Georg Bernard Shaw. Hra se silným sociálním motivem – kritika anglické měšťácké společnosti. Překlad Frank Tetauer. Rozhlasová úprava Soňa Hudečková. Technická spolupráce Emil Kaucký, Miroslava Slunčíková. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Divadelní režie Evžen Sokolovský. Rozhlasová režie Procházka.
Osoby a obsazení: doktor Harry Trench (Miloš Willig), William de Burgh Cokan, jeho přítel (Ladislav Navrátil), Sartorius (Bedřich Veverka), Blanche Sartoriová, jeho dcera (Blanka Vikusová), Lickcheese, správce domů pana Sartoria (Vojta Plachý-Tůma), služebná (Taťana Vavřincová), číšník (Václav Švec).
Natočeno 1956. Premiéra 26. 7. 1956 (Praha I, 20:30 – 22:30 h.; 101 min.) ke 100. výročí narození G. B. Shawa v rámci oslav Světové rady míru. Repríza 8. 1956 (Praha II, 20:30 h.); 24. 2. 1961 (Praha I, 15:15 h.); 25. 7. 1961 (Československo, 19:00 h.); 14. 12. 1964 (101 min.). Obnovená premiéra 10. 8. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Vydala Radiotéka, říjen 2025 (MP3, CR.ES.2025.239). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: Tatáž inscenace byla přenášena televizí 25. 8. 1956.
Pozn. 2: Komedie o tom, že obchod s chudobou kvete v každé době. G. B. Shaw chtěl roku 1885 vytvořit moderní hru pro britské divadlo. Spolupracoval s Williamem Archerem, který napsal osnovu, ale po neshodách spolupráce skončila. O sedm let později nabídl Shaw divadlu Independen Theatre hru Widowers‘ Houses, známou u nás jako Domy pana Sartoria, což byla přepsaná verze původního projektu. Premiéra byla v prosinci, hrála se dvakrát, ale v tisku se o ní diskutovalo čtrnáct dní. Stala se předmětem debaty, na níž se polarizoval pohled na svět. Shaw byl spokojený. Našel si po kritické tvorbě nové a daleko průraznější medium pro své názory. (anotace)
Lit.: anonym: Domy pana Sartoria. In Československý rozhlas a televize 30/1956 (16. 7. 1956), s. 6 (článek).
Lit.: Velíšek, Martin: George Bernard Shaw: Domy pana Sartoria. Komedie o tom, že obchod s chudobou kvete v každé době. In web ČRo 3 Vltava, 10. srpen 2025 (článek). – Cit.: Zařazení inscenace Domy pana Sartoria do vysílání je motivováno především stým výročím narození režiséra Evžena Sokolovského. Ale do vltavského projektu Zakázané léto plně zapadá. Shaw měl s cenzurou své bohaté zkušenosti. Stejně tak je měl režisér Sokolovský. I když ten se do povědomí mnohých zapsal spíš tím, co bylo během normalizace v tvorbě dovoleno nebo dokonce doporučeno. (…)
„Nikdy kolem něho nebylo ticho, klid a pohoda, vždycky to kolem něho hřímalo, bylo bouřlivo, někdy proměnlivo,“ napsal o Sokolovském ve svých vzpomínkách režisér a někdejší umělecký šéf brněnské Mahenovy činohry Miloš Hynšt.
„Jsem specialista na nemorální a kacířské hry. Získal jsem si pověst neustálým zápasem, abych donutil publikum přezkoumat vlastní morálku. Konkrétně řečeno, pokládám většinu současné morálky v oblasti ekonomických a sexuálních vztahů za katastroficky špatnou,“ napsal o sobě G. B. Shaw.
Evžen Sokolovský (*8. 8. 1925, Příbram) vystudoval herectví na brněnské konzervatoři. Po válce založil soubor Křesadlo, byl režisérem v Jihlavě, krátce v Divadle S. K. Neumanna v Praze (např. Domy pana Sartoria). Zásadní byla pro něj tvorba B. Brechta, kterého osobně poznal během pobytu v Berlíně v 50. letech.
Po třech sezónách v Kladně (Divadlo Jaroslava Průchy) se v roce 1959 stal režisérem Státního divadla v Brně, v roce 1962 i uměleckým šéfem Satirického divadla Večerní Brno. S režisérem Hynštem a dramaturgem Srbou tvořili program politického antiiluzivního divadla inspirovaný avantgardou, Brechtem a Artaudem, který odlišoval brněnské divadlo od pražského Národního.
Pravděpodobně nejznámější Sokolovského inscenací byla Kopeckého Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, která se do dějin českého divadla zapsala i svými mimodivadelními přesahy. Text, který Jan Kopecký původně připravoval pro E. F. Buriana, měl nakonec premiéru v činohře Státního divadla v Brně v režii Evžena Sokolovského v listopadu 1965. Ohlas na ni byl doslova bouřlivý. Přestože se krajské stranické orgány krátce po premiéře snažily o její zákaz, divadlu se podařilo udržet ji na repertoáru až do roku 1970. Představení dosáhlo 156 repríz.
