Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

29. 6. 2007

Pavel, Pavel a Pavel (2007)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 16:27

Arnošt Goldflam. Rozhlasová hra. Melancholická rodinná komedie o tom, jak dospět v muže vedle pánovitého tatínka.  Dramaturg Tomáš Sedláček. Režie Jan Antonín Pitínský.

Osoby a obsazení: Otec (Miloslav Mejzlík), Matka (Ivana Valešová), Pavel výrostek (Marek Příkazký), Pavel (Jan Kolařík), Soudce (Dušan Sitek), Klárka (Martha Issová), p. Čvaniga (Vladimír Doskočil), p. Majer (Vladimír Krátký), Muž 2 (Miloslav Maršálek), Muž 1 (Karel Hoffmann), Žena 1 (Eva Novotná), Žena 2 (Helena Čermáková) a Pavel junior (Adam Beránek).

Nastudovalo Brno v roce 2007. Premiéra 26. 6. 2007 (Vltava, 21:30 – 22:30 h.; 53 min.). Repríza 20. 5. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.

Synopse ze stránek Aura-Pont: Jednoho a téhož Pavla sledujeme v rozhlasové hře Arnošta Goldflama ve třech obdobích života: jako chlapce, jako dospívajícího mladíka i jako mladého muže. Rodinné drama se odehrává v neustálých Pavlových střetech s poněkud tyranizujícím otcem. Autor využil svých životních zkušeností, aby rozehrál komické i tragické rysy takových rodinných srážek. Pracuje s jemnou nadsázkou a bizarními dialogickými střety v osvědčeném schématu – pánovitý otec, milující a submisivní maminka a stále více rebelující synek. Ale pod komikou roste, jak už je u Goldflama dobrou tradicí, také smutek: jeho nositelem je zpočátku Pavlovo citové zraňování, později i maminčina smrt. Teprve poté se dokáže Pavel postavit na vlastní nohy a definitivně se odpoutat od tradičních závazků poslušnosti a synovské submisivity. Nahořklá rodinná komedie Pavel, Pavel a Pavel nehledá nové rozhlasové tvary a postupy, klade důraz na jasnou, citově intenzivní epickou linku, v níž neschází melancholická katarze – neboť cesta k dospělosti může i krutě bolet. A tak nová rozhlasová hra Arnošta Goldflama Pavel, Pavel a Pavel stojí na napětí mezi dvěma základními emocemi – smíchem a smutkem – za nimiž stojí lidská láska.

Přicházím z periferie republiky 1/5 (2007)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Přemek @ 16:24

Michal Mareš. Pro rozhlas připravil Libor Magdoň. Zvuková spolupráce Hana Kovalová. Režie Marek Pivovar.

Čte Tomáš Jirman.

Připravila Ostrava v roce 2007 pro cyklus Psáno kurzívou (5 x cca 15 min.). Repríza 12. 3., 19. 3., 26. 3., 2. 4. a 9. 4. 2023 (ČRo Sever, 15:25 h.) v rámci pořadu Kultura na Severu.

Lit.: anonym: Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky. In web ČRo 3 Vltava, 13. červen 2007 (článek). – Cit.: V cyklu Psáno kurzívou představíme tentokrát texty nonkonformního novináře a spisovatele Michala Mareše. Mareš vyrůstal v kontaktu s anarchistickým hnutím v severních Čechách a to jej přivedlo k zájmu o sociální problémy, jimž se za první republiky jako novinář systematicky věnoval.

Pro svou svobodomyslnost se Michal Mareš dostával do konfliktu s různými režimy. V polovině května 1945, byl na základě omylu zatčen NKVD, která třikrát fingovala přípravy na jeho popravu. Přestože byl levicového přesvědčení a po určitou dobu byl také členem komunistické strany, byl krátce po puči v 1948 zatčen a odsouzen k sedmi letům těžkého žaláře a ke ztrátě občanských práv. Zemřel v Praze 17. února 1971, ale až o dvacet let později byl rehabilitován.

Po druhé světové válce psal Michal Mareš do Peroutkova týdeníku Dnešek reportáže, ve kterých bez autocenzury popisoval morální rozvrat, drancování a selhávání státních orgánů v československém pohraničí.

