Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 34/2013)

S Ludvíkem Kunderou jako autorem rozhlasových her jsme se v našem seriálu již setkali. Tentokrát se budeme věnovat prvnímu jeho výraznějšímu setkání s rozhlasem. Nešlo o původní rozhlasovou hru, ale o rozhlasovou úpravu jeho divadelní hry Totální kuropění.

Básník Kundera byl počátkem šedesátých let požádán dramaturgem Státního divadla v Brně Bořivojem Srbou o nový dramatický text. Divadelní premiéra se konala 24. 6. 1961 v režii Evžena Sokolovského. Funkční hudbu brechtovské inscenace složil Jan Novák, hrál orchestr Gustava Broma.

Kundera zde čerpal z vlastních zážitků – byl jako ročník 1920 totálně nasazen jako pomocný dělník ve velkém vojenském skladu ve Špandavě u Berlína. Vytvořil tedy rozsáhlou dramatickou fresku, popisující život mladých lidí, kteří byli v Německu totálně nasazeni, aby po německých mužích, odvelených na frontu obsadili v průmyslu uvolněná pracovní místa. Kundera se zde zaměřuje především na problémy kulturního, společenského i prostě lidského přežívání v úmorných podmínkách “total einsatzu” a vedle epické, vyprávěcí roviny zde používá i subjektivně, až lyricky zabarvenou rovinu – obě vyjádřené výstupy hlavní postavy- básníka a filozofa Jiřího (Otakar Dadák). (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 32/2013)

Wolfgang Hildesheimer (1916-1991) se narodil v Hamburku židovským rodičům. Se svými rodiči emigroval do Palestiny, kde se vyučil truhlářem. Později přesídlil do Londýna, kde vystudoval scénografii a malířství. Pozoruhodnou epizodou jeho života byla funkce soudního zapisovatele u norimberských procesů s nacistickými zločinci. Jeho životní náplní se však stalo umění – malířství, literatura a drama.

Hildesheimer napsal mnoho povídek (vyšly pod názvem Nelaskavé legendy), romány Tynset a Ráj falešných ptáků a slavný projev O absurdním divadle, který pronesl v roce 1960 v rámci Mezinárodního týdne studentského divadla v Erlangenu. Nás však bude zajímat především jako autor rozhlasových her. Napsal jich nemálo, v Československém a Českém rozhlase byla nastudována Princezna Turandot (1965, režie Ludvík Pompe), Balkánexpres aneb Ze života padělatele (1997, režie Ivan Chrz) a také Havrani pana Walsera, kterým se budeme věnovat.

Děj této černé absurdní komedie je vyprávěn s až wildeovskou lehkostí: Adrian Walser, soukromník, žijící v příjemně vybaveném domě s loajální služebnou paní Borgwardovou z peněz svých záhadně zmizelých příbuzných, je jednoho dne překvapen návštěvou své tety Cosimy. Po úvodních zdvořilostních frázích tetička jasně vyjeví, proč přišla: ví, že se Adrian zbavil svých příbuzných a je ochotna na to „zapomenout“, ožení-li se Adrian s její nepříliš hezkou dcerou a bude jim vyplácet slušnou částku. Evidentně není první příbuzná, která za panem Walserem s podobným vydíráním přišla – a také ji stihne stejný osud: je svým synovcem proměněna v havrana. (Posluchač vyznávající v dramatu realismus je arci překvapen, autor je však schopen vysvětlit i toto; Adrian Walser byl – podobně jako jeho nezvěstný strýc Mikuláš – učedníkem slavného čaroděje, který jej naučil právě toto proměňovací kouzlo.) Poté vstupuje do děje další postava, pan Mönkeberg, který byl tetou Cosimou najat jako její osobní strážce. Pro její záchranu však nic neudělal – není divu, není totiž tím, kým se zdá být. Brzy se Adrianovi odhaluje jako poslední člen rodiny, strýc Mikuláš. Proti sobě tak sedí dva žáci starého čaroděje, se stejnými schopnostmi a stejným přáním: vyřídit toho druhého, udělat z něj havrana… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 30/2013)

Hra Apartmá s terasou byla na stránkách rozhlasového týdeníku charakterizována dramaturgem Josefem Hlavničkou jako „velmi zajímavý, hořce komediální příběh“ o tom, „že nejvíce biti bývají pravidelně ti nejslušnější a nejbezbrannější, které vesele terorizují bezohlední demagogičtí primitivové stejně jako je opovržlivě přezírají nafoukaní zbohatlíci“. Poprvé byla uvedena na vlnách BBC v srpnu 1968 (pod originálním názvem The Penthouse Apartment), na našich vlnách zazněla o necelý rok později, 25. dubna 1969 ve večerních hodinách. Premiéru si odbyla v rámci Festivalu zahraniční rozhlasové hry (v onom týdnu vysílal Československý rozhlas ještě hru Finna Björnsetha Slova pro dva hlasy v režii Ludvíka Pompeho a Zprávu o moru v Londýně od Gerta Hofmanna, režie Jiří Horčička). Historka, která tvoří kostru rozhlasové hry (v povídce Williama Trevora ji rozpoznal dramatizátor Michael Bakewell), je v podstatě banální: přepychové apartmá snobských manželů navštíví slečna Wintonová, starší tichá dáma z nižšího patra domu a Morgan, hrubý a primitivní domovník. Následky na sebe nenechají dlouho čekat, nesměřují však k rozuzlení ve stylu francouzské konverzační frašky… (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 28/2013)