V roce 1967 přešel do Národního divadla v Praze, režíroval zde Babelův Západ slunce a Uhdeho Děvku z města Théby. V Divadle E. F. Buriana inscenoval Claudela, Marlowa, Majakovského. S nástupem normalizace se věnoval televizní tvorbě: seriály jako Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Zákony pohybu, Inženýrská odysea, Okres na severu či Gottwald byly prorežimní a propagandistické. Sokolovský o své práci mluvil s výrazným sebeironií. Ludvík Kundera vzpomínal: „Nepoznal jsem režiséra, který dokázal s takovým sebe sarkasmem hanobit vlastní práci“. Dále připomínal, že Sokolovského složitě vysvětlené důvody pro natáčení propagandistických seriálů zůstaly nesrozumitelné, a že v nejtěžších letech mu „svým jménem kryl dvě a natočil tři televizní hry“.
Ale už první spolupráce režiséra s dramaturgem Bořivojem Srbou, Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie (1959), byla stěžejní inscenací nejen Sokolovského, ale i nového programu Mahenovy činohry. Ve stejném duchu následovaly inscenace Shakespearova Julia Caesara (1960), Majakovského Mysterie-buffy (1960), Brandstaetterova Markoltova šprýmování (1960), Brechtova Kavkazského křídového kruhu (1961), Kunderova Totálního kuropění (1961), Grossmanovy adaptace Haškova Švejka (1962), Shakespearova Hamleta (1963), Weissova Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata (1965), v němž se poprvé uplatnila i artaudovská inspirace. Evžen Sokolovský také formoval nastupující adepty režie na JAMU v Brně, zejména zakladatelskou generaci Divadla Husa na provázku: Zdeňka Pospíšila, Evu Tálskou a Petera Scherhaufera. Režii a herectví později učil i na pražské DAMU, kde byli jeho žáky například Hana Burešová a Petr Kracik.
Jan Kačer o něm říkal: „Měl obrovský dar, byl mágem, krysařem, který lákal, ohromoval, provokoval a hlavně inspiroval. Za mystifikacemi se skrýval citlivý a vnímavý člověk.“
Shawovu hru Domy pana Sartoria režíroval Sokolovský v roce 1956 v Divadle S. K. Neumanna. Hra líčí idealistu, který překoná původ peněz zisku sňatkem; téma obchodu s chudobou, kdy nejchudší platí nejvyšší cenu, je aktuální dodnes.
Shaw chtěl roku 1885 vytvořit moderní hru pro britské divadlo. Spolupracoval s Williamem Archerem, který napsal osnovu, ale po neshodách spolupráce skončila. O sedm let později nabídl Shaw divadlu Independen Theatre hru Widowers’ Houses, známou u nás jako Domy pana Sartoria, což byla přepsaná verze původního projektu. Premiéra byla v prosinci, hrála se dvakrát, ale v tisku se o ní diskutovalo čtrnáct dní. Stala se předmětem debaty, na níž se polarizoval pohled na svět. Shaw byl spokojený. Našel si po kritické tvorbě nové a daleko průraznější medium pro své názory.
Po Domech pana Sartoria nabídl stejnému divadlu hru Živnost paní Warrenové. Ta ale byla cenzurou zakázaná a v Anglii se hrála až v roce 1902 a to jen na soukromém představení. Veřejně dokonce až roku 1925. Shaw začal své provokativní hry vydávat knižně. Zároveň se hrály v zahraniční, kde se těšily zájmu kritiky a dosáhly dokonce komerčního úspěchu. Uvedení Živnosti paní Warrenové v New Yorku předcházela tak skandální pověst, že se ceny vstupenek na černém trhu vyšplhaly na tehdy závratnou sumu třiceti dolarů za kus. Policie vydala zatykač na producenta, režiséra a představitelku hlavní role. Všichni byli sice záhy propuštěni, ale reprízy byly zakázány.
Společensko-politická aktivita provázela Shawa takřka po celý život. Na konci 20. let minulého století prakticky zanechal působení ve Fabiánské společnosti a přiblížil se socialistické ideologii. Začal také obdivovat diktátorské metody. V roce 1922 uvítal Mussoliniho nástup k moci v Itálii a poznamenal, že uprostřed nedisciplinovanosti, zmatku a parlamentní patové situace byl Mussolini „tím správným typem tyrana“. Ve stejné době se rodí Shawovo nadšení pro Sovětský svaz. Lenina oslavoval jako „jediného skutečně zajímavého státníka v Evropě“. V roce 1931 podnikl cestu do SSSR, která vyvrcholila dlouhým setkáním se Stalinem. Toho později popsal jako „gruzínského gentlemana“. Když se v lednu 1933 v Německu dostala k moci nacistická strana, Shaw popsal Hitlera jako „velmi pozoruhodného muže, velmi schopného muže“.