Z Marešových článků pro cyklus Psáno kurzívou připravil pětidílnou sérii Libor Magdoň. (…)

„Ústně více“ – Šestatřicátníci 1/12 (2007)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 16:23

Pavel Kosatík.
Četbu na pokračování z knihy současného českého autora připravil Miroslav Stuchl. Účinkuje Petr Pelzer. Režie Vlado Rusko.

Premiéra prvního dílu 24. 6. 2007 (30min.).

Václav Tille (2007?)

Filed under: Literární pásma — Přemek @ 16:21

Literární vědec, vážený akademik a vysokoškolský profesor, rotarián, ale také autor pohádek pro děti, propagátor vysokohorské turistiky, milovník divadla i varietní zábavy. Připravila Dagmar Blümlová.

Připravily České Budějovice. (60min.)

Niekur (2007)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 16:19

Kateřina Rudčenková. Původní rozhlasová hra. Děj hry je rámován tvůrčím pobytem umělců z celého světa v německém zámečku Wiepersdorf.  Rozhlasová úprava Petr Mančal a Kateřina Dušková. Hudba Ladislav Železný. Dramaturg Petr Mančal. Režie Kateřina Dušková.

Osoby a obsazení: Kornelius (Jaroslav Haidler), Agnes (Jana Stryková), Siamská dvojčata (Nataša Gáčová), německé hlasy (Till Janzer a Christian Erich Rühmkorf).

Natočeno v roce 2007. Premiéra 24. 6. 2007 (Vltava, 19:00 – 19:45 h. ; 45min.). Repríza 6. 5. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 8. 12. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.

Lit.: Rozhovor s Kateřinou Rudčenkovou. In web Rozrazil 4/2007.

Lit.: Adámek, Jiří: Naděje na jiný rozhlas. In web A2 (A Dvojka) 43/2007 (článek). – Cit.:  Z uvedených her zřetelně vyniká Niekur Kateřiny Rudčenkové a Soumrak bodů Petra Kolečka. (…)  Úplně jiného druhu je „dramatická báseň“ Niekur, za kterou získala autorka před dvěma lety druhé místo v Cenách Alfreda Radoka (A2 č. 18/2007). Autobiograficky laděný příběh byl původně psán pro divadlo: mladá spisovatelka prožije románek se starším mužem na tříměsíční tvůrčí rezidenci v Německu. Jednoduchá fabule slouží především k reflexi vnitřního života bolestínské samotářky. Rozhlasový dramaturg Petr Mančal a režisérka Kateřina Dušková (oba absolventi DAMU) hru upravili a značně zkrátili. Ku prospěchu věci ji zestručnili především o pasáže, v nichž hlavní postava popisuje a vysvětluje své pocity. Text získal na dynamice i tajemnosti. Co není řečeno slovy, daří se vyjádřit náladami ve zvuku a nuancemi v hereckém projevu (Jaroslav Haidler, Jana Stryková). Hudebnímu spolupracovníkovi Ladislavu Železnému se podařilo učinit ze zvukových efektů téměř rovnocenného partnera hereckých promluv a tím mimo jiné podpořit účinný temporytmus celé kompozice. Tvůrci se zkrátka zbavili obecných nešvarů české rozhlasové tvorby: ilustrativnosti, stereotypní zvukovosti a přílišného důrazu na literární složku.

Niekur se vedle intelektuální roviny vyznačuje, jakožto hra o záležitostech veskrze intimních, smyslností. A právě v nepokryté erotičnosti spočívá odlišnost oproti obvyklému rázu tuzemské rozhlasové tvorby, trpící často salonní zastydlostí.

Mezi dvěma stíny (2006)

Filed under: Povídky — Přemek @ 16:18

Luigi Pirandello. Povídka italského spisovatele. Překlad Václav Čep. Připravil Petr Turek. Režie Ivan Chrz.

Účinkuje Jiří Ornest.

Natočeno 2006 (27 min). Repríza 20. 11. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.); 23. 5. 2021 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).

Já o studnici vím … (2007?)

