Vzdorný a někdy až šibeniční humor v okupované zemi s tvrdě nastupující cenzurou. Takové bylo Silvestrovské vysílání z roku 1968. Celkový obraz doby doplňují pasáže ze silvestrovských pořadů z let 1967 a 1969. Připravil Pavel Hlavatý.
Natočeno 2013. Premiéra 29. 12. 2013 v cyklu Archiv Plus (ČRo Plus, 16:10 h.; 50 min.). Repríza 1. 1. 2022 (ČRo Plus, 9:07 h.) v cyklu Archiv Plus; 31. 12. 2022 (ČRo Plus, 21:05 h.) v cyklu Dokument Plus; 3. 1. 2024 (ČRo Plus, 21:05 h.) v cyklu Dokument Plus.
Lit.: Hlavatý, Pavel: Silvestr 1968 – smích bezmocných. In web ČRo Plus, prosinec 2013 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Ostře sledovaný Silvestr – to byl oficiální název rozhlasového silvestrovského vysílání v roce 1968. Znovu zavedená cenzura už dokázala potlačit některé nepohodlné pasáže, ale nebyla ještě natolik silná, aby pořad zlikvidovala jako celek.
Vzdorný a někdy hodně černý humor se šířil v okupované zemi, jejíž představitelé (až na jednu výjimku) podepsali souhlas s okupací a jejíž poslanci odhlasovali časově neurčenou dočasnou přítomnost okupačních vojsk (čtyři hlasy proti, deset se zdrželo). Přes statečný odpor části sdělovacích prostředků, různých organizací, kolektivů i jednotlivců z probuzené občanské společnosti i některých níže postavených reformních komunistických politiků začínalo mít zprvu neurčité slovo normalizace svůj výsledný význam.
Humor se stále více stával prostředkem (sebe)reflexe, (sebe)ironie, odreagování či poslední možností, jak pravdivě pojmenovávat velmi neutěšený stav země. V zábavném silvestrovském rozhlasovém vysílání jako by se všechny tyto potenciály protnuly. Pořad, jakkoliv zcenzurovaný, je velmi politicky odvážný, navíc se některé záznamy zakázané nebo zmrzačené cenzurou dochovaly a – stejně jako odvysílaný pořad samotný – se v době normalizace šířily na magnetofonových páscích.
Naše koláž obsahuje ukázky z vysílání povoleného i část dochovaných fragmentů, které vysílány být nesměly. Posluchače provázel rozhlasovým silvestrovským vysíláním oblíbený komik konce padesátých a celých šedesátých let Jiří Štuchal. Ukázky z jeho průvodního slova doplnilo několik anekdot různých interpretů. Některé klíčové scénky zazní celé (Přikládám životopis), jiné byly bohužel příliš dlouhé; pokud to bylo možné, použili jsme alespoň jejich část (Kape vám to tady).
Uslyšíte také oblíbenou dvojici divadla Semafor Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a necenzurovanou povídku Šimka a Grosmanna Moje jízda tramvají (při pozdějším vydání na LP desce byla povídka cenzurou pošramocena) ve skvělé interpretaci Miloslava Šimka.
Pro představu uvolněnější atmosféry druhé poloviny šedesátých let jsme vybrali i ukázky z vysílání 1967 (zde např. neobvyklý dialog Jiří Suchý – Jiří Grossmann) a 1969.
Lit.: Brož, Josef: Tragické iluze, nebo iluze tragédie? In web Divadelní noviny, 4. 2. 2014 (recenze). – Cit.: Prý je teď módní nevlastnit televizi. Nevím, jak pro koho, ale ve chvíli, kdy jsem se televize a jejího vysílání zbavil – pocítil jsem velkou úlevu. Od toho okamžiku poslouchám hlavně rádio. I jsem se s touto svou mánií svěřil redaktoru Divadelních novin Vladimíru Hulcovi.
Takže tu poprvé v tomto roce nabízím fragmenty svých posledních rozhlasových zážitků… (Kolem půlnoci, přiznávám, nejraději bloudím na dlouhých vlnách a snažím se osvěžit jazyky – ať už je to ruština, němčina nebo italština… a poslouchám ty hlasy. Přes den vysílají rádia i v angličtině a francouzštině i na vlnách krátkých.)
České rádio ale vysílá česky. A psáno by tu mělo být v této rubrice především o Českém rozhlase, který na svých vlnách nabízí dokumenty, četby na pokračování a dramata. (…)
Konec roku mi uchystal příjmené překvapení díky pečlivosti Pavla Hlavatého, který již nějaký čas kraluje především s Janem Sedmidubským na Českém rozhlasu Plus svými dokumentárními pořady Archiv Plus. I zde se mísí iluze a tragédie… V sobotu 28. prosince 2013 po 16. hodině nabídl k poslechu sestřih jednoho z nejlepších Silvestrů, totiž onen památný Silvestr 1968, pod názvem: Silvestr 1968 – smích bezmocných.
Průvodce Pavel Hlavatý žel jednu ze stěžejních scén – neodolatelné vyprávění Vladimíra Menšíka: Vraťte mi mého orgána! – vykrátil, a to s douškou, že oněch 11 minut by bylo příliš dlouhých! Opravdu? Naštěstí je Menšíkovo vystoupení tak známé, že si ho můžete dnes přehrát kdykoliv na YouTube. I v obraze, ale důležité je tu každé slovo. Chápu, že má autor pořadu mnohem citovější vztah k Šimkovi a Grossmannovi, neřku-li k Milušce Voborníkové, než k dvojici Suchý a Šlitr, ale o jednoho Šimka méně bylo by více, aby si nemusel posluchač honem rychle pouštět Menšíka někde jinde.
Proč ale ten smích nazývat smíchem bezmocných? Jistě, byla tu tehdy okupační vojska, ale ten smích je dosud tak mocný, že jsem se po letech opravdu tak dlouho nezasmál, jako nikdy v současnosti. (…)
Pořád se to jaksi vrací: tragická iluze, nebo iluze tragédie?