Když se v roce 1997 sešlo několik rozhlasových dramaturgů na mezinárodním festivalu Prix Italia v Ravenně k pracovnímu setkání, navrhla polská dramaturgyně Ewa Stocka-Kalinowska, aby v jednotlivých zemích vznikly rozhlasové hry na jednotné téma, které by pak byly odvysílány. Sama navrhla téma – v roce 1998 to mělo být 350 let, co se narodil slavný mistr houslař Antonio Stradivari. Vzniklo tedy několik her nejen o životě a díle Stradivariho. V BBC nastudovali hru Hattie Naylorové Ďábel a Paganini (The Devil and Paganini, 1999), ta byla natočena téhož roku v Polsku (Diabeł i Paganini). Poláci sami přispěli hrou Dom bez klamek (Dům bez klik, 2000). Projekt Stradivari našel ohlas i v Česku: dramaturg Pavel Minks uvedl Mularczykovu hru a oslovil Ilju Hurníka. Ten napsal hru Stradivariana aneb Tři příběhy o houslích (1997), ta byla navíc nastudována ještě v Polsku (Stradivariana albo trzy powieści o skrypcach, 1999). V projektu byly zapojeny ještě stanice RAI, Slovenský rozhlas a Radio Rassija.

My se tentokrát budeme věnovat další hře z projektu: Němý Mesiáš. Hru napsal hudebník a novinář Sandro Cappelletto. Narodil se roku 1952 v Benátkách a pravidelně přispívá hudebními kritikami do novin Le Stampa a Le Monde. Napsal příběh Farinelliho (La voce perduta, 1996) a fascinoval ho i skutečný příběh jedněch Stradivariho houslí – Mesiáše. Předkládá nám strhující příběh generací sběratelů, kteří koupili od Stradivariho dědiců vzácné housle. Provází je prokletí: nikdo z jejích vlastníků (až na dvě výjimky) nedovolí nikomu na tento skvělý nástroj zahrát, v době největších houslových géniů v čele s Paganinim jsou nuceny mlčet. Housle se však mstí po svém: majitelé Mesiáše postupně přicházejí o rozum. Osud slavných houslí se však nezmění ani ve dvacátém století: jsou zamčeny v muzejním sejfu a ředitel muzea nikomu nedovolí na ně hrát – z obavy o historický muzejní kus. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 26/2013)

Doba zvaná normalizace nabízela dramatikovi velké množství zápletek a situací, které by se hodily každému západnímu autorovi absurdních her – kdyby na ně přišel. Československo sedmdesátých a osmdesátých let je však nabízelo v každodenním životě, z pochopitelných důvodů je však nedovolovalo oficiálně dramaticky zpracovávat.

Někteří dramatici se však režimu neptali. Absurditu šedivé doby normalizace v českém dramatu nejlépe vystihoval cyklus „vaňkovek“ – her s ústřední postavou intelektuála, disidenta a vězně Ferdinanda Vaňka. Nejvíce byl podoben svému prvnímu autorovi – Václavu Havlovi, který si tuto postavu poprvé nanečisto vyzkoušel v rozhlasové hře Anděl strážný (1968, psali jsme o ní zde). Plachý, přeslušný spisovatel s jasnými názory, které taktně, ale jednoznačně zastává, svou tichou existencí nechává hovořit především své přátele i oponenty a ilustruje tak na nich nejvýraznější pokřivení duše, jež způsobila dvojí totalita – nacistická a komunistická: strach, tiché přitakávání režimu, neochota se angažovat. Není divu, že nejvíce „vaňkovek“ vzniklo v době Charty 77 a těsně po ní, tedy v době režimu běsnícího a zuřivého.

Poprvé se objevil v Havlově hře Audience (1975), poté v Atestu (1978) Pavla Kohouta. Postavu si pak vypůjčili i další autoři, např. Jiří Dienstbier (Příjem, 1984) či Vaněk vystoupil i v několika hrách Pavla Landovského – v Sanitární noci (1976) a v Arestu (1983). Všechny „vaňkovky“ pak v rozhlase připravil dramaturg Hynek Pekárek ve speciálním cyklu.