Filed under: Literární pásma — Přemek @ 16:16

Literárně-hudební pásmo z dopisů a básní španělského mystika a básníka svatého Jana od Kříže. Překlad poezie Gustav Francl, překlad dopisů Eduard Hodoušek. Připravila Jana Doležalová.  Hudbu vybrala Wanda Dobrovská. Režie Markéta Jahodová.

Účinkují Jana Franková, Jan Kačer a Jan Novotný.

Natočeno 2007 (?). Repríza 19. 12. 2010 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Souzvuk;  11. 12. 2011 (ČRo 3 Vltava, 9:00 h.; 52 min) v cyklu Souzvuk; 27. 3. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Souzvuk; 24. 2. 2019 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h) v cyklu Souzvuk.

Lit.: Doležalová, Jana: Já o studnici vím – Souzvuk z básní a dopisů sv. Jana od Kříže. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2011 (článek). – Cit.:  Před 420lety – 14. prosince 1591 – umírá nemocen a vysílen španělský mystik, karmelitán, básník a teologJuan de Yepes, známější pod jménemsvatý Jan od Kříže. Jeho dílo patří k základním kamenům velké duchovní a kulturní tradice latinského Západu a náš rozhlasový Souzvuk sestavený z jeho básní a korespondence je malou připomínkou tohoto patrona – nejen – španělských básníků. Souzvuk připravila Jana Doležalová. Režie Markéta Jahodová.

Španělský mystik, karmelitán, básník a teologJuan de Yepes, známější pod jménemsvatý Jan od Kříže, byl dle svědectví současníků vzdělancem a intelektuálem, který se ale neštítil manuální práce. Byl mužem malé, nenápadné postavy a skromného chování, ale neúnavné energie a pracovitosti, pro kterou mu v klášteře přezdívali „tichý pilník“. Jeho spolubratři na něj vzpomínali jako na člověka, který se rád smál, rád zpíval a dokonce tančil, byl přátelský a srdečný, na druhé straně miloval samotu a ústraní, znal smutek, strach a utrpení.

Narodil v roce 1542 ve Fontiveros ve velmi chudé rodině. Byly mu dva roky, když zemřel jeho otec a na podvýživu jeden z bratří. Matka se s dvěma syny uchýlila do Medina del Campo, kde se v místním sirotčinci Janovi dostalo prvního vzdělání. V roce 1563 úspěšně dokončuje humanitní studia na jezuitské koleji a vstupuje do karmelitánského kláštera v Medině. Během studií teologie na univerzitě v Salamance prochází vnitřní krizí, tehdejší karmelitánské kláštery nenaplňují jeho ideál kontemplativního života. Uvažuje o vstupu ke kartuziánům. Brzy po svém svěcení na kněze se poprvé setkává s Terezií z Avily, která ho získává pro reformu Karmelu. Terezii je dvaapadesát let, Janovi necelých pětadvacet. Přes velký věkový rozdíl jej Terezie nazývá „malým Senecou“. Jan je činný jako novicmistr, zpovědník a spirituál v několika klášterech.

V řádu propukají ostré spory mezi bratry tzv. původního řádu a bratry, kteří se hlásí k reformě. V noci 2. prosince 1567 je Jan od Kříže jako hlavní představitel reformy zajat, odvlečen do Toleda a odsouzen pro své rebelantství k přísnému žaláři. A právě tady, uprostřed lidské i duchovní bezmoci a opuštěnosti, za „temné noci“, prožije hluboké osvobození a sjednocení s Bohem. Ještě v žaláři tuto svoji zkušenost zachycuje v básních, které později vyloží ve svých komentářích. Píše: „Duše měla na sobě bílý šat víry, když se vydala na cestu temnou nocí… uprostřed vnitřní temnoty a tísně…vytrvale a věrně trpěla… procházela tím vším utrpením, aniž by zklamala milovaného“. Po devíti měsících se Janovi od Kříže podařilo z vězení uprchnout.

