Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Emil Fillo (7. 4. 1925, Banská Bystrica – 1. 9. 1992, Bratislava),  dramaturg, herec, dramatik.

Ocenenie: Hlavná cena na 7. festivale pôvodných rozhlasových hier v Piešťanoch (1981), 1. cena v medzinárodnej súťaži pre deti a mládež OIRT v Helsinkách (1982), Cena ZSDU (1958).

Emil Fillo v roku 1958 absolvoval štúdium divadelnej vedy na VŠMU v Bratislave. Od 1956 pôsobil ako dramaturg Československého rozhlasu v Bratislave. Externe začal spolupracovať s rozhlasom už v roku 1946. Napísal množstvo pôvodných scénok pre deti i rozhlasových hier pre mládež (Mravuľo, 1960, Ako kukučka utiekla, 1963), najmä ale tvoril podľa literárnych predlôh (Tajomný ostrov, 1957, Dva roky prázdnin, 1958).

Prelom v jeho dramatickej tvorbe bola rozprávková hra Čudná rozprávka (1980), v ktorej do centra rozprávkového príbehu zakomponoval konkrétnych hercov, čím autorsky obohatil tento špecifický žáner. Na rozprávkovú hru je nezvyčajné to, že dej sa odohráva s dvoma hercami Jozefom Kronerom a Karolom Machatom. Jožko chytil zázračneho koníka, ktorý mu splnil tri želania, no medzi prvé patrilo, aby preniesol Karola Machatu na ryby a ďalej…. nechajte sa prekvapiť.

Svoje hlasové danosti uplatnil ako rozhlasový herec pri stvárňovaní detských a chlapčenských postáv namä v hrách pre mládež (Dobrodružstvá Huckleberryho Finna, 1956, Lietajúca trieda, 196?, Preplávať cez skaly, 1979, Príbeh zo starého mlyna, 1986).

Lit.: Klimová, A. – Némethová, M. Kto bol kto v histórii Banskej Bystrice 1255-2000. Banská Bystrica : ŠVK, 2002. 289 s.

Životopis

Roku 1958 absolvoval štúdium divadelnej vedy na VŠMU v Bratislave. Od 1956 dramaturg Čs. rozhlasu v Bratislave. Externe začal spolupracovať s rozhlasom (1946). Napísal množstvo scénok pre deti i rozhlasových hier pre mládež, pôvodných, ale najmä podľa literárnych predlôh. Prelom v jeho dramatickej tvorbe bola rozprávková hra Čudná rozprávka (1980), v ktorej do centra rozprávkového príbehu zakomponoval konkrétnych hercov, čím autorsky obohatil tento špecifický žáner. Hlasové danosti uplatnil ako rozhlasový herec pri stvárňovaní detských a chlapčenských postáv v rozhlasových hrách. Autor hesiel do Encyklopédie dram. umení Slov.

Ocenenie
Roku 1981 Hlavný cena na 7. festivale pôv. rozhl. hry v Piešťanoch,
Roku 1982 1. cena v medzinár. súťaži pre deti a mládež OIRT v Helsinkách,
Roku 1958 Cena ZSDU

(zdroj: Kto bol kto v histórii Banskej Bystrice 1255 – 2000)

Rozhlasová tvorba, ktorá je známa

Ada Rapošová (rod. Brozmanová, 18. január 1913, Brezno – 1999?, Bratislava), slovenská režisérka, nositeľka viacerých ocenení, absolvovala rodinnú školu a Matičnú hudobnú školu v Banskej Bystrici, 1932 v Prahe kurz pre vychovávateľky a administratívne pracovníčky v sociálnych ústavoch.