Pavel Landovský je znám především jako herec, jeho fabulačních a jazykových schopností si však kritici i diváci mohli všimnout už v letech šedesátých, kdy se na jeviště dostala jeho hra Hodinový hoteliér. Premiéru měla v roce 1969 v Činoherním klubu v režii Evalda Schorma a pamětníci dodnes vzpomínají na výkon Oldřicha Nového v roli Hanzla. Landovského Arest (v rozhlase inscenovaný přesně deset let po napsání – v roce 1993, režie Ivan Chrz) vychází z jednoduché formy: jeden den ve vězeňské cele. Tu obývá velmi různorodá skupina: cynik a věčný vězeň Harry Soumar (Rudolf Hrušínský), komunista, hlupák a padělatel Pejchl (Josef Somr), dobrosrdečný cikán Horňák (Peter Rašev) a hluchoněmý Maďar Matte (Emil Žák). Ferdinand Vaněk (Jan Novotný) je na cele nový, přesto se rychle adaptuje a především se Soumarem diskutuje o svobodě, základech systému normalizace i o trestním výkladu srpnového vstupu vojsk v roce 1968. To vše v relativně uvolněné atmosféře a s dialogy plynoucími v až konverzačkové atmosféře. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 24/2013)

V roce 1967 natočil režisér Horčička v pražském rozhlasovém studiu hru Petera Karvaše Sedm svědků. Byl to výjimečný počin; v textu z živé současnosti se objevila kritika hned několika negativních společenských jevů. V první řadě (a v prvním plánu) to byla kritika lidské nevšímavosti vůči násilí; Karvaš však do hry dokázal vepsat i kritiku morálně problematických atributů socialistické společnosti, která soustavným a promyšleným násilím na duši národa ztratila morální právo jej soudit (to ovšem už Karvašova hra explicitně neříká, naopak v některých částech textu potvrzuje status quo).

V Pivovarské ulici dojde k násilí: dva muži vtáhnou do průjezdu bránící se ženu, znásilní ji a zbijí tak, že později následkům zranění podlehne. Vzpomíná režisér Jiří Horčička: „Hra má půvab v tom, že existuje vražda, jež má sedm svědků a vyšetřuje to policie. Z těch sedmi svědků jich bylo šest nablízku tak, že mohli pomoct, ale nepomohl ani jeden. (…) Poslední, kterou přivedou na stanici, je žena obviněná z toho, že poškodila nějaký majetek. Ta to viděla, byla u krámu, o němž věděla, že je v něm telefon, rozbila skleněné vchodové dveře a běžela k telefonu, aby volala policajty. (..) Je to naprosto perfektně vymyšlené a vypočítané do poslední tečky nad i. Mám tu hru velice rád.“ (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 22/2013)

Březen 1939. Dva kabaretní klauni, Přemysl Horáček (Václav Postránecký) a Jéňa Čech (Jiří Klem), připravují inscenaci Buď zdráv, člověče, která obsahuje jinotaje vztahující se k nastupující německé moci. Ta se k jejich textům zatím nevyjadřuje, zato české ministerstvo školství a národní osvěty vyžaduje změny, škrty a znevtipnění vtipů. Horáček je ochotný trochu ustoupit a něco vyškrtnout, Čech ale do textu zasahovat nechce. Už v této chvíli se jejich cesty začínají rozdělovat.

V roce 1941 se setkávají znovu; jeden z nich je již oznámkován (ne zcela bez viny) jako kolaborant a druhý prodává na rohu ulice noviny (a ve „volných chvílích“ je činný v odboji). Přitom oběma šlo vlastně o totéž: udržet v hrozných časech aspoň občas dobrou náladu poctivým Čechům.

Rozhlasová hra Jiřího Justa Klauni a vlastenci je označována jako „kabaretní seminář o podstatě humoru v Čechách“. Just text zaslal do soutěže k 35. výročí tzv. Vítězného Února, v níž sice nezískal cenu, ale zaujal a byl doporučen k dopracování. V Československém rozhlase jej k nahrávce dramaturgicky dovedl Ivan Škapa, mladý a nadějný tvůrce, který se prosadil v roce 1976 hrou „Hastrmancká komedyje“ (co na tom, že tehdy – jak se zjistilo po roce 1989 – pouze svým jménem kryl Vladimíra Semráda). Režijně hru nastudovala Alena Adamcová.

Premiéra byla naplánována na březen 1983, v časopise Rozhlas již vyšla Škapova anotace… avšak osud určil jinak. Hru si – citujme nyní z knihy Od mikrofonu k posluchačům – „měsíc před premiérou poslechlo vedení Českého rozhlasu, které konstatovalo, že „se nejedná o tvůrčí omyl, ale promyšlenou ideodiverzi, ve které autorovi nejde o boj proti fašismu“, a vysílání zakázalo. Kromě výhrad vedených z ideologických pozic a pokoušejících se dokázat, že autor měl na mysli skrytou satiru na současné společenské poměry, zazněla i upozornění na to, že autor J. Just „má kontakty s pravicovou opozicí„. “ (more…)