Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

(zkrácená verze vyšla pod názvem Rozhlasový herec Ilja Racek v Týdeníku Rozhlas 34/2018)

Zemřel Ilja Racek. V médiích vypočítávají jeho filmové, televizní a dabingové role. Rozhlasové (a divadelní) jako by nebyly. Tož připomeňme jich několik.

V roce 1963 natočil u Josefa Henkeho dramatizaci Čapkova nedokončeného románu Život a dílo skladatele Foltýna. V době natáčení byl publiku znám především jako komunistický odbojář Julius Fučík ve filmovém zpracování Reportáže psané na oprátce, takže Foltýn byl pro něj pravděpodobně vítaným protiúkolem. Jeho zneuznaný skladatel hovoří zajíkavě, je chtěně svůdný i ostudně trapný ve svém zaslepení a zuřivém egoismu, řve i šeptá často v horečném vytržení…

Henke si hlasově a herecky disponovaného herce vybral i o dva roky později do hry Miroslava Krleži V táboře (1965), která ukazovala zrůdnost válečné mašinerie první světové války. V jeho nadporučíku Agramerovi není stopy po lidskosti – krom sebestředné zbabělosti, s níž v závěru hry hystericky udává svého kolegu.

Jiný typ role získává v inscenaci hry Edvarda Valenty Z nového světa (1963). V životopisném portrétu Antonína Dvořáka získal postavu Dvořákova žáka Pearsona. Talentovaný mladík z velmi chudých poměrů tu hrdě odmítá finanční pomoc svého učitele a raději pracuje na nekvalifikovaných místech, kde si však ničí ruce, tak důležité pro hru na hudební nástroj..

Nejzásadnější jeho rolí v šedesátých letech byl ovšem Fra Tomaso Caccini, dominikánský kazatel a nevzdělanec ve filozofické hře Antuna Šoljana Galileovo nanebevstoupení (1967). Rozmlouvá uprostřed noci v Galileově vznešeném vězení. Je přesvědčen o církevních dogmatech, sám ostatně Galilea udal a proti jeho výzkumům štval na kazatelně. Přichází jako kajícník, tak to alespoň Galileovi tvrdí. Ve skutečnosti je vyslán církevními otci, aby zjistil, zda Galileo Galilei stále setrvává ve svých „bludech“. Galilei toto vše samozřejmě tuší od začátku, jeho přístup k náhle odhalenému návštěvníku je zprvu vztekle zuřivý, posléze však s Caccinim naváže rozsáhlý dialog, v němž Antun Šoljan otvírá obecná témata slepé poslušnosti a otevřeného přístupu a jejich věčného sporu. (more…)

(Proč se náš nekrolog jmenuje tak, jak se jmenuje, se dozvíte v rozhovoru s Michalem Pavlatou ve Všechnopárty – také o rozhlasové tvorbě).

Ve věku 71 let zemřel po dlouhé těžké nemoci herec, dabér, publicista a pedagog Michal Pavlata. Jeho nezaměnitelný hlas z něj udělal vyhledávaného rozhlasového a také dabingového herce.

Pavlata prošel na začátku během své kariéry nejprve divadly v Kladně a Mladé Boleslavi, od roku 1969 pak hrál přes 20 let v Praze Na Poříčí v Divadle E. F. Buriana. Po třech sezonách v Divadle ABC se stal v roce 1994 na další téměř čtvrtstoletí členem souboru Činoherního klubu.

Rodák z Kvasic na Kroměřížsku vyrůstal na severu Čech u Jablonce nad Nisou a už v dětském věku se objevil na jevišti jako recitátor.

Koncem 60. let vystudoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění a přes komplikace, způsobené otcovou emigrací do Švýcarska, se stal uznávaným divadelním hercem. Jen před kamerou Michal Pavlata nikdy nedostal žádnou opravdu výraznou příležitost, přestože jeho filmografie čítá na osm desítek snímků.