Pôsobila vo viacerých mestách Slovenska, od r. 1945 pravidelne spolupracovala s rozhlasom, najprv v Košiciach a potom v Bratislave ako herečka a režisérka vysielania pre ženy. V r. 1952-1959 pôsobila ako interná slovesná režisérka Československého rozhlasu, v r. 1959-1960 režisérka Hlavnej redakcie programov pre deti a mládež Československej televízie v Bratislave. Zapojila sa herecky do ochotníckeho divadelného hnutia v Brezne a tejto činnosti pokračovala aj v Ĺubietovej, kde vytvorila viacero postáv.

Ako interná rozhlasová režisérka sa sústredila predovšetkým na pôvodnú slovenskú a českú tvorbu, ďalej slovenskú a českú klasiku (Gazdiná roba, 1957, U Kanátov, 1957) – inklinovala najmä ku komédii (Kto zaplatí nohavice, 1957), ale neobchádzala ani svetovú klasiku (Rozbitý džbán, 1953). Režírovala rozprávky (Snehová kráľovná, 1954, Drevená krava, 1961), mnohé vo vlastnej úprave (Traja bratia a tri princezné, 1970),  a hry pre mládež. Za nahrávku mimoriadnych kvalít sa považuje jej réžia Olivera Twista (1958). V československej televízii režírovala hry pre mládež (Smrť Jánošíkova, Olejkár, Čenkovej deti a iné).

Pavel Tumlíř byl tak neodmyslitelně spojen s rozhlasem, že už málokdo ví o jeho původním divadelnickém vzdělání (v letech 1951-55 vystudoval dramaturgii a režii na pražské DAMU), tím méně pak o tom, že v divadle po jistou dobu i působil – byl dramaturgem v Městském oblastním divadle v Benešově. To bylo už od počátku jeho studií (1951) a platilo to až do roku 1958. V témže roce ovšem nastoupil do Československého rozhlasu – a v jeho zaměstnancem zůstal do konce roku 2005. Tři roky ještě chyběly – a mohli bychom říct, že v rozhlase pracoval půl století.

Vystřídal za tu dobu několik oborů: v počátcích, tedy v letech 1958-60 působil jako hlasatel. Celá 60. léta (a část let 70.) prožil v roli dramaturga a moderátora ve vysílání pro mládež. S jeho činností jsou spojeny dodnes známé programové řady jako Pionýrská jitřenka, Mikrofórum, Vysílejte s námi, Turádio, Dům bez čísla a mnoho dalších.
Počínaje rokem 1974 byl – po dobu pěti let – redaktorem a moderátorem ranního bloku Dobré jitro. Poté připravoval pořad Kaleidoskop a stal se (od roku 1977) jednou z výrazných autorských osobností nadredakčních programových bloků 3×60, a to stereo a Dveře dokořán.

Spolu s Markem Janáčem se stal spoluautorem pořadů, posléze i knižních vydání „Divnopisu“, úvah nad původem neobvyklých jmen českých měst a obcí.

Pavel Tumlíř zemřel v roce 2015. Pro ty, kteří ho pamatují z dob jeho rozhlasových a současně i televizních moderátorských začátků (datují se do konce 50. let minulého století) a mají tak stále v mysli jeho mladistvý hlas (a klukovský zjev, když jsme zmínili i televizi) je to možná informace sotva uvěřitelná.

Lit.: Jiří Hubička – více zde

Rejžek, Jan: Zvuk Gonga navždy utichl. [Nekrolog]. Lidové noviny (Praha). 2015, roč. 28, č. 63 (16. 3.), s. 8 (Kultura).

