Aleš Knapp. Pásmo o významném hudebním kritikovi, rodáku z Prahy Eduardu Hanslickovi. Ukázky čtou Jiří Ptáčník a Aleš Vrzák.
Natočeno 2010. Premiéra 8. 5. 2010.
30. 4. 2010
Živý sen paní Kolaříkové (1997)
Libuše Šneková. Komorní příběh, který se udál v jedné z brněnských věznic na sklonku jara 1942, v prvních dnech po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Redaktorka Jarmila Lakosilová. Režie Jiří Hraše.
Natočeno 1997.
Doma 1/3 (2010)
Jan Halas. Vzpomínkové črty rozhlasového redaktora. Připravil Jiří Vondráček. Účinkuje Michal Pavlata. Režie Hana Kofránková.
Natočeno 2010. Premiéra 7. – 9. 5. 2010 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.; 15min.). Repríza 22. – 24. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.; 15min.) v cyklu Stránky na dobrou noc.
Lit.: Doležal, Miloš: Jan Halas proti temnu. In Týdeník Rozhlas 18/2010 (článek). – Cit.: Dlouholetý vedoucí redaktor rozhlasové literární redakce, fejetonista a publicista, kompresionista, editor, houbař, rokenrolový zpěvák, netuctový křesťan, kolega a kamarád Jan Halas se narodil v přelomových okamžicích a do nevšední situace – za kanonády ve dnech Pražského povstání 8. května 1945, za asistence ruských vojáků, jako druhorozený syn básníka Františka Halase, který se tehdy právě „vynořoval“ z ilegality, a historičky umění Libuše Halasové. Otcova rozsáhlá knihovna, široký okruh rodinných přátel, ale také brzká ztráta obou rodičů výrazně poznamenaly jeho dětství. Pražské Dejvice jako čtvrť bujarého dospívání, Kunštát jako místo „jistoty poslední“. A celý svůj profesní život spojil Jan Halas (od roku 1969) s rozhlasem.
V těchto dnech si připomínáme jeho nedožité (Jan Halas zemřel 7. ledna 2010) pětašedesáté narozeniny. Při této příležitosti chce rozhlasová Vltava jeho osobnost připomenout hned v několika pořadech. (…) V třídílném cyklu Stránky na dobrou noc (od pátku 7. května, 23.00) pak zalistujeme v Halasově pozdním, nedokončeném rukopise, ve kterém načrtával historii svého rodu a vynášel na světlo roztodivné příběhy a historky svých předků. Své „sestupování“ ke kořenům začíná, jak jinak, po halasovsku – trefně a s humorem: „Naši revoluční předkové si s velkou radostí hráli se sirkami, a tak mnoho kostelů, far a klášterů lehlo popelem a s nimi nejen hříšní papeženci, ale i matriky. Celou zkázu po letech dokončila třicetiletá válka, kdy hořela celá Evropa včetně matrik. A tak my, obyčejní občané, kterým nekoluje v žilách modrá krev a pátráme po svých předcích, skončíme v první polovině 17. století.“
Páteční večer – Milý Jene, … (2010)
K nedožitým 65. narozeninám Jana Halase připravila a režii má Hana Kofránková.
Natočeno 2010. Premiéra 7. 5. 2010 (120min.).
Lit.: Doležal, Miloš: Jan Halas proti temnu. In Týdeník Rozhlas 18/2010 (článek). – Cit.: Dlouholetý vedoucí redaktor rozhlasové literární redakce, fejetonista a publicista, kompresionista, editor, houbař, rokenrolový zpěvák, netuctový křesťan, kolega a kamarád Jan Halas se narodil v přelomových okamžicích a do nevšední situace – za kanonády ve dnech Pražského povstání 8. května 1945, za asistence ruských vojáků, jako druhorozený syn básníka Františka Halase, který se tehdy právě „vynořoval“ z ilegality, a historičky umění Libuše Halasové. Otcova rozsáhlá knihovna, široký okruh rodinných přátel, ale také brzká ztráta obou rodičů výrazně poznamenaly jeho dětství. Pražské Dejvice jako čtvrť bujarého dospívání, Kunštát jako místo „jistoty poslední“. A celý svůj profesní život spojil Jan Halas (od roku 1969) s rozhlasem.
V těchto dnech si připomínáme jeho nedožité (Jan Halas zemřel 7. ledna 2010) pětašedesáté narozeniny. Při této příležitosti chce rozhlasová Vltava jeho osobnost připomenout hned v několika pořadech. (…) A nakonec Páteční večer (7. května, 20.00), který připravuje režisérka Hana Kofránková, bude jakousi mozaikou vzpomínek, hudby a rozličných archivních překvapení, jejichž středem bude právě Jan Halas, jehož burleskní příhody dováděly posluchače k smíchu a svým absurdním humorem dokázal pokládat na lopatky podivné literární nadutce, akademické suchary i doby „temna“, jak o tom svědčí i jeden z jeho posledních textů: „Je pozoruhodné, jak temno neslouží jen fotografům nebo novomanželům k radostné tvůrčí činnosti, ale co všechno temno přineslo našemu národu. V žádné době se nevyrojilo tolik vynikajících hudebních skladatelů, básníků, malířů a sochařů. Nikdy jindy naše města, městečka a vesnice nevyrostly do takové krásy. Právě v těchto dobách vytryskla fantastická barevnost lidových písní a krojů. Něco na tom temnu asi bude, zvláště v porovnání s tím, co vznikalo v letech budování šťastných zítřků.“
Šedesát dnů do svítání 1/4 (2010)
Danuše Navrátilová. Četba na pokračování z rukopisné povídky na základě skutečného příběhu. Režie Hana Mikolášková.
Čte Ladislav Lakomý.
Připravilo Brno v roce 2010. Premiéra prvního dílu 6. 5. 2010 (30min.).
Tatínkovy povídky (2010)
Viktor Šlajchrt. Text českého novináře a spisovatele. Připravil Petr Turek. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Michal Pavlata.
Natočeno 2010. Premiéra 6. 5. 2010. Repríza 17. 8. 2015 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; 30 min.) v cyklu Moderní povídka; 18. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h).
Lit.: anonym: Viktor Šlajchrt: Tatínkovy povídky. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2015 (článek). – Cit.: Spisovatel a novinář Viktor Šlajchrt (nar. 1952) vystudoval pedagogickou fakultu obor čeština výtvarná výchova (1975), na přelomu 80. a 90. vedl propagační oddělení nakl. Odeon, poté byl redaktorem deníku MfDnes (1992-94), redaktorem týdeníku Respekt (od r. 1994). V r. 1998 mu nakl. Dauphin vydalo sbírku básní Pomalý pohyb, v r. 2000 mu v chomutovském nakl. Milenium vyšel rozsáhlý soubor s názvem Suroviny, laskominy, eseje a jiné prózy (k jehož fotografii na titulní straně se váže začátek naší povídky).
Autorsky se účastnil v antologiích Lásky a nelásky (1998), Století lásky a nenávisti (1999), Kuchařské recepty z krásné literatury (2000), Městopis (2000), autorsky dále vydal: Srdečný pozdrav z hospody: pražské restaurace, kavárny a vinárny na dopisnicích a pohlednicích (2007), Putování pomezím: literární reflexe 1992-2007 (2008). Edičně připravil knihu Bedřich Opletal: Zápisky z velké války – anabáze hanáckého medika 1914-1920 (1998).
Jako své zájmy uvádí Viktor Šlajchrt „literaturu, výtvarné umění, přírodu, psa a kočku“, jeho krédem je „Tvořivost a dobrodružství“.
Povídka s názvem Tatínkovy povídky (Revolver Revue č. 76 – podzim 2009) představuje skvěle napsané vyprávění postavené v prvním plánu na dialogu otce a syna – či spíše otcově monologu za synovy přítomnosti, v druhém plánu tušíme hlubší významy rafinované hry s triviální literaturou a vnímáme nevyřčenou otázku ohledně samé podstaty literatury.
O géniovi 1/2 (1999)
Arthur Schopenhauer. Překlad Vítězslav Tichý a J. L. Fischer. Vybral Zdeněk Milt. Režie Josef Melč.
Účinkuje Rudolf Pellar.
Natočeno v roce 1999. Repríza 6. – 7. 5. 2010 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h.) v cyklu Psáno kurzívou; 10. – 11. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 2 x 15 min.) v cyklu Psáno kurzívou; 11. – 12. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 9:10 h.) v cyklu Esej.
Lit.: anonym: Arthur Schopenhauer: O géniovi (1/2). In web ČRo 3 Vltava, květen 2010 (článek). – Cit.: Arthur Schopenhauer byl významný představitel filozofického iracionalismu, kterým se snažil překonat objektivním idealismus Hegelův. Náš pobyt ve světě je dle něho trvalým utrpením, které lze zmírnit jen pomocí křesťanské či buddhistické askeze nebo uměleckou kontemplací.
Thomas Mann uzavřel své „Nesmrtelné stránky ze Schopenhauera“ tímto shrnutím: „Arthur Schopenhauer, narozený v Gdaňsku roku 1788, syn zámožného kupce a matky literárně velmi nadané, byl poslán do ciziny, aby pokračoval v kariéře svého otce. Po otcově náhlé smrti však začal studovat filozofii. Když se dobral vlastního systému pojímání světa jako vůle a představy, pomýšlel na to, stát se lektorem na berlínské univerzitě, avšak jeho vrstevníci mu dlouho odpírali uznání, a to ještě i poté, když získal první cenu v norské filozofické soutěži. Jako odvetu zahájil Schopenhauer jedovatý útok na myšlenky svých kolegů. Tak se stalo, že jeho další život byl osamělý a nešťastný. Zemřel jako zahořklý muž roku 1860 ve věku 72 let.“
Arthur Schopenhauer byl významný představitel filozofického iracionalismu, kterým se snažil překonat objektivním idealismus Hegelův. Náš pobyt ve světě je dle něho trvalým utrpením, které lze zmírnit jen pomocí křesťanské či buddhistické askeze nebo uměleckou kontemplací.
Schopenhauerovy myšlenky na téma „génius“ tvoří náplň jedné z kapitol jeho stěžejního díla Svět jako vůle a představa (1818-1844).
Z překladů Vítězslava Tichého a J. L. Fischera vybral Zdeněk Milt. Vybráno z knih Arthur Schopenhauer – Metafyzika lásky a hudby (Bohuslav Hendrich, Praha 1944, reedice Votobia, Olomouc 1995) a Arthur Schopenhauer – Génius, umění, láska, světec (Symposion, Praha 1923, reedice Votobia, Olomouc 1994).
V režii Josefa Melče účinkuje Rudolf Pellar. Pořad byl natočen r. 1999.
Moje bolavá ruská duše (2010)
Martina Vodičková. Dokument o podivuhodném životním příběhu kytaristy Štěpána Raka. Redaktor Michal Lázňovský.
Natočeno v roce 2010. Premiéra 3. 5. 2010 (60 min.).
29. 4. 2010
Emmy Göring und Gustav Gründgens sprechen aus Goethes „Tasso“ (Emmy Göring a Gustav Gründgens čtou z Goetheova „Tassa“, 1940)
Johann Wolfgang Goethe. Úryvek z dramatu Torquatto Tasso.
Účinkují Emmy Göringová a Gustav Gründgens.
Natočeno 1940. Vydala Electrola – Deutsches Rotes Kreuz (EH/S 1940; 2 RA 4404-5).
Lit.: anonym: Emmy Sonnemann. In Der Spiegel, 19/1964 (článek). – Cit.: Emmy Sonnemann, 65, in München lebende Ex-Schauspielerin und Witwe des Reichsmarschalls Hermann Göring, ist auf einer neuen Electrola-Schallplatte zu hören. Electrola verwendete für die Platte „Gustaf Gründgens – ein Porträt“ einen 1940 aufgenommenen Dialog zwischen Gründgens und Emmy Sonnemann aus dem. Goethe-Schauspiel „Torquato Tasso“. Die Marschallswitwe, die lange Zeit in Weimar gelebt- hat, spricht im Thüringer-Tonfall die Rolle der Prinzessin Leonore von Este. Nach Erscheinen der Platte rief die Schauspielerin bei Electrola an („Hier Emmy Göring“) und bat um Gewährung eines Künstler -Rabatts für den Kauf der Platte.
28. 4. 2010
Mír (1933)
Aristofanes. Satirická revue. Rozhlasová adaptace brněnské divadelní inscenace. Překlad Ferdinand Stiebitz. Divadelní režie Aleš Podhorský. Hudba A. Balatka. Rozhlasová úprava a režie režie Josef Bezdíček.
Nastudovalo Brno v roce 1933. Premiéra 19. 10. 1933 (Brno, 20,20 – 22,00 h.).