Martin Čípek
Byl jednou jeden král… a ten měl jednoho jediného vězně. A protože není ani starý, ani nemá tři dcery, ale naopak sám má teprve před svatbou, uvažuje svrchovaně pragmaticky. Z reprezentativních důvodů hodlá rozšířit stávající palác, jehož levé křídlo dosud sestává z věznice a pokojů pro vězeňský personál. Rozhodne se tedy, že za vzorné chování udělí vězni milost. Jenže vězeň ji odmítá přijmout. Za dvacet let v arestu si zvykl na pohodlí a zavedený servis, který je mu poskytován, a o svobodu nestojí. Co teď? Jak se ho zbavit? A jde to vůbec?
Francouzská spisovatelka, scenáristka a režisérka animovaných filmů Gisèle Ansorge (1923–1993) svou původní jednoaktovou hrou nazvanou Král a vězeň (Le roi et le prisonnier, 1965) vytvořila vlastně univerzální, nadčasovou výpověď o ztrátě svobody a bezmoci vůle a rozumu. Nejde přitom o žádný filozofický traktát, naopak. Postavy a situace, s níž jsou poté všichni zúčastnění protagonisté konfrontováni, připomínají spíše groteskní frašku. Na jejím půdorysu ovšem vyvstává jedna ze zásadních otázek každé demokratické společnosti – co znamená svoboda a jakou cenu je lidstvo ochotno za ni zaplatit? S tím ostatně souvisí i prudká změna rolí: najednou není zcela zřejmé, kdo je králem a kdo vězněm, tedy, kdo nad kým vlastně má moc. V tomto ohledu hra nabývá na mimořádné naléhavosti, tím spíš, že (ne)jen současná politická mapa světa se potýká s obdobnou situací. Těch, jejichž autorita je ohrožena bezskrupulózními gangstery, kteří prahnou po absolutním vítězství, bohužel není málo.
Hru v roce 1969, tedy na úsvitu přišedší normalizace, nastudoval v pražském rozhlasovém studiu režisér Karel Weinlich, který je v širším povědomí zapsán především jako tvůrce převážně pohádkových příběhů. Groteska Král a vězeň ovšem pohádkou není. Ani jí být nemůže, na to je až příliš realistická. Weinlich hru inscenuje v důmyslně minimalistické atmosféře založené především na zvuku a nápaditém hudebním doprovodu, jehož autorem je renomovaný jazzman Luděk Hulan. Ten ostatně udává pomyslný temporytmus celé inscenaci, zároveň si ale udržuje patřičný odstup, zcela v souladu s daným žánrem. Zvolené groteskní stylizaci odpovídá také výběr představitelů titulních rolí, které potom před mikrofonem ztvárnili Vlastimil Brodský a Jiří Sovák, tehdy snad nejpopulárnější filmoví komici.
Brodského král ovšem příliš komickou figurou není, jeho bezradný monarcha, jemuž se mezitím rozutekli všichni ministři a hodnostáři, je spíše politováníhodným otrokem zákonů a dvorských ceremonií. Když pak v bezvýchodné situaci prohlásí ústavu za neplatnou, je to akt čirého zoufalství. Brodský svého krále modeluje střídmým, ryze civilním způsobem, zpočátku jako člověka, který nemá nejmenší tušení o blížícím se konci připravovaného sňatku, později v jeho hlase převládá jistá nedůtklivost a rozčilení. Naproti tomu Jiří Sovák charakterizuje svého protihráče coby flegmatického suveréna, který si za dvacet let v arestu vybudoval neotřesitelnou pozici. Dozorce (Čestmír Řanda), který jej střeží, mu ochotně posluhuje, pod jeho okny denně čeká dychtivý dav zvědavců, díky němuž se podstatně zvýšil turistický ruch nejmenšího království na světě. Když mu potom král blahosklonně nabízí milost, zpohodlnělý vězeň ji s nepředstíranou bohorovností odmítne. K čemu svoboda? Co si s ní počít? Tam venku není přece nic, po čem by se mu stýskalo. Sovákova interpretace je v tomto ohledu zcela přesvědčivá – vida, že je v převaze, odříkává zpaměti příslušné paragrafy, díky nimž nemusí nabízenou milost přijmout. A spokojeně odchází tam, kde je mu nejlíp – do vězení. Důležitou roli v celém vyprávění hraje také ministr všeho. Přestože vždy tvrdí, že to či ono není jeho resort, ochotně (a jaksi z nutnosti) zastupuje tu ministra financí, jindy ministra informací či vrchního ceremoniáře, kteří se mezitím ze zámku vypařili jak pára nad hrncem. V přiléhavém hereckém projevu Svatopluka Beneše bezpečně rozeznáváme charakter této šedé eminence království: slova odměřuje jak na lékárnických vahách, vědom si rizika, které hrozí v případě nevyhnutelného pocitu hanby, svému Veličenstvu je ovšem oddán spíše z ryze pragmatických důvodů – kdyby nebyl král, nebyl by ani on.
Hra byla poprvé odvysílána 4. září 1969, tedy pouhý rok po sovětské invazi. Že se její obsah až nápadně shodoval s tehdejší realitou, je zřejmé. V znormalizovaném Československu zůstali uvězněni všichni, kteří se bez protestů smířili s novým žalářem a postupně si v něm našli svůj domov – prostor, kde se dá za kus žvance a hrstku tabáku vcelku spokojeně žít. Je s podivem, že si toho cenzura povšimla až se zpožděním, z vysílání byla hra stažena až po několika reprízách. A není jisté náhoda, že jako jedna z prvních se objevila již ve svobodném rozhlasovém éteru v prosinci 1989. Aby lidem připomněla, že svoboda je to nejcennější a nejkřehčí, co máme. A že dobrovolně dřepět v kriminále je odporný oportunismus, který vyústí jen v požadovanou občanskou rezignaci, na níž jsou, jak známo, postaveny všechny totalitní režimy.