Zbylých dvanáct let života zasvětil v odlehlé Andalusii, kde denně chodí patnáctikilometrové pochůzky, reformě Karmelu a svému ideálu kontemplativního života. Umírá nemocen a vysílen 14. prosinec 1591 – před 420 lety. Hispanista Josef Forbelský o Janově textech napsal: „Je to poezie, v níž se slila odvěká biblická tradice s tradicí básníkovy současnosti , s nejryzejší kultivovanou a lidovou lyrikou španělské renesance. Tato směs byla autorem pozvednuta do oněch závratných výšin, kde věci lidské opouštějí své dosavadní prostředí, svou temnou noc a rozplývají se v plameni lásky žhavém.“

Lit.: anonym: Já o studnici vím… In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2010 (článek). – Cit.: Mezi nejpozoruhodnější básníky španělské literatury bezesporu patří svatý Jan od Kříže, literát, teolog, karmelitán a učitel církve.

Jeho dílo patří k podstatám velké duchovní a kulturní tradice latinského Západu a náš rozhlasový Souzvuk sestavený z jeho básní a korespondence je malou připomínkou tohoto patrona – nejen – španělských básníků. Souzvuk připravila Jana Doležalová. Režie Markéta Jahodová.

Jan od Kříže (španělsky Juan de la Cruz), rodným jménem Juan de Yepes (24. červen 1542 Fontiveros – 14. prosinec 1591 Ubeda) byl římskokatolický kněz (vysvěcen 1567), mnich řádu karmelitánů, jehož dílo představuje vrchol španělské křesťanské mystiky.

V jednadvaceti letech vstoupil do karmelitánského řádu, kde přijal jméno Jan od sv. Matouše. Později se připojil k reformě karmelitánského řádu, kterou započala v její ženské větvi sv. Terezie od Ježíše (z Ávily), a byl vůbec prvním, kdo oblékl hábit reformovaného řádu, tzv. bosých karmelitánů a začal žít podle původní karmelitánském řehole v konventu v Duruelu (tehdy začíná důsledně používat jméno Jan od Kříže). Účastnil se zakládání reformovaných konventů a formoval mnichy a novice, kteří v těchto konventech žili. Postupně vzrůstalo napětí mezi „bosými“ a „obutými“ karmelitány, při němž došlo k násilí ze strany „obutých“ na hlavních představitelích reformy, zvl. Janu od Kříže. Po devět měsíců (prosinec 1578 až srpen 1579 byl držen ve vězení toledského konventu, kde také vznikly jeho nejznámější duchovní básně. Po útěku z vězení působil jako zpovědník karmelitánských mnišek (na žádost Teresie z Avily) a postupně jako převor několika domů, posléze jako představený reformovaných konventů v Andalusii. V posledním období svého života neměl žádné zvláštní poslání v rámci svého řádu.

Již za jeho života se podařilo prosadit oddělení bosých karmelitánů od tzv. „obutých“, tedy těch, kdo se k reformě řádu nepřipojili. Nejprve byla vytvořena samostatná provincie bosých bratří v Kastilii, nakonec byl řád osamostatněn a roku 1593 získal svého vlastního generálního představeného. Za svatého byl prohlášen 27. prosince 1726, učitelem církve v roce 1926. V katolickém kalendáriu připadá jeho svátek na 14. prosinec.

San Francesco a Ripa (1992)

Filed under: Povídky — Přemek @ 16:16

Stendhal. Povídku z Italských kronik přeložil Jaroslav Zaorálek. Rozhlasová úprava Blanka Stárková. Režie Jan Žáček.

Účinkují Petr Haničinec, Vilma Cibulková a Libor Hruška.

Natočeno v roce 1992. Repríza 20. 3. 2022 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.; 28 min.).

Lit.: anonym: Stendhal a jeho Italské kroniky. Poslechněte si dvě povídky autora velkých románů Červený a černý nebo Kartouza parmská. In web ČRo 3 Vltava, 20. březen 2022 (článek). – Cit.: Malé prózy čerpající námětově z příběhů zapsaných starými italskými kronikáři, plné dramatických tragických osudů lidí, kteří nebyli poutáni konvencemi a jejichž život se řídil velkými vášněmi a city. Takové jsou Stendhalovy Italské kroniky. (…)

Stendhal (vlastním jménem Henri Marie Beyle) byl francouzský spisovatel na pomezí romantismu a realismu. Narodil se roku 1783 v alpském městě Grenoble. Pseudonym Stendhal používal od roku 1817 jako poctu historikovi umění J. J. Wincmelmannovi, který pocházel z německého města Stendhal. Beyle v tomto městě také strávil nějaký čas jako voják Napoleonovy armády. Jeho myšlenky byly ovlivněny mimo jiné právě napoleonskými válkami a osvícenstvím.

