Přemysl Hnilička
(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)
Zpracovává-li se literárně osud Julia Fučíka, bývá většinou v centru závěr jeho života, a to v podobě dramatizací motivů z jeho Reportáže psané na oprátce. Existují ale výjimky: vedle scénáře Jiřího Frieda, Milana Pavlíka a Oty Kovala k filmu Julek (1979) je to také hned dvojí zpracování osudů Julia Fučíka u československé armády. Obě hry napsal publicista, reportér a novinář Karel Kyncl (1927-1997).
Prvním zpracováním fučíkovského tématu byl u Kyncla Voják revoluce. Tuto hru o Fučíkových vojenských letech natočil v roce 1955 režisér Jiří Horčička s Otakarem Brouskem v hlavní roli. Brousek – podle dobové recenze Karla Zajíčka v brněnském časopise Host do domu – ztvárnil Fučíka jako „člověka vřele lidského, plného víry v život a pravdu, a jako obětavého kamaráda, který se nebojí jít nekompromisně za svým přesvědčením i proti zdi. Dal mu i hlasovou vroucnost a pevnost, jimiž dovedl místy podložit až sžíravý ironický tón“. Více než tuto recenzi však k dispozici nemáme, a tak nelze přesně říci, jak se od tohoto textu liší pozdější Kynclova hra Voják (1961).
Ta připomíná svým dějem i vyzněním starší drama Miroslava Krleži V táboře, které vzniklo těsně po první světové válce (zakázaná premiéra 1920) a v českém prostředí bylo poprvé inscenováno v roce 1965 v rozhlase (o inscenaci jsme psali zde). U Krleži však byl intelektuál semletý vojenským zupáctvím hlavním tragickým hrdinou, kdežto u Kyncla je – v podobě vojáka VáclavaRady – pouze vedlejší postavou, která zahyne vlastní rukou po sérii nekonečné buzerace ze strany velitelů, které “zradil”. Jeho osud je zde pojat čistě třídně: inteligent, nedrží-li s pracující třídou, bude zničen.
Československá armáda první republiky je tu vylíčena jako protofašistické nemravné hnízdo protekčních plukovníků a jiných šarží, které se u moci udržují pomocí řvaní a soustavné šikany podřízených. Rozkaz “hlídat Fučíka”, který přijde z vyšších míst, rozpoutá až gogolovskou snahu vedení posádky, v níž se pokouší Fučíka dostat pomocí podstrčených letáků, přepadových kontrol zbraní a dalších akcí, z nichž ovšem Fučík vždy vyvázne (většinou díky nedostatečné konspiraci velení). Není divu, že poté, co Fučík odchází do civilu, aniž by mu byl prokázán jakýkoliv protistátní čin či aktivita, je s hanbou přeložen také poručík Stehlík coby rituální oběť místní posádky.
Aby se ukázalo, jak nezdravý byl základ demokratické armády, vložil Kyncl do svého textu také rozhovor opilého poručíka Stehlíka s Fučíkem. Bezostyšně zde vyjevuje “civilistovi” Fučíkovi svůj náhled na svět: obdiv vůči Hitlerovi, kterého považuje za budoucího zachránce Evropy před marasmem demokracie, odpor k jakékoliv slabosti či dokonce duševní činnosti. “Hitler byl kaprál – a teď je Vůdcem! (…) Poručík Stehlík jednou pomašíruje: raz, dva – a na tři bude to vaše Sovětské Rusko – fuč!” Na to Fučík odpovídá: “Na Sovětském svazu si vylámali zuby jiní válečníci!”
Herecky je inscenace průměrná, přesto obsahuje několik pozoruhodných výkonů. Nejde o Fučíka v podání dobově populárního herce Ivana Palce, ten je zcela v intencích plakátových svatých komunistické ideologie; je tu však vynikající studie malého člověka v soukolí systému v podání Josefa Kemra. Jeho četař Votava má zpočátku vojnu “na háku”, místo “rozkaz” odpovídá svým nadřízeným pouze “-zkaz”, aniž by za to byl jakkoliv postihován; mezi ním a jeho přímým nadřízeným (štábní kapitán Zeman v podání Čestmíra Řandy) funguje tiché srozumění. Votavovu rezignovanou loajalitu vůči velení rozbije až zpráva o smrti jeho malého synka: kvůli jeho nemoci několikrát žádal Zemana o dovolenou, ten mu ji však neustále zamítal. Když se nečekaně dozví tuto tragickou zprávu, jeho hlas se ztiší a zlomí, následně však vykřičí svou zlobu a žal do celého baráku. Svou loajalitu pak definitivně pohřbí, když promluví s vojínem Fučíkem: “Fučíku, jděte pryč… Vonisou zvířata, Fučíku. Zvířata. Chtěj vás zničit, voni chtěj… Fučíku, dejte si na ně pozor, voni po vás dou!”
Režijně hru připravil Jan Berger.