Autor divadelních her pro děti i dospělé, rozhlasový, televizní a filmový scenárista a dramaturg
Otec byl zedníkem, matka v domácnosti. Dětství a dospívání Pavlíček prožil v rodišti. Po maturitě na reálném gymnáziu v Holešově (1943) pracoval až do konce války jako lesní dělník a praktikant v lukovském polesí. Od 1945 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slovanské literatury a estetiku; PhDr. 1952 prací Život a dílo Simeona Karla Macháčka. Již během studia pracoval jako dramaturg Čs. rozhlasu v Českých Budějovicích (1947-52), po jeho ukončení působil jako vedoucí vysílání pro děti a mládež Čs. rozhlasu v Praze a na přelomu 1955-56 krátce jako dramaturg v Čs. televizi. Od 1956 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov jako dramaturg a scenárista. Od 1965 do dubna 1970, kdy byl z politických důvodů odvolán, zastával funkci uměleckého ředitele Divadla na Vinohradech. 1959-61 byl tajemníkem Svazu československých dramatických umělců, 1968-69 členem ÚV KSČ. V 70. letech pracoval v různých dělnických profesích (skladník, pomocný dělník, domovník apod.), později odešel do důchodu. V lednu 1977, několik dní po podpisu Charty 77, byl spolu s Otou Ornestem, Jiřím Ledererem a Václavem Havlem zatčen, dva měsíce vězněn a v roce 1978 odsouzen na sedmnáct měsíců s podmínečným odkladem na tři roky. 1990 byl jmenován ústředním ředitelem Čs. rozhlasu, od 1992 byl opět v důchodu. (more…)

(25. 10. 1906 Prostějov – 26. 10. 1945 Kostelec nad Černými lesy)
rozhlasový kritik, režisér

(převzato ze stránek Českého rozhlasu)

Sommer dal českému rozhlasu do vínku skutečnou slovní kulturu. Vančurův Učitel a žák, Tomanova hra Řeka čaruje nebo rozhlasová dramatizace Benešova románu Uloupený život staly se klasickými čísly mladé naší rozhlasové režie v rukou Václava Sommera.
(Josef Träger)

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy si zvolil obor slovanské a románské filologie, soustředil však svoji pozornost ke studiu divadelní vědy. Byl ne-li asistentem, tedy skromněji knihovníkem divadelního semináře prof. Václava Tilleho. S ním se sblížil a díky němu získal několikaměsíční stipendium na Sorbonně v prvé půli r. 1935. Dizertační práci odevzdal na téma francouzské středověké divadlo. Už za studií (krom jiných aktivit) začal psát divadelní a rozhlasové kritiky a úvahy. První jeho článek o rozhlase v Národním osvobození vyšel 30. listopadu 1931 a od prosince tu již vznikla pravidelná rozhlasová rubrika. Sommer v ní publikoval čtyři roky; když nastoupil do Radiojournalu, předal ji Miloslavu Havlovi (alias Jiřímu Hrbasovi) jako první soustavnou rozhlasovou hlídku v deníku. Tiskl i jinde, např. v melantrišských Listech pro umění a kritiku. (more…)

Gabriel Laub (24. října 1928, Bochnia – 3. února 1998, Hamburk) byl česko-polský vícejazyčně (polsky, rusky, česky a německy) píšící prozaik, esejista, humorista, autor aforismů a překladatel židovského původu.

Narodil se v rodině židovského obchodníka. Po vypuknutí války v září 1939 a po obsazení východních území Polska sovětskou armádou rodina žila nejprve devět měsíců ve Lvově, poté byla odvezena na Ural a po propuštění 1941 žila do května 1946 v Samarkandu (Uzbekistán). Laub navštěvoval polské a ruské školy.
Maturoval 1946 v Krakově. Od téhož roku žil v Praze, kde absolvoval Novinářskou fakultu Vysoké školy politických a sociálních věd (1946-51). Od 1948, kdy také obdržel čs. občanství, pracoval jako novinář a spisovatel: nejprve ve Studentském předvoji (do 1950), od října 1950 v Lidových novinách. Po návratu z vojenské služby 1953 nebyl přijat do stálého zaměstnání kvůli přesídlení rodičů do Izraele. Přechodně působil mj. v redakci Mladé vesnice, 1964-66 jako redaktor Plamene a též jako kabinový tlumočník. 1968 byl přijat do redakce Lidových novin, které však nezačaly vycházet. (more…)