoří výrazným moravským dialektem, což Jiráskové pomáhá ve stylizaci hrubé a vulgární ženské, která byla možná schopna i otrávit svého manžela. Boža ubližuje své sestře Františce, svému muži, kterého „Francce“ přebrala, dceři Květušce – a nakonec i vnučce, která jí zbude jako poslední v závěru života. Nejlépe její vztah k lidem ukazuje tento úryvek: „To byl jediné člověk, které na mně byl hodné. Ale tech sedum tisíc, co mně ukradl, pěkně vysolí, dám ho k sódu a voni už to z něho dostanó. Mám na to svoje lidi, to všeci vijó, jaké to byl hajzl. Každé to dosvědčí. Pude do kriminálu!“ (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(Týdeník Rozhlas 38/2014)

Každý den nosí posel hydrometeorologického ústavu Jindřich Rousek do budovy rozhlasu zapečetěné obálky a v nich předpovědi počasí. Co chvíli se jej redaktor či redaktorka ptají, zda není zrovna on tím hostem, kterého očekávají. Jak dlouho bude trvat, než se rozhodne rozehrát s rozhlasovým lidským mraveništěm mystifikační hru?

Prostý námět rozhlasového žertu Zdeňka Svěráka Posel hydrometeorologického ústavu je však autorem domyšlen do hlubších souvislostí: co když se z nevinné hry na falešného profesora mykologie či fotbalového internacionála (či falešného vrchního, uvědomí si jistě filmoví fanoušci Svěrákova díla) stane vážná věc? Co když tuto hru zneužije politik, který v rozhlase zalže a posléze se vymlouvá na „rozhlasového fantoma“?

Svěrákův Rousek se v situaci, kdy lhavý ministr financí vydává své vlastní rozhlasové vystoupení za mystifikaci rozhlasového fantoma, rozhoduje podobně jako tragičtí hrdinové dramat Karla Čapka: obětuje své vlastní pohodlí a svobodu, aby zachránil pravdu a právo občanů na pravdivé informace: „teďka každej podšívka může v rádiu prohlásit, co chce, a když zjistí, že se mu to nepovedlo, přehraje to na mne!“ Protože však nejde o tragédii, ale rozhlasový žert, vše se nakonec v dobré obrátí: na inkriminovaný rozhovor Rouskovi zajistí alibi jeho zubař, u něhož v oné době byl – a napálený mykolog Mleziva a fotbalový internacionál Seifert mu odpustí.

Sám Svěrák po letech napsal, že jej tehdy fascinovali podvodníci a mystifikátoři. Snad Svěrákova hra reaguje i na některé dobové aktuality, například na aféru „semínkového generála“ Jana Sejny, který byl v roce 1968 vyšetřován pro rozsáhlé obohacování a spekulace s jetelovým semenem, a proto raději utekl s milenkou za hranice, kde potom pracoval jako informátor pro CIA. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 40/2013)

Rozhlasový archív uchovává ve svých hlubinách pozoruhodné vzácnosti, a tak není divu, že občas skutečně překvapí. Z prvních dvaceti let vysílání rozhlasu na našem území vskutku nemáme dochovaných mnoho rozhlasových her, většinou spíše úryvky, které tehdejším pracovníkům připadaly zajímavé nebo pro inscenaci charakteristické (například sbor robotů ze Salzerovy inscenace R. U. R. z počátku třicátých let nebo část monodramatu Jeana Cocteaua Lidský hlas s Olgou Scheinpflugovou). Existuje mnoho významných a v literatuře popsaných inscenací, z nichž nemáme ani minutu (většina rozhlasových režií Emila Františka Buriana z let třicátých), naopak v celku máme zachovánu hru podle Londonova Bílého tesáka, která je natočena neinvenčně, s nedobrými hereckými výkony (psali jsme o ní v TR 47/2011).

Jednou z kompletně dochovaných rozhlasových her je – snad trochu paradoxně – i vánoční hra Dorothy L. Sayersové Královská návštěva. Nahrávka z roku 1947 byla zaznamenána na rozhlasových fóliích a nedávno byla i digitalizována. Děj je prostý, v podstatě opisuje známý biblický příběh o narození Ježíška. Začíná se v Herodově paláci; těžce nemocného císaře navštíví tři králové, aby mu zvěstovali narození židovského krále. Herodes se z jejich zprávy naoko raduje a pokrytecky jim radí opatrnost na cestě, ve skutečnosti osnuje krutý plán k zabití Spasitele. Mezitím tři králové sledujíce hvězdu betlémskou naleznou útočiště svatého Josefa a Panny Marie v Betlémě a vzdávají hold nově narozenému králi. V Herodově paláci se zatím schyluje k povstání a Herodes ještě na smrtelné posteli osnuje intriky proti nemluvněti… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 44/2013)

„…. Seděl ve velké vysoké místnosti a klavír stál v jejím středu a kolem něho byla napjata lana, takže klavírista hrál v malém ringu. (…) Jeho ruce přitom vypadaly jako pár zvířat zabraný do dlouhého páření, nikdy nedovršeného, nikdy nepřerušeného…“ – Takto začíná rozhlasová hra Alana Sharpa Dlouhohrající klavírista (The Long Distance Piano Player), kterou v roce 1968 nastudovalo brněnské rozhlasové studio. Hru, která v roce 1962 vyhrála Prix Italia, objevil a přeložil Antonín Přidal. Vysoce poetický text režijně zpracovala Olga Zezulová. Premiéru měl 29. 11. 1968 v Týdnu britské kultury.

Titulní hrdina se pod vedením svého manažera pokouší překonat dosavadní rekord v nepřerušeném hraní na klavír. Při poslechu hry si lze vzpomenout i na slavnou povídku Horace McCoye Koně se také střílejí – není divu, Alan Sharp se jí při psaní Dlouhohrajícího klavíristy inspiroval.

Klavíristu hraje Josef Štefl. Jeho hlasový projev prochází během inscenace mnoha změnami; na počátku mluví nepřítomně, soustředěn na hru, v dalších fázích se jeho hlasový projev – podobně jako klavírní improvizace – rozpadá do nesouvislých vět, vzdechů a funění, odkazující na jeho stupňující se únavu a zoufalství. Vypravěč Ladislava Lakomého zdá se na ději téměř nezávislý, působí objektivním, odosobněným dojmem; ten však postupně opadává, vypravěč zvolňuje tempo podobně jako hráč, odstup se snižuje a zůstává tichý, nenápadný soucit. Postavu hráčova manažera vytvořil Josef Karlík. Na rozdíl od jiných svých kreacích podobného charakteru jej však nevytváří v groteskní zkratce, ale realisticky, bez potřeby vyhrotit jej do satirického šklebu. Přesto hra samotná nenápadně a nenásilně upozorňuje na beznaděj, která čiší z celého klavíristova pokusu o rekord… I vedlejší postavy jsou obsazeny dobře: nejrůznější čumily a okounivší hosty hrají Jaroslav Kuneš, Dagmar Pistorová, Vilém Pfeiffer, Arnošt Navrátil a další. (more…)