Pavlata měl i literární vlohy, napsal například několik textů pro kapelu Rangers, tvořil scénáře rozhlasových pořadů o populární hudbě a uplatnil se i v novinách jako sloupkař. Psal pro Lidové noviny, jeho fotbalové postřehy vydával také deník Sport. Mezi roky 1999 a 2006 byl také členem Rady Českého rozhlasu.

V posledních letech se v rozhlase objevil například ve hře Příběh Franze Biberkopfa (2012, podle románu Alfreda Döblina Berlin, Alexanderplatz, role Reinholda), Škola robinsonů (2012, úředník), Julius Caesar (2013, Trebonius), Rabínův kocour (2015, rabínův rabín). Už nedojde k realizaci Dudíkovy dramatizace románu Julese Vernea Tajemství pralesa aneb 800 mil po Amazonce (2015), v níž měl vystupovat i Michal Pavlata.

Výrazně se zapsal také jako interpret četeb na pokračování (Podzemní město, 2014; Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, 2013; Venezuelou s batohem, 2008; Zvěrolékař a kočičí historky, 2014). Za Stoletého staříka získal titul Neviditelný herec.

Zemřel jeden z posledních velkých hlasů, které tvořily ještě v padesátých a šedesátých letech. Osiřel doktor John Watson a Sherlock Holmes. A s Karlem Högerem již probíhá Dialog v předvečer soudu..

Jak píší Lidové noviny, „Otakar Brousek začínal jako ochotnický herec bez divadelního vzdělání. Po druhé světové válce působil jako herec a inspicient v divadle na Kladně. Odtud v roce 1946 přešel do Národního divadla k divadelnímu režisérovi Jindřichu Honzlovi.

Působil také v Armádním souboru. Během své kariéry hrál ve smíchovském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, šest let byl v Divadle E. F. Buriana. Mezi lety 1959 a 1990 působil ve Vinohradském divadle.“

„Krásný, ušlechtilý, urostlý, vnitřně ukázněný, vzdělaný – uměl několik jazyků – a hlavně osobnost po lidské stránce. Patřil k mým životním vzorům,“ řekl o něm režisér Viktor Polesný. „Při natáčení byl vždy dokonale připravený a vstřícný, jako celá jeho herecká generace ze staré školy. Ale jeho vrcholem nebyl film ani televize, nýbrž rozhlas. Měl nádherný hlas, s nímž uměl dokonale pracovat.“

V rozhlase vytvořil velké množství rolí, například ve skvělém dialogu s Karlem Högrem ve hře Dialog v předvečer soudu (Oldřich Daněk, 1967), v Hurníkových Apokryfech (1964). Zahrál si zoufalého homosexuálního kritika Eduarda Sanelliho v Llosově hře Krásné oči, ohyzdné obrazy (1994), dále v inscenacích  Vaše jméno je uvedeno v protokolu (Rolf Defrank, 1990), Obecní museum (Tomáš Zmeškal, 2011), Spravedlnost podle Selba (Schlink – Popp, 2011), Kdež jest Ábel, bratr tvůj? (Juli Edlis, 1965), Obyčejná sobota (Václav Cibula, 1964), Oblomov (Ivan Alexandrovič Gončarov, 1966), Ten, který přichází (Milan Uhde, 1967), Hrabě Monte Christo (Alexandre Dumas, 1967) a desítky dalších. Nejvíce jej v rozhlasovém prostředí proslavily postavy Sherlocka Holmese (toho hrál v legendární inscenaci Červinkově z roku 1962) a doktora Johna Watsona (inscenace z 90. a pozdějších let, s Viktorem Preissem).

Karel Stanislav (16. listopadu 1907 Motyčín, dnes Kladno-Švermov – 5. prosince 1963, Praha), vlastním jménem Otmar Gatschä, byl český prozaik a dramatik. Podepisoval se též Otmar Gatschä-Čestínsky. Pseudonym Karel Stanislav, který používal od roku 1949, přijal později za své občanské jméno.

