Rozhlasové vzpomínání rozhlasové režisérky, interpretky a vysokoškolské pedagožky. Připravili Pavel Ryjáček a Stanislav Rubáš. Technická spolupráce Petr Janečka.
Natočeno 2021. Premiéra 1. – 5. 3. 2021 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.).
Lit.: Ryjáček, Pavel – Rubáš, Stanislav: Její květy heraldické? Bodlák. Laskavec. Osudy rozhlasové režisérky, interpretky a vysokoškolské pedagožky Hany Kofránkové. In web ČRo 3 Vltava, 1. březen 2021 (článek). – Cit.: Její jméno znají generace posluchačů. V rozhlase začala pracovat jako asistentka režie v roce 1976 a zasvětila mu prakticky celý profesní život. Rozhlasový archiv eviduje stovky slovesných pořadů, na kterých se podílela jako režisérka či interpretka. Někdy v obou rolích zároveň. Hana Kofránková. (…)
K oběma profesím Hanu Kofránkovou nasměrovala její o sedmnáct let starší sestra Hedvika, žena filozofa a disidenta Ladislava Hejdánka. Ta jí také v počátcích její recitační dráhy dala životně důležitou radu: „Neposlouchej se! Když se posloucháš, tak nevíš, co říkáš.“ Slova své sestry Hana Kofránková vnímá jako základ pro svou režijní práci s herci: „Je jich řada, kteří se opájejí svým hlasem a svým témbrem a vlastně je to úplně fuk, co povídají.“ Jak sama říká: „Slovo je v rádiu to nejdůležitější.“ (…)
Lit.: Bojda, Tomáš: Příležitost k chvále. In web RadioDock, 18. 5. 2021 (recenze). – Cit.: Pod halasovským názvem Její květy heraldické? Bodlák. Laskavec. se v nedávném programu Vltavy skrývalo další pokračování cyklu Osudy, věnované tentokrát doyence české rozhlasové režie Haně Kofránkové. Každý, kdo alespoň jeden z pěti dílů slyšel, snad potvrdí dávno známý fakt, že Hana Kofránková není jen vynikající režisérkou, ale také nezaměnitelnou rozhlasovou interpretkou. (kdo nezná např. její četbu Babičky a Divé Báry Boženy Němcové, měl by to napravit) Bez hlubších analytických průhledů rád říkám, že pořad je svěžím, kultivovaným a také zábavným inventářem života režisérky, ale i veřejně činné umělecké osobnosti. Kofránková jako vypravěčka vlastního života nezapře vlastnosti známé těm, kteří se s ní alespoň příležitostně setkávají – uměřenou (sebe)ironii, humor, noblesní vystupování, krásný hlas, a také hluboké znalosti všemožných, často velmi zasutých kulturních horizontů.
Nepodaří se každému tvůrci, o to méně v profesi rozhlasového režiséra, tedy profesi neviditelné a ovšem (a bohužel) mainstreamově nezajímavé, aby se stal živým klasikem, o kterém se píší akademické studie, diplomové práce a vyučují se celosemestrální přednášky – jeden takový kurz právě mám čest vést na své domovské Katedře divadelních a filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde v rámci jednotlivých hodin spolu se čtyřmi desítkami studentů analyzujeme režisérčiny inscenace a pokoušíme se o dešifrování její režijní metody. Osudy Hany Kofránkové ukazují hlavní hrdinku i jako osobu společenskou, organizátorku, která mimo jiné před více než dvaceti lety stála u zrodu a od té doby pravidelně organizuje večery tzv. Bubeníčků, kteří v dnešní posttradiční době zůstávají (tedy jen v časech, kdy se veřejné aktivity smějí realizovat) oázou kontinuity a intelektuálního srozumění, v němž mluvené slovo stále představuje nezpochybnitelnou hodnotu, kterou je potřeba se kochat, ale nad níž je nutno i přemýšlet. Ostatně tato charakteristika platí i pro režisérčiny rozhlasové inscenace, které posluchače pobízejí myslet, nikoli jen bez rozmyslu přijímat.