Přemysl Hnilička
(Týdeník Rozhlas 28/2015)
Robie Lantern nebyl nikdy žádný ekonomický génius. Poté, co si tak trochu „vypůjčil“ peníze z banky, v níž pracoval a nešikovně si zaspekuloval, nezbylo mu než živit se jako malý a nenápaditý podvodníček. Série neúspěchů v „branži“ ho dostane až před úplný krach; sedí v malém tmavém baru a v duchu počítá, jestli má v kapse ještě na jeden panák brandy. V této situaci jej hřmotně osloví neznámý muž, který v něm poznává svého starého kumpána a kolegu ve zločinu. Robie má hlad, a tak rád přijme novou identitu a hraje se Stanem Pullonem – tak se kumpán jmenuje – jeho hru. Brzy však zjistí, že tohle sousto bude trochu větší, než si představoval.
Pullon a jeho mafiánský šéf si totiž od něj chtějí objednat vraždu nenápadného staříka, který se straní lidí a pěstuje zálibu v tzv. nové hudbě – a má na kontě spoustu peněz, které by se „obchodní společnosti“ velmi hodily. Moderní mafiáni vybavení „komputery“ vyplatí Robiemu Lanternovi zálohu a ten se do úkolu pustí s plnou vervou: nastuduje vše o nové hudbě, vetře se do přízně starého milionáře Elmera Sparnaye; chce však svého zaměstnavatele napálit, vybrat zálohu a zmizet. Pozdě zjišťuje, že je to on, kdo drží kratší konec provazu…
Rozhlasová hra Jiřího Žáka Robie Lantern střílí poslední vlastní branku (1967) je ve své době velmi pozoruhodnou raritou: jde totiž o čistě žánrovou hru, byť s nádechem lehké parodie. Příběh maličkého podvodníka, který naletí celému podvodnickému koncernu, je totiž rozhlasovou poctou žánru, který jsme tehdy měli sotva možnost poznat: filmu noir. Příběhy zdánlivě znuděných detektivů s cigaretou přilepenou na spodním retu a neméně znuděných, tajemných krásek ve vyzývavých dekoltech byly na výsluní v Americe čtyřicátých let; v té době jsme však v Protektorátu mohli vidět pouze šarmantního Oldřicha Nového či Heinze Rühmanna, eleganci a sexappeal pak reprezentovaly Češka Adina Mandlová, Němka Paula Wessely nebo Maďarka Marika Rökk. Zkrátka – po noiru ani stopy. (more…)