Josef Jedlička. Z dopisů spisovatele a publicisty, které v letech 1954 – 1965 psal svému příteli Václavu Wildovi. Připravila Viola Fischerová. Režie Hana Kofránková.
Účinkují Viola Zinková, Lukáš Hlavica, Martin Zahálka a Hana Kofránková, která má také režii.
Natočeno 2007. Premiéra 1. 7. 2007 (60min.). Repríza 24. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.
Guillaume Apollinaire. Z francouzštiny přeložil Jan Binder. Režie Petr Adler.
Účinkuje Boris Rösner.
Natočeno v roce 1994 (26 min). Repríza 1. 7. 2007 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Klasická povídka; 16. 12. 2010 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h) v cyklu Moderní povídka; 1. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 2:30 h.) v cyklu Noční bibliotéka; 9. 11. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.); 29. 8. 2020 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 23:00 h).
Lit.: anonym: Guillaume Apollinaire: Pražský chodec. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2010 (článek). – Cit.: Povídka Pražský chodec zakladatele moderní poezie, francouzského básníka Guillauma Apollinaira, je vstupní prózou souboru s názvem Kacíř a spol. Text je inspirován autorovým pobytem v Praze roku 1902 a patří k nejzajímavějším textům zahraničních spisovatelů o tomto městě. Vypráví se v ní mimo jiné o jednom neobvyklém setkání… (…)
Francouzský literární historik Pierre-Marcel Adéma uzavřel svou knihu o životě a díle Guillauma Apollinaira slovy: „Je nepochybně jediným básníkem, kdo s bezelstnou pýchou a hlubokou vírou v budoucnost předvídal v tomto verši ze sbírky Alkoholy: A budu se vzdalovat jak blýskavice uprostřed stínů. Osud, který se naplnil.“
Wilhelm Apollinaris de Kostrowitsky, budoucí básník Guillaume Apollinaire se narodil v Římě 26. srpna 1880. Krátký život zakladatele moderní poezie se uzavřel 9. listopadu 1918. Bylo mu osmatřicet let. Apollinairova nejrozšířenější kniha našla v době svého vydání pouhých dva tisíce čtenářů. A jen málo z nich si v listopadu 1918 uvědomovalo, jakou ztrátu utrpěla Apollinairovým skonem poezie. Dnes je Apollinaire považován za tvůrce moderní poezie, jednoho z absolutních básníků.
Lit.: Mačas, Dominik: Guillaume Apollinaire nejen o Praze. Poslechněte si povídky francouzského básníka. In web ČRo 3 Vltava, 29. srpen 2020 (článek). – Cit.: Pražský chodec, Piemontští poutníci a Ubrousek básníků. Poslechněte si tři povídky z knihy Kacíř a spol. francouzského básníka Guillauma Apollinaira, jednoho ze zakladatelů moderní poezie. Najdete je on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
Zejména sbírky Alkoholy a Kaligramy, ve kterých Guillaume Apollinaire (1880-1918) využívá metodu tzv. pásma, jsou často spojovány s počátkem nového básnického směru. Tvorba vychází z pocitu měnícího se světa – mizí klasický, vázaný verš, je ignorována interpunkce a rytmus, báseň se stává volně plynoucím proudem myšlenkových asociací. (…)
Povídka Pražský chodec je inspirována autorovým pobytem v Praze roku 1902 a patří k nejzajímavějším textům zahraničních spisovatelů o tomto městě. Vypráví se v ní mimo jiné o jednom neobvyklém setkání… (…)
Lit.: Bojda, Tomáš: Apollinaire v Praze. In web RadioDock, 9. 11. 2018 (recenze). – Cit.: Stoleté výročí úmrtí zakladatele moderní poezie Guillauma Apollinaira připomněla 9. listopadu Vltava reprízou povídky Pražský chodec. Vstupní text sbírky Kacíř a spol. z francouzštiny přeložil Jan Binder, režisérem byl v roce 1994 Petr Adler.
Symbolická pocta velkému básníkovi je současně neobvyklou tematizací Prahy a jejího genia loci. Příběh vypráví o fiktivním pražském setkání spisovatele s Isaacem Lakedemem, Věčným židem nebo také Ahasverem. Povídka zaujímá nevšední stylizací postav, neustálým pohráváním si s přenesenými významy a prolínáním nadčasových filozofických rovin s okamžitým požitkářstvím. Nízké radosti versus strach a pochyby, čistota versus hřích. Boris Rösner naznačuje ústy jednajících postav leccos o pochybné morálce a vnitřní zkaženosti, leccos také o lidských slabostech. „Už devatenáct věků pozoruji lidstvo a je to nesmírně zábavné. Můj hřích, pane, byl vrozený talent a už dávno se z něho nekaji.“ V Rösnerově provedení vnímáme obsah replik zvláště intenzivně. Jeho nezaměnitelný sonorní témbr postavám vkládá živočišné emoce, stejně tak ovšem přispívá k atmosférickým deskripcím pražských zákoutí a dílčích historických událostí. Jako jediný interpret na malé ploše plynule přechází z ich-formy k vypravěči, vzápětí se ocitá na obou stranách dialogu postav.
