Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Daniela Fischerová. Rozhlasová mikrohra.  Dramaturgie Jarmila Konrádová. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: paní (Věra Kubánková), Leo (Marian Labuda), dcera (Eliška Balzerová), hlas (Zdena Tichá).

Natočeno 1992. Premiéra 28. 12. 1992 (Praha, 13:45 h.). Repríza 14. 1. 1997 (Vltava, 21:30 h.) v cyklu Přehlídka nejúspěšnějších českých rozhlasových her 90. let; 28. 5. 2005 (ČRo Olomouc, 18:02 h.).

Veřejný poslech 25. 4. 2006 (Hradec Králové).

Nominace Prix Bohemia Radio 1994, kategorie A.

Text hry in: Svět a divadlo 8/1992.

Lit.: (kon) (= Konrádová, Jarmila): Velká vteřina. In Týdeník Rozhlas 3/1997 (6. 1. 1997), s. 8 (článek). – Cit.: Daniela Fischerová vstoupila na českou dramatickou scénu v roce 1979, kdy pražské Realistické divadlo uvedlo v režii Luboše Pistoriuse její Hodinu mezi psem a vlkem – příběh ze života francouzského básníka Francoise Villona. Hra o potřebě svobody a tvůrčí volnosti vzbudila bouřlivé nadšení u publika a stejně velkou dávku nevole tehdejších úřadů. Po třech představeních byla proto stažena z repertoáru. Autorka se rázem ocitla mezi nežádoucími tvůrci a po několik let mohla publikovat jen práce pro děti – ostatně vynikající. Na jeviště se vrátila až v roce 1986 dramatem Princezna T., pak následovala Báj, v roce 1993 Náhlé neštěstí a předloni Fantomima. Se jménem Daniely Fischerové se setkáváme velmi často i v rozhlase. Už ve svých prvních rozhlasových hrách Čeho se bojí Mistr a Zapřený Albert dovedla s velkou invencí využít jedinečných rozhlasových možností a obě dramata -třebaže jejich uvedení bylo v předlistopadové době velmi komplikované – patří k tomu nejlepšímu, co tehdy na rozhlasové půdě vzniklo. Její další dílo Neděle nás reprezentovalo na festivalu Prix Italia 1991, hra Andělský smích získala první cenu v autorské rozhlasové soutěži v roce 1993 a mikrohra Velká vteřina zvítězila o rok později v mezinárodní dramatické přehlídce EBU. Rozhlasových mikrodramat napsala Daniela Fischerová už pět: má je ráda, protože vyhovují jejímu smyslu pro stručnost a úsporný, zhuštěný výraz. Vždyť rozhlasová mikrohra je pro autora vždy znovu riskantní výzvou k tomu, aby se pokusil co nejméně slovy sdělit co nejvíce. Ve Velké vteřině se to Daniele Fischerové podařilo v maximální míře. To už ostatně posoudíte sami.

Lit.: Zavoral, Tomáš: Rozhlasové hry živě pro studenty. In Týdeník Rozhlas 20/2006 (8. 5. 2006), s. 15 (článek). – Cit.: Netradiční setkání se slovesnou tvorbou nabízí studentům středních škol v celé republice cyklus Rozhlasové hry živě. V regionálních studiích Českého rozhlasu se mladí posluchači seznámí vždy s vybranou rozhlasovou hrou a následně o ní diskutují s autory, režiséry či režiséry ozvučení a dalšími tvůrci. Pro nastupující posluchačskou generaci jsou navíc připraveny informace o vysílání a aktuálním dění v Českém rozhlase. (…)

Třetí a prozatím poslední setkání nad rozhlasovou tvorbou se konalo 25. dubna v Hradci Králové. Studenti zdejších škol vyslechli rozhlasová minidramata spisovatelky Daniely Fischerové Micu-ra nežere a Velká vteřina. Hru Král omylů sehrála Daniela Fischerová spolu s režisérkou Hanou Kofránkovou přímo před studenty. Koncem května zavítá cyklus do studia Českého rozhlasu Olomouc.

Lit.: Dingová, Bianka: Studenti píší recenze – Velká vteřina. In web Panáček v říši mluveného slova, 24. 6. 2010 (recenze).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Telefonát, který změnil dva životy. In Týdeník Rozhlas 28/2019 (1. 7. 2019), s. 25 (článek). – Cit.: Jestli někdo dokázal v českém prostředí ovládnout schopnost psát dramatické texty pro rozhlas, je to Daniela Fischerová. Texty této spisovateky a dramatičky jsou magické, zdánlivě prosté, ale s velkým vnitřním napětím a vynikajícími dialogy. Nejsou upachtěně uštrikovaně a překombinované, zato jsou plně citovosti, pochopení i krutých a občas snad i cynických zvratů.

Velkou doménou Fischerové jsou dramatické miniatury. Jednou z nich je Velká vteřina (1992). Příběh dvou lidí, kterým se jedním jediným okamžikem naráz změnil (a ještě jednou změní) celý život, je strhující nejen v síle samotného příběhu, ale i v dramatické zhuštěnosti: příběh, který by jiným vydal na trilogii, Fischerová zhušťuje do deseti minut a dává tak posluchači možnost si – řečeno s nadhledem – trilogii domyslet sám ve své hlavě.

Stará žena (Věra Kubánková) trpí stálým konfliktem se svou dcerou (Eliška Balzerová), která má oprávněně obavy o její zdraví. Poté, co ukončí jeden z mnoha telefonních hovorů na toto téma, rozdrnčí se telefon staré paní znovu. Na druhém konci sluchátka slyší hlas rozjařeného stárnoucího muže Lea (Marián Labuda), který ji chce věnovat „hory, hory prachů“ a odvyprávět svůj životní příběh. Příběh, který je osudově spojen s tím jejím. Leova židovská matka totiž během transportu do koncentračního tábora tajně předala mladě dívce (dnešní stará žena) své nemluvně. To se po válce díky Červenému kříži opět setkává se svou matkou a krásný příběh sebeobětování mu v dospělosti učaruje.

Mnoho let věnuje pátrání po oné dívce, aby se s ní pak setkal aspoň po telefonních drátech.

Poslechnout si Velkou vteřinu stojí za to díky skvělé režijní práci Hany Kofránkové a hereckým výkonům Věry Kubánkové a Mariána Labudy. Daniela Fischerová vzpomínala, s jakou (v dobrém smyslu) sveřepostí se do studia své role Labuda pustil. Představoval člověka, který se s láskou učí česky, byť vyrůstal celý život v zahraničí. Před natáčením jej režisérka Kofránková seznámila s Američankou. která se také naučila perfektně česky, aby Labuda zjistil, v čem i člověk, který si jazyk osvojil nejlépe, jak mohl, hovoří jinak než rodilý mluvčí. Paní dokázala říct vše správně, jen slovo „dítě“ ji nešlo – vždy řekla jen „djýte“. Marián Labuda to zaregistroval – a proti všem očekáváním zpracoval právě opačně. Jeho Leo vyslovuje „dííitě“ s jakousi mazlivostí, pečlivostí, láskou a s důsledností, s níž se tu měkkou, slovanskou výslovnost musel v Americe dlouhé týdny a měsíce učit. I takové drobnosti a detaily rozhoduji o vyznění scény…

„Vděčně vzpomínám na Věru Kubánkovou. která svůj part (…) nejmíň desetkrát proplakala – a byly to pravé lidské slzy, žádný glycerin a žádná rutina,“ uzavírá svou vzpomínku Fischerová.

Jak příběh Veké vteřiny skonči? Těžko popisovat, neradno prozrazovat. Telefonát, který dvěma lidem od základu změní, ba rozbije život, je nejlépe slyšet v některé repríze. Snad na ni dojde.