Přemysl Hnilička
Týdeník Rozhlas 28/2019 (1. 7. 2019)
Jestli někdo dokázal v českém prostředí ovládnout schopnost psát dramatické texty pro rozhlas, je to Daniela Fischerová. Texty této spisovateky a dramatičky jsou magické, zdánlivě prosté, ale s velkým vnitřním napětím a vynikajícími dialogy. Nejsou upachtěně uštrikovaně a překombinované, zato jsou plně citovosti, pochopení i krutých a občas snad i cynických zvratů.
Velkou doménou Fischerové jsou dramatické miniatury. Jednou z nich je Velká vteřina (1992). Příběh dvou lidí, kterým se jedním jediným okamžikem naráz změnil (a ještě jednou změní) celý život, je strhující nejen v síle samotného příběhu, ale i v dramatické zhuštěnosti: příběh, který by jiným vydal na trilogii, Fischerová zhušťuje do deseti minut a dává tak posluchači možnost si – řečeno s nadhledem – trilogii domyslet sám ve své hlavě.
Stará žena (Věra Kubánková) trpí stálým konfliktem se svou dcerou (Eliška Balzerová), která má oprávněně obavy o její zdraví. Poté, co ukončí jeden z mnoha telefonních hovorů na toto téma, rozdrnčí se telefon staré paní znovu. Na druhém konci sluchátka slyší hlas rozjařeného stárnoucího muže Lea (Marián Labuda), který ji chce věnovat „hory, hory prachů“ a odvyprávět svůj životní příběh. Příběh, který je osudově spojen s tím jejím. Leova židovská matka totiž během transportu do koncentračního tábora tajně předala mladě dívce (dnešní stará žena) své nemluvně. To se po válce díky Červenému kříži opět setkává se svou matkou a krásný příběh sebeobětování mu v dospělosti učaruje.
Mnoho let věnuje pátrání po oné dívce, aby se s ní pak setkal aspoň po telefonních drátech.
Poslechnout si Velkou vteřinu stojí za to díky skvělé režijní práci Hany Kofránkové a hereckým výkonům Věry Kubánkové a Mariána Labudy. Daniela Fischerová vzpomínala, s jakou (v dobrém smyslu) sveřepostí se do studia své role Labuda pustil. Představoval člověka, který se s láskou učí česky, byť vyrůstal celý život v zahraničí. Před natáčením jej režisérka Kofránková seznámila s Američankou. která se také naučila perfektně česky, aby Labuda zjistil, v čem i člověk, který si jazyk osvojil nejlépe, jak mohl, hovoří jinak než rodilý mluvčí. Paní dokázala říct vše správně, jen slovo „dítě“ ji nešlo – vždy řekla jen „djýte“. Marián Labuda to zaregistroval – a proti všem očekáváním zpracoval právě opačně. Jeho Leo vyslovuje „dííitě“ s jakousi mazlivostí, pečlivostí, láskou a s důsledností, s níž se tu měkkou, slovanskou výslovnost musel v Americe dlouhé týdny a měsíce učit. I takové drobnosti a detaily rozhoduji o vyznění scény…
„Vděčně vzpomínám na Věru Kubánkovou. která svůj part (…) nejmíň desetkrát proplakala – a byly to pravé lidské slzy, žádný glycerin a žádná rutina,“ uzavírá svou vzpomínku Fischerová.
Jak příběh Veké vteřiny skonči? Těžko popisovat, neradno prozrazovat. Telefonát, který dvěma lidem od základu změní, ba rozbije život, je nejlépe slyšet v některé repríze. Snad na ni dojde.
Jen na okraj: Podobné téma – jak se zachovat, má-li člověk zachránit cizí dítě a ohrozit tak vlastní život v době Protektorátu – zpracoval již dříve Oto Schmidt ve své (umělecky pravděpodobně slabší) hře Maršál Ney z roku 1977. Dobová anotace ke hře říká, že autor „vytváří pro své hrdiny mezní situaci: zachránit dítě určené k deportaci do koncentračního tábora — nebo ne; buď klid a vlastní bezpečí, nebo nejistá budoucnost, riziko, věčnou otázku, co by se stalo, kdyby… Vlastní bezpečí je vždy bližší. Za to, co tenkrát udělali, je nesoudí žádný soud a žádný soud by je ani neodsoudil — není precedens, není žalujících. A přece jsou potrestáni; trestá je vlastni minulost, pocit viny, osamělosti mezi lidmi a vzájemného neporozumění. Sami sobě kladou otázku: Kdo je vinen?“ V hlavních rolích vystoupili Josef Chvalina a Libuše Havelková a jejich mladší já ztvárnili Jan Hyhlík a Daniela Hlaváčová.