Pocházel z rodiny pomocného úředníka. Vystudoval obchodní školu se zaměřením na družstevnictví a národní hospodářství. Praxi a teorii družstevnictví se pak dlouhodobě věnoval. Od roku 1924 pracoval ve Stavebním družstvu státních a jiných veřejných zaměstnanců v Praze – Bubenči a poté od roku 1926 až do roku 1946 v Obecně prospěšném stavebním a bytovém družstvu pro Vyšehrad. V letech 1926-1928 působil také jako redaktor finančně-hospodářského týdeníku Burzovní kurýr (od roku 1927 Hospodářský zpravodaj).

Publikovat začal velmi časné (zřejmě z existenčních důvodů). Šlo o nenáročné romány, povídky a novely se společenskou a milostnou tématikou a s napínavým, často až nepravděpodobným dějem, přičemž k této části svého díla se později nehlásil. Těsně před německou okupací se začal věnovat také práci pro rozhlas a v jeho tvorbě začaly sílit sociální a společensko-kritické motivy, které po únoru 1948 vedly až k psaní děl na tzv. společenskou objednávku zobrazujících ideologicky schematizované konflikty.

Aktivně se zúčastnil květnového povstání v roce 1945 a pak odjel na dlouhodobou brigádu do pohraničí. Od roku 1946 se pak věnoval pouze literatuře, neboť jeho těžká plicní choroba jej dovedla k trvalé invaliditě. Zaměřil se hlavně na psaní divadelních her řešících dobově aktuální problémy a napsal také několik pohádkových jednoaktových loutkových her pro děti s tradičními (a často aktualizovanými) pohádkovými motivy.

Dílo

Rozhlasové hry

Světová cena (1940),
Srdce na zámek (1942),
Poutník po hvězdách (1942),
Štěstí naruby (1943),
Bludný peníz (1943),
Zulaja (1944),
Sen o pravdě (1944),
Akord svědomí (1948),
Myší díra (1948),
Doubravové (1948),
Dvojí žár (1949),
Nejkrásnější domeček (1949),
Zvuk X (1957),
Příběh deseti hodin (1960),
Človíček (1963),
Bez pozlátka (1964).

Divadelní hry

Žlutá věž (1949),
Stavěli zedníci (1950), původně jako rozhlasová hra Doubravové, komedie se satirickou kritikou nešvarů, roku 1951 přepracovaná verze s názvem Štika v rybníce,
Kdo s koho? (1953), divadelní hra pro mládež,
Cesta lososů (1954),
Pohádka o zlém hajném (1955), pohádková jednoaktová loutková hra pro děti,
Pohádka o nemocné princezně (1955), pohádková jednoaktová loutková hra pro děti,
O třech sestrách (1956), pohádková jednoaktová loutková hra pro děti,
Dům na rozcestí (1957), divadelní hra zobrazující postroje tzv. „včerejších lidí“, tj. těch, kteří nepřijali socialismus,
Omyl profesora Somola (1957),
Janek hastrmánek (1957), pohádková jednoaktová loutková hra pro děti,
Trojlístek z pohádek (1957), sborník, obsahuje loutkové hry O chytrém Honzovi , O třech sestrách a Jak švec chytal smrt.
Návštěva nepřichází (1958), komedie se satirickou kritikou nešvarů,
Honza a loupežnice 1958, pohádková hra,
Čtyřlístek z pohádek (1960), sborník, obsahuje loutkové hry Pohádka o nemocné princezně, Janek hastrmánek, Tři přání a Pohádka o zlém hajném.
Samota Nadějov (1962), drama zachycující proměny v pohraničí po osvobození
Nebe za pár tisíc (1962),,
Dvě pohádky (1962), sborník, obsahuje loutkové hry Pohádka o nemocné princezně a Pohádka o zlém hajném.

Zdroj