Hlavním tématem Stendhalových děl jsou vztahy a hledání lásky a štěstí. Mezi jeho nejdůležitější díla se řadí romány Červený a černý (1830) nebo Kartouza parmská (1839), dále je autorem mnoha dalších románů, novel, esejů, deníků a pamětí. Rád se vracel do Itálie, kde trávil část svého života a kde také psal. Stendhal zemřel roku 1842 při návštěvě Paříže po prodělání mrtvice.

Próza s názvem Vévodkyně z Palliana, kterou na Vltavě uvádíme v interpretaci Františka Němce, je součástí Stendhalových Italských kronik – přináší historický námět, ale navíc i vhled do psychologie postav. O zamotaných vztazích, vášních a rozdílných povahách je i povídka San Francesco a Ripa. Její děj se odehrává na papežském dvoře v Římě v roce 1726, kde spolu ve všem možném soupeří dvě papežovy neteře. Interpretace slova se ujali Petr Haničinec, Vilma Cibulková a Libor Hruška.

Když válka skončila (200?)

Filed under: Povídky — Přemek @ 16:15

Heinrich Böll. Povídka. Překlad Anna Siebenscheinová. Pro rozhlas upravil Miroslav Stuchl. Účinkují Jan Novotný, Simona Postlerová a Jiří Schwarz. Režie Vlado Rusko (45 min).

O zapadlém vlastenci (2007)

Filed under: Radiodokument — Přemek @ 16:14

Dokument o jedné z nejpozoruhodnějších postav našeho národního obrození, horském preceptorovi, houslaři a muzikantovi Věnceslavu Metelkovi (1807-1867).   Připravila Eliška Pilařová. Zvuk Radovan Hobl. V záznamu z Paseckých slavností účinkuje orchestr Akademie svatého Václava. Režie Pavel Krejčí.

Úryvky z jeho dopisů čte Jiří Klepl.

Nastudoval ČRo Hradec Králové v roce 2007. Premiéra 6. 8. 2007 (ČRo 5 Hradec Králové, 40 min.).

Pozn.: Věnceslav Metelka 1807 – 1867 byl vynikající instrumentalista, se stal vůdčí osobností, organizátorem hudebního a divadelního života. Vyučoval hudbě a jako samouk začal vyrábět všechny druhy smyčcových nástrojů a kytary. Stal se vyhledávaným houslařem v širokém okolí. Houslařskému řemeslu vyučil všechny své děti, Josefa, Václava i Johanu. Josef, nejtalentovanější z nich, měl výborné žáky, řemeslo přecházelo z generace na generaci a vznikla tak Metelkova Krkonošská houslařská škola. Její žáci překročili hranice Čech do Berlína (Antonín Pilař), do Haagu (Josef Vedral), do Moskvy (Evžen Vitáček) a potomci těch nejlepších šíří slávu českých houslí i v době současné – rod Pilařů v Hradci Králové a rod Špidlenů v Praze, Josef Vedral v Haagu.
V Pasekách nebylo v 19. století snad jediného domu, kde by nebyly housle, kde by se nehrálo. Poslední z osmi houslařů – paseckých rodáků zemřel v Pasekách v roce 1971.
Věnceslav Metelka měl nejen hudební nadání, ale i pozoruhodné literární vlohy. Vedle poutavě napsaného životopisu zaznamenával své umělecké zážitky a zajímavé společenské a politické události. Jeho paměti patří mezi nejlepší práce českého písmáctví. První, kdo jeho zápisky ocenil, byl Karel Václav Rais, který z nich čerpal látku pro svůj román Zapadlí vlastenci.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress