Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Přemysl Hnilička

„Až budete starší, Blanko, pochopíte, že se náš život ubírá od výročí k výročí a mezi tím – nic,“ říká postava Editora ve vynikajícím rozhlasovém seriálu Jana Vedrala Xaver. Text zabývající se primárně rozhlasovou historií druhé poloviny dvacátého století tu glosuje zažitou praxi Českého rozhlasu, a to připravovat nové nahrávky ke kulatým výročím. Tentokrát tento osud potkal malířku Marii Čermínovou, známou jako Toyen.

Rozhlasovou hru Moje sestra Toyen připravila spisovatelka Klára Vlasáková a dramaturgyně Zuzana Vojtíšková. Hra formálně připomíná starší rozhlasový text Ludvíka Kundery Hra o Janáčkovi, kde z rozhovorů a hádek autora a dramaturga postupně vyroste drama. U Vlasákové se přou feministicky smýšlející autorka, konformní dramaturgyně a šovinistický režisér. Bohužel jsou tyto scény podobné spíše komunálně satirickým televizním scénkám a samotný příběh Toyen, který zůstane, je dějově řídký a dramaturgicky zcela nudný (příběh Mániny sestry a jejího rozpadajícího se manželství). Otázky, které na webu kladla dramaturgie (Je možné přirovnat tvůrčí trýzeň k soužení po nenaplněném manželství? Odkud vlastně proudí skutečná umělecká tvorba?), zůstaly zcela nezodpovězeny. Realizace (režie Josef Kačmarčík) je podobně bezradná jako text, zaujmou jen některé zvukové koláže Radima Dleska.

Přiznaně tradičnější, ale zajímavější je dokumentární pásmo z cyklu Večer na téma Vidím, že má bílá stránka zezelenala. V brněnském studiu vznikl bezmála dvouhodinový portrét fluidní osobnosti české avantgardy, v němž sice autorka Nikol Patíková občas zapomene, že nejde o přednášku, ale o rozhlasový pořad, nicméně zůstává ve srovnání s uvedenou hrou přístupnější a zajímavější. Brněnští herci tu nejen dobře interpretují sepsané informace, ale vtipně si hrají s vloženými surrealistickými texty. Režii měl Radim Nejedlý.

Přemysl Hnilička

/psáno pro web Panáček v říši mluveného slova/

Bylo by s podivem, kdyby se naše kulturní rozhlasová stanice Vltava vyhnula výročí stých nedožitých narozenin překladatele, básníka a literárního experimentátora Josefa Hiršala (1920-2003). Kromě již zmíněných “funkcí” byl totiž Hiršal také jednou z osobností Experimentálního studia Československého rozhlasu v Liberci. On i další tvůrci “při různých debatách mluvili o začátku cesty, o hledání nových možností pro tvorbu a své texty chápali jako partituru pro následné zvukové i hudební ztvárnění”, píše dramaturg Petr Gojda ve svém článku Pranýřovat absurditu frází. Století Josefa Hiršala na Vltavě. 

V červenci 1991 měla premiéru četba z Hiršalovy knihy Vínek vzpomínek, kterou připravila Klára Pokorná a režíroval ji Petr Adler. Hiršal tu ukazuje svůj pohled na českou kulturní obec let třicátých až padesátých. Autobiografii citlivě interpretoval herec, překladatel a režisér Josef Červinka. Přesně dokázal najít každý citový náboj ukrytý v textu, ať už šlo o půvabnou ironii nebo o romantickou nostalgii.  

Dobu následující – léta 1952 až 1968 – popisuje deníková koláž Let let, kde se k hlasu Josefa Hiršala přidává i jeho partnerka Bohumila Grögerová. Četba vznikla rok po Vínku vzpomínek, Josef Červinka ovšem tentokrát zasedl na režisérskou židli. Deníkové záznamy dvou překladatelů a vtipně glosujících pozorovatelů interpretují Jan Vlasák, Viola Zinková a Jiří Schwarz. Vlasák a Zinková tu reprezentují Hiršala a Grögerovou, dobové texty s nenápadným zdůrazněním jejich občasné hovadnosti čte Jiří Schwarz. 

Hiršalova stovka přinesla také po třech letech reprízu souboru jeho rozkošných pastišů Párkař (1992). Už samotné parodické texty jsou rozkošné (zvlášť u těch básníků, které člověk zná z povinné i nepovinné četby – Čelakovský, Erben, Wolker, Nezval), ale nádherná je i ta interpretace: pod režijním vedením Josefa Červinky tu Otakar Brousek starší, Jiří Schwarz, Jan Hartl, sám Červinka – ba i Gabriela Vránová – recitují ony poučené a básnicky plnohodnotné žertíky zcela vážně, jakoby natáčeli běžné literární pásmo; a to je ten jediný správný způsob. Tvářit se, že je to vlastně všecko skutečné, vážné.Podobně funguje i hudební doprovod: Petr Mandel tu zcela v intencích toho běžného literárního pásma variuje klasické téma „Pes jitrničku sežral“ a jeho interpreti – Jaroslava Eliášová (klavír) a Ludvík Hašek (housle) – na tuto hru s chutí přistupují. Takže tu najednou máme dvě roviny parodie: textové a hudební. 

Vedle repríz těchto časem prověřených pořadů uvedl Český rozhlas Vltava k Hiršalově stovce také premiérový pořad z cyklu Svět poezie. Experimentální tzv. konkrétní poezii ze slavné sbírky Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové Joj-Boj vybral, připravil a sugestivně interpretoval Pavel Novotný.

Gabriela Míšková

Letos v létě dopsal umělecký šéf činohry Národního divadla Brno Martin Františák rozhlasovou hru Nejasné nebe. Hra o ostravském nebi motivovaná baladou Maryčka Magdónova slezského barda Petra Bezruče. Rozhlasová premiéra se pak stala součástí zářijového Speciálního vysílání ČRo z Lysé hory k výročí 150 let od narození Ještěra Petra Bezruče.

Režisér Tomáš Soldán natáčel v ostravském studiu s Norbertem Lichým, Pavlou Dostálovou, Karlem Čepkem, Markem Cisovským a dalšími herci, z nichž jsou všichni nějakým způsobem profesně spjati buď s Komorní scénou Aréna nebo Divadlem Petra Bezruče. Těžko si představit, že by tak věrně dokázala zprostředkovat pohled na ostravské nebe, na sílu ostravské rodiny, na lásku i nenávist k městu, „ta parta od Vltavy“, jak zazní u stolu v poloprázdné hospodě mezi cugoři, polivaky a dalšími havíři. Františák, sám znalý ostravské nátury, napsal text jako veselou vzpomínku na Bezruče, Balabána a Landsmanna. Postavy Františáka jsou blízké Balabánovým postavám v jejich lidskosti a Landsmannovým hrdinům se zase podobají autentickým hornickým slangem. I v Nejasném nebi hraje ostravský dialekt nezastupitelnou roli a Tomáš Soldán toho využívá bezezbytku.

Velký důraz je kladen na zvukovost celé inscenace, a tudíž poslech v tramvaji (pardon-šalině) na nekvalitní sluchátka není právě dobrou volbou. Posluchač slyší ozvěnu důlní Ostravy, často dech jednotlivých postav, autentické šustění peřin a nadto se příběh přesouvá poměrně rychle a často do různých lokací, které se zvukově odlišují. Přechody mezi scénami i podkresy zprostředkovává pouliční improvizovaný šraml hudební skupiny Urband a celkově jde o zvukový zážitek. (more…)

(Marie N’Diaye: Hilda)

Zveřejňujeme rozsáhlou recenzní reakci, která přišla do e-mailové schránky Panáčka v říši mluveného slova a pod kterou se podepsal pan Karel Koryntka.

S potěšením a úžasem jsem zaregistroval trefu do černého v žánru, o nějž se soudobí autoři rádi ale neúspěšně pokoušejí – v absurdním dramatu. Toto zadání zdánlivě dovoluje předložit libovolný obsah, čím bizarnější a neuspořádanější, tím jaksi lépe, domnívá se autor ale místo absurdna mu vychází nesmysl, místo gradace a vtipu v opakování jen urputná trapnost. Absurdní umění totiž logiku naopak vyžaduje a o vtip neusiluje. Snaží se odhalit a ukázat člověka velmi často ve stavu bezmoci a jiné nouze, kdy marně bojuje (či nebojuje) s nepřízní systému. Tím odhaluje jak chyby systému, tak hodnotu člověka, který se stává hříčkou okolností, jimž se musíme smát, ale zároveň také v úzkosti děsit. Český člověk i čtenář má pro vnímání absurdna dobrý nos, autor skvělých absurdních her, Václav Havel, byl dokonce naším prezidentem.

Na Vltavě jsme nyní slyšeli absurdní perlu v rámci cyklu „Současná hra“. Autorkou je Francouzka s africkými kořeny Maria N’Diaye. Ve své hře Hilda popisuje proces postupného podmaňování zprvu nezávislého člověka až do úplného ovládnutí, oddělení od vlastní rodiny a mentální vztahové likvidace. Titulní postavou je paní Lemarchandová reprezentující typ úspěšné bohaté podnikatelky nebo ženy podnikatele, zvyklé získávat vše, co si přeje. Je ve svém zbytnělém egoismu šílená, ale společensky dobře postavená a osobně schopná dotáhnout své patologické chutě až do konce. Jejím novým objektem zájmu je nastupující pomocnice Hilda. Naoko jde o placenou pomoc v domácnosti, avšak od prvních vět cítíme něco mnohem zásadnějšího a nehezkého. Podnikatelka si uzurpuje právo svého zaměstnance úplně vysát, ovládnout duši i tělo své nevinné společnice. Vzrušení madame Lemarchandové, její zvláštní požadavky, její lži a zneužívání svého postavení, její netajená nestydatost, s níž překračuje povinná občanská tabu, její bytostná touha po nepřípustném (chci Hildu oblékat, líbat, ostříhat) a neschopnost respektu (Hilda je přece moje) z ní dělají postavu skutečně odpornou a z dramatu nepříjemný, strhující horor.
Autorka s mimořádnou účinností předvedla lidskou bytost vyprodukovanou kulturou blahobytu, konzumu, úspěchu, moci, peněz. Tato zrůda nezná nic než vlastní, již ani ne tradiční prospěch (toho je také dávno sytá), nýbrž úchylné jemné hnusné povyražení, které s chorobnou vynalézavosti a absurdní důsledností chystá. (more…)

Gabriela Míšková

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 35/2017)

Jan Balabán, předčasně zemřelý, Bohem nadaný autor, pokládal čtenáře za stejně důležitého jako knihu samotnou. Přesto se nikdy a za žádných okolností čtenáři nepodbízel, neusnadňoval mu cestu, a dokonce neměl se čtenářem příliš mnoho soucitu, protože si přál být přesným.

To samé lze říci i o jeho jediné původní rozhlasové hře Posedlí s podtitulem Hra o sviních a lidech, kterou Český rozhlas reprízuje po deseti letech od premiéry. I zde klade autor na posluchače vysoké nároky. Zápletka a klíč k ní se vyjevuje jen značně pozvolna a posluchač se z pozice vzdáleného pozorovatele může pokusit rozkrýt temné stránky jedné rodinné historie. Režisér Michal Bureš přistoupil k textu pokorně. Herci pod jeho vedením ctí kvalitní text včetně detailů a inscenačních poznámek. Jakoby režisér společně s dramaturgem a mistrem zvuku jen jemně kolorovali jasnými tahy předkreslený přesný obraz Jana Balabána. Ten jako leitmotiv své hry použil část evangelia svatého Marka, v němž Ježíš pojmenováním vyhání zlé duchy z člověka a posílá je pryč do tisícihlavého stáda vepřů, které se vrhá do propasti.

Mladý umělec, taktéž Marek, v pomatení mysli těsně před narozeninovou oslavou své matky vypustí na rodné vsi stádo vepřů. Vyvalí se tak i dosud nepojmenovaná špína rodiny Zaléských. Na oslavě se má stárnoucí matka a její tři děti sejít po dlouhých deseti letech s manželem a otcem, profesorem filosofie, nyní děkanem univerzity. Nejstarší syn Marek však před setkáním uniká a jeho dlouhodobé úzkosti vrcholí rozhodným krokem k sebevraždě, jež je naštěstí překažena neznámou partou mladíků, kteří Marka zbijí. Až teprve tato událost svádí celou rodinu opět dohromady. Otec se odhodlá k převzetí zodpovědnosti za životní selhání a veřejně se přiznává k spolupráci s StB, o níž celou dobu jeho žena i děti věděly a vyrovnávaly se s ní každý po svém. (more…)

Gabriela Míšková

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 34/2017)

Možná, že jedním z ukazatelů kvalitního dokumentu je jeho schopnost přimět posluchače k akci. Přivést ho z pasivity k aktivitě. Dva tematicky spřízněné dokumenty z letošního léta takový potenciál rozhodně mají.

Ĺubomír Smatana je především zkušený reportér, ale jeden z příběhů, který je běžně zvyklý vyprávět v úderném, rychlém reportážním formátu, svým tématem přerostl v dokument Důchodce na tripu. Jen těžko uvěřitelná historka o člověku, který podlehl rafinovanému podvodu. Důchodce Vladimír odpověděl na vcelku běžný spam lákající na pohádkové dědictví ze zahraničí. Započala rozsáhlá mailová korespondence s neznámou ženou Soňou, která Vladimíra přiměla zadlužit se a odletět do Brazílie, kde měl starý muž neznalý jazyka a bez peněz převzít dědictví, převést jej ho Hongkongu a získat značnou finanční odměnu.

Ve způsobu vyprávění se nezapře Smatanova reportážní praxe a je nutné dodat, že se z ní podařilo udělat osvěžující přednost. Dokument se otvírá rapidmontáží tvořenou původními zprávami Českého rozhlasu o tom, že český důchodce byl v Hongkongu zatčen za pašování drog. Smatana následně zpovídá jeho přátele a příbuzné, a nakonec investigativně píše Vladimírovi dopis a získává přístup k inkriminované mailové korespondenci. Ta se stane tělem dokumentu – jistě za lvího podílu dramaturga Ivana Studeného, který zde uplatnil svůj způsob práce se záběry v angličtině a jejich odůvodněné překlady do češtiny. Vladimír si bez znalosti angličtiny dopisuje se Soňou díky internetovému překladači. Konverzace je zprostředkována dvěma neprofesionálnímu herci, přičemž maily ze zahraničí předčítá cizinka s dobrou znalostí češtiny, ovšem se silným přízvukem. V podkresu přitom slyšíme robotické čtení anglické verze. Výsledný efekt působí zcela autenticky a nestrojeně. (more…)