Povídka ilustruje Apollinairův pobyt v Praze roku 1902. Připomíná tehdejší jubileum nedožitého století Victora Huga, v jehož souvislosti akcentuje mimo jiné pozoruhodné dobové reálie staré Prahy: „Mohl jsem se přesvědčit, že city, které Češi při této příležitosti dávali najevo, nebyly předstírané. Krásné plakáty vylepené po zdech ohlašovaly překlady románů Victora Huga do češtiny. Výkladní skříně knihkupectví připomínaly výstavu básníkových spisů…“
Apollinairovo dílo bývá označováno jako nespoutaná oslava nekonečných možností člověka, pocta hédonství, často pokleslých radovánek, ale také umělecké svobody. Prolínání žánrových poloh jistě souvisí s dynamikou a nekonvenční anarchií, které Apollinaire praktikoval v životě i umělecké tvorbě. Dnes na jeho dílo nazíráme jako na průsečík kubismu a futurismu. Za svého života se přátelil Pablem Picassem, André Bretonem či Jeanem Cocteuaem. Rytmizace Apollinairových básnických textů vychází z narušování klasické formy veršované poezie, přiklání se ke sledu volných asociací, ale také současnému akcentování několika významových perspektiv.
Hledající a výrazově vrstevnatý básník vkládá svému Isaacu Lakedemovi mnohé z otázek, jimiž se ve skutečnosti zabýval sám. Boris Rösner také postavu věčného tuláka čekajícího na Poslední soud neakcentuje jako éterickou bytost, v jeho interpretaci odhalujeme spíše mefistofelské konotace směřující k pokušení. Lyrizující poetika Prahy sehrává v konturách naznačeného fiktivního setkání poněkud netradiční úlohu, když je pomyslným svědkem rozhovorů mezi Věčným židem a jedním z vůdců francouzské avantgardy.
Předprázdninová reportážní cesta po zemi i vzduchem, na stránkách dobrodružných knih, do historie i současnosti splněného snu zvaného vzduchoplavectví. Odhoďte zátěž reality a dodejte si odvahy vznést se v koši balónu horkovzdušného nad českou krajinou,plynového nad Severním ledovým oceánem nebo na plaubě Hindenburgu, jejíž dokonalá replika je k vidění a vyzkoušení v Muzeu hraběte Zeppelina v jihoněmeckém Friedrichshafenu. Sezónu letních Výletů s Vltavou otevírají Tomáš Černý a Pavel Ryjáček.
Premiéra 29. 6. 2007 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min.). Repríza 2. 10. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Večer na téma.
Původní pohádku pro rozhlas napsal Jindřich Balík. Režie Maria Křepelková.
Vypráví Václav Postránecký.
Natočeno v roce 1999. Repríza 1. 12. 2022 (ČRo 2 Praha, 19:50 h.; 9 min).
Návraty po stopách zvuku. Připravil a uvádí Jiří Hubička.
Repríza 7. 5. 2010 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.); 13. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 30 min.).
Lit.: Hubička, Jiří: Já mám v uzlíčku zaječí pacičku aneb Jára Kohout. In web ČRo 3 Vltava, květen 2010 (článek). – Cit.: Pravidelný páteční pořad Fonogramy s názvem „Já mám v uzlíčku zaječí pacičku aneb Jára Kohout, připravil jejich autor a průvodce Jiří Hubička.“ Zaječí pacička se skutečně stala jakýmsi talismanem pro štěstí, kterou kabaretní komik a zpěvák Jára Kohout – podle vlastních slov – nosil stále u sebe. Stejný název měla i oblíbená písnička, kterou zpívával a kterou od něj publikum často chtělo. Pořad není ovšem založen na písničkách Járy Kohouta, ale především na jeho vyprávění, které v Českém rozhlase zazní poprvé. Autor Fonogramů využil totiž ojedinělých zvukových materiálů, které komik natočil v době své emigrace ve Spojených státech. Jeho vzpomínky byly natočeny a poprvé vysílány poprvé na stanici Hlas Ameriky u příležitosti komikových 60. narozenin, tedy v roce 1964. Jára Kohout patřil k početné skupině českých emigrantů, které události února 1948 donutily opustit vlast a strávit prakticky celý zbytek života v cizině. Fonogramy věnované Járovi Kohoutovi vysílá Český rozhlas3 – stanice Vltava v pátek 7. května v 16 hodin.
Ondřej Vaculík. Rodinné blues Ondřeje Vaculíka o osudech a názorech jeho staršího bratra Martina Vaculíka, v srpnu 1968 v osmnácti letech emigroval a který se stal francouzským občanem. Redaktor Michal Lázňovský. Režie Alena Zemančíková.
Natočeno v roce 2007. Premiéra 27. 6. 2007 (56 min.). Repríza 1. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h) v cyklu Radiodokument; 23. 10. 2020 (ČRo Plus, 21:10 h.).
Lit.: Lázňovský, Michal: Co je osobní a co je všeobecné. In web ČRo, červen 2007 (článek). – Cit.: Další díl cyklu rozhlasových dokumentů Ztráty a nálezy pod názvem „Co je osobní a co je všeobecné“ natočil Ondřej Vaculík se svým bratrem Martinem Vaculíkem, který v srpnu 1968 v osmnácti letech emigroval. Usadil se ve Francii, a protože byl v nepřítomnosti v Československu odsouzen, začal počítat s tím, že domov už nikdy neuvidí. A tak se rozhodl, že bude Francouzem. Stal se z něj učitel, oženil se, založil rodinu. . .
Ani po převratu v roce 1989 nezačal svůj postoj ke své české minulosti měnit: „Prostě se tam několikrát podívám a když mě to bude štvát nebo nebude zajímat, přestanu tam třeba jezdit vůbec,“ říkal. – O tom, jak to bylo dál, podává svědectví „rodinné blues“ Ondřeje Vaculíka „Co je osobní a co je všeobecné“, které vysílá Český rozhlas 3 – Vltava ve středu 27. června od 22.00 hodin v rámci cyklu Ztráty a nálezy.
Pro Ondřeje Vaculíka bylo natočení dokumentu s bratrem Martinem jen zdánlivě snadným úkolem, protože ho čekalo rozplétání křehkého přediva osobních a rodinných vztahů poznamenaných politickými peripetiemi po roce 1968.
Martin Vaculík po srpnu emigroval, bylo mu 18 let, a podařilo se mu usadit se ve Francii. V nepřítomnosti byl ovšem v Československu odsouzen, takže začal (nejen on) počítat s tím, že domov už nikdy neuvidí. Nevyhledával společenství emigrantů, naopak, rozhodl se, že bude Francouzem. Stal se z něj učitel, oženil se, založil rodinu. . .
Ve francouzském prostředí působilo nezvykle jen jeho jméno a někomu se zdálo, že má přízvuk jakoby odněkud z Normandie. Vyfantazíroval si i francouzské dětství. Nad domovem starým nebo novým už neuvažoval. Řekl si: „Domov je tam, kde mám své blízké, svou rodinu“.
Ani po převratu v roce 1989 nezačal svůj postoj ke své původní minulosti hned měnit: „Prostě se tam několikrát podívám a když mě to bude štvát nebo nebude zajímat, přestanu tam třeba jezdit vůbec,“ říkal. A jeho bratr Ondřej dodává: „Zprvu naplňoval i toto předsevzetí, vskutku jsme ho často nějak štvali, ale pak. . .“ Ale to už je tématem rozhlasového „rodinného blues“, jak autor svůj dokument označuje.
Rozhlasový dokument Ondřeje Vaculíka „Co je osobní a co je všeobecné“ vysílá Český rozhlas 3 – Vltava v režii Aleny Zemančíkové a dramaturgii Michala Lázňovského ve středu 27. června 2007 od 22.00 hodin v rámci cyklu Ztráty a nálezy.
Původní pohádku pro rozhlas napsal Jindřich Balík. Režie Maria Křepelková.
Vypráví Václav Postránecký.
Natočeno v roce 1999. (8 min)
Výběr poznámek, náčrtů a krátkých povídek mistra ruské absurdní grotesky. Z textů vydaných pod autorstvím dvojice Ilja Ilf – Jevgenij Petrov přeložili Jarmila Fromková a Marcela a Jiří Pittermanovi. Připravila Eva Willigová. Režie Vladimír Gromov.
Účinkují Ivan Řezáč a Pavel Soukup.
Natočeno 2007. Premiéra prvního dílu 26. 6. 2007 (15min.). Repríza 6. – 10. 11. 2017 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Ruský týden na Vltavě a Stránky na dobrou noc.
